Onemocnění spojované zejména s dvacátým prvním stoletím. Má pomalý průběh a nejen pro okolí, ale i pro jedince bývá často latentní. Jakmile je tato skutečnost viditelně přítomna, má jedinec strach přiznat si pravdu. Pro jeho okolí je zase velmi komplikované sdělit podobnou zprávu objektivně a nepejorativně. Řeč není o ničem jiném než o nadváze, potažmo následné obezitě, která může vést i k monstrózní obezitě. Jedná se však pouze o chybu daného člověka, který v životě neinvestoval dostatek času a energie do sportovních aktivit a neprojevil zájem o zdravá jídla, nebo je problém mnohem komplexnější?
Dětství. Radost, bezstarostnost, objevování doposud neobjevených věcí, ale také flexibilita myšlení, která by se dala přirovnat k houbě nasávající veškeré informace. Již v raném věku se v důsledku nově přijatých informací formuje pohled na svět, přírodu, technologie, vztahy k ostatním lidem, ale také návyky, zvyklosti a první prožitky dítěte.
Jídlo je od nepaměti asociováno s relaxací, navazováním konverzací a utužováním stávajících vztahů. Proto se můžeme celospolečensky setkat s logicky kladným vztahem k jídlu. Jedním z prvních prožitků, se kterými se dítě potká, je právě požitek z jídla. Vztah k jídlu mohou ovlivnit i návyky v domácnosti, jež si dítě často přebírá od svého okolí, tedy především od rodičů a prarodičů. Jídelní zvyky, které nemusí mít racionální základ, ale setkávají se například s rodinnou tradicí, mohou být pro dítě v budoucnosti destruktivní.
V raném věku se nemusí jevit podávání sladkostí za odměnu a hody při návštěvě prarodičů jako něco, co by mohlo markantně v budoucnosti ovlivnit zdraví dítěte. Opak však může být pravdou, protože jakmile se u dítěte objeví větší apetit, bude samozřejmě chtít více stravy. Zde mohou především benevolentně založení rodiče selhat. Pocit, že dítěti vyhovují s dobrým úmyslem, může v budoucnu vyústit ve špatné stravovací návyky, jež jsou velmi těžce řešitelné právě vzhledem ke zdání, že podobné zvyky jsou absolutně přirozené.
Okurka a vše bude v pořádku?
Činiteli palčivého problému, kterým obezita bezesporu je, se stává ihned několik faktorů. Zatímco se možnost sportování relativně rozšířila, dostupnost a konzumace zdravé stravy se z regálů obchodů vytrácí. Může se to zdát dokonce i jako paradoxní vzhledem k čím dal tím vyšší poptávce zdravých produktů, především ve velkých městech napříč celým světem.
Na to, co jíme, se zaměřil ve svém článku novinář George Monbiot z britského Guardianu, kterého zprvu zaujaly fotky na sociálních sítích, kde uživatelé porovnávali lidi ležící na plážích v 70. letech a nyní. Bylo ihned zřejmé, že lidé dnes mají většinou kulatější tvary. Závěry v komentářích byly takové, že buď více jedí, nebo mají méně fyzické aktivity. Ovšem vzhledem ke všem studiím, které v článku Monbiot zmiňoval, jedli lidé předtím stejné množství stravy, v některých letech dokonce více než nyní. Fyzická aktivita je na tom v porovnání se sedmdesátými léty stejně, ovšem pouze u dětí. Vyvstávají tedy dvě důležité otázky - jak lidé jedli předtím a vydá dospělý jedinec méně, nebo více kalorií než dříve?
Pravda je taková, že lidé konzumovali spoustu mastných, slaných i sladkých jídel - věděli však, co kupují. Často byly kupované výrobky původem transparentní a na přírodní bázi. Velké množství potravin je sice v domácnostech stále přítomné, ale v daleko menší míře. „Kupujeme si polovinu mléka, co předtím, ale zato třikrát více zmrzliny a pětkrát více jogurtů. Polovinu brambor, co předtím, ale trojnásobek chipsů. Poloviční počet koupených vajec na člověka, ovšem daleko více cereálií,“ píše ve svém článku Monbiot. Dodává také, že množství kupovaného cukru se snížilo, rapidně se naopak zvýšila spotřeba sladkých nápojů.
