Možná to znáte. Zapletli jste se do konverzace s jiným člověkem a nejenže je vám nesympatický, ale navíc má neuvěřitelně hloupé názory. Jak jen může mluvit takové nesmysly? A ještě ke všemu nevíte, jak mu ty jeho směšné argumenty vyvrátit! Bijete se za pravdu jako lev, ale přesto oba z konverzační bitvy odcházíte s na chlup stejnými názory, s jakými jste ji zahajovali.
Jde o zcela běžnou věc. Máme svoje názory a bylo by nelogické, kdybychom jim nevěřili. Přijde-li někdo s opačným postojem, je přirozené se obhajovat. Přesto – podařilo se vám někdy druhého pomocí faktů přesvědčit, aby svůj postoj změnil? A podařilo se někomu přesvědčit vás?
Možnost takového úspěchu do velké míry závisí na probíraném tématu. Když se bavíme o počasí na Nizozemských Antilách a známý, který se odtamtud právě vrátil z dovolené, nám vyvrátí, že tam celý rok svítí sluníčko, zřejmě to akceptujeme zcela bez problémů. Pokud se dostaneme k debatě o fotbalu s fanouškem jiného klubu a dozvíme se, že náš kotel na posledním výjezdu zdemoloval stadion, možná se nám tomu úplně nebude chtít věřit, tedy alespoň dokud neuvidíme video přímo z akce.
Zato například v momentě, kdy se dostaneme k náboženství a teista či ateista se setká s člověkem s opačným postojem, může z toho vzejít velmi ostrý střet. Přesvědčil vás však někdo dodnes nevyvráceným Gödelovým argumentem? Nebo naopak, jak jste jako věřící člověk přijímal fakt, že neexistuje důkaz, že má 24. prosinec s narozením Ježíše vůbec něco společného? Či pokud zabrousíme do české politiky a někdo přinese velmi negativní fakta o straně, kterou jsme volili, pravděpodobně nám to vzpění krev a budeme ji tvrdě hájit. Zato kdyby stejné argumenty přednesl skupině čínských turistů, bylo by jim to stejně tak jedno, jako nám počasí na Nizozemských Antilách.
Proč některá fakta dokážeme přijmout bez mrknutí oka, zatímco jiná jsou nepříjemná jako kámen v botě?
Selektivní přístup k faktům je v určité míře samozřejmostí. Když chceme obhájit nějaký náš názor, nebudeme samozřejmě vytahovat argumenty sami proti sobě, nechceme-li je tedy následně rozmetat dalšími výroky hrajícími v náš prospěch. Takové jednání je zcela v pořádku.
Problém však nastává tehdy, když informace přijímáme z vnějších zdrojů a jedná se zároveň o důležité záležitosti, které se týkají základních pilířů našeho světonázoru. V takovém případě jsou naše přesvědčení obvykle hluboce zakořeněná, neflexibilní a na rozdíl od nepodstatných oblastí se nemění ze dne na den. Jde o základní kameny našich jistot a když se tyto jistoty chystá něco nabourat, mozek, konkrétně tedy amygdala, dělá vše pro to, aby je uchránila. Člověk danou informaci marginalizuje, případně úplně popře. Vystrkuje nás totiž ven z komfortní zóny do nepříjemné nejistoty. Střetne-li se naopak mozek s informací, která do světonázoru zapadá, s radostí ji přijme, a to přesně z opačného důvodu.
Tím celá záležitost bohužel nekončí. Když je naše přesvědčení nabouráváno, nejenže se snažíme nepřátelská fakta zlikvidovat, ale také se iracionálně utvrzujeme v tom, že naše výchozí pozice byla správná. Pokud hovoří dva lidé se zcela opačným názorem, často se tímto způsobem jen navzájem polarizují. Jinak řečeno, čistě objektivní a racionální debata je mezi jedinci lidského druhu nemožná.
Toto chování se nazývá backfire effect (doslova účinek zpětného rázu) a je vědecky dobře zdokumentováno. V roce 2006 byl na University of Michigan a Georgia State University proveden experiment, při němž byly založeny falešné noviny se zcela lživými informacemi. Po přečtení lživého článku dostali zkoumaní lidé nový článek, který chybné informace opravoval. Šlo například o nepravdivou informaci, že byly ve válce v Iráku nalezeny zbraně hromadného ničení. Ta byla v dalším článku vyvrácena. Zastánci války obvykle akceptovali první článek, odpůrci druhý. Zajímavé ovšem bylo, že i po prozrazení toho, že první článek je lživý, zastánci stále trvali na pravdivosti v něm obsažené informace.
Obecně řečeno preferujeme fakta, která jsou v souladu s naším světonázorem. Mezi českou veřejností nejde o příliš známou skutečnost, ve Spojených státech ovšem celou záležitost proslavil tento komiks, který poskytl inspiraci i mně. S nástupem Donalda Trumpa jsou tam nyní odvěké spory liberálů a konzervativců vyhroceny a jde tak o velmi aktuální téma – přestože jím v podstatě bylo vždy a všude.
