Martin Veselovský: Lidé si musí uvědomovat, čí hru v danou chvíli média hrají

Martin Veselovský, Daniela Drtinová a Filip Horký.

Martin Veselovský, Daniela Drtinová a Filip Horký. Zdroj: Eliska Podzimkova

Takhle v DVTV slavili Den Star Wars.
Martin Veselovský a Daniela Drtinová
Martin Veselovský a Filip Horký.
4
Fotogalerie

Moderátor DVTV, který je známý tím, že od jednou položené otázky málokdy ustoupí. Ačkoli již získal za svou práci řadu ocenění, naposledy za nejlepší audiovizuální rozhovor, stále se nepovažuje za člověka, jehož názory by měly být určující pro velkou masu lidí. Přesto si na rozhovorech dává záležet a za jednu z nejdůležitějších věcí pokládá jejich správné načasování.

V rozhovoru se také dočtete, proč Martin Veselovský dříve nechodil k volbám, proč je dobré zvát do médií osoby jako je Martin Konvička nebo jak je důležité se co nejdříve naučit rozeznávat skutečnou pravdu od té upravené.

Myslíte si, že média dnes politické rozhodování přesouvají do sféry střetů konkrétních politiků nebo politika a moderátora jen proto, že je to pro diváka přitažlivější?

Forma duelu je lákavá. Když dobře vyberete hosty, tak mezi nimi může snadno dojít ke konfliktu. Je potřeba s tím nakládat tak, aby se nestalo to, co říkáte. Kolikrát jsme sami se sebou ve sporu, kdy jeden z nás by chtěl duel udělat. Například můžete přizvat Martina Konvičku a třeba Erika Taberyho - bude to sice zajímavější, ale je zde velká pravděpodobnost, že podstata věci zanikne v rovině osobních sporů. To znamená, že je lepší pozvat je samostatně a stejně můžete dosáhnout podobného výsledku. K tomu je ale potřeba mít – teď to bude znít komicky, že to říkám zrovna já – nějak stavěné moderátory, kteří jsou schopní sehrát protistranu, jako kdyby tam ta protistrana skutečně seděla.

Ptám se na to z toho důvodu, že jste sám v rozhovoru pro magazín Reportér uvedl na otázku ,,co lidi na politice zajímá?“, že je zajímá výsledek, ideálně konfrontovaný s politikem, který přesně za tento výsledek může. A to konfrontovaný ostře v duelu s připraveným moderátorem. Takhle politika na diváky funguje, tedy minimálně u nás v DVTV. Nepovažujete to za určitý druh manipulace s divákovým vnímáním politiky? Vyvolává to totiž dojem, že politici nedělají nic jiného, než že se hádají.

Já tam nemluvím o duelu dvou politiků, ale o duelu politika a moderátora.

Jenže politici a veřejní činitelé stejně v rozhovorech s moderátorem odkazují na hádky a často tady dochází i k osobnímu osočování.

Dobře, ale politici říkají spoustu věcí a je rolí novináře, aby našel tu podstatu. Přece politika je konflikt – je to konflikt mnoha zájmů, ze kterého za ideálních okolností vyjde kompromis. Ten konflikt s sebou nese i to, jak spolu politici mluví a označují se navzájem v médiích. Když to novináři přiživují, tak ano – jedná se jen o hádání, řvaní a osobní napadání. Ale dá se to udělat i jinak. Za mě je rozhovor moderátora s politikem mnohdy přínosnější, protože se nezastře jádro věci.

Kamila Zlatušková zastává názor, že je potřeba zkvalitnit mediální výchovu mladých. Myslíte si, že DVTV tuto roli vychovatele splňuje?

To opravdu netuším. Mluvit o výchovné roli DVTV by bylo z mé strany příliš namyšlené, ale snažíme se u důležitých věcí, což bezesporu politické a společenskopolitické věci jsou, ořezat dané téma od zbytečných ,,konin“. Těmi koninami mám na mysli osobní věci mezi politiky, věci, které jsou zjevné lži a podobně. Snažíme se z toho dostat podstatu. Například podstata EET je, zda to bude fungovat či ne – jestli to přinese peníze do státní pokladny nebo ne, jestli to uškodí malým podnikatelům. Tečka, konec. Nic víc okolo mě nezajímá. K tomu pozvete určitou sumu hostů, které když obrazně řečeno seřadíte do řady, tak vám to dá kvalitní obrázek ne o tom, jaké to je, ale o tom, jaké je názorové spektrum osob, které o tom budou rozhodovat nebo na to mají vliv.

