Podle Michala Horáčka je podstatou demokratického procesu diskuze, během které není nikdo nálepkován a vystrkován. Zároveň o sobě tvrdí, že je politický kandidát. Pokud bude zvolen, chce hrát aktivní úlohu a chodit do Parlamentu. Vyhlídky mladé generace podle něj nejsou vůbec špatné. Viděl prý spoustu startupů, z jejíchž zakladatelů budou dolaroví milionáři.
Identifikujete se jako levičák, nebo pravičák?
Já se identifikuji především jako člověk, který vítá otevřenost vůči uzavřenosti. Já si myslím, že tudy dneska vede nová politická dělící čára. Že se ta tradiční pravolevá vinou působení stran, které tady byly, zejména vlivem opoziční smlouvy, vyprázdnila. Protože jsme byli svědky toho, že sice kopali v jakémkoli tričku a říkali: „Půjdeme na barikády a nikdy neustoupíme,“ ale poté, co se sečetly mandáty, pragmaticky z těchto ideových pozic ustoupili. A mě to mrzí. Ale chápu, že to lidi přestali brát vážně.
Kdybyste mě chtěli zařadit přece jenom na tu starou klasickou osu, já bych řekl, že jsem člověk, který si vždycky nejvíc váží jednotlivce a jeho možnosti jít za svými sny, jak to říká preambule americké ústavy „Pursuit of happiness“. A každý si to svoje štěstí představuje jinak a já bych chtěl, aby za tím lidi mohli jít s co možná nejmenšími překážkami. Takže je to spíše liberální přístup, jsem liberál.
Ona svoboda pro vás znamená především nezasahování státu do sféry jednotlivce nebo zahrnuje i nějaká hospodářská a sociální práva? Měl by se stát snažit vyrovnávat nerovnosti na startovních čárách, které všichni máme?
Já bych to řekl takhle, staré heslo Francouzské revoluce je „volnost, rovnost, bratrství". Ta volnost ale s rovností soupeří. Čím jste volnější, tím menší můžete mít rovnost. Protože lidé uplatní své štěstí, své talenty. Ale ta rovnost je důležitá pro to, abychom byli pospolitostí. Výsledek je ono bratrství. Takže my musíme vyvažovat volnost a rovnost, abychom dosáhli toho, čemu já říkám pospolitost. To není firma. Stát je pospolitost, která ví, že jsou v jejích řadách lidé slabší, kteří potřebují asistenci, kteří potřebují porozumění. To je to nejdůležitější. Napřed tomu porozumět. A potom samozřejmě určité handicapy snižovat.
A já se o to snažím, protože já jsem toho v životě hodně dělal. Sem tam jsem i uspěl. Ano, lidé v mé situaci kolikrát říkají, že si to odpracovali a že to vymysleli. To je pravda. To musí být. Ale na druhé straně musíte mít štěstí. To je strašně důležité. Protože jsou lidé, určitě, kteří také odpracovali hodně, měli velké sny nebo dobré nápady, akorát se jim stalo, že se jim narodilo dítě s dětskou mozkovou obrnou. Nebo že je srazilo auto. Nebo se jim stalo něco jiného. A já vždy pamatuji na to, že lidé, kteří měli štěstí, to mají vědět a mají přinejmenším dát najevo, že to vědí, že nejsou tak ješitní, aby říkali „to je jenom moje dílo“. To se snažím demonstrovat tím, že pomáhám stovkám lidí.
Ještě k té politické orientaci. Prozradíte, jestli jste byl, než jste se sám rozhodl aktivně vstoupit do politického kolbiště, sympatizantem nějaké politické strany? Nemusíte říkat které. Měl nějaký politický směr na naší politické scéně vaše sympatie?
Takto položenou otázku mohu zodpovědět. Protože kdybyste se mě zeptal, koho jsem volil, tak bych na to s dovolením neodpověděl, protože naše volby jsou tajné. A já jsem zažil ty veřejné, kde se odškrtávalo, kdo volil. To bych nechtěl.
Každý máme nějaký život. Já jsem odmalička katolík, jsem tak vychovaný. Takže vždy první, na co se dívám, je program konfesijní strany, aspoň částečně konfesijní. Ale já volím v každých volbách někoho jiného. Záleží také na lidech, kteří tam jsou.
„Mladá generace má skvělé výhledy, nikdy dřív takové nebyly“
Proč by vás mladí lidé měli volit? Čím je chcete přesvědčit?
