Cestování stopem je už v současnosti passé. Tento názor dnes zastává mnoho lidí. Když se před nimi o stopaření někdo zmíní, vybaví se jim například idylický pohled na hipízáka stojícího na kraji silnice na americkém západě, pomalu zvedajícího palec přijíždějící motorce a posléze ujíždějícího dál směrem k horizontu, nebo také historky našich rodičů o tom, jak zamlada takhle cestovali, ale dnes už to přeci nikdo nedělá. Celé to ale má jeden háček: cestování stopem tak úplně passé není.
„A kolik že ti vlastně je?“ ptá se řidič auta, které mě krátce po půlnoci nabralo na benzínové pumpě Shell nedaleko hraničního přejezdu u Rozvadova. Řidič má namířeno až do Brna, kam veze německého kolegu, sedícího na sedadle spolujezdce. Z nějakého důvodu se také rozhodl vzít stopaře, který ho v noci oslovil s kartonovou cedulí s nápisem „Praha“.
„Dvaadvacet,” odpovídám mu. Řidič chvíli kroutí hlavou a poté praví: „Já bych do toho asi nešel,“ zamyšleně se odmlčí a nakonec ještě dodává, „ale máš můj respekt.“
Pravdou je, že zatímco většinová společnost vnímá stopaře jako exotického dobrodruha, případně jako relikt minulé éry, funguje zde nemálo početná a dobře propojená komunita lidí, kteří takto cestují rádi.
Zejména nyní v době internetu zažívá stopování určitou renesanci. Na Facebooku existují skupiny (doporučuji například českou „Cestování, spolucestování, cestovatelská seznamka“ nebo mezinárodní „Hitchhiking Europe“), kde se o cestování stopem pravidelně diskutuje. Najdete zde spoustu rad o tom, jak, kdy a kde stopovat, nebo i lidi, kteří tímto způsobem hledají dalšího, s kým by na cestu stopem vyrazili.
Neméně užitečná je stopařská wikipedie hitchwiki.org. Kromě praktických úvodů ke stopování a bezpečnosti na cestě je zde obsáhlá databáze všech větších evropských měst a u každého popsaná doporučená místa ke stopování podle toho, kterým směrem jedete. Například na stránce o Plzni se v angličtině dozvíte, že jedna z možností, jak se dostat na D5 směrem na Prahu, je dojet trolejbusem na stanici Šumavská nebo U Prazdroje, odtud pak pokračovat po hlavní silnici až k velké křižovatce u pivovaru a hned za ní začít stopovat. Na základě několika hodnocení má toto místo rating 4.0/5 a průměrný čas čekání 29 minut. Kdybyste místo stále nemohli najít, je zde i odkaz, který vám po rozkliknutí ukáže mapu se špendlíkem, kde se místo nachází. Zlatý internet.
Existuje i další funkce, kterou vám internet v dnešní době stopování zásadně usnadní – mapy. Jsem sice zastánce papírových silničních map, protože se vám nevybíjí a nejsou závislé na signálu, ale zažil jsem situace, kdy mi mapy v telefonu náramně pomohly. Kousek jižně od Drážďan mě sympatický důchodce v kabrioletu vysadil na naprosto nevhodném místě, na kraji vesnice, kde umřel (nedejbože chcípl) pes. Ze situace jsem se vymotal až po satelitním zhodnocení situace na telefonu a objevem asi kilometr vzdáleného odpočívadla u dálnice, kam jsem se přes pole (a několik plotů) dostal. Odtud mě po krátkém čekání vzala řidička a vysadila mě asi sto metrů od mého pražského bytu. Zejména díky nedávné evropské legislativě o zrušení poplatků za roaming a tudíž umožnění volného používání internetu v zahraničí se ze stopování stává vlastně docela pohodlný způsob cestování.
Zároveň však nelze opomenout otázku bezpečí při stopování. Nelze vyloučit, že se během cesty dostanete do nepříjemné, či snad nebezpečné situace. Dá se jim ovšem často předejít, klíčová je zde informovanost. Je dobré nepodceňovat přípravu na cestu, včetně pročítání zkušeností a rad ostatních, například na hitchwiki, kde najdete i seznam bezpečnostních zásad, kterých je radno se držet. Pokud se (zejména jako dívka) na stopování necítíte jako jednotlivec, vyražte ve dvou. Dvojice muž-žena má stále vysokou šanci na úspěch.
Stejným způsobem to funguje i z druhé strany – mnoho řidičů se bojí vzít stopaře z obav o vlastní bezpečí. Během krátkého času od doby, kdy vás řidič spatří, do chvíle, kdy se ho zeptáte, jestli by vás nemohl svézt, mezi vámi musí vzniknout určitá míra vzájemné důvěry. Proto je důležitý i vzhled a neverbální komunikace. Není například vhodné nosit tmavé brýle (řidič by radši viděl vaše oči) nebo kouřit (mnoho řidičů to odradí). Zároveň je nutné mít stále na paměti, že jakoukoliv nabídku jízdy můžete též odmítnout. V případě, že se vám řidič nezdá, nejezděte s ním. Pokud si předem pročtete a držíte se alespoň základních bezpečnostních zásad, je velmi nepravděpodobné, že byste se stopováním měli mít problém. Ve výsledku je to mnohem bezpečnější způsob dopravy, než jak je často prezentován.
