Pravicový extremismus a islámský fundamentalismus. Roste vám při těch slovech tlak? Oč více tyto pojmy vzbuzují emocí, o to těžší pak je se nad nimi racionálně zamyslet (extremismus levicový zde vynechám, protože má k celé věci úplně jiný vztah). A přestože společnost už je rozdělena na dvě strany a karty jsou rozdány, pokusím se na celou hru nahlédnout z trochu jiného úhlu.
Zatímco každý si zřejmě umí představit, co myslím spojením islámský fundamentalista, se slovy neonacista, extremista a islamo/xenofob se dnes plýtvá na označení kdekoho, takže je nutné si hned na začátku ujasnit, o jaké pojetí zde půjde. Velká část lidí neumí rozlišovat mezi negativním postojem k imigraci (tedy tvrzením, že dvě kultury jsou neslučitelné nebo upozorňováním na přílišný chaos v azylovém systému), záměrným porušováním platné evropské legislativy (migrační kvóty) a naprostým odporem k samotnému islámu. Já budu jako extremistický postoj chápat jen to poslední.
Stejné metody, opačné cíle
To, že radikálně pravicová ideologie využívá koncept „my a oni“ a že vás nutí vybrat si stranu, jste se už zřejmě dočetli v nejednom komentáři. Ono je to v jádru pravda – a stejný koncept koneckonců využívá i islamismus. Celkově jsou totiž metody, které obě strany využívají, podobné.
Příkladem takové podobnosti může být odvolávání se na křížové výpravy. Několik let nazpět jsem tento pojem slýchával především jako argument pro zkaženost katolické církve. Dnes se karta obrátila a někteří naopak hlásají, že to byla doba, kdy jsme to těm čmoudům nandali (podkapitola „Papež v roli Antikrista?“). A je třeba opět vzít zbraň do ruky.
Zvláštní je, že radikální islamističtí kazatelé užívají přesně téhož, jen z druhé strany. V magazínu Islámského státu Dabiq se také odkazují na křížové výpravy a pokouší se muslimům vtlouct do hlav myšlenku, že evropští křižáci opět drancují muslimské země. A tak je opět třeba vzít zbraň do ruky. Aniž by se někdo pozastavil nad tím, že s křižáky nemá posledních třicet generací nic společného.
To nás přivádí k jednomu z ústředních nástrojů ofenzivních ideologií – hledání nepřátel. Některé ideologie vytváří pouze údajné nepřátele, kteří je reálně nijak neohrožují (takovými byli židé či drobní zemědělci). Pak musí ideologové lidmi nelehce manipulovat, aby uvěřili nějaké konspirační teorii. Pokud však ideologii nenahraje do karet nějaká vážná společenská či ekonomická krize, bude se pravděpodobně stejně jednat jen o silně sugestibilní menšinu.
Naopak islámský fundamentalismus, nenávistná ideologie hlásající odpor k celému globálnímu Severu, je pro krajní pravici darem z nebes. Umožňuje to její transformaci do 21. století. Neonacismus už tolik lidí nezaujme, protože hákové kříže a odpor k židům postupně ztrácejí na aktuálnosti. Pravda, jeden pokus o aktualizaci už se odehrál, když byli místo prakticky neexistující židovské menšiny do role ústředních zloduchů pasováni většinově neakceptovaní Romové, ale přesto – na čerstvé, živé téma, které může vyvolat pocit osobního ohrožení každého jedince (a to do míry násobně vyšší než židovláda, které se dnes těžko někdo opravdu obává), lze získat mnohem víc příznivců.
Na druhé straně je situace obdobná. Blízký a Střední východ byl během posledního století často hřištěm pro evropsko-americko-ruské velmocenské ambice a některé země skončily dost ošklivě rozorané, zatímco zbytek světa zůstal neutrální. To se tamních lidí dotýká, stále to v nich budí emoce (stejně jako například u nás komunistická minulost, a to i u lidí, kteří ji už nezažili), a proto je manipulace s nimi snazší, než kdyby šlo pouze o teologický spor – ona náboženská polemika velkou část mladých muslimů zrovna dvakrát nebere (opírám se o osobní zkušenosti). Západní země jsou však nepřítelem par excellence.
