V sousedním Rakousku od 1. října 2017 platí plošný zákaz zahalování obličeje na veřejnosti pod pohrůžkou pokuty 150 eur. Výjimku mají pouze osoby, jež jsou zahaleny z kulturních, uměleckých, zdravotních či bezpečnostních důvodů. Konečný seznam výjimek tak poukazuje na nesporně jediný účel tohoto zákazu – vykázat ženy, jež se zahalují v rámci manifestace svého náboženství, z veřejného prostoru.
Objev nového lidského práva – sociální soužití ve společnosti
Naši jihozápadní sousedé nejsou z těch, kteří by schvalovali předem zcela evidentně protiústavní zákony, ačkoli soudě podle akademické diskuze probíhající na půdě právnické fakulty Vídeňské univerzity právě tento zákon by mohl být výjimkou potvrzující pravidlo. Záštitu zákona poskytuje rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva z roku 2014, kterým soud prohlásil obdobný zákon platný ve Francii za souladný s Úmluvou, konkrétně s články 8 a 9, které povolují zásah do svobody náboženského projevu a práva na soukromý život pouze v případě obecného ohrožení nebo veřejného zájmu na zachování demokratického státu.
Závazný rozsudek, který vydal Evropský soud pro lidská práva v případě S.A.S. proti Francii, je zajímavým pro tématiku náboženského projevu muslimských žen ale i z jiného důvodu. Nepovoluje totiž zákaz zahalování kvůli „nesouladu s demokratickými hodnotami“ a „rozporu s rovnoprávností žen a mužů“, jak tomu bylo v odůvodněních v předešlých případech zákazů nošení pokrývky pouze hlavy – hidžábu, nýbrž kvůli „nesplnění minimálních nároků na soužití ve společnosti“. ESLP označil soužití ve společnosti za součást práv a svobod druhých, což představuje potenciální zásah do práva na soukromý život i v mnoha případech, které o náboženství ani nezavadí. Má člověk právo nevyjít celé měsíce z domu, protože nechce? Má právo ve veřejném prostoru nekomunikovat, zavřít oči a předstírat hluchoněmost? Co jsou vůbec ony „minimální nároky na soužití ve společnosti“?
Bez ohledu na tuto na míru ušitou inovační argumentaci jsou zmíněný rozsudek a obecně zákazy zahalování obličeje problematické z důvodu účelnosti omezení práva dotčených osob – žen. Slouží sankce 150 eur za zahalení obličeje oficiálně uváděnému účelu, tedy socializaci muslimských žen? Stanovisko Amnesty International, stejně jako mnoha dalších rakouských institucí, mimo jiné i Rakouské biskupské konference, toto popírá. Ženám, které k zahalování obličeje na veřejnosti nutí rodina, manžel či komunita, bude v případě hrozby pokuty vycházení z domu zkrátka zamezeno úplně. A ty, které nuceny nejsou, ale mají svobodnou vůli a osobní potřebu řídit se právě tímto výkladem svého náboženství, zřejmě takovýmto odmítavým postojem společnosti vůči nim k socializaci také motivovány příliš nebudou.
Za odměnu šátek?
Zahalování v islámu není explicitně vyžadováno Koránem, přesto se mnohé společnosti i jedinci drží výkladů, které částečné až úplné zahalování těla i obličeje favorizují. „Je to symbol dospělosti,“ řekla mi na gymnáziu v Berlíně kamarádka Esma, která začala po úspěšném složení maturity nosit hidžáb a měla jej i s pasující barevnou róbou na maturitním plese (v Německu dostávají maturanti na plese svá vysvědčení místo u nás obvyklých stužek/šerp a ples se tedy koná až na konci školního roku). Studie z univerzity v bangladéšské Dháce se zabývá důvody pro nošení burky, tedy celkového zahalení muslimských žen – a také důvody, proč ji některé ženy nosit přestaly.
„Moje rodina chce, abych nosila burku kvůli ochraně před muži a chlapci, kteří by jinak byli sváděni mou postavou, a také kvůli ochraně dobrého jména rodiny,“ říká bezpočet respondentek, stejně jako: „Moje dětská bouřlivost a umíněnost se ztratily, jakmile jsem začala nosit burku. Jsem teď dospělejší, klidná a jemná.“ Ve stejné studii se najdou ale i respondentky, které začaly nosit pouze hidžáb nebo jej nosily už od začátku s barevným oblečením. Nejčastějšími důvody pro toto rozhodnutí byly společenský pokrok ve vnímání role žen a především práce v soukromých společnostech, kde ženy buď nebudou pracovat a stanou se učitelkami, jak většina respondentek zvažovala, nebo se pootevře společně se svým sociálním zázemím novému světu a jeho pořádku.
Společnost (re)formuje víru
Právě společenská změna a nároky soukromého sektoru jsou hlavními důvody, proč se mění nejen role víry v životě člověka, ale i náboženství samotné. Náboženské dogma – islámské, židovské ani křesťanské– se nikdy nezměnilo z vlastních pohnutek. Jeho představitelé ho reformovali pouze po impulsech zvenčí, tlaku vyvíjející se společnosti díky myšlenkám, které často náboženské povahy vůbec nebyly.
Islám se nezmění sám zevnitř a společenská exkomunikace těch, kteří jeho změnu právě zoufale potřebují, také nepomůže. Co, dle mého názoru, ale pomoct může, je právě připuštění žen se závojem ke vzdělání, společenským vazbám, k práci, k možnostem a argumentům, které přesvědčí i jejich společenské okolí o tom, že nemá smysl ženy zahalovat – ani kvůli mužům a dobrému jménu, ani pro jejich víru. Zahalené ženy totiž zakázat nelze, stejně jako homosexuály nebo potraty. Jediné, čeho tím docílíme, je, že se nad jejich existencí nebudeme muset zamýšlet.