Koho jiného by měli mladí lidé volit než mě? (smích) Protože se jim věnuji. Zaprvé, a to každý ví, jsem se během celé své praxe obklopoval především mladými lidmi. A projekty, které se povedly, za to vděčí jim. Mluvím zejména o uměleckých projektech. A teď současně v kampani mám tým, kde je pouze jeden člověk starší než čtyřicet let. Také je tam pětadvacetiletá dáma apod. Já vybírám podle talentu. A já si myslím, že právě mladí lidé mohou vnést, k té životní zkušenosti, kterou mám já, nové nápady. Ty inspirace. To je pro mě strašně důležité. Proto uvažuji o tom, že i kancléřkou, pokud budu pověřen, bude žena a bude mladá (mezi pořízením tohoto rozhovoru a publikací přestala být tato možnost ve hře, pozn. redaktora).
Hodně energie jsem věnoval tomu, abych jezdil po maturitních ročnících středních škol a mluvil s lidmi o tom, že pro mě, který zažil dobu, kdy jsme volili jenom podle jména a ve skutečnosti jsme podstupovali ponižující rituál schvalování okupace vlastní země, to není samozřejmost. Že mít svobodné volby je ohromná věc a prosil jsem je, aby to zvážili, a vaším prostřednictvím to říkám znova. Prosím, všichni vezměte aktivní účast na společném životě. Však jednou to budete vy, kdo převezme otěže, a nebude to tak dlouho trvat.
Přednášel jsem na třech vysokých školách zadarmo. Jenom proto, abych dal najevo, že výkvětu naší země – těm šťastným lidem, kteří jsou zdraví a mají vysoký intelekt – se je potřeba věnovat stejně jako těm, kteří naopak štěstí neměli. Takže jsem přednášel na Masarykově univerzitě v Brně, na Karlově univerzitě v Praze a také na Vysoké škole kreativní komunikace v Praze.
Já si uvědomuji to, že mladá generace je poprvé v jiné situaci než jakákoliv mladá generace před nimi. Najednou jsou mladí v mnoha ohledech informovanější, vzdělanější než my. Někdy moje generace říká: „Vy furt koukáte do těch tabletů.“ Já jenom chci připomenout, že se tohle přece říká vždycky, když přijde vynález knihtisku nebo kina nebo rádia a televize, že se tím furt lidé drtí. Tak to není.
Mladá generace se od těch předchozích odlišuje také tím, minimálně na Západě, že je to generace, která ví, že se bude mít hůř než jejich rodiče.
Proč myslíte? Fakt?
No, výhledy pro ni nejsou úplně dobré, například z hlediska vlastnění bydlení…
Jak to? To jsou skvělé výhledy! Nikdy takové nebyly. Já viděl takových startupů! To jsou samí mladí lidé. To budou milionáři. V dolarech!
Také záleží, kolik těch milionářů bude ve společnosti.
Hodně. Hodně.
Jak byste přitáhl mladé lidi, kteří jsou na okraji. Mluvil jste o tom, že dáváte šanci mladým lidem ve svém týmu a přednášel jste studentům. To jsou všechno lidé, kteří už jsou nějakým způsobem privilegovaní nebo mají široké možnosti. Co nabídnete lidem, kteří takové možnosti nemají?
Těch si všímám samozřejmě taky. Možná ještě víc, protože právě ty lidi, kteří mají nějaké překážky, jež se zdají nepřekonatelné, bude potřeba pochopit. Protože je tady spousta talentu, který by mohl zplanět. My nemáme přírodní zdroje. Nemáme hluboké naftové vrty. My nemáme dokonce ani moře. Jediný náš přírodní zdroj je talent našich lidí, který musí dostat příležitost se prostřednictvím vzdělanosti kultivovat.
A čím víc dolů jdete, tím víc vidíte, jak je to potřeba. Já jsem byl v mnoha ghettech, v Chánově, v Janově, v mnoha jiných. A jediné řešení i tam, v romské populaci nebo v jiných marginalizovaných skupinách, jejich jediná naděje, a naše taky, je vzdělanost. To je úplně klíčová věc.
„Středobodem vzdělanosti je člověk, ne potřeby nějakého státu nebo industrie“
Co to znamená podporovat vzdělanost?
