S Lukášem Houdkem, koordinátorem projektu HateFree Culture proti násilí a nenávisti, jsme se spojili emailem během jeho pobytu v uprchlickém táboře v německém Augsburgu, na jehož provozování se podílí skupina umělců. „Současně kombinuje uprchlický tábor a hotel pro turisty, proto se jmenuje Grandhotel Cosmopolis. Jsem tu už počtvrté a byl jsem pozván na uměleckou rezidenci. Provozovatelé tábora se totiž snaží propojovat práci s uprchlíky s uměním,“ popsal Lukáš Houdek.
Z jakých zemí jsou uprchlíci, se kterými se setkáváte v táboře a v jakých podmínkách žijí?
Lidé, kteří zde momentálně žijí, jsou z různých zemí. Nejčastěji však ze Sýrie, Afghánistánu, Nigérie, Iráku, Konga, je tu ale i například rodina z Čečenska. Řekl bych, že rodin s dětmi je tu většina. Je to poměrně malý tábor, žije tu okolo sedmdesáti lidí a třetinu obyvatel tvoří děti.
Tady v Grandhotelu se s uprchlíky jedná jako s partnery. Podílí se na chodu budovy, pracují v místní kavárně, uklízí a opravují společné prostory i okolí, pomáhají v kuchyni a podobně. V jiných táborech může být ale situace odlišná. Pokoje jsou přeplněné, obyvatelům se nikdo moc nevěnuje a oni jsou bezprizorní. Nemají co dělat, protože stále čekají a pracovat nemohou. Nemají totiž po dobu řízení o (ne)udělení azylu pracovní povolení.
Mluvil jste s některými z nich? Proč opustili svou zemi?
Ty důvody mohou být různé. Podle toho, co jsem měl během svých čtyř návštěv v táboře možnost s obyvateli hovořit, všichni ze země odešli kvůli strachu o svůj život – zejména v souvislosti s válečnými konflikty nebo s aktivitami různých teroristických skupin. Někteří byli v bezprostředním ohrožení života, byli například odsouzeni k trestu smrti nebo byli mučeni, jejich rodiny byly před jejich očima vyvražděny. Jiní odešli, protože nechtěli, aby je potkalo něco podobného.
Mohou lidé přicházející z Blízkého východu a z Afriky opravdu znamenat nějaká bezpečnostní rizika, jak se obává část české veřejnosti?
To je asi těžké posoudit. Nicméně jsem se tu nesetkal s nikým, kdo by podle mě bezpečnostní riziko představoval. Je důležité si uvědomit, že ti lidé často prchají právě před teroristy. Proces udělování azylu je velmi dlouhý a komplikovaný, úřady si daného člověka prověřují. Je proto nepravděpodobné, že by nějakého teroristu neodhalily. Spíše je rizikem, že se někteří z lidí mohou radikalizovat tady v Evropě právě proto, že budou následně marginalizováni a společnost k nim bude přistupovat jako k občanům druhé kategorie. Strach veřejnosti je ale logický. Je přirozené, že se bojíme toho, co neznáme. Zejména pokud jsme ovlivněni věcmi, které denně vídáme v televizi. Je ale důležité nenechat se strachem pohltit a zajímat se o reálné příběhy konkrétních lidí, abychom znali důvody, proč k nám přicházejí. A dát jim šanci.
Jaké mají představy o své budoucnosti v Evropě? Co s nimi bude dál?
To se liší u každého člověka. Nicméně lidé, se kterými jsem mluvil, zatím přesně neví. Neví, jestli budou moct zůstat. Jejich hlavním plánem je žít ve světě, kde se nemusí obávat o svůj život a životy svých blízkých. Na jednom velmi emotivním setkání s utečenci všichni opakovali, že se uprchlíkem nikdy stát nechtěli, nikdy je to ani nenapadlo. A že by úplně nejraději žili dál ve své zemi, kde se nesetkávají s pohrdáním nebo ústrky. Většina z lidí, které jsem tu potkal, měla ve své vlasti práci, rodinu. Tady nemají nic.