Počátek těchto problémů nastal, když výrobci potravin přišli na zcela inovativní, avšak pro jedince potenciálně destruktivní koncepci přidávání cukru do potravin. Závislost na cukru, který najdeme třeba i v pečivu nebo kyselých okurkách, se rozvíjí velmi rychle. Je paradoxní, že i relativně vyváženým jídelníčkem si člověk může vytvořit závislost na cukru. V důsledku závislosti logicky přichází větší chuť na sladké a následné přibírání a lenost. To mívá za následek menší motivaci k fyzické aktivitě. Cyklus, který je pro výrobce potravin žádoucí, tedy aby měl člověk větší chuť k jídlu, i přesto, že je sytý, se tak dostaví velmi rychle a bohužel i efektivně.
Druhým pohledem je, že malá fyzická zátěž vede k lenosti a následnému přejídání. Zde je však důležité zmínit, že v České republice (tento trend bývá častý i v celosvětovém měřítku), jsou obéznější obyvatelé venkova (každý čtvrtý člověk) a naopak ve větších městech lidé trpí spíše podváhou.
Obyvatelé vesnic a menších měst mají často práci založenou na fyzické aktivitě a lidé ve městech mají zase sedavý způsob života. To se ale vůbec nereflektuje navenek. Je tedy daleko správnější předpokládat, že pro lidi je důležitý faktor nadváhy a obezity spojen se společenskou situací a podmiňuje jej i prostředí, ve kterém žije.
Ostrakizace jako (ne)řešení situace
Ostré narážky na lidi s nadváhou a obezitou bývají často kruté a mohou poznamenat člověka do konce života. Dokonce i poté, co se danému jedinci podaří dostat z cyklu přejídání se. Článek s provokativním názvem „Vše, co víte o obezitě, je špatně“ z dílny Huffington Postu, který napsal Michael Hobbes, ve zkratce říká, že na obezitu je z valné většiny nahlíženo jako na paradigma, za které může pouze jedinec a jeho vůle, která byla zlomena v jeho neprospěch a je to výhradně jeho chyba.
Z posledních vědeckých a lékařských poznatků je nám známo, že konzumované jídlo může měnit vědomí člověka, jeho touhy, pocity, ale i vůli. Svalovat vše na výrobce potravin je nesmyslné. I oni ale hrají obrovskou roli a vzhledem k přidaným surovinám, které lidem často nemusí být explicitně známy, tak mohou implicitně a dlouhodobě ovlivnit myšlení člověka.
Nutno podotknout, že ze společenského hlediska ostrakizace obézních lidí neřeší vůbec nic, ba naopak. Obdobné společenské jednání může přispět k dalšímu přejídání se a depresím, které jsou v poslední době úzce spojovány s obezitou. Častým argumentačním faulem namířeným proti obézním lidem je poukazování na výdaje na léčbu obezity. Ta jsou sice pravdivá, jak poukazuje výzkum americké firmy McKinsey – obezita se totiž ihned za kouřením a následky zranění střelnými zbraněmi nachází na třetím místě (z hlediska celosvětových výdajů zdravotnictví). Vzhledem k situaci daného jedince jsou však data irelevantní.
Je nezbytné uvědomit si jeho situaci, možná východiska a také předcházení negativnímu fenoménu obezity v budoucnosti. Podobné upozorňování na zmiňovaná data spolu s osočením, že člověk ohrožuje domácí ekonomiku „svou leností a neschopností něco dělat,“ ve výsledku pouze despoticky a neobjektivně poukazuje na celosvětové důsledky této krize, avšak ne na příčiny, které jsou komplexnější, než by se na první pohled mohlo zdát.
