Michaela Šojdrová je českou europoslankyní za KDU-ČSL, hlavní expertkou strany na školství a členkou Výboru pro kulturu a vzdělávání (CULT) a Výboru pro práva žen a rovnost pohlaví (FEMM) Evropského parlamentu. Je tedy více než vhodným respondentem na otázky týkající se Brexitu a jeho vlivu na studium na britských univerzitách, na jednotnou maturitní zkoušku, ale i třeba na to, jak by měl podle ní vypadat ideální učitel.
Na začátku června tohoto roku jsme se ministryně školství Kateřiny Valachové ptali, jaké vlastnosti by podle ní měl mít ideální učitel. Které jsou důležité pro vás?
Jedna věc jsou schopnosti a druhá věc jsou vlastnosti. Učitel musí být odborně zdatný v oblasti, kterou má učit. Co se týče vlastností, je důležité, aby byl učitel vyzrálá osobnost s přirozenou autoritou. Učitel, který má autoritu, je trpělivý, ale zároveň důsledný. Z mnoha výzkumů vyplývá, že děti vnímají velmi citlivě nespravedlivé jednání učitelů. Je důležité, aby byl učitel nebo učitelka spravedlivý, co se týče hodnocení žáků i pozornosti, kterou jim individuálně věnuje. Učitele by učení mělo bavit a měl by být také trochu „herec“, aby uměl žáky motivovat.
Ano. Na tomto výčtu se shodne nejspíše většina z nás. Jak ale zajistit, aby absolventi pedagogických fakult dosahovali těchto kvalit?
Řešení spočívá již ve výběru a v motivaci, se kterou se uchazeči na fakulty hlásí. Nepochybně pro lepší kvalitu absolventů je nezbytné přidat do studijních programů více praxe přímo ve školách a ve třídách.
Požadavek na větší množství praxe během studia se také objevuje vcelku pravidelně, proč se podle vás tato změna už dávno nepodařila zrealizovat?
Je to věc, na které se musí pracovat – aby takové propojení bylo udržitelné, je třeba vytvořit kvalitní programy a to nejde udělat přes noc. Já třeba úzce spolupracuji s Univerzitou Tomáše Bati ve Zlíně, konkrétně s Fakultou managementu a ekonomiky, kde jsem iniciovala projekt na podporu podnikatelského vzdělávání. Jde o to, aby si i absolventi VŠ studia odnesli do života dovednosti a zkušenosti pro samostatné podnikání. Projekt počítá s úzkou spoluprací školy s místními podnikateli a podniky. Druhým aspektem projektu je tvorba hodnotícího nástroje pro učitele a mezinárodního certifikátu, který poskytne absolventům kurzu lepší pozici na pracovním trhu v Česku i Evropě. Absolventi mají možnost získat mezinárodní certifikát Entepreneur Skills Pass. Jednou z dalších inovací celého projektu je organizace Barcampu o podnikání na půdě UTB. Barcamp je nový formát konference, který podporuje komunitu odborníků i nadšenců a sklízí úspěchy zejména u mladé generace. UTB na projekt získalo grant v rámci programu Erasmus+.
Když už jsme u ministerstva školství, dokážete jako Výbor pro kulturu a vzdělávání (dále jen CULT) komunikovat s představiteli národních vlád, ale i různých školských iniciativ a sdružení?
Nemohu hovořit za celý výbor. Mohu hovořit jen za sebe jako místopředsedkyni výboru. Snažím se o co nejlepší komunikaci jak se zástupci z Ministerstva školství a českého parlamentu, tak i z odborných pedagogických sdružení, včetně školských odborů. Považuji to za velmi důležitou součást své práce.