Když se zaměříme na jednu velmi aktuální událost, a to na uskutečněné referendum ve Spojeném království, tak podle statistik hlasovalo 75 % mladých ve věku 18–24 let pro setrvání v EU. Může to být tím, že jsou mladí lidé lépe informovaní? Že uspěla právě zmiňovaná mediální výchova?

To nevím. Vysvětlení je mnoho. Jedno z nejsilnějších je to, že vyhrál ten, kdo šikovněji zalhal v předvolební kampani.

Jak tedy bojovat proti těmto nepravdám a lžím?

Moje dvě dcery chodí do třetí a šesté třídy. O tom, jak pracovat s fakty a nacházet informace na internetu, jim neřekl nikdo ani slovo. Starší dceři bude třináct let a neví ze školy o rozlišování pravdivých a nepravdivých informací téměř nic. Na jednu stranu je to také úkol rodičů, což je v pořádku, ale mám pocit, že by se ve škole mohlo klidně škrtnout pár předmětů a několik měsíců věnovat pouze tomu, aby děti dokázaly na internetu rozpoznat, co je lež, kdo se je snaží tím či jiným způsobem ,,očůrat“ a tak dále.

Kdybych to měl posunout konkrétně k referendu ve Velké Británii, tak by si člověk v momentě, kdy uvidí double decker s potiskem, kde je zmíněno číslo 350 miliónů liber, neměl říkat, že to tak bude, protože je to někde napsané. Naopak by si měl úplně automaticky vyhledat, zda to tak skutečně je. Rázem by totiž zjistil, že se jedná o ohnuté číslo. Takhle je potřeba přistupovat ke všemu, ke všem faktům, s nimiž pracujete.

Jak podle vás pracovat s informačními zdroji, abychom tomuto předešli? Jak poznáme, které zdroje používat a které ne?

To je komplikovaná otázka. Já bych úplně všemu předřadil radu, že nesmíte věřit ničemu – ne něčemu. To znamená, že musíte použít kritické myšlení úplně na všechno – cokoliv uvidíte při přípravě, tak se na to musíte podívat pouze jako na hypotézu, jejíž pravdivost teprve musíte potvrdit. Pokud se k tomu bude přistupovat jakkoliv jinak, tak je to v háji a ten dotyčný spadne do toho, že uvěří něčemu. To je prvotní přístup k věci. Pak tam nastupuje osobní zkušenost s určitým druhem zdrojů a typem uvažování, která vám značnou část této prvotní práce dokáže smáznout, protože už rozpoznáte, co je v pořádku a co není. Díky kritickému myšlení, díky tomu, že se na všechno bude nahlížet jako na zpochybnění hodnou věc, zjistíte daleko víc, než jen to, jak je to ve skutečnosti. Možná to zní příliš komplikovaně, ale podle mého názoru je to ono. Vyprávět o tom, které zdroje jsou a nejsou důvěryhodné, je do velké míry závislé na osobním názoru konkrétního novináře. Klíčem k úspěchu je absolutně totální míra kritického myšlení v kombinaci s tím, že budete používat primární zdroje. Jakmile čerpáte z něčeho jiného než z primárních zdrojů, je velmi pravděpodobné, že někdo již původní informace poupravil a vy se toho stáváte obětí.

Můžeme se tedy vůbec spolehnout na média jakožto ,,hlídací psy demokracie“? Protože to často vypadá, že se úplně vytratila kontrola toho, co na veřejnost pronikne.

Já myslím, že takto fungují pořád, jenže kladou mnohem větší nároky na své konzumenty v souvislosti s tím, jaká je jejich majetková situace a kdo je jejich vlastník – lidé si musí uvědomovat, čí hru v danou chvíli mohou média hrát. Pokud se nepletu, tak Blesk stále prodává plus mínus 500 tisíc výtisků denně, což je podle mě mimo jiné důkaz toho, že zásadní části lidí v Česku je jedno, jestli čtou kvalitní zprávy, nebo jestli jim někdo něco nepodsouvá. Stávají se skvělými obětmi ve chvíli, kdy média neplní tuto roli tak, jak by měla. Na druhou stranu je tady stále dost médií a novinářů, kteří tohle dělají správně.