Cesta je cíl
S pomocí hitchwiki jsem letos také stopoval z Berlína do Lipska. Při otevření stránky o Berlínu se dozvíte, že nejlepší místo na stop směrem na jihozápad je benzínová pumpa u Nikolassee. Jede se tam několik stanic S-Bahnem, přejdete most přes dálnici a jste u benzínky. Tady zjistíte, že nejste jediným čtenářem hitchwiki. Kromě mě bylo v tu chvíli u Nikolassee přibližně patnáct dalších stopařů. Někteří čekali u výjezdu z pumpy, jiní mávali palci u semaforů a další zkoušeli štěstí u tankujících aut.
Dal jsem se na pumpě do řeči se stopařkou Lisou, která v Lipsku bydlela a místo toho, aby domů jela vlakem, jezdila pravidelně stopem. Po chvíli stopování nás oba nabrala menší dodávka, jejíž řidič by do filmu o americkém západě šedesátých let klidně zapadl. Cestou si povídáme. Lisa mi sděluje, že týden na to jede stopem na dovolenou ve Francii, pak na kratší výlet do Finska, než jí opět začne semestr. Namítám, že občas je stopování i nepříjemné, když vám například dlouho nikdo nestaví, začíná vám být zima a nejradši byste už dávno byli někde jinde. Neomrzí ji to někdy?
„To máš sice pravdu,“ odpovídá, „ale pamatuj, že cesta je cíl.“
Tím se dostávám k další neodmyslitelné součásti cestování stopem – kontaktu s lidmi. Často slyšíme o tom, jak se přirozeně uzavíráme do svých profesních, zeměpisných a společenských bublin, kde se primárně setkáváme s lidmi nám víceméně podobnými. Je to sice lidské, obklopovat se lidmi s podobnými názory, ale o to hodnotnější je zkusit občas ze své bubliny vyskočit a ponořit se do jiné. Už jenom kvůli tomu, že tím obohatíme svůj vlastní pohled na svět.
Na dálnici potkáte lidi všech druhů – a není pravda, že vám zastaví jen zarostlí hipízáci. Během jedné cesty z Holandska do Prahy mě ráno nabral Maročan jedoucí do práce, poté Holanďan, který pracoval jako sekuriťák na Amsterdamském letišti a vracel se z noční směny, postarší pár z Holandska, který jel na dovolenou do Dortmundu a postarší pár žurnalistů z Německa, se kterým jsem se dostal do diskuze o vnímání státu ve společnosti a národním svědomí posttotalitních režimů. Odpoledne jsem chytil jízdu s Holanďanem indického původu, který podnikal s nemovitostmi a stále mi opakoval, že musím co nejdříve koupit u Prahy nemovitost a za několik let na tom nesmírně vydělám. Sám přiznal, že se poslední dobou dostal pod velký stres a proto teď jede meditovat do chrámu náboženství Bahai, o kterém jsem doposud nic nevěděl, ale řidič mi vše rád vysvětlil.
Asi nejzajímavější setkání ten den bylo se syrským uprchlíkem a jeho rodinou. Sám za mnou na benzínové pumpě přišel a nabídl mi jízdu ve své Fabii s manželkou a dvěma dětmi. Později mě požádal, jestli bych mohl na chvíli převzít řízení, aby si odpočinul. Stal jsem se tedy asi na hodinu ze stopaře řidičem. Během jízdy mi vyprávěl, jak kvůli válce utekli nejprve do Turecka, kde dva roky žili, a poté dostali v rámci programu OSN možnost azylu v Holandsku, kde se nyní usazovali. Zmínil se také o svých přibuzných, kteří byli uvězněni a posléze zahynuli v Assadových žalářích. Musel jsem se v tu chvíli volantu držet poněkud pevně.
K večeru mě z poloopuštěné pumpy nedaleko Norimberka vysvobodila rodina z Ústí nad Labem, která mě dovezla až za Rozvadov. Zde se mě ujal na začátku článku již zmíněný řidič z Brna, který si rád povídal, mimo jiné i o uprchlické krizi. Měl na uprchlíky jiný názor než já, nebral jsem mu ho. Naopak, byl jsem rád, že se se mnou o tomto tématu bavil. Oba jsme měli možnost seznámit se s názorem jiného člověka a o to tady jde.
A kde tedy začít?
Stopovat se dá mnoha způsoby i k mnoha příležitostem. Například na University College Utrecht v Nizozemsku se tradičně každý semestr organizuje soutež ve stopování. Zájemci se rozdělí na týmy po dvou nebo třech lidech, vytyčí se cíl, jímž je vždy nějaké evropské město, a první v cíli vyhrává. Po dobu soutěže nesmí použít jiný dopravní prostředek než autostop a týmy musí pravidelně informovat organizátory o své momentální lokaci. Ta je pak jako špendlík připevněna na mapu, která je aktualizována na Facebooku, aby i ostatní mohli sledovat, jak si týmy vedou. Podobné závody existují ale i v Česku, nejznámějším je Mistrovství ČR v autostopu, které se letos konalo čtvrtým rokem. Jelo se do ukrajinské Oděsy a nazpět.
Pro jiné je stopování opravdu čistě pragmatický způsob dopravy. Jeden můj známý, který pravidelně přejížděl mezi Prahou a Brnem, se přiznal, že trasu většinou stopuje, protože je to zkrátka rychlejší a daleko levnější než jiné varianty. Pokud například máte v plánu nízkonákladově cestovat po Evropě, stopem ušetříte velké peníze za lístky na vlak, autobus či za benzin. V kombinaci s ubytováním přes couchsurfing (přespáváním u ochotných lidí bez úplaty) se pak jedná opravdu už jen o vaši útratu za jídlo, pití a zábavu. Každopádně, ať už za jakýmkoliv účelem, cestování stopem rozhodně passé není a je možné najít spoustu lidí ochotných vám s ním poradit či pomoct – neboť stopař stále žije.
