Martina Wolna je ředitelka Knihovny Třinec, která se v roce 2015 stala Knihovnou roku ČR. Martině a jejímu týmu se díky dlouhodobé snaze a zdařilé rekonstrukci v roce 2014 podařilo vytvořit z knihovny místo, které není jen obyčejnou půjčovnou, ale kulturním, komunitním a vzdělávacím centrem města i blízkého regionu. Nejspíš proto je třinecká knihovna v odborných kruzích označována za nejprogresivnější v České republice.
Co si dnes člověk může představit pod slovem knihovna?
Obávám se, že běžná představa většiny lidí je stále jen budova plná knih. Doufám, že nám se tento stereotyp daří odbourávat. Pro mě je knihovna místo plné lidí, příběhů, informací, nápadů, takový otevřený prostor s bohatým kulturním, komunitním, vzdělávacím a společenským obsahem.
To je poměrně zásadní změna a odklon od pohledu na knihovnu jako tradiční instituci. Co je nejvýraznější změnou třeba za posledních 20 let?
Přístup k obsahu a poslání jako takovému. To by měla zároveň doprovázet i vnější proměna, aby prostor reflektoval proměnu mentální. A mentální změna je možná a děje se, knihovny se snaží být blíže k lidem a ne primárně ke knihám. Ve veškerých zdrojích je vše, co kdy lidé vymysleli. Vědomosti, příběhy, kulturní bohatství – to bylo zavřené v knížkách a ty byly takovou bariérou lidem, kteří se k tomu neuměli dostat. Knihovny pochopily, že ten obsah je třeba otevřít a předávat dál.
Kdysi bylo knih a informací málo a byly těžko dostupné. Dnes je tomu naopak. Knížek, informací a zdrojů je nepřeberně a málokdo ví, kam má po nich sáhnout nebo podle čeho z nich vybrat to pravé. Knihovny by měly být prostředníkem mezi obsahem a lidmi, pomáhat jim najít svůj vlastní příběh. A nejen mezi lidmi a knížkami, ale mezi lidmi samotnými. V tom si myslím, že spočívá ta proměna. Knihovna slouží jako pořadatel různých akcí, poskytuje možnost setkávání. Díky tomu už obsahy a informace nejsou zavřené v knížkách, ale pulzují v prostoru a mezi lidmi.
Co se tedy stalo s tou knihovnou jako klidným a tichý místem, kde si lidé zajdou pro knížku nebo na veřejně dostupný internet? Proč tento stereotyp stále přežívá?
Ten stereotyp, který popisujete, přežívá především v lidech, kteří do knihovny nechodí. Ti, kteří knihovny znají a pravidelně je navštěvují, už je takto nevnímají, jsou mnohem více sžití s jejich novými funkcemi. Teď se bavíme především o veřejných knihovnách, které ale tvoří většinu a jsou nejdostupnější pro širokou veřejnost. I tam najdeme tichá místa určená pro četbu a studium, ale knihovny obecně už dávno nejsou tiché a strnulé, jsou živé a pořád se v nich něco zajímavého děje.
Průzkumy uvádí, že mladí lidé ztrácí zájem o čtení a literaturu, nicméně např. Městská knihovna Praha loni půjčila čtyřikrát více knih než před 20 lety. Jak to tedy ve skutečnosti je?
Myslím si, že se nepotvrzuje, že lidé čtou méně. Čtou jen jinak. To, že nečtou knihy, přece ještě neznamená, že nečtou vůbec. Mladí lidé čtou možná mnohem více, než si myslíme, protože jsou téměř pořád on-line a v rámci internetu konzumují obsah, který je sice stále více audiovizuální, ale pořád ještě doplněný texty, spoustou textů, které je potřeba si přečíst.
Pokud se budeme bavit jen o čtení knih, je faktem, že se knížky méně půjčují– To ještě neznačí, že se méně čte. A je možné, že pražská knihovna má tak dobré výsledky proto, že nabízejí vedle papírové také digitální e-knihovnu. Mimo jiné je to první knihovna, která s digitalizací knih začala a čtenáři mají ke knihám přístup 24 hodin denně. Potvrzuje se, že četba jako taková se nesoustředí jen do knih. Dalo by se říci, že to není měřitelné, protože dneska je obsah online a my nemáme vůbec představu, kolik lidé vlastně přečtou. Pokud porovnáme pražskou knihovnou s třineckou, tak od roku 1997 vzrostl počet čtenářů a návštěvníků o tři a půl násobek, přičemž počet výpůjček vzrostl jen mírně. Lidí chodí více, ale méně si půjčují. A možná je to právě tím, že stále nabízíme jen papírový obsah.
A e-knihy? Jak jejich příchod ovlivnil čtení?
Já si myslím, že příchod e-knih byl obecně ku prospěchu. Když se dá tento obsah jednodušeji sdílet, tak čte i člověk, který by o papírovou knížku ani nezavadil a možná se chytí. Nemusí knihu dočíst, ale důležité je, že se k obsahu dostane pravděpodobněji než člověk, který nikdy knížku nečetl. Je to určitě dobré pro knihy a literaturu a je to přirozený posun v zaznamenávání obsahu.
O knihovně Třinec se říká, že je nejprogresivnější knihovnou v České republice. Co si pod tím má člověk představit?
