Andrej Babiš s hnutím ANO získal v posledních volbách do Poslanecké sněmovny mnoho hlasů na úkor ČSSD. Ta se tak stala další evropskou sociálnědemokratickou stranou, která nyní musí hledat nové způsoby, jak zaujmout voliče.
Na ideologii nezáleží
V České republice dlouhá léta probíhal standardní souboj pravice a levice. Nejsilnějšími stranami bývaly ČSSD a ODS, které nabízely koherentní vizi toho, kam má země směřovat. Stabilní vody ideologického souboje však rozmetalo hnutí ANO se svým apolitickým přístupem a zaměřením na efektivitu. Babiš má pro každého něco: „Jsem pravičák se silným sociálním cítěním,“ prohlásil kdysi.
V nedávném rozhovoru pro Novinky.cz opět tvrdil: „Držíme naše principy a snižujeme daně jako pravičáci. Chceme bojovat proti byrokracii, chceme malý stát, chceme nízké daně. To jsou všechno pravicové věci. A k tomu chceme i sociální věci, jako je podpora lidí se zdravotním postižením, vyšší důchody, a to jsou zase levicové věci.“ Babiš je tak jakousi zlatou rybkou, která chce splnit přání úplně všem. Jeho vágnost je zároveň jeho předností.
A tak Babiš dokázal přebrat voliče jak pravicovým, tak později především levicovým subjektům, přestože tvrzení, s jakými přichází on, by si představitelé sociální demokracie nikdy nemohli dovolit. V roce 2013 si získal velké množství bývalých voličů jak ČSSD, tak ODS, zatímco v posledních volbách do Poslanecké sněmovny pro něj hlasovali především bývalí levicoví voliči. Zklamaní voliči ČSSD a jiných levicových stran tvořili v roce 2017 pravděpodobně více než jednu třetinu všech hlasujících pro ANO.
Ztráta elektorátu
Za politickým úspěchem Andreje Babiše stojí tragická postava české politické scény – Česká strana sociálně demokratická. Z nejsilnější vládní strany se po loňských parlamentních volbách stal marginální subjekt se ziskem pouhých 7,3 procenta. Co stojí za tímto odlivem voličů, kteří raději přešli především k hnutí ANO?
Sociolog Daniel Prokop v květnovém rozhovoru pro DVTV poznamenal, že ANO dokázalo zaujmout primárně starší voliče svým důrazem na valorizaci důchodů. Ve svém programu hlásá, že „naši důchodci, kteří celý život pracovali, si zaslouží důstojný život“.
Na druhou stranu se ANO neprojevuje natolik solidárně, pokud se diskuse přesune k sociálnímu bydlení. O tom svědčí například to, že Jaroslava Němcová, ministryně práce a sociálních věcí za hnutí ANO, nedávno navrhovala snížit doplatek na bydlení. Tento záměr byl obhajován jako součást boje proti obchodu s chudobou. Předseda Pirátů Ivan Bartoš, ale také předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL Jan Bartošek však upozornili, že toto překotné řešení nijak obchodu s chudobou nezamezí, naopak může citelně zasáhnout sociálně potřebné. Mimořádná schůze sněmovny k této otázce se nakonec neuskutečnila, a to kvůli neschválení jejího programu například i poslanci ČSSD.
V těchto krocích hnutí ANO můžeme vidět určitý politický kalkul. Důchodci představují klíčový elektorát, od kterého se očekává, že se k volebním urnám dostaví v hojném počtu. Navíc se jedná o lidi, kteří „celý život tvrdě pracovali“, a tak jim bude sympatické hnutí, které je za to slibuje náležitě odměnit a jehož celá existence stojí na tom, že „maká“. Problematika sociálního bydlení je naopak často spojována s tím, že se jedná o jakési „parazity“ (podobně ostrý slovník používá zejména SPD, ovšem politické kroky ANO naznačují, že o těchto lidech nesmýšlí příliš rozdílně).
O něco problematičtější může být otázka zadluženosti velké části populace, která se týká zejména regionů, kde ANO získalo největší podporu, což jsou především Karlovarský a Ústecký kraj. Navrhovaná ministryně spravedlnosti Taťána Malá je kontroverzní osobou nejen pro svůj výrok o odložení trestního stíhání Andreje Babiše, ale rovněž proto, že se jakožto spolumajitelka insolvenční firmy ocitá ve střetu zájmu. Malá je člověkem, jenž vydělává na voličích ANO, kteří se ocitli v dluhové pasti. Přes toto všechno je ČSSD nyní ochotna s tímto partnerem vstoupit do vlády.
