Vystudovala práva, přesto si respekt získala jako nesmlouvavá novinářka. Aby se nebáli a kriticky přemýšleli, radí Daniela Drtinová i svým budoucím kolegům. Od vzpomínek na její studium, přes tancování funky a "kosení politiky" jsme se dostali až k odchodu z České televize a aktuálnímu projektu DVTV.
Studovala jste právo. Proč jste se rozhodla pro tento obor? V době, kdy jste šla na školu, nebylo jasné, že padne režim.
Bylo dost těžké se rozhodnout. Já jsem prioritně chtěla studovat žurnalistiku. Vlastně úplně ze všeho nejvíc jsem chtěla studovat psychologii, což souviselo s mým intuitivním pohledem na svět. Už v té době jsem měla od některých mých známých ze zahraničí nějaké zevrubné znalosti o tom, co jsou archetypy. Byl to vlastně úplně jiný svět, než který byl dostupný z hlediska psychologie tady za totality.
Po ukončení školy jste si přesto vybrala žurnalistiku, a ne práci v advokacii.
To nebyl náhodný výběr. V průběhu školy, jak jsem do sebe dostávala právní pravidla a právní myšlení, jsem si postupně uvědomovala, že jít cestou advokáta nebo třeba soudce pro mě není úplně nejlepší. Měla bych docela problém zastupovat lidi, o kterých bych byla vnitřně přesvědčená, že se dopustili něčeho špatného. Měla jsem s tím problém z hlediska mojí vnitřní etiky.
Pak jsem se tedy rozhodla, že se vrátím k původnímu plánu stát se žurnalistkou, k čemuž mi práva naopak hodně pomohla. Vystavělo mi to vnitřní rámec znalostí daleko líp, než kdybych šla na žurnalistiku. Proto bych znovu šla na práva, i kdybych chtěla dělat novinařinu. Mně práva v žurnalistice silně pomáhají dodnes. I proto, že vím, kde hledat, a znám třeba rozdíl mezi žalobou a obžalobou. Což se v dnešní době vysloveně hodí, protože na stránkách novin i v televizích se denně řeší korupce.
S tím souvisí moje další otázka. Myslíte si, že vás žurnalistika jako obor na vysoké škole dostatečně připraví na povolání žurnalisty?
Nemám srovnání, protože jsem žurnalistiku nestudovala a neznám tu úroveň. Dneska už to bude úplně jinak. Ale když se mě na to ptají studenti, tak všem doporučuji, aby vedle žurnalistiky měli ještě nějaký speciální obor. Navíc se může stát cokoliv a člověk má vždycky zadní vrátka.
Co byste vzkázala studentům, kteří se chtějí věnovat žurnalistice?
Aby se nebáli, kriticky přemýšleli, uměli rozlišovat podstatné od nepodstatného a nenechali se utáhnout na vařené nudli.
Do České televize jste nastoupila hned po škole v roce '93?
Ano, dodělala jsem státnice a osmnáct dní na to jsem nastoupila do ČT.
Jak se čerstvý absolvent dostane k takovému zaměstnání?
Nezapomeňte, že to byla jiná doba. Navíc jsem už během studií práv pracovala pro tiskovou agenturu Arteria, kde jsem vlastně byla při tvorbě zákonů přímo v Poslanecké sněmovně. Byla jsem i parlamentní zpravodaj. V té době se všechno měnilo, ale redakce neměly právníky schopné popsat srozumitelným způsobem třeba právní kodexy nebo tvorbu nových kodexů. Takových lidí bylo opravdu málo.
Já jsem měla štěstí a štěstí přeje připraveným. Redakce tedy hledaly právníky nebo lidi, kteří se orientovali v těch úplně nových převratných změnách, které se týkaly společenských, právních a ekonomických věcí. Zároveň hledali někoho, kdo měl k žurnalistice blízko a kdo už měl třeba praxi z tiskové agentury. A to jsem splňovala. Jediný problém jsem měla s moravismy. První příspěvky za mě načítali pražští kolegové, protože ten přízvuk slyšeli a dělali si ze mě samozřejmě legraci. Holka z Olomouce.
Jak vypadal váš studentský život před tím, než jste byla takto vytížena?
Prvák v Brně byl krušný, škola plná komunistických postrachů. To bylo hodně drsný. Museli jsme se učit hodně blbostí a nebylo nám odpuštěno nic. Když jsem se dostala do Prahy, vzpomínám si, že jsem se na semináři profesora Gronského cítila jako na Sorbonně. Taková změna to byla. A pak hned v listopadu vypukla revoluce. Chodila jsem na demonstrace a pak najednou nebyly žádné osnovy.
