Ani při nejlepší vůli nelze prezidentu Miloši Zemanovi upřít jednu věc. Je to politik s velkým P. České zákonodárné scéně rozumí do nejmenších detailů. Svoje lidi má rozmístěné na strategických pozicích a dle potřeby s nimi dovede k vlastnímu prospěchu pohybovat. Uvažuje logicky a několik kroků dopředu. Vždy je na pozoru. Nikdy nepodceňuje svého protihráče. Jeho mysl, ač už poněkud zatemněná častými virózami způsobenými celonočním pobytem na ruské ambasádě, se podobá mozku brilantního šachisty. Stejně jako mnoho dalších hráčů královské hry, kteří už odehráli příliš mnoho partií, se ale také Miloš Zeman s přibývajícím věkem dopustil zásadní chyby.
Chování Miloše Zemana či partie sehrané s českou veřejností se začínají opakovat ve vzorcích. Princip je jednoduchý. Za každým důležitým rozhodnutím, často s významným zahraničně politickým dopadem, následuje naopak čin velice banální. Ten má pozitivně, či negativně zapůsobit na českou veřejnost tak, aby důležitou událost překryl.
V září minulého roku pan prezident zamířil do Pekingu. Jako jediný představitel západní demokracie se zúčastnil vojenské přehlídky na náměstí s nejcyničtějším jménem na světě – Náměstí míru. Do Číny přijel s jasným cílem zjistit, jak lépe stabilizovat společnost. O nových praktikách v této oblasti se jistě mohl ledacos dozvědět od prezidentů, vedle kterých mával na Náměstí míru. Třeba od Vladimíra Putina nebo samotného Si Ťin-pchinga, který mohl vyprávět, jak stabilizovali společnost právě na onom náměstí v roce 1989.
Návštěvou Zeman demonstroval novou orientaci Česka k autoritativním režimům na východ. Zároveň tím podkopal autoritu Evropské unie, která se jako celek rozhodla svou přítomností diktátorský režim v Číně nepodpořit. Že tímto gestem upadající popularitu Česka na Západě příliš nezvýšil, není potřeba zdůrazňovat.
Nebyla to však návštěva Číny, co dalších několik týdnů plnilo větší i menší česká média. Stačilo jedno slovo, které celou aféru překrylo. Tím slovem byla kunda a ta dala vzniknout desítkám článků o prostořekém prezidentovi. A onen prezident si mohl na Hradě spokojeně mnout ruce. Jeho maskovací manévry, za které by se nemusel stydět ani krokodýl na srazu aligátorů, opět vyšly.
V posledních dnech se vzorec opakuje. Pan prezident nejdříve vyvolal pobouření (alespoň části) veřejnosti tím, že odmítl povolit Dalajlámovi vystoupení na půdě Pražského hradu. Poté chtěl ministru kultury Danielu Hermanovi zabránit setkat se s tibetským vůdcem. Za neuposlechnutí hradního imperativu potrestal Zeman Hermana tím, že odmítl předat ministrovu strýci Jiřímu Bradymu státní vyznamenání. A na závěr se pan prezident pokusil ústy své obrýlené zbraně hromadného zhnusení Jiřího Ovčáčka celou aféru popřít.
Roky pilované strategické uvažování panu prezidentovi napovědělo, že stejně jako v případě Číny balancuje na politicky velice tenkém ledu. Možná zašel dokonce i dále, protože kritizovat ho začali i někteří jeho dlouholetí zastánci. Bylo potřeba celou situaci něčím zmírnit. Opět voličům připomenout, že stále zůstává hlavně lidovým prezidentem, ačkoliv je mu tato pozice čím dál tím vzdálenější.
Jako krycí plán tentokrát mohla posloužit sobotní schůzka v Lánech na téma, které v Česku rezonuje s větší či menší intenzitou prakticky pořád. Tristní stav tuzemských silnic. Na poradu k sobě pozval vicepremiéra Andreje Babiše a ministra dopravy Dana Ťoka. Oba dorazili s hodinovým předstihem, před stanovenou dobou. Asi je to financování dopravních staveb muselo opravdu trápit. Nutno podotknout, že ministr Ťok se už dokázal uzdravit z přechodné hluchoty, do níž upadl těsně před začátkem Zemanova vydírání ministra Hermana na slovenské ambasádě.
Zpráva, kterou by tímto manévrem mohl chtít pan prezident komunikovat, je jasná. Zatímco buržoazní pražská kavárna konstruuje nesmyslné apokalyptické teorie o konci lidských práv a demokracie v Česku, já, váš lidový státník, řeším skutečné problémy, jež trápí tuto zemi.
Zavedená strategie se však zatím s příliš velkým úspěchem nesetkala. Média nezareagovala podle očekávání a česká společnost dále rezonuje odporem vůči státníkovi, který sedmadvacet let po revoluci v zemi opět zavádí normalizační praktiky. Možná je to tím, že silnice nejsou tak atraktivním tématem, jako ženské pohlavní orgány. Nebo Zeman tentokrát opravdu zašel příliš daleko.
Poslední partie Miloše Zemana pro něj nevypadá dobře. Žádné politické rošády ani desítky příspěvků, kterými mluvčí Jiří Ovčáček co chvíli zaplavuje všechny sociální sítě, na tom už nic nezmění. Vědomí, že úpadek pročínského, autoritářského prezidenta započala státní návštěva tibetského duchovního vůdce, činí celé toto drobné vítězství pravdy a lásky ještě o něco sladší.
Dalajláma, Herman, Brady a desítky dalších dali panu prezidentovi šach. Slavit vítězství nad lží a nenávistí by však bylo předčasné. Soupeř udělal chybu, podcenil hranici tolerance české společnosti, která nakonec přece jen existuje. Šachem ale nikdy žádná partie neskončila. Hraje se dál.