Samozřejmě že odpor k islámskému fundamentalismu není nic špatného; naopak, spíš jeho absence značí, že je něco v nepořádku. Stejně tak lze pochopit kritiku a negativní emoce po vpádech západních armád na východ. Problém je v tom, že jak pravicový extremismus, tak islámský fundamentalismus přesvědčují lidi, že všichni členové druhého civilizačního okruhu patří k nepřátelskému extrému. Toho se dosahuje způsobem odedávna využívaným ve většině zemí k ospravedlnění války, ať už před vlastními vojáky či civilisty.
Tím způsobem je archetypizace všech do anonymní masy; je třeba nevidět lidi barevně, jako jednotlivce s různými radostmi, strastmi a rodinami, ale vnímat je černobíle jako nepřátele bez tváře. Čím méně o nich víte, tím menší je vaše provinilost, pokud jim něco provedete, a tím snadněji si o nich necháte něco namluvit. Tahle strategie rozpoutala diskuzi například během války ve Vietnamu, kdy byli obyvatelé tehdejšího Severního Vietnamu oficiálním zpravodajstvím Američanům vykreslováni jako masa fanatických komunistů, což vyvrátil například Morley Safer ve své slavné reportáži z hořící vesnice, v níž ukázal obyčejné Vietnamce zblízka jako prosté venkovany, kterým je politika ukradená a na válku jenom tvrdě doplácejí.
V našem případě to pak znamená, že pro islámské fundamentalisty jsme my všichni náckové, kteří si nepřejí nic jiného, než je zničit, a u nás, že oni všichni jsou fanatici, kteří se celý život orientují jen na naše vyhlazení. Oběma stranám pak potvrzují jejich pravdu extrémní činy strany druhé. Nám teroristické útoky, jim podpálené ubytovny či armádní invaze. Často slyším, že jediná stopa muslimské kultury, se kterou přišla většina Čechů do styku, jsou teroristické útoky v televizi, a proto k ní mají takový odpor. Pak je ale zajímavé si všimnout, že jediná stopa kultury západní, s níž kdy přišla do styku většina obyvatel muslimských zemí, je přibližně tohle a toto.
Začarovaný kruh a jak z něj ven
Bez ohledu na spor o to, kdo má pravdu, je zjevné, že nebýt islamistů, bylo by dnes krajně pravicové křídlo mnohem slabší. Lze se přít o to, zda nejde o pouhou reakci na nezvládnutou migrační krizi, protože nebýt jejích negativních důsledků v podobě vražedných útoků, byl by obecně odpor k islámu podstatně menší; možná by muslimové byli jen další malou menšinou, o kterou se lidé příliš nestarají, podobně jako vietnamská komunita. Stávající situace ovšem islamistům vyhovuje, protože odpor k islámu nahání muslimy do náruče radikálů, jejich činy pak nahání Evropany do náruče extremistů, přičemž odpor k islámu se zvětšuje a celá situace tak eskaluje v kruhu, kde se oba extrémy vzájemně posilují. Když se daří jedněm, daří se i druhým. Kdyby jedni nebyli, druzí by už podobně vyhovujícího nepřítele hledali stěží. Výstižně k tomu dodal ve svém komentáři Jan Moláček: „Každý ‚důkaz‘, že Západ nenávidí islám, má pro ně [islamisty] větší cenu než kontejner semtexu.“
Pozice nás jako Česka je zcela odlišná od pozice západních zemí. Málokdo si uvědomuje, že pro muslimský svět jsme stále bůhvíkde ležící Československo, známé jen skrz Čecha a Rosického. Nemáme s islamismem zkušenosti a už myšlenka usazení se zde je pro většinu lidí z muslimských oblastí silně nepravděpodobná. Extremistické výkřiky ze strategicko-bezpečnostního hlediska nic nevylepší, naopak mohou zcela zbytečně zkazit situaci a přitáhnout pozornost islamistů. Chce to jen trochu víc racionality a podstatně méně emocí.