Záleží na úhlu pohledu. Progresivní je knihovna, která je otevřená rozvoji, trendům a snaží se trendy i určovat. Možná proto jsme takhle vnímáni. Nebojíme se zkoušet nové věci, i když ale někdy narazíme. Dalo by se mluvit o formě experimentování.
Které experimenty se třinecké knihovně povedly a které ne?
Tak například jsme jako první knihovna v České republice vytvořili samostatné oddělení pro mladé – Mklub. S mladými lidmi se snažíme pracovat systematicky, koncepčně, což skoro žádná knihovna nenabízí a v Třinci se to povedlo! Nicméně, máme i rezervy. Přes experimentování jsme upozadili rozvoj a zkvalitňování naší hlavní a tradiční služby – půjčování knih. Proto se v nejbližším období plánujeme věnovat právě jí. Zaměříme se na to, jak zlepšit nabídku knih a jejich propagaci.
A ještě dodám, že se nám před třemi lety povedla velká věc, a to kompletní rekonstrukce a modernizace budovy. Nová budova je pro nás obrovská výhoda. Kdysi jsem byla zastáncem toho, že prostor není tolik důležitý, že důležitější jsou lidé a jejich práce, ale teď vidím, že na prostoru hodně záleží a možná v budoucnu bude záležet více na prostoru než na lidech. Modernizace je jedna z věcí, která se nám povedla a zároveň v některých věcech nepovedla. S novou budovou vidíme, že ten potenciál tady je, ale v momentálních podmínkách jej nemůžeme naplno využít.
Zaujalo mě, že jste minulý rok s týmem vyjeli za inspirací do Dánska. Proč zrovna tam?
Protože jsem tam byla prvně sama a natolik mě to nadchlo, že jsem si řekla, že to musí vidět všichni, protože se to nedalo ani popsat. Jeli jsme do knihovny v Aarhusu, která se stala Knihovnou světa pro rok 2016, takže není náhoda, že jsme si vybrali právě tuhle. Podle mě je totiž knihovna budoucnosti. My jsme se stali Knihovnou roku ČR rok předtím, díky tomu jsme dostali finanční odměnu a říkala jsem si, že tohle je skvělá příležitost ji využít k tomu, aby lidi viděli, jak by mohla i naše knihovna jednou vypadat.
A co jste si nakonec domů přivezli?
Nadšení a zároveň trochu smutek, protože jsme měli novou budovu a viděli jsme, jak málo se blížíme k ideálu. Na druhou stanu jsme si přivezli motivaci, nápady, nadšení a to bylo důležité. Najednou jsme se jako tým dokázali shodnout na tom, čeho chceme dosáhnout. Stát se místem, kde člověk může strávit celý den, protože knihovna mu nabídla zázemí, prostor a příležitosti zažít něco, co ho obohatí a třeba i posune dál. Jsem ráda, že jsme mohli tu světovost a budoucnost zažít na vlastní kůži. Zjistili jsme, že jdeme stejnou cestou a že nejsme nakonec tak pozadu, a hlavně už máme vzor, ideál, ke kterému bychom se chtěli co nejvíce přiblížit.
Jak po téhle zkušenosti, a především při pohledu na české knihovnictví, vidíte budoucnost našich knihoven?
Já doufám, že se dostaneme na úroveň dánských knihoven, je to takové přání. Deset let je doba, když můžeme čekat, že změní přístup i myšlení většina knihoven, což jsou hlavní předpoklady ke změně. Pomalými a postupnými krůčky se snad blížíme k větší otevřenosti a komfortu pro lidi. To znamená méně regálů, více pohovek, méně knihovníků a více návštěvníků, více než knih.
Zrovna si vybavuji nedávný rozhovor s jedním naším dobrovolníkem, který po roce studia prošel snad všechny knihovny v Praze, a říkal, že Národní technická nemá chybu. Ta je myslím skvělý příklad z hlediska prostoru a vlastně i služeb. Pokud se české knihovny za deset let přiblíží této knihovně, tak to bude skvělé.
U nás existují tři knihovnické vysokoškolské obory, respektive katedry. Jaký je o ně zájem a uplatní se absolventi třeba i jinde než v knihovnách?
Můžu mluvit jen za knihovnické obory v Brně a Opavě. Když to velmi hrubě zjednoduším, tak na Masarykově univerzitě máme kabinet knihovnictví a tam se lidé můžou uplatnit i v profesích, které ještě neexistují. Jak je to možné? Cílem oboru je učit mladé lidi umět pracovat s informacemi a dokázat reagovat na přicházející změny. To je hlavně kvůli tomu, že žijeme v době informační. Informační technologie a data se rozvíjejí takovým způsobem, že nejdůležitější je umět reagovat a přizpůsobit se novému trendu. Myslím si, že studium je zaměřené hlavně na tento koncept. Je možné se po absolvování stát kromě knihovníka například informačním specialistou, marketingovým specialistou nebo i odborníkem na design služeb, což je teď aktuální.
Kdo se rozhodne studovat v Brně, má možnosti uplatnění širší. Kdo dá přednost Opavě, čeká ho více tradiční studium zaměřené čistě na knihovnickou profesi a nové funkce knihoven. Mnoho knihoven si stěžuje, že je málo vystudovaných knihovníků, takže na trhu práce jsou určitě žádaní.