Možná to souvisí i s tím, že se lidé neorientují. Marek Švehla napsal na svůj facebookový profil po Brexitu, že jsme se dostatečně nepoučili z dějin 20. století a že k tomu, aby člověk chápal politiku, uměl prohlédnout lži a manipulace, se člověk musí aspoň trochu vzdělávat, mít základní přehled, přemýšlet. Jak to vidíte vy? Nepoučili jsme se z dějin? A v čem konkrétně?

Co přesně znamená, že jsme se nepoučili z dějin?

Třeba abychom nedělali stejné chyby jako v minulosti, aby se neopakovala bezpráví, která byla páchána na určitých skupinách…

Chystáme se vyhnat Němce? Nechystáme.

Nemyslela jsem to tak, že se ta bezpráví musí týkat naprosto stejných skupin, mohou být páchána na jiných a nových skupinách. Dříve byli znevýhodňováni Židé, dnes si může vyvinout podobný přístup například k uprchlíkům… Zkusím se tedy zeptat jinak: Potřebujeme nepřítele, abychom bojovali za svobodu a další demokratické hodnoty? Když se totiž podíváme na českou, resp. československou minulost, tak to vypadá, že podceňujeme prevenci proti zhoubným myšlenkám.

Já moc nesouzním s vaším přirovnáním uprchlíků a Židů. Historické paralely jsou cesta do pekla, kdy pasujete nějakou jakoby historickou zkušenost na něco, co je jiné a děje se v odlišném kontextu. Samotná východiska debaty o uprchlících mi přijdou někdy trochu uhnutá – například když se někdo bojí přílivu uprchlíků, tak je ostrakizovaný a posílaný na kraj společnosti. Já chápu, že se lidé bojí, protože je to prostě reálná hrozba.

S prevencí je to těžké. Jak chcete dělat prevenci proti Sládkovým republikánům? Nebo proti Bartošově partě nacionalistů? Zvlášť když část agendy těchto extrémů vesele přejímají mainstremové strany? Věřím spíš v samočisticí mechanismy v tom smyslu, že sládkovci nakonec přestali voliče zajímat a třeba hnutí kolem Martina Konvičky se úspěšné rozpadá kvůli dohadům o peníze.

Jako jeden ze svých nejlepších rozhovorů jste dříve uváděl interview s Ivo Rittigem. Je to stále váš aktuální favorit – i po rozhovoru s Martinem Konvičkou?

Interview s Rittigem bylo doopravdy zajímavé a s Martinem Konvičkou vlastně také. Jsou to ty rozhovory, které vás posunou dál – vyžaduje to odlišnou přípravu a samotný rozhovor je naprosto jiný než ostatní, které děláme. Musíte k tomu přistupovat jinak a vystoupit z komfortní zóny, ve které se pohybujete při běžných rozhovorech, to je právě ta zkušenost, co vás posune někam jinam.

Myslíte si, že je dobré zvát do médií osoby jako je právě zmíněný Martin Konvička? Pro ně to může být jedna z cest ke zviditelnění. A sami víme, že je těžké přesvědčit právě například podporovatele pana Konvičky o tom, že nemluví pravdu.

A jiná varianta je jaká? Nezvat ho?

Ano. Vy si své hosty zvete, sami si je vybíráte. Není to tak, že byste před sebou měl řadu lidí a jednomu byste nedal prostor se vyjádřit. Zajímá mě to, zda to mělo spíše pozitivní, či negativní důsledek.

Myslím si, že by bylo bláznovství myslet si, že jeho stoupence, kteří ho mají opravdu rádi, jsme přesvědčili o opaku. Podle mě to bylo celé naprosto dobře. Pozvali jsme ho totiž v pravou chvíli, v momentě, kdy začal cílit do politiky a v době, kdy se ukázalo, že se najde dost lidí, kteří jsou ochotni se podepsat pod jeho petici. Bylo to přibližně tři měsíce před tím, než se vedle něj postavil náš prezident, což se nedávno stalo znovu. My jsme rok před natočením tohoto rozhovoru několikrát váhali, jestli ho oslovit, ale nakonec jsme se vždycky shodli na tom, že to nebylo zrovna v tu konkrétní dobu potřeba. Postupně to bylo ale důležitější, jeho chování mělo větší veřejný dopad. A že se s ním nebudete bavit? Myslím si, že v danou chvíli nemáte moc možností ho nepozvat.