V té době jsem se taky věnovala výrazovému tanci, tančili jsme funky styl, všichni napodobovali Michaela Jacksona. (smích) V Olomouci jsme se učili tancovat od romských kluků, skvělí tanečníci. S jednou taneční skupinou z Moravy jsme se přes Ministerstvo kultury dostali do Itálie na takové turné po tehdejších night clubech, kde vystupovali naši čeští umělci, které v Itálii všichni znali. Tak jsem během studia odjela na půl roku do Itálie a tam jsem tančila. Učila jsem se tam na zkoušky, udělala jsem je a poté jsem rovnou nastoupila do třeťáku a do práce.
Každopádně jsem se v Itálii cítila moc dobře. Naučila jsem se italsky a ještě i dnes, když tam jedu, tak po čtyřech dnech mluvím skoro plynně. Teda aspoň s dětmi. (smích)
Jaká tenkrát panovala v ČT atmosféra?
Na Českou televizi mám spoustu skvělých vzpomínek. Je to moje médium, které je i mojí srdcovou záležitostí a vždycky to tak bude, protože jsem tam začínala. V začátcích to bylo náročné. Parlament jel naplno, byla jsem tam denně od rána do večera, o víkendech sjezdy a kongresy nově vznikajících politických stran. Několik let jsem fungovala úplně nadoraz. Kombajn kosící politické zpravodajství. Nicméně mě to vydrilovalo a dalo mi to obrovský řád. Najednou jsem neměla obavy z autorit, neměla jsem ostych před nejvyššími politiky. Zároveň jsem v ČT potkala spoustu lidí, kterých si dodnes vážím.
Byly tam ale dva takové mezníky. První z nich byl v roce 2000. Tím, že jsem osm let strávila v Poslanecké sněmovně v nejrůznějších mediálních komisích, většinou pro sdělovací prostředky, tak jsem přímo věděla, co se chystá na Českou televizi. Tehdy to bylo především ze strany ODS, kdy se pokusila získat kontrolu hlavně nad zpravodajstvím ČT. A říká se, že kdo má v moci veřejnoprávní média, vyhrává volby. Poslouchala jsem všechny ty politické záměry, odseděla si to v mediálních komisích, a tak jsem věděla, že se chystá něco, co by Českou televizi zbavilo její nezávislosti. V roce 2000 to pak celé vygradovalo stávkou v ČT.
Co se dělo dál? Jakou měla stávka dohru?
Stávka pak po třech měsících skončila. Ve funkci skončil ředitel Jiří Hodač i ředitelka zpravodajství Jana Bobošíková, které do čela Televize poslala Rada ČT, volená Poslaneckou sněmovou. V té době měla ODS výraznou pozici ve sněmovně, mnoho lidí tudíž bylo v Radě ČT za ODS. S koncem stávky pokus o ovlivnění televize veřejné služby ze strany ODS skončil. Problém byl v tom, že se ale nezměnila legislativa. Nadále tak platí, že Radu ČT volí Poslanecká sněmovna, nikoliv třeba i Senát nebo prezident. Stále to tedy funguje tak, že ty nejsilnější politické strany se dohodnou, že někdo bude mít „ve správě“ Českou televizi, jiný zase Český rozhlas… Tohle je věčný příběh a hlavní problém veřejnoprávních médií.
I teď se dá čekat další střet o to, kdo si kam dosadí svoje lidi. Samozřejmě když máte dobrého šéfa a dobrého šéfa zpravodajství, tak ten ovlivňování nepřipustí. Stojí za svými lidmi a nejrůznější politické dohody se až do redakce a její práce nedostanou. A o to právě jde, jak je která redakce autonomní a jak moc připustí, aby politické vazby „těch nahoře“ zpravodajství ovlivnily.
A jak to bylo s vaším odchodem?
Tak jednou za pět let se ten politický tlak podle mých zkušeností vystupňuje a poté se redakce více či méně semkne, aby si s vedením ČT ujasnila, co už je nepřípustné ovlivňování zpravodajství. S výjimkou Iva Mathého to tak bylo za všech ředitelů. Někteří to pochopili rychleji, některým to trvalo déle, některým se to nepodařilo vůbec.
A tady se dostáváme k tomu druhému mezníku. Když mě před volbami v roce 2013 bez uvedení důvodu odvolalo vedení z moderace Událostí, komentářů, přišli za mnou v té době redaktoři, kteří připravovali reportáže do Událostí. Stěžovali si, že šéfredaktor ovlivňoval a ovlivňuje vysílání ve prospěch prezidenta Miloše Zemana a SPOZ. Půl roku jsme se to s dvaceti čtyřmi redaktory a editory pokoušeli napravit s vedením ČT. Když se to nepovedlo, vyhodnotili jsme to s kolegy tak, že smysl naší profese se za těchto okolností ztrácí, a odešli jsme.