Já bych chtěl vytyčit dva pojmy. Jeden je vzdělání a druhý je vzdělanost. A to je něco jiného. Kdyby to nebylo něco jiného, tak bychom nepotřebovali dva pojmy. Ten první, vzdělání, je usazený v pedagogické vědě. Co to je? Ve skutečnosti to je v podstatě glejt, že jste něco vychodil, odpracoval a před nějakou autoritou složil zkoušku. Tak jste třeba dentista. To je fajn.
Ale dovedeme si představit, že lidé v těchto profesích se stávají takzvanými fachidioty. Že umí jenom to svoje a nemají přesah. Zatímco vzdělanost je něco úplně jiného. Vzdělanost je schopnost. Abyste mohli jednat, smysluplně, tak musíte myslet v souvislostech. A kdybych to řekl jenom krátce: musíte mít kritické myšlení. To je základ, který musíme udělat. Kritické myšlení. A to je vzdělanost.
Náš systém je bohužel dosud hluboce založený na rakousko-uherských principech. Poslední velká reforma školství v Českých zemích byla v roce 1850. Bylo to v době, kdy František Ladislav Rieger, náš přední obrozenec a významný politický reprezentant, říkal: „Abychom se ubránili svým nepřátelům, musíme mít vzdělání a průmysl.“ A tady už vidíte, jak je to spojené. Průmysl je ten, který zadává, jak má vypadat vzdělání, to je vlastně potřeba k industrializaci. Dneska taková potřeba není.
Jaký by tedy měl být vztah, řekněme, mezi cíli vzdělávání a potřebami byznysu? Jak by na ně mělo školství reagovat?
Vůbec nepřistupuji na tu premisu, kterou jste řekl. Středobodem vzdělanosti je člověk, ne potřeby nějakého státu nebo industrie. Vzhledem k tomu, že jsme každý jiný a máme jiný talent, tak nemůže být školství jednotné. To je překonané. Nemožné. Nemůžeme se s tím nikam dostat. Musíme zohlednit to, co je v lidech nejpřínosnější pro ně samé. Oni si to pak odpracují. To je taková Topolánkova specialita, že musíme mít ty maturity z matematiky a že tedy ten průmysl něco potřebuje. Ale mně to je úplně jedno, co potřebuje průmysl. Já potřebuji vědět, co mi to přinese.
A co myslíte tím individuálním školstvím?
Myslím tím to, že musíme opustit myšlenku jednotného školství a nabídnout lidem to, co je třeba v kanadské provincii Ontario. Tam bych chtěl studovat, kdyby mi znovu bylo patnáct let. Tam máte určitý základ, abyste se zorientoval jak v přírodních, tak v humanitních vědách. Ale můžete si vybírat. Já bych si zvolil na bazální úrovni chemii a fyziku. Na střední biologii a na té nejvyšší dějepis a literaturu. A tam bych se uplatňoval a tam bych měl obtížnější kurikulum.
„Nepolitická politika? Já jsem politický aktér“
Já bych teď zabrousil do tématu vaší sebeprezentace a sebepojetí coby kandidáta. Uráží vás nálepka nepolitické politiky? Dokázal byste se ztotožnit s takovou nálepkou?
Ne. Nedokázal, protože já nic takového nemám v úmyslu. Já jsem politický aktér. Chci být politik. Vím, že je tady nějaký systém. Já chci spíš naplnit jeho možnosti než ho bořit. Já se cítím být naprosto politický. A dělám pro to i určité kroky. Konkrétní akce. Nejspíš jste si všimli, že při nominaci pana Ondráčka, předrevoluční mlátičky, na šéfa komise pro kontrolu GIBS, jsem udělal velkou akci, že jsem vyzval Andreje Babiše, aby to nedopustil. To je normální politická akce. Asi šestá, kterou jsem udělal za posledních pět měsíců.
Možná je to subjektivní pocit, ale některá média hodlají pojmout prezidentskou volbu jako souboj Zemana s jakýmsi anti-Zemanem. Těch anti-Zemanů je tam samozřejmě více. Je tam pan Drahoš atd. Co byste označil vy za svou největší přidanou hodnotu, největší zbraň, v souboji o voliče, kteří nechtějí Miloše Zemana na Pražském hradě.
