V současnosti probíhá aktivizace části studentů, kterým „není jedno“, co se v naší společnosti právě teď děje. Ve čtvrtek proběhla výstražná stávka #VyjdiVen, do které se zapojilo podle pořadatelů více než 30 000 studentů ze středních a vysokých škol po celé republice. Studenti v ní „vyšli ven“ na obranu ústavních a společenských zvyklostí a hodnot – protože jim vadí radikální kroky vlády, která nemá důvěru, a navíc je pod vedením trestně stíhaného premiéra. Proti tomu se ale ozývají hlasy, že se studenti mají místo demonstrování učit, že vzdělávací instituce mají být ze zákona apolitické a že vzhledem ke svému věku nemají právo se k politice vyjadřovat. Je tomu skutečně tak?
Studenti jsou, jak dosvědčuje i minulost, často prvními, kdo proti něčemu protestují, přičemž tato skutečnost má velkou tradici – první zaznamenaná studentská stávka proběhla už ve 13. století ve Francii, největší studentskou stávkou v dějinách byl protest v USA proti invazi do Kambodži v roce 1970, kterého se zúčastnily čtyři miliony studentů. V nedávné době studenti stávkovali také v Hong Kongu nebo Íránu, kde byly protesty dokonce násilně potlačeny. A samozřejmě i sametová revoluce začala studentskou demonstrací.
Je logické, že studenti často protestují jako první – vzhledem ke svému věku obvykle nemají mnoho závazků, což je příhodné zvlášť v nedemokratických režimech, protože se většinou nemusí obávat například o budoucnost svých dětí či o ztrátu léta budované kariéry či materiálních jistot… Zároveň k mládí patří také jistý idealismus, který ve spojení s tím, že výsledky voleb jsou často radikálně jiné než preference studentů (jak nasvědčují i např. výsledky studentských voleb), ústí v nespokojenost.
Názoroví oponenti studentů se jejich aktivitu často snaží znevěrohodnit například poukazováním na jejich nízký věk, nedostatek zkušeností a znalostí a snadnou zmanipulovatelnost. Dne 23. listopadu 1989 vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze Miroslav Štěpán, kterému jsou mimochodem připisována i rozhodnutí o brutálním potlačování demonstrací v onom roce, prohlásil, že „v žádné zemi, ani v rozvojové ani socialistické a kapitalistické neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být. A to se bohužel stalo“. Jeho projev byl přerušen skandováním „My nejsme děti!“, což v továrně ČKD jistě pravda byla.
Stejné argumenty se objevují i dnes – poslanec za SPD Lubomír Volný, známý jinak hlavně kvůli předraženému pronajímání bytů chudým rodinám, na svém Twitteru kromě šíření ruské propagandy rád píše o zneužívání akademické půdy k šíření strachu na školách, zneužívání dětí Havlérskou plivárnou a výstražná stávka byla podle něj jen šaškárna, která je podporována kolaboranty, hodně špatně maskovanými jako novináři.
Tento poslanec je sice jen příklad tohoto názorového proudu, ale můžeme si na něm ukázat, v čem všem se mýlí. Zákon o vysokých školách (zákon č. 111/1998 Sb.) sice ve druhém paragrafu zakazuje činnost politických stran a hnutí na vysokých školách, ale hned v tom prvním se píše o klíčové úloze univerzit v rozvoji společnosti mimo jiné tím, že hrají aktivní roli ve veřejné diskusi o společenských a etických otázkách, při utváření občanské společnosti a přípravě mladých lidí pro život v ní. Proto jsou veškeré studentské stávky a demonstrace v souladu s tímto zákonem, jak ostatně také konstatovalo MŠMT. Takže i když se studenti mají ve školách opravdu hlavně učit, je ze zákona téměř jejich povinností být společensky aktivní.
U středních škol sice školský zákon o veřejné diskuzi nemluví, ale ani ji nezakazuje. Sice většina žáků středních škol volební právo nemá, ale hranice 18 let je jako každá hranice umělá a ani překvapivě nemá moc dlouhou tradici – do druhé světové války byla nejčastější hranice 21 let a Československo bylo první na světě, které ji v roce 1946 snížilo na 18 let. Tato hranice se pak stala celosvětovým standardem až v 70. letech, kdy hlavním argumentem bylo, že od 18 let mohou být muži naverbováni do války. Ale rozhodně neplatí, že by dosažení této hranice bylo podmínkou k možnosti mít vlastní názor a ani s tím nijak nesouvisí – ve světě se dokonce diskutuje o možnosti snížení hranice na 16 let a třeba v Rakousku už tento pokus s úspěchem funguje.
Se zneužíváním studentů pro politickou agitaci se pojí také mýtus, že mladí lidé jsou snadno zmanipulovatelní. Já jsem však přesvědčen, že středoškoláci a vysokoškoláci si svůj názor už schopni utvořit jsou a jejich kritické myšlení rozhodně není na nižší úrovni než u některých jiných věkových skupin. Výzkum Seznam.cz Starci na netu například ukázal, že propagandistické řetězové e-maily šíří téměř každý druhý respondent starší 65 let, což je čtyřikrát více než u lidí věkové kategorie 35 až 44 let – nikdo z těch, kteří poukazují na manipulovatelnost studentů, však na základě těchto informací netvrdí, že by senioři neměli mít právo vyjadřovat své politické názory.
Myšlenku „mladí nemají právo na vyjádření“ můžeme vidět i za nedávným prohlášením poslance za hnutí ANO Jiřího Bláhy, který označil v rozhovoru pro Aktuálně.cz za strašné, že mladší historici hodnotí dobu komunismu, i když ji třeba ani nezažili. Tento častý argument, který se objevoval také po demonstracích ohledně zvolení komunistického poslance Zdeňka Ondráčka do čela komise pro kontrolu GIBS, by všichni měli raději velmi rychle opustit, protože pak bychom nemohli o dějinách mluvit vůbec – pamětníků 2. světové války už také mnoho není, ale i tak přece můžeme (a i musíme) holocaust odsuzovat.
Takže i po téměř třiceti letech můžeme opakovat volání „My nejsme děti!“, protože jsme i jako studenti stále v první řadě občané České republiky. Těmi jsme se stali v okamžiku narození, a proto v jakémkoli věku máme právo dané Listinou základních práv a svobod vyjadřovat svůj názor jakýmkoli způsobem, včetně pokojných shromáždění, stávek či petic. Kdo tvrdí opak a viní studenty z toho, že nerespektují výsledky voleb, sám neuznává lidská práva ani hodnoty, na kterých byla česká demokracie založena.