Krize sociální demokracie může přerůst v krizi liberální demokracie
Troufnul bych si tvrdit, že současná nemohoucnost sociální demokracie představuje ohrožení pro liberální demokracii v ČR. Stačí se podívat na Polsko a Maďarsko. V Polsku není sociální demokracie ani zastoupena v parlamentu a v Maďarsku se stále nevzpamatovala ze 12 let starého skandálu, kdy se lídr socialistů Ferenc Gyurcsány přiznal k tomu, že v rámci kampaně veřejnosti lhal. Obě země nyní musí čelit autoritářským tendencím, v prvním případě Jaroslawa Kaczynského a ve druhém Viktora Orbána.
Neříkám, že Andrej Babiš je úplně stejný jako tito politici. Na to je až příliš neideologický a v převážně ateistickém Česku by pravděpodobně narazil s glorifikací křesťanství. Avšak jako důkaz toho, že je třeba si na něj dávat pozor, bohatě stačí jeho výrok: „My se jednou asi z té demokracie poděláme, všichni. Jak jinak totiž vysvětlit to, že se tu k dálnici vyjadřuje i jezevec, ekologický terorista a taky každý starosta chce mít výjezd.“ Z Babišovy perspektivy je složitý demokratický proces především překážkou jím tak milované efektivity.
Existuje tedy ještě nějaká naděje pro českou sociální demokracii? Domnívám se, že ano, ačkoliv momentálně tato strana míří opačným směrem, než by měla. Během složitého vyjednávání o podobě nové vlády dokonce Jan Hamáček v jednu chvíli navrhl, že by mohl dočasně řídit Ministerstvo zahraničí místo Miroslava Pocheho, který se nepozdává prezidentu Miloši Zemanovi kvůli jeho názorům na zahraniční politiku. Hamáček nakonec dočasné řízení tohoto resortu skutečně převzal, přestože byl zároveň jmenován ministrem vnitra. Poche je jistě velice kontroverzním aktérem, však se dokonce přiznal k tomu, že financování ČSSD není tak úplně transparentní, přesto může být toto kličkování vcelku oprávněně vnímáno jako jistý projev zoufalé a nepříliš sebevědomé snahy udržet se u vlády.
Sociální demokracie je v krizi v celé Evropě. Strany, které jsou běžně označovány za populistické, získávají čím dál větší moc (viz Itálie), a to na úkor oslabujících sociálních demokratů. Podobnou dynamiku lze pozorovat i v ČR. Nalézt důvod krize sociální demokracie či snad východisko z ní není snadné. Daniel Prokop v již zmíněném rozhovoru pro DVTV prohlásil, že problémem ČSSD je, že jí chybí „konfliktní liberál typu Jeremy Corbyna“, který by dokázal efektivně mobilizovat voliče proti hnutí ANO. Podobnou osobností sociální demokracie zatím nedisponuje, ačkoliv by se jí mohl stát odborový předák Josef Středula, o jehož vstupu do politiky se spekuluje. Jan Hamáček oproti tomu svým konsensuálním přístupem a důrazem na kompromis v lecčem připomíná Bohuslava Sobotku, jehož působení v roli premiéra předcházelo onomu volebnímu fiasku z loňského roku.
Jistou naději by v českém kontextu také mohlo představovat to, že sociální témata, jako jsou otázky dluhových pastí či nízkých mezd, jsou široce diskutovaná v médiích. Sociální demokraté musí efektivně vysvětlit voličům, že oni jakožto zástupci tradičně sociálně solidární strany by na tyto otázky měli mít lepší odpovědi než po ideové stránce vakuové ANO, v němž působí politici, kteří vydělávají na lidech v insolvenci. V tom však za současného stavu selhávají. Sociální demokracie má představovat hlas těch, kteří jsou oprávněně naštvaní na svou situaci. Pokud v této misi neuspěje, zaujmou její místo strany a hnutí, jež ohrožují liberální demokracii. Polsko a Maďarsko mohou sloužit jako odstrašující příklady toho, kam může pád sociální demokracie vést.