Moje zásadní nabídka je tato: budou prezidentské volby. Chcete dalšího kariéristu navázaného na politiky a byznysmeny, nebo někoho úplně nezávislého? To, co nabízím já, je radikální nezávislost. Nebyli to žádní politici, kteří mi umožnili kandidovat, a všechno si platím sám. Nebudu nikomu nic splácet. Proto mohu lidem nabídnout, že budu hájit zájmy každého občana bez rozdílu. To je něco nového, co tady nikdy nebylo. Přinejmenším posledních 20 let.
Vaše, řekněme, finanční nezávislost, je sama o sobě zárukou nějaké vyšší kvality? Andrej Babiš je také finančně nezávislý. Donald Trump je také velmi bohatý a nedá se říct, že by jeho vláda působila v zájmu občanů, když nedávno prošel obrovský balík daňových škrtů pro nejbohatší část obyvatelstva včetně jeho vlastních dárců.
Pan Babiš má 272, tuším, podniků po celé České republice a leckde jinde. On není nezávislý na legislativním prostředí a na daňových normách a podobných věcech. A já jsem. To je úplně jiný případ. Já neřídím stát jako firmu. Já nabízím lidem pouze to, že jsem nezávislý v každém případě.
Samozřejmě že to nemůže nic zaručit, ale zaručuje to aspoň to, že nebudu nikomu muset splácet.
Není tehdy, když politici odvozují svou nezávislost od výše svého majetku, problém v tom, že to není úplně demokratické? Nevytváří to dojem, že by do politiky měli jít jenom bohatí lidé?
Ano, to je problém. Já nejsem zastáncem hesla: „On má dost peněz, on nebude krást.“ To vůbec není pravda! Od čeho by se to odvíjelo? To tak není. Na druhou stranu je tady spousta možností. Obama neměl velké zdroje. Oslovil lidi, řekl: „Pošlete mi 20 dolarů,“ dokázal je motivovat, že mu je fakt poslali. Kdyby lidi poslali po tisícovce, ne po milionech, tak by to bylo úplně dokonalý.
Já jsem to neudělal, protože ode mě by to bylo trochu neslušné. Já se s nimi potkávám a plno z nich řeší pětistovku. Pokud by to mělo znamenat, že já si nekoupím cédéčko nebo punčocháče a pošlu ty peníze Horáčkovi… Já to nepotřebuju, já bych je o to nepožádal, ale je to čisté, takhle by se mi to líbilo. Já si stejně myslím, že ta nejsprávnější kampaň je aktivistická tak, že jezdíte po celé zemi, potkáváte se s lidmi, oni vás poznávají. Tak je to nejkrásnější a nejčistší.
„Kdybych vyprávěl přisprostlé vtipy, tak bych nic nezískal“
Mě zaujal ještě další aspekt vaší osobnosti coby člověka pohybujícího se ve veřejném prostoru: Když jste zahajoval prezidentskou kampaň, vymezoval jste se proti Milošovi Zemanovi především na rovině estetiky…
To je hezký!
…říkal jste, že Zeman není dobrý prezident z důvodu jeho vystupování, používání vulgarit, obecně kvůli dojmu, kterým působí, a že toto není důstojné funkce prezidenta republiky. Na druhou stranu, když jsem se zajímal o názor veřejnosti na vaši osobu, tak naopak ta určitá uhlazenost ve vašem vystupování, například jeden přední český jazykovědec vás chválil za váš způsob používání českého jazyka…
Pan Oliva?
Ano.
Super! Děkuju!
Takový způsob vašeho vystupování může na určité vrstvy, ty, které oslovuje určitá přímost projevu, působit, řekněme, odrazujícím dojmem?
Já se k tomu stavím tak, že každý člověk je nějaký, má nějakou historii, nějaké vzdělání, nějaký svůj mód. Já se nemůžu předělávat ani do Miloše Zemana, ani do nikoho jiného. Stejně jako se Miloš Zeman nemůže předělat do intelektuála, protože intelektuál je člověk, který čte více než knihy citátů. Já se nemůžu do někoho přeměnit. Každý člověk svým chováním někomu imponuje, někoho odpuzuje, nebo je mu lhostejný. Kdybych se předělal do toho, že bych vyprávěl přisprostlé vtipy, asi bych tím nic nezískal. Ale zejména: já tak nepřemýšlím, já takový nejsem. Proto bych to nemohl nikdy udělat.
Napadá mě ještě jedna otázka v souvislosti s Milošem Zemanem, byť ukročíme zase kousek stranou. Jak se díváte na problematiku ekonomické diplomacie, kterou se Miloš Zeman zaštiťuje coby jedním z největších přínosů jeho prezidentského mandátu pro tuto zemi?