A kdybyste měla jmenovat některé konkrétní výsledky těchto vašich aktivit…
Třeba zrovna zmíněná Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, výsledky budou známy za dva roky. Dlouhodobě také podporuji výuku etické výchovy na základních školách a přispívám do Nadačního fondu Josefa Luxe, který v celostátní soutěži každoročně oceňuje účastníky Programu podpory etické výchovy už od roku 2001. Etická výchova se v zemích EU běžně učí a jsem ráda, že i v ČR přibývá škol, které se její výuce věnují. Je to velmi důležité nejen pro zlepšení chování žáků, ale i pro zlepšení celkových vztahů ve škole. Praxe škol praktikujících etickou výchovu tuto zkušenost potvrzují.
Po dvou letech je předčasné hodnotit to, jak se mi daří komunikovat mou práci v Evropském parlamentu, ale jestliže se ptáte na to, jak komunikuji, tak jsem si jistá, že ode mě má česká odborná veřejnost maximum informací.
Proč je podle vás tedy složité donutit vlády členských států aplikovat konkrétní inovace a doporučení do výuky?
Jde o 28 vlád členských států, které podle Lisabonské smlouvy – podle pravidel EU mají plnou samostatnost v oblasti vzdělávací politiky. Pokud na úrovni EU chceme něco prosadit společně, pak je to vždy dobrovolný závazek, ke kterému členské státy musí mít pozitivní motivaci. Příkladem je prosazování Boloňského procesu ve vysokoškolském vzdělávání nebo snížení počtu lidí, kteří předčasně ukončují vzdělávání (nedokončí střední vzdělání).
Jak takováto komunikace vypadá?
Ke komunikaci mezi Evropskou unií a vládami členských států slouží například tzv. Evropský semestr, v rámci kterého je hodnoceno naplňování konkrétních politik. Komunikace probíhá také například při vyjednávání o nařízení EU o provádění programu Erasmus + a dalších dokumentů. Ke strukturovanému studiu na VŠ se zavázaly vlády celkem 47 evropských i mimoevropských zemí proto, aby mohl být vytvořen společný evropský vysokoškolský prostor pro mobilitu studentů a zvýšení prostupnosti a kvality VŠ vzdělání. I přes mnoho problémů Boloňský proces postupuje úspěšně a všechny členské země EU mají zavedené strukturované studium. To je příklad dobré komunikace, i když v tomto případě nejde o EU iniciativu, ale širší mezivládní dohodu.
Mají tito představitelé napříč státy EU stejné představy o školství? Dokážou se tedy shodnout i na společných problémech?
Představy o školství odpovídají tradicím a podmínkám vzdělávání, které jsou v jednotlivých členských zemích různorodé. Takže jejich představy se mohou lišit. Ale všichni se shodují na tom, že vzdělání je základní podmínkou pro osobní i profesní úspěch v životě. A proto se dokáží shodnout na klíčových problémech. Ta shoda napříč státy EU je nezbytná – pokud není, tak není možné nic prosadit. Na zásadních věcech ta shoda prostě musí být – jako výše uvedený Boloňský proces. Nebo třeba nutnost dokončovat střední vzdělání. V roce 2013 byl počet lidí s nedokončeným středním vzděláním až kolem 17 %. A proto je jedním z cílů agendy pro rok 2020 snížit počet žáků, kteří předčasně ukončí školní docházku pod 10 %. Další z cílů je, že by nejméně 40 % mladé generace mělo dosáhnout terciální úrovně vzdělání.
A jak konkrétně byste chtěli těchto cílů dosáhnout?
Konkrétně je to úkol pro národní vlády, který za ně ani EP ani EK neudělá, protože obsah a organizace vzdělávání je výlučnou pravomocí členských států.
Ptám se proto, že u nás je, dle slov mnoha expertů, školství podfinancované a už 25 let čeká na nějakou razantní, ale zároveň funkční reformu. Pracuje se tedy na nějaké komplexnější reformě na úrovni celé EU?
Školství v ČR nemůže očekávat, že nám EU naplánuje reformu. EU tuto kompetenci nemá. Na druhou stranu má EU obrovskou možnost ukázat příklady dobré praxe. My se pak můžeme poučit, co se ve kterých zemích daří a co bychom mohli zlepšit, aby naše výsledky byly znatelnější. Když jste zmínil finance, pak je pro nás určitě velkou výzvou zvýšení platů pedagogických pracovníků – tak, aby se ti nejtalentovanější mladí lidé rozhodli studovat učitelství a jít učit. V tomto nám může být dobrým příkladem Finsko, které má nejlepší výsledky ve vzdělávání a zároveň velmi dobře placené učitele.