Stává se v české společnosti z rasismu a xenofobie mainstream?
Těžko říct, pokud by člověk soudil podle sociálních sítí, musel by asi říct, že ano. Já ale pořád věřím, že jsou lidé v běžném životě mnohem empatičtější a jejich reakce na internetu jsou často vyhrocené anonymitou a příspěvky ostatních. Nicméně je pravda, že se situace spíše zhoršuje. To ukazují i průzkumy veřejného mínění, kde se čím dál více respondentů vymezuje vůči rozličným skupinám, například i vůči židům, což je celkem paradoxní.
Jaké impulsy vedly ke vzniku iniciativy HateFree Culture, jíž jste koordinátorem?
Před několika lety proběhla jednání se zástupci neziskových organizací a odborníky, kteří se shodli na konturách vládního projektu, který bude nějak reagovat na nenávist a rasismus. Já jsem do procesu nastoupil až později, v září 2012, kdy jsme s kolegou Jaroslavem Valůchem začali vymýšlet konkrétní aktivity a směr, kterým by se měl projekt ubírat. Rozhodli jsme se nejít klasickým způsobem billboardové, spotové kampaně a webu, ale snažit se spíše vytvořit aktivní komunitu nebo platformu, kde budeme moct o věcech diskutovat, sdílet a podporovat celou řadu aktivit jiných iniciativ, které nejsou vidět.
Máte i nějaké další plány?
Ano, projekt nesestává jen z HateFree Culture, ale od podzimu poběží práce na deseti školách, kde se bude pilotně zavádět zevrubná mediace. Budou také vyškoleny stovky policistů v tom, jak vyšetřovat trestné činy násilí z nenávisti a zejména jak pracovat s oběťmi těchto trestných činů. Současně bude poskytována podpora starostům obcí, kteří se potýkají se sociálně vyloučenými lokalitami a budou jim v řešení nastalých problémů radit starostové, v jejichž obcích se je daří řešit. Proběhnou dva velké výzkumy na téma migrace a lichvy, které by dále měly být odrazovým můstkem pro případné legislativní změny.
HateFree mimo jiné vysvětluje internetové hoaxy. Nedávno se například objevila nepravdivá zpráva o tom, že imigranti podřezali českému zemědělci dobytek. Jak může uživatel internetu rozpoznat, zda se jedná o hoax, či nikoli?
Ne vždy je to jednoduché, ale velmi často si může danou zprávu prověřit sám uživatel, zejména pokud obsahuje fotografie a videa jako dokumentaci. Ty se dají velmi jednoduše nahrát do Google prohlížeče a najít, v jakých kontextech se fotografie nebo video dříve sdílely. Často tak přijdete k dřívějšímu článku, kde se daný materiál objevil poprvé a ze kterého byl následně ukraden a využit pro tvorbu hoaxu. Ne vždy je to ale takto jednoduché a ověřování fámy trvá i několik dní. U konkrétního případu s dobytkem je úplně nejjednodušší zavolat na daný obecní úřad nebo policii, pod kterou oblast spadá. Ti vám události potvrdí nebo vyvrátí.
Na webu se také snažíte radit lidem s argumentací. Má podle vás smysl diskutovat na Facebooku u nenávistných příspěvků a komentářů?
Určitě to má smysl. Ne každý diskutér s odlišným názorem je jen provokatér. Řadě lidí chybí informace, a přestože mají třeba jiný názor, zajímá je, jak je to ve skutečnosti. V několika případech jsme si už i u nás na Facebooku všimli určité změny u některých diskutujících. Vidí, že problémy jsou mnohem složitější a že nikdy nejsou věci buď černé, nebo bílé.
HateFree Culture nabízí rozličným prostorům stát se tzv. HateFree Zone. Potřebujeme takto označená místa?