Takže to mám chápat tak, že důvod pro jeho pozvání byl takový, že začal být nebezpečný pro politiku, veřejnost? Nebo jak byste to popsal vy?

Ne politicky nebezpečný. Já naprosto akceptuji to, že je zde několik lidí, kteří by ho volili. Jenže on začal mít skrz zmiňovanou petici reálný vliv a připravoval se do voleb. To byl ten moment, který nám přišel důležitý, protože nás zajímalo, co si vlastně představuje, že bude dělat. A ano, je možné, že se někomu v rozhovoru zalíbil a začal ho podporovat, i když o tom silně pochybuji. To je prostě riziko našeho podnikání.

Je těžké nedávat najevo při rozhovorech váš názor? Daniela Drtinová v interview pro TST řekla, že je to jen otázka psychické odolnosti. Je to tak i u vás?

Není to těžké, je to pouze o praxi. Tím, že se člověk naučí nedávat najevo vlastní názor, si ulehčí mnoho věcí. Vaše pozice při vedení rozhovoru je mnohem snazší, nemusíte si obhajovat svůj názor či postoj – jdete jen po podstatě věci. Pro nás je důležitou změnou, že už nejsme vázáni kodexy veřejnoprávních médií a články o vyváženosti . Já nevím, jak přesně má tohle nastaveno Daniela, ale já používám selský rozum. V momentě, kdy mi přijde, že se někdo pohybuje mimo tento selský rozum, tak mu prostě řeknu, že je to už opravdu ulítlé a vyjádřím svůj názor – což by v České televizi ani v Rozhlase nešlo.

Zmínil jste, že už nejste vázán Etickým kodexem. Jak často využíváte tuto možnost vyjádřit se k něčemu? A kde jsou vaše hranice, co ještě komentovat a co už ne?

Snažím se nekomentovat věci tak, že by mě to pak determinovalo v samotném rozhovoru. V momentě, kdy bych se pustil svým komentářem do nějaké politické kauzy a pak by mi přišel do DVTV vicepremiér jako host a já mu řekl, že je to podle mého názoru takhle a že nesouhlasím s tím, co on říká, tak je to rozhodně špatné pro moji práci. Takže se snažím z toho vybruslit po nějaké hraně tak, aby ji to příliš neovlivnilo.

Stále nechodíte k volbám?

Ale už jo.

Co změnilo váš názor?

Já ani nevím. Naposledy jsem byl v roce 2003 u referenda do Evropské unie a pak jsem dlouhou dobu volit nechodil, protože jsem měl pocit, že to je hrozně ,,cool“ pro veřejnoprávního novináře. Měl jsem vždycky pocit, že je pro mě jednodušší nedávat najevo svůj názor na to, kam se politicky zařazuji. Ale s přibývajícími léty jsem zjistil, že pro mě bude v mé hlavě lepší k volbám chodit.

Jste výraznou osobností české žurnalistiky, Twitteru a také máte vliv na názory širokého spektra lidí. Vnímáte to jako zodpovědnost?

Já bych asi nepodepsal to, co jste právě říkala. Nevidím sebe v pozici, kdy by mé názory měly být důležité pro velké množství lidí. Vidím se jako nějak veřejně činný člověk. Zodpovědnost si uvědomuji jen do určité míry.

A proč?

Jak bych vám to vysvětlil… nedokážu to úplně přesně popsat, ale myšlenka, že bych pro někoho mohl být vzorem nebo někdo považoval mé názory za důležité, je pro mě trochu zvláštní. Jde to příliš do osobní roviny, kterou podle mého názoru úspěšně zvládám dávat pryč. Důležité jsou rozhovory, které dělám, a ta práce, která za tím stojí, ale nemyslím si, že je důležité to, co si myslím. Twitter je polosoukromá věc, kam si píšu i o tom, že chodím někam s dcerami a podobně. Snažím se vystupovat na sociálních sítích a v rozhovorech tak, abych s tím mohl žít já sám. Například tam nemůžu psát nějaké ,,koniny“, s kterými nesouhlasím nebo které bych nějak kašíroval, protože by z toho bylo cítit, že to nejsem já.

V nedávno zveřejněném rozhovoru Pod Lampou jste hovořil o tom, že se vám výrazně omladilo publikum. Proč si myslíte, že váš pořad budí u mladých lidí zájem?