Jak si vysvětlujete to, že právě Zeman a SPOZ, byť to nebyla silná politická strana, měli takovou podporu z nejvyšších míst ČT?
Těžko říct, kam až do vysokých podnikatelských sfér to vede. Respektive mám na to jen nepřímé důkazy, a to bychom si moc nepomohli. Každopádně se třeba jeden čas v ČT nesměly hrát záběry prezidentovy „virózy“ u korunovačních klenotů. Se záběry se manipulovalo, což potvrdil šetřením i Syndikát novinářů. Nebo se šéfredaktor silně zasazoval o to, aby se ve zpravodajství objevoval více Michal Hašek než předseda strany a tehdejší kandidát na premiéra Bohuslav Sobotka. Pak to celé skončilo pučem Michala Haška a spol. u prezidenta Zemana. Dnes se prezident chová k ČT tak, jako kdyby nesplnila něco, co mu slíbila. Je to zkrátka celé o tom, kam až si ČT politiky pustí. Nesmí se chovat jako služka. Pak se tak k ní chovají i oni.
Takže médium, které by mělo být to nejobjektivnější v zemi, je ovládáno z "vyšších míst"?
Rozhodně je tu ta tendence a snaha. Rozhoduje, jak tomu to či ono vedení čelí. A taky, což je nadějné, to záleží na síle, odvaze a nezávislosti jednotlivých týmů v ČT. Někdo se podvolí, někdo se vzepře. Je velmi důležité, aby v redakci byli lidé, kteří jsou schopni čelit pokusům o ovlivňování, cenzuře i autocenzuře. Že se prostě nepodělají. Ale v ČT jsou, jako všude, lidé odvážní i zbabělci. To jsem zažila na vlastní kůži. A vůbec nejdůležitější je, aby hlava redakce zpravodajství byla silná a odolná a dokázala se za novináře postavit. Neuposlechnout každý příkaz jen proto, že máte hypotéku a bojíte se o místo.
Tohle jsem nakonec v ČT začala postrádat. Odchod pak už delší čas visel ve vzduchu. Odešlo nás mnohem víc. Někteří byli i vyhození, jiní jsou pod tlakem vedení ještě i dnes, jak jsem se dozvěděla. A to už od „podnětu 24“ uplynuly skoro 2 roky. Ale nakonec jsme spolu dva editoři, dva moderátoři, jeden šéfeditor a produkční založili DVTV. Když jsme hledali někoho, s kým budeme spolupracovat, hodně jsme nad tím přemýšleli. Právě s ohledem na nezávislost a neovlivnitelnost, po všech zkušenostech.
Jaké je finanční zajištění DVTV?
My jsme v obchodním vztahu s Economií. Jsme samostatná firma, Economii dodáváme obsah a ona nám za něj vyplácí finanční odměnu. Navíc jsou naše videa opatřena reklamou a my jsme nyní v provozním zisku, takže úspěšně splácíme vstupní investici.
Je těžké být vždy objektivní?
To je jen otázka psychické odolnosti. Navíc mám za sebou tu obrovskou školu z Poslanecké sněmovny. Politik je pro mě objekt k vyzpovídání, nikoliv pro adoraci či sympatie. Těžší je to u lidí, které příliš neznáte. Ale ne kvůli objektivitě. Spíš proto, že nevíte, jak budou ve studiu reagovat, můžou mít komunikační zvláštnosti. Na druhou stranu je tím ta práce zajímavá.
Jak vypadá váš průměrný pracovní den?
My se s Martinem střídáme po týdnu. Vysílací týden je hodně časově náročný, to dělám i s přípravou tak třináct hodin denně. Člověk nesmí udělat chybu, musí být odpočatý, mít řád, znát svoje mantinely i slabosti. V tom druhém týdnu neležím s nohama na stole. Děláme spoustu věcí pro nadace, moderujeme konference, přednášíme, natáčíme promo videa. Ale ta struktura není tak pevně daná jako v týdnu vysílacím. Je to pestřejší a člověk načerpá spoustu nových podnětů. Já se snažím hodně číst a čerpat informace, abych pořád měla z čeho brát.
Jak dlouho trvá natáčení toho cca dvacetiminutového dílu?
I s přípravou jsou to asi 4 hodiny. Denně točíme tři až čtyři takové díly. Čisté natáčení ale trvá oněch dvacet minut. Garantujeme nesestříhaný obsah. Co se natočí, to jde ven.