Mají tento problém i v ostatních členských státech EU? Je vůbec možné, aby školství (v kterémkoliv členském státu EU) prošlo nějakou razantní reformou?
Všechny členské státy řeší kvalitu vzdělávání. Ukazuje se, že například pro ČR není nezbytné dělat reformu celého vzdělávacího systému, ale prosazovat dílčí změny, které budou naplňovat dlouhodobou vizi. Jako příklad bych uvedla inkluzivní vzdělávání. V České republice byla schválena inkluze ve školském zákoně, který nabyl účinnosti v roce 2004, ale nebylo dotaženo financování a podpora učitelů. Proto dnes nemusíme dělat žádnou novou reformu, ale musíme inkluzi podpořit finančně, aby byla uskutečnitelná.
Takže tady ta možnost razantní reformy je?
Určitě je to možné a ČR je toho příkladem, protože od roku 2004 prochází razantní reformou. Jedná se o zavedení trojstupňového kurikula (Národní program vzdělávání, RVP, ŠVP) nebo třeba zásadní změna v integraci zdravotně postižených či jinak znevýhodněných žáků, zavedení auto-evaluace, školské právnické osoby, samosprávných školských orgánů...
Jsou v Evropě tendence školství unifikovat (státní maturita, jednotné přijímací řízení na VŠ) nebo ho spíše diferencovat?
V Evropě je trend směrem k decentralizaci a posilování autonomie škol a učitelů. To znamená také tlak na standardizaci a kvalitní hodnocení výsledků vzdělávání. Právě proto v České republice byla zavedena tzv. státní maturita, která ověřuje výsledky středního vzdělání. Tento trend je skutečně celoevropský. Tato forma maturity zároveň neznamená žádnou unifikaci středního vzdělávání. Naopak umožňuje, aby různí zřizovatelé (stát, kraj, obec, soukromý zřizovatel, církev) zaváděli inovace ve svých školách.
O státní maturitě mimo jiné mluvil před časem pro The Student Times i Ondřej Šteffl. Říkal, že: „Bohužel se spíše ověřuje, jestli maturant umí řešit logaritmickou rovnici. Opravdu nechápu, proč by 75 % české populace mělo umět řešit logaritmické rovnice.“ A není jediný, který státní maturitu podobně kritizuje. Přemýšlí váš výbor o nějakém doporučení české vládě?
Česká republika je poslední zemí EU, která zavedla společnou standardizovanou část maturitní zkoušky. Pokud je třeba něco změnit v obsahu jednotlivých zkoušek, včetně matematiky, pak nepochybuji o tom, že česká odborná veřejnost správně zareaguje a nepotřebuje rady z výboru Evropského parlamentu. Pomoci nám může výměna příkladů dobré praxe a to se děje.
Jste místopředsedkyní CULTu Evropského parlamentu. Jaký bude mít podle vás Brexit dopad na univerzitní vzdělávání českých studentů ve Velké Británii?
Dnes platí, že studenti z jiných zemí EU studují ve Velké Británii za stejných podmínek jako Britové a naopak. Co se stane po jejím vystoupení z EU, bude záležet na bilaterálních smlouvách s jednotlivými členskými zeměmi, případně na vyjednání jiného vztahu Británie s EU.
Jak se Brexit projeví konkrétně na projektu Erasmus?
Určitě to bude komplikovanější než dnes. Velká Británie se stane třetí zemí, bude ve stejném režimu jako ostatní třetí země, které se určitou formou mohou Erasmu zúčastnit.
Britské univerzity „couvaly“ již před Brexitem z některých výzkumných projektů, na kterých spolupracovaly například i s českými univerzitami. Myslíte, že se vzájemná spolupráce ještě více zhorší?