U nás se v současnosti stejně tak nemohou cítit na příklad příznivci a odpůrci Miloše Zemana. Jedni považují druhé za čisté zlo. Před několika lety mohlo jít o americký radar, před čtvrt stoletím o rozdělení Československa, před pětasedmdesáti lety o to, jestli věřit komunistům, a před stoletím o to, zda zachovat monarchii. Příčiny, průběhy a aktéři sporů se s lety mění, nastavení lidského mozku však zůstává stejné.
Samostatnou kapitolou je pak ještě jev, který předesílá poslední věta odstavce o experimentu: utvrzování se ve své pravdě nezávisle na tom, zda jsou naše informace pravdivé, se v roce 2006 mohlo zdát kuriózní, dnes se jedná díky snadným možnostem šíření informací o zcela běžnou záležitost, a to zejména v politice, kde jde o získání náklonnosti lidské mysli tak, jako nikde jinde.
Přitom jde o velmi nebezpečnou záležitost. Řízení kroků podle nepravdivých dat může mít fatální důsledky, asi jako když vám někdo před seskokem z letadla řekne, že vpravo leží batoh a vlevo padák, a ono je tomu naopak. Ovšem na rozdíl od selektivního preferování určitých faktů je tento problém mnohem snáze řešitelný, jen je třeba přijmout skutečnost, že při získávání informací přijímáte data, nikoli fakta.
Špatnou zprávou je, že proti samotné selekci faktů nelze dělat takřka nic. Ani mentálně sebesilnější jedinec nemá v tomto směru šanci své podvědomí vědomě přemoci. Iracionalita a předsudky byly a jsou součástí lidského uvažování.
Proč je tedy dobré o tom vědět?
O tzv. době postfaktické toho bylo napsáno mnoho. Počet informací a jejich zdrojů se v dnešním světě zvyšuje. Šíření pravdivých i nepravdivých informací je snadné a rychlé. To není žádné tajemství, většina lidí to vnímá a zřejmě by se s těmito výroky ztotožnila. Identifikovat to na ostatních nemusí být nijak náročné, málokdo by ovšem dokázal přiznat, že i on může být obětí.
Je mnohem snazší sledovat jen takové zdroje, než dobrovolně vystupovat z komfortní zóny. Uvedeme-li jako příklad politiku, stačí sledovat zásadně levicově/pravicově/liberálně/konzervativně/jakkoli jinak zaměřené médium, stýkat se se stejně naladěnými lidmi a ostatní odbýt jako hlupáky: gratulujeme, úspěšně jste se stali členy sociální bubliny. Ven se budete dostávat čím dál tím hůř.
Bohužel, právě to se u nás aktuálně děje. Z jedné strany eurooptimisté, z druhé euroskeptici (přeloženo do dnešního hovorového jazyka: z jedné strany sluníčkáři, z druhé náckové). Jeden navštíví besedu, kde se společně s ostatními ujistí o ohrožení parlamentní demokracie antisystémovými stranami, a večer na fejzbuku pročte nějakou z odnoží Lumpenkavárny. Druhý přijde na pivo, kde se společně s ostatními ujistí o ohrožení parlamentní demokracie Evropskou unií, a večer jde sepsat pár příspěvků na internetové diskuze.
Konfrontace? Žádná. Když už k ní dojde, pak leda nadávkami, které jsou pro toho druhého dokonalým ujištěním, že jste hlupák. Souběžně existuje početná skupina lidí, která nedokáže odlišit fakta od očividných nesmyslů a klidně sdílí zjevné dezinformace – hlavně, když zapadají do zajetého světonázoru. Jeden aktuální příklad, který hýbe společností: čerstvě propuštěný Jiří Kajínek. Zkuste si všimnout, kdo všechno věří v jeho nevinu či vinu. První variantu preferují v zásadě voliči Miloše Zemana, zatímco opačnou jeho odpůrci, a to aniž by často o případu samotném vůbec něco věděli.
Uvědomění si tohoto jevu polarizaci ani iracionalitě společnosti nijak nezabrání – koneckonců, nejsme roboti a názorová pluralita je pro demokracii nezbytná. Mohla by ovšem pomoci proti jejich eskalaci do nezdravých rozměrů a následnému podléhání emocím a agresi. Od nadávek a nesmyslů na internetových serverech po agresivní střety na demonstracích. Polarizaci lidí v současné společnosti vidí zřejmě každý, uchopit ji však dokáže málokdo.
Rozzlobeného souseda či zuřivého demonstranta ovšem samozřejmě stěží přesvědčíte vysvětlováním psychologických principů. Než se do toho pustíte, zkuste někdy identifikovat tento účinek sami na sobě a nabourat své vlastní dosavadní postoje. Zvládnete to, nebo je váš mozek nadobro v pasti?