To je dobrá otázka. Já si myslím, že v první fázi to bylo tím, že jsme se z klasického vysílání přesunuli na internet. To znamená k věkového skupině, která nepoužívá televizi jako něco, u čeho potřebuje televizní program a může si videa v deset hodin večer pustit podle toho, jak je zrovna na tom se svým osobním programem. Tím pádem jsme se dostali do zorného pole jiné generace. Mám pocit, že to právě nebylo způsobeno v první fázi tím, co jsme dělali.

A dokážete zpětně zhodnotit, zda to byl krok správným směrem? Protože jste určitě přišli o tu část sledovatelů, kteří stále primárně koukají na televizi.

Funguje to pořád stejně. Vždy, když něco získáte, tak zároveň o nějaký kousek přijdete. Na druhou stranu, pokud se bavíme o skladbě diváků DVTV, jedná se pouze o naše odhady. Nemáme žádnou tvrdou metriku, kterou bychom změřili, jaká cílová skupina nás sleduje. Takže není vyloučeno, že část diváků, kteří sledují Události, komentáře, se na nás dívá i teď.

Je vidět, že se od začátků vysílání DVTV změnila skladba rozhovorů – i když je zde stále převažující množství politických rozhovorů, zvětšilo se množství těch nepolitických. Bylo vaším cílem využít potenciál nového média a zaměřit se právě na mladší sledovatele, když jste zjistili, že právě díky přechodu na jiný formát se na vás kouká více mladých lidí?

Ne. My jsme od začátku měli představu, že poměr mezi politickými a společenskými rozhovory bude v poměru 70:30, ale ukázalo se, že to nefunguje z hlediska sledovanosti. Protože politické věci fungují pouze krátkodobě. To znamená, že když zrovna padá vláda, tak v tu danou chvíli budou fungovat, ale ten další den už ne. Když ale uděláte skvělý společenský rozhovor, tak ten i po několika měsících stále sbírá sledovanost. A my to máme od začátku nastavené tak, že chceme dělat věci, na které se lidé chtějí dívat. Nejsme dobrodinci ve smyslu toho, že bychom dělali jen věci, o kterých jsme absolutně přesvědčeni, že jsou správné, ale na které se bude dívat jen pět lidí…

Takže když ten rozhovor bude podle vás správný, ale dopředu dokážete odhadnout, že nebude mít sledovanost, tak ho neuděláte?

Zkusím to říct jinak. My jsme velice rychle couvli od zmiňovaných 70 % politických rozhovorů. Mysleli jsme, že denní politické agendy, na které jsme byli zvyklí a já je dělal déle než osm let, jsou přesně to, co má obsahovat zajímavé zpravodajství. Na to se ale lidé v DVTV odmítají dívat, evidentně to není pro ně důležité. Nezajímá je, zda je zákon ve druhém nebo třetím čtení nebo co zrovna řekl ten a ten předseda poslaneckého klubu. Zajímavé to začne být v momentě, kdy tato témata začnou bezprostředně dopadat na život lidí, kteří nás sledují.

Kdybych to měl vzít z druhé strany, tak my jsme velice rychle zjistili, že není potřeba se na politická témata dívat z hlediska každodennosti, ale je nutné se na to podívat z hlediska tématu a určit, co je na té věci důležité a vybrat dva hosty, které by bylo dobré oslovit a z jejichž rozhovoru vyjde nejlepší obrázek o daném tématu.

Když jsem sledovala některé rozhovory s youtubery, tak se často opakovala otázka, zda má natáčení videí budoucnost. Vzhledem k tomu, že DVTV je založeno na podobném konceptu, zajímal by mě váš názor. Má to budoucnost? Může DVTV zcela přejít do jiné formy a nahradit tak běžné zpravodajství?

To nevím, ale myslím si, že je to podobná pozice, jako když se už 70 let od nástupu televize říká, že noviny jako médium končí a ony stále ještě neskončily. Myslím si, že se jedná o vytvoření dalšího způsobu, jak předávat informace, který je momentálně oblíbený v souvislosti s rozvojem internetu a se snadnějším přístupem k němu. Tento formát se bezesporu bude posouvat dál, protože v momentě, kdy přijde Facebook s monetizací svých streamů, tak samotné natáčení videí bude pro média extrémně zajímavá záležitost, která ke všemu ještě vynese nějaké peníze. Na tenhle okamžik spousta lidí čeká a tím se celá tahle oblast posune úplně do jiné roviny.