Od chvíle, kdy Donald Trump oznámil odstoupení USA od Pařížské klimatické dohody, roste vymezování zbytku světa včetně některých amerických států a měst proti tomuto rozhodnutí. Komentáře a prognózy nabývají na optimismu. Michal Berg byl před dvěma týdny hostem pořadu Události, komentáře České televize, kde odstoupení od dohody komentoval. Je druhým místopředsedou Strany zelených, zastupitelem města Vsetín a občanským aktivistou. V profesní i soukromé sféře se Michal Berg změnami klimatu aktivně zabývá. Proč je Trumpův příslib nové dohody nesmyslný a co by pro nás a pro svět znamenal antifosilní zákon?
Subjekty komentující Trumpovo odstoupení od Pařížské dohody se dělí na ty, kteří v něm vidí katastrofu, a na ty, kteří paradoxně naopak pozitivní událost, jež motivuje ostatní státy, zejména soupeře USA jako je Čína, k větší snaze vytrvat ve svých závazcích stanovených v Pařížské dohodě. Myslíte, že se dá Trumpův krok v tomhle ohledu opravdu považovat za prospěšný a že se teď zmíněné státy začnou předhánět v tom, kdo více omezí provoz uhelných elektráren?
Nemyslím si, že by se to dalo vykládat přímo tak, že by se začaly předhánět. Pro mě ta reakce – jak ze světa, tak zejména přímo ze Spojených států, ať už je to na úrovni měst, firem, univerzit atd. – znamená, že i kdyby u tohoto rozhodnutí USA zůstaly, což také není v dlouhodobém horizontu jisté, je trajektorie odklonu od fosilních paliv víceméně daná a ostatní subjekty, které do toho mají také hodně co mluvit, s tou snahou pokračovat budou. Já bych řekl, že je to komplikace, která ale nepřesměruje trend snižování emisí někam jinam. Samozřejmě pro některé další země to může být také příležitost, kterou budou chtít globálně využít; mluví se takto o Číně. Ale myslím, že trend aktivně přispívat ke snižování emisí je tak silný, že k výsledkům se dobereme tak jako tak. Co vidím jako skutečnou hrozbu, je ohrožení některých konkrétních položek, jako je např. pozastavení plateb do fondů, které měly pomoci chudším zemím v jejich snahách.
Takže si myslíte, že to celý proces může znepříjemnit, ale rozhodně jím výrazně neotřese.
Neotřese. Tahle geopolitická shoda, která v prosinci 2015 v Paříži proběhla, je unikátní a pozoruhodná v tom, že se tolik zemí, mající často tak odlišné priority, shodlo na tom, že téma změny klimatu je klíčové a že je potřeba jej urgentně řešit.
Další rovinou je ekonomická výhodnost. I ty firmy a subjekty, které nejsou účastníky dohody, vidí, že se jim ekonomicky vyplatí investovat do snižování emisí. Pro ně je to rozhodnutí čistě ekonomické – finance se na mnoha místech již neinvestují do ,,špinavých“ technologií, protože v nich zkrátka investoři nevidí budoucnost. Mluví se o tzv. „carbon bubble”, tedy investičním riziku, které by další fosilní investice s sebou nesly. Investoři naopak vidí budoucnost v tom, co bylo dříve nazýváno alternativními zdroji energie, ale dnes už je to dávno mainstream, tedy moderní čisté technologie s širokým potenciálem. Řada firem a měst má strategie, jak v dohledné době přejít na 100% obnovitelné zdroje energií. V loňském roce vyrobily obnovitelné zdroje téměř čtvrtinu celosvětové produkce elektrické energie.
Co myslíte, že si Trump představuje pod novou dohodou, kterou slibuje vytvořit?
Co je právě jeden z těch ,,bullshitů“, tedy zaváděcích tvrzení, které se v jeho projevu objevily. Pařížská dohoda je dost unikátní tím, že jednotlivé smluvní strany do ní vložily svoje vlastní návrhy svých vlastních závazků a existuje tam mechanismus, jak si je mohou revidovat. Tedy pokud určitá země zjistí, že její závazek z jakéhokoli důvodu není dosažitelný, může ho v rámci celého procesu změnit. Takže logicky není procesně možné vyjednat žádnou jinou dohodu, protože by svou architekturou byla stejná. Spojené státy by jen přišly s jiným, méně ambiciózním závazkem, mluvit o nové dohodě je ale zavádějící. Už ta současná totiž umožňuje zemím závazky v průběhu času upravovat.
Ovlivňují tyto události nějakým způsobem českou zelenou politiku?
Ovlivňují, a zajímavým způsobem, zejména ta celosvětová reakce na Trumpovo oznámení. Ta ukazuje, že Trumpova pozice je, co se týče dalších představitelů z oblasti politické, ekonomické i veřejné sféry, úplně minoritní. Potvrzuje to, že zdejší dědictví Václava Klause, který vytrvale změny klimatu i nutnost snižování emisí popírá, je absurdně nesmyslné a ve světovém měřítku skutečně minoritní. Klaus i Trump jsou se svými názory na úplném okraji jak veřejné diskuze, tak ekonomické reality. Pro zelenou politiku v Česku je to důkaz, že to, co prosazujeme, je součást celosvětového mainstreamu. Žádná avantgarda, žádný zelený extremismus.
Pak se samozřejmě můžeme bavit o tom, jestli by klimatické závazky Česka a jejich naplňování měly být ambicióznější. Já si myslím, že určitě měly. Je to totiž výhodné nejen pro naše životní prostředí a zdraví našich lidí, protože odklon od uhlí zlepší znečištěné ovzduší, ale bude to i ekonomicky výhodnější pro náš průmysl a firmy. Peníze vynaložené na obnovitelné zdroje nejsou dotace do černé díry, ale investice do naší budoucnosti, do čistého životního prostředí a do našeho zdraví.
Je v moci běžného občana i přes aktuální dění a Trumpovy kroky efektivně přispívat ke zlepšení situace nejen politickým přesvědčením, ale například změnou životního stylu a jídelníčku nebo uvědomělostí při využívání automobilové, lodní a letecké dopravy? Mají tyto kroky ve stínu těch Trumpových vůbec nějaký smysl?
Je určitě primárně důležité, jaké kroky dělají jednotlivé vlády. Tam je totiž efekt největší. Pokud se vláda rozhodne například uzavřít uhelnou elektrárnu, pak je množství vypouštěných emisí, ke kterému by přestalo docházet, velkým posunem. Jedna věc je tedy politické rozhodnutí, koho kdo individuálně volí a jak se k tomuto tématu jednotlivé strany staví. Další věc jsou ale způsoby chování, které ke změně klimatu přispívají, jak už padlo v otázce. Jeden konkrétní člověk klima nezmění tím, jestli jednou pojede autem nebo ne, i když třeba rozhodnutí, jestli do zahraniční letět, nebo jet vlakem, už má opravdu velký vliv… Důležité ale je, že se díky změnám chování vytváří nějaká kritická masa a ta ovlivňuje služby a produkty, které by jinak nebyly dostupné, protože by po nich nebyla vůbec poptávka. Pokud by bylo málo vegetariánů, bylo by pro vegetariánské restaurace těžší se uživit. Podobně u dopravy – pokud lidé trvají na tom, že budou jezdit autem, logicky bude jízda vlakem nebo autobusem o to dražší, protože zákazníků bude míň a bude je třeba více dotovat z veřejných zdrojů. Takže každý, kdo se svobodně rozhodne pro zodpovědné spotřebitelské jednání, zároveň přispívá k tomu, aby tento způsob chování byl přístupný i pro ty, kteří na to třeba nemají peníze. Je pochopitelné, že pokud jsou lokální potraviny jen pro bohaté, nebude mít každý prostředky k tomu, aby se takto stravoval. Každý tedy může přispět ke změně klimatu nejen sám za sebe, ale i pro společnost.
Je svět připraven na změny, které by antifosilní zákon a přechod na alternativní zdroje přinesl? (Migrace za lepšími podmínkami, problematika pracovních pozic a zaměstnání, každodenní život spotřebitele jako nakupování levného zboží přes oceán…)
Co se týče pracovních míst, žijeme trochu v takovém mentálním vězení – myslíme si, že v oblasti obnovitelné energie je to otázka budoucnosti. Ale v současné době je v USA v oblasti obnovitelných zdrojů zaměstnáno více lidí než v hornictví, těžbě ropy a plynu. Takže my v té budoucnosti už jsme. A čím víc budeme trvat na uchovávání pracovních pozic v tradičních ,,špinavých“ průmyslech, tím víc je to vůči lidem, kteří v nich pracují, nezodpovědné. Dáváme jim tím totiž falešnou naději, že jejich pracovní místa zde budou donekonečna. Jenže doba uhlí už skončila a je naší zodpovědností investovat do toho, abychom těmto lidem poskytli rekvalifikaci a pomoc najít jiná pracovní místa či jiné odpovídající uplatnění pro důstojný život, a ne udržovat tato pracovní místa uměle. To je opravdu nezodpovědné.
Dokazuje se – a i v Česku je pro to s naší strojírenskou tradicí potenciál – že nové technologie a celkově oblast obnovitelných zdrojů poskytují dostatek nových pracovních míst. Není to tedy žádná budoucnost, je to současnost. To je to nejdůležitější.
Co se týče spotřebitelského chování a omezení, která by mohl antifosilní zákon (tedy konkrétní kroky, jak snižovat závislost na fosilních palivech) vyvolat, tak ano, je možné, že některé zboží nebo služby budou méně dostupné nebo drahé. Pokud ale přijmeme logickou tezi, že za znečišťování se má platit, je logické, že když si objednám zboží z druhého konce planety, budu za to platit víc, než když bude ze sousedního města. Je tedy možné, že budeme muset projít určitou změnou v tom, na co jsme zvyklí nebo jak žijeme. Na druhou stranu antifosilní zákon předpokládá, že ekonomika bude svou závislost na fosilních palivech snižovat postupně. Je tedy pořád přijatelnější měnit situaci pozvolně a řízeně, než nést následky náhlých a radikálních změn životního stylu či ekonomiky, ke kterým bychom mohli být donuceni nějakou nevyhnutelnou katastrofou či zásadními změnami prostředí, ve kterém žijeme. Je tedy v zájmu nás všech, aby tyto změny byly pozvolné, ale jasně dané. Zákony by měly například určit konkrétní časové horizonty, kdy přejdeme na bezuhlíkovou ekonomiku, obnovitelné zdroje nebo dopravu, která nebude využívat ropu a zemní plyn. Ten zákon by tuto jistotu dával, zaručoval by, že přechod bude pozvolný a společnost bude mít možnost se na něj připravit a přeorientovat. A takový zákon by měl být prioritou české vlády.