Z Prahy nebo Brna se to může zdát jako hloupost. Pokud ale žijete v regionech a jste Rom, gay, muslim nebo příslušník jiné menšiny - o to víc, pokud je to na vás vidět - čas od času se můžete s problémy v různých podnicích setkávat. Naším cílem bylo vytvořit místa, která budou deklarovat, že v jejich prostorách může být každý tím, kým je, aniž by se musel bát, že mu na základě toho někdo dá pár facek nebo ho z daného prostoru vyhodí. Bohužel se to stále děje. Tato místa jsou pro nás také určitou spojkou s regiony a ve spolupráci s některými z nich chystáme nějaké další offline aktivity jako například výstavy a performance.
Jaké máte na vaše kampaně ohlasy od veřejnosti?
Různé, některé jsou pozitivní, jiné negativní. Nedá se to takto jednoduše změřit. Někteří se domnívají, že jde o vyhazování peněz, jiní jsou rádi, že konečně vláda něco v tomto ohledu dělá, současně tak, aby to bylo srozumitelné pro ty, kterým je projekt určen - tedy mladým lidem. Máme samozřejmě celou řadu odpůrců, kteří mají dojem, že podporujeme například islamizaci České republiky. Nejcennější pro nás je, že nás oslovuje celá řada iniciativ, organizací, ale také různé skupiny mladých Romů nebo muslimů, kteří s námi chtějí spolupracovat a chtějí se k myšlence projektu přihlásit.
Svými aktivitami chcete mimo jiné pomáhat obětem násilí a nenávisti. Setkal jste se vy sám někdy s nenávistnými projevy?
Když jsem vyrůstal na malém městě, rozneslo se o mně, že jsem homosexuál. Od té chvíle jsem čas od času zažíval peklo. Pravidelně docházelo jak k verbálním urážkám ve škole i na ulici, tak k fyzickým napadením. Byla to hodně těžká doba a dnes už mi připadá, že to musel být život někoho úplně jiného. Nicméně dnes jsem za ty zkušenosti rád. Posílilo mě to. Současně vím, jaké to je cítit se méněcenný a jaké je mít nekonečný strach. Zaplaťpánbůh to už ale mojí dnešní každodenní realitou není.
Věnujete se také fotografování. V projektu Život snů jste zachytil místa ve Stříbře, kde jste byl napaden nebo kde vám bylo vyhrožováno. Před čtyřmi lety jste vystavoval v Neratovicích, fotografie však byly předčasně odinstalovány. Jak vám to zdůvodnili?
Ano, k deinstalaci došlo asi hodinu po vernisáži. Vedení města se dozvědělo, co vystavuje tamní galerie, kterou provozuje. Tehdy pro mé snímky tuším užila označení „svinstvo“. Měly prý pobuřovat veřejnost. V podstatě ale jen reflektovaly situace, které jsem sám na podobně malém městě zažil. Ředitel galerie je proto rychle sundal ještě před tím, než do galerie druhý den vtrhlo městské komando. Aby se vyhnul potížím, kterých už tak měl s tehdejším vedením města dost.
Jaké jsou reakce na vaše fotografie Umění zabíjet, které upozorňují na kontroverzní téma odsunu Němců?
Reakce byly dost vyhrocené. Shodou okolností jsem s premiérovým uvedením souboru přišel týden po prezidentské volbě, ve které toto téma o vítězi klání v podstatě rozhodlo. Původně jsem projekt, stejně jako většinu ostatních, dělal sám pro sebe, z vlastní potřeby. Až později jsem dostal nabídku od venkovní galerie Artwall, abych vybrané snímky vystavil v podobě pětimetrových billboardů na nábřeží Edvarda Beneše. S odstupem ale tu diskusi vnímám jako velmi přínosnou. Bylo těžké ustát ten tlak, tři týdny jsem v podstatě nedělal nic jiného, než odpovídal na rozhovory a emaily. Mám však pocit, že se od té doby – zejména také díky celé řadě dalších projektů – diskuse posunula a že dnes o masakrech německého civilního obyvatelstva, které se po válce děly, nepochybujeme.
Lukáš Houdek (31 let) Vystudoval romistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracoval jako šéfredaktor časopisu Romano voďori a dnes vede nakladatelství romské literatury KHER. Je koordinátorem projektu HateFree Culture, který realizuje Agentura pro sociální začleňování při Úřadu vlády ČR. Věnuje se fotografování.