Britské univerzity jsou velmi prestižní a je o ně velký zájem. Mohou si vybírat. Vztahy se nezhorší, ale bude komplikovanější spolupráce z hlediska vzájemných formálních vztahů – Velká Británie už nebude členská země.
Mohl by mít tedy Brexit za následek i horší výzkumnou a vědeckou propojenost univerzit a tím i horší vědecké výsledky?
To si nemyslím, protože tam, kde spolupráce fungovala a přinášela výsledky, bude oboustranný zájem na pokračování.
Kromě toho, že jste místopředsedkyní CULTu, tak jste i členkou Výboru pro práva žen a rovnost pohlaví (FEMM). Nezhoršuje působení ve dvou výborech najednou vaše výsledky, ať už v jednom, či druhém výboru?
Upozorňuji, že jsem ještě členkou třetího výboru EMPL (sociální politika). Navíc počet výborů si nevybírám. Povinností každého poslance je, aby se maximálně zapojil do činnosti odborných výborů. Když se na obsah všech tří výborů podíváte podrobněji, tak vidíte velký překryv témat. Vždy se jedná o vzdělávání, zaměstnanost a rovná práva. Určitě je to velmi časově náročné, někdy probíhá zasedání těchto výborů souběžně, pak se musím omlouvat. Ale legislativa a zprávy, které tyto výbory projednávají, se natolik doplňují, že mi to umožňuje komplexní přístup k těmto tématům. Příkladem jsou opatření v oblasti slaďování rodinného a pracovního života, která řeší výbor FEMM, zároveň se týkají návrhu na větší dostupnost a kvalitu předškolní a školní péče o děti (CULT) a zároveň se dotýkají rodičovské dovolené a opatření na trhu práce, která řeší EMPL.
V Evropském parlamentu působíte dva roky, předtím jste působila jako místopředsedkyně výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu PČR. Jak jsou vnímány českými zákonodárci vaše (unijní) návrhy? Dokážete s nimi na nich spolupracovat?
Mám výbornou spolupráci s Výbory pro evropské záležitosti obou komor českého parlamentu. Jako příklad bych uvedla Směrnici o vysílání pracovníků, ke které mám zamítavé stanovisko a shodla jsem se na tom s poslanci obou výborů. Důležitá je osobní komunikace, pokud se nemohu zúčastnit, zastupuje mne asistent. V každém případě ve své práci kladu důraz na co nejlepší spolupráci s poslanci a senátory. Proto jsem také zorganizovala seminář ve spolupráci s Výborem pro výzkum, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu PSP na téma Jak učit o migrační krizi.
Když se podíváte na nepříliš pozitivní vztah Čechů k EU a na to, jak dokážou čeští zákonodárci šermovat větami jako: „Za to všechno může Brusel“, mohla by tento stav zlepšit kvalitnější výuka o funkcích, ale hlavně pravomocích EU?
Uvědomuji si, že je tendence hledat viníka všech problémů v Bruselu. Také proto jsem například zorganizovala tento seminář, na kterém jsme hovořili o tom, co EU pro zastavení migrační krize dělá a jaké informace učitelům, rodičům i žákům chybí. Shodli jsme se, že by bylo velmi užitečné, kdyby Ministerstvo školství poskytlo informační podporu školám tak, aby měly dostupné maximálně objektivní informace právě na toto téma. Nejde o žádnou propagandu, ale pouze o dostatek snadno dostupných a srozumitelných informací. Osobně důvěřuji učitelům, že pokud tyto informace dostanou, tak je taky využijí. V tomto by mělo být Ministerstvo školství rozhodně aktivnější a poskytovat učitelům lepší informační zázemí. Tedy určitě zlepšení výuky je důležité. Nejlepším přesvědčovacím argumentem je vždy vlastní poznání. Znalosti a informace jsou podmínkou, aby si lidé utvořili vlastní názor, ale nestačí to pro vytvoření pozitivního postoje. Je třeba mít vlastní zkušenost.