Jeho přínos k ekonomické diplomacii je naprosto zanedbatelný, hluboce v mínusu, přidáme-li k tomu to, že za určité kontrakty jsme se museli strašlivě ponížit. Jedním z nejošklivějších okamžiků byl ten dopis čtyř, kdy naší ústavní činitelé sepsali strašnou supliku, která mě hluboce uráží. Na konkrétních číslech: když Miloš Zeman začal se svojí ekonomickou diplomacií, byla ekonomická výměna s Čínou 1,5 %, pak jsme se ponížili, on se odjel do Číny učit, jak stabilizovat společnost, a dneska je ekonomická výměna s Čínou 1,4 %. Nepřináší to nic, žádné skutečné investice, pouze akvizice. Takovou ekonomickou diplomacii bych nedělal a už vůbec ne za cenu, že bych se vzdával principů, na kterých stojí náš stát: úctě k lidským právům.
Ještě bych se ale vrátil k politice a estetice. Je pravda, že je-li člověk strojený, není autentický a lidé to snadno poznají. Je ale také pravda, že vaše kampaň, stejně jako u ostatních anti-zemanovských kandidátů, byla hodně zacílena na estetiku a řekněme na slušnost a kultivované vystupování. Nebyl důraz na tyto věci snahou nikoho nenaštvat?
Vůbec! To je to poslední, co bych měl na mysli. Já nejsem kariérista, který by myslel na to nikoho nenaštvat. Já jsem aktér. Já jsem udělal věci, které jsou naprosto kontroverzní. Já jsem to byl, kdo napsal otevřený dopis ukrajinskému velvyslanci, když Miloš Zeman urazil Ukrajinu, ve kterém jsem ho ubezpečil, že názory Miloše Zemana nejsou názory všech Čechů, že já a lidé, které znám, vyjadřujeme podporu Ukrajině a přejeme si její úspěch. To samozřejmě vzbudilo kontroverze.
Všechno, co dělám, je vždycky kontroverzní. Inicioval jsem taky akci ke sto rokům výročí Československa, když jsem podporoval odpuštění penále z dluhů fyzických osob vůči státu. Spousta lidí řekla: „Co chcete odpouštět?“ Vždycky, když něco silného řeknete, je jasné, že spousta lidí bude nadšená a jiní budou pískat. Já to vím, nežiju život kariéristy, jsem člověk, který jedná.
Jaké je tedy vaše téma, když to není pouze ta forma. Jak byste ho definoval?
První je, že nabízím úplnou nezávislost, to je důležité. Za druhé, lidé vědí nebo tuší, že jsem sociální antropolog a umělecký tvůrce. Pro mě jsou lidé důležití, bez nich to nelze dělat. Vědí, že za nimi jezdím už léta, teď jsem to zintenzivnil. Navštívil jsem 543 míst v celé zemi, a to ne tím způsobem, že bych mluvil jako nějaký monarcha z pódia, šel jsem do továren, kravínů, pekáren, domovů důchodců, domovů pro opuštěné děti… Tam všude jsem s nimi mluvil, ne že bych jim rozdával rozumy, ale abych je vždycky poslouchal. A tito lidé v mnoha ohledech ovlivnili můj program. Protože třeba o tom penále, které kruší lidské životy a vystrkává lidi z ekonomického života, bych bez toho nepochopil takhle důkladně, kdybych si to neodžil, kdybych to tolikrát neslyšel.
Takže druhé téma je respektovat všechny lidi bez rozdílu a věnovat jim skutečný respekt. Třetí je, a to tu chci říct naprosto jasně, že nemám ambici žádného smiřovatele nebo spojovatele. Protože společnost se z povahy věci skládá z různých lidí, protože jsme každý jiný, máme různé sny, úzkosti a touhy. Ve veřejném prostoru si svoje zájmy musíme demokraticky vyjednávat – to je podstata celého demokratického procesu, slušně, podle pravidel, antagonistické zájmy. Já chci, abychom se přeli! To je strašně důležité, musíme se přít ve veřejném prostoru. Jediné, co se nesmí stát, je, že by z toho prostoru byl někdo uměle vystrkován – xenofob, sluníčkář, vidlák, buran, pražský kavárník. To je nepřijatelné. Já naopak chci, aby se co nejvíc lidí hádalo.
To mi hodně připomíná politickou filozofii Václava Klause ze začátku devadesátých let. Jak se stavíte k takovému srovnání?
To byste musel lépe definovat, abych se k tomu mohl vztáhnout. Václav Klaus byl parlamentní politik, který měl jasný program, který prezident mít nemůže. On byl jasně deklarovaně pravicový: rychlá změna, transformace, privatizace. Rozdíl je v tom, že Václav Klaus byl stranický politický aktér s ideovou podstatou, to prezident nemá být, to ať se odbyde v Parlamentu. Já mám něco jiného: ať se lidi přou plodně, to je celé.
„Havel jezdil po světě, Zeman jezdí po náměstích, já bych chodil do Parlamentu“
Vy jste nedávno v jednom rozhovoru říkal, že chcete být jako prezident aktivní aktér, že byste chodil na vládu…
Rozhodně!
Jaké jsou konkrétní představitelné situace, kdy byste chtěl zasahovat?
Je jich mnoho. Kdybych byl prezident, tak bych za poslední rok odsloužil spoustu dobrých věcí, které se nestaly. Nebylo by to jenom na vládu, připomínám, že podle Ústavy může prezident kdykoliv přijít na jednání obou komor Parlamentu, včetně komisí a výborů, a kdykoliv o to požádá, musí mu být uděleno slovo. A já bych toho využil.
Václav Havel jezdil po světě, Miloš Zeman jezdí po náměstích kynout a bonmotovat, já bych to těm lidem odsloužil právě v tomhle procesu a na tom náměstí jim jenom podal účet. Konkrétní příklad: je tady 350 tisíc lidí, kteří pečují o postižené spoluobčany, v určitém stupni se pro tuto službu musí obětovat svého pracovního života bez náležité finanční kompenzace, já věděl, že se projednává novela zákona, která to měla alespoň částečně napravit, ale pak byla shozena pod stůl. Kdybych já byl prezident, intervenoval bych do toho a to by v tom byl čert, aby ten zákon neprošel.
Hypotetická otázka. Pakliže by v Česku nastal „cameronovský model“, kdy by premiér vyhlásil referendum o vystoupení z Evropské unie, co byste dělal pro to, aby Česko zůstalo v Evropské unii?
Udělal bych, co by bylo v mých silách. Ten proces je malinko složitější. Naše Ústava říká, že lid vykonává moc prostřednictvím svých volených zástupců nebo přímo. Předpokládá se, že bude zavedeno obecné referendum. V roce 2015 přišel návrh, který byl výborně napsaný, s jasně vymezenými hranicemi. Jediné, jak lze uskutečnit referendum o vystoupení z EU, je cestou ústavního zákona.
A kdyby k tomu došlo?
Co může dělat prezident než apelovat, že je to hrozná hloupost. Že jsem český vlastenec a chci, aby Česko bylo bezpečnostně a obchodně i jinak zajištěno. To se nesmí stát. Ale upřímně: takový ústavní zákon nejde prezidentovi ani k podpisu, jde úplně mimo něj. Nic víc bych tedy nemohl dělat.
Jste pro to, aby Česko bylo v tvrdém jádru evropské integrace? Jste pro to, aby Česko přijalo euro?
Jestli jsem pro euro, je úplně lhostejné, protože jsme se k tomu zavázali, protože jsme přistupovali do Evropské unie na základě přístupové smlouvy, ve které jsme si nevyjednali žádnou výjimku jako Dánové. To je první věc. Druhá je, že je tady otázka kdy. Švédové vstoupili dřív než my a euro ještě nemají. Ve skutečnosti jsme na euro navázáni úplně a stále víc.
Už dneska kalkulují naše podniky v eurech. Po tři roky jsme žili s eurem, když bylo fixováno na 27 korun. Sice tam byla Božena Němcová, ale znamenalo to, že když budete mít 27 korun, máte jedno euro. Už jsme si to vyzkoušeli. Pro mě není jiná možnost, než abychom to euro jednou přijali.
Nyní se jeví, že vítězné hnutí ANO udělalo smlouvu s voliči, ve které jsem si černé na bílém přečetl, že euro nechtějí. To je ale politická vůle voličů a té strany, do toho prezident nemůže mluvit. Prezident to může jenom komentovat. Já jako prezident bych na Pražský hrad svolal velkou konferenci s našimi slovenskými přáteli, protože oni tu zkušenost už udělali, ať nám poradí. Dřív, než tomu budeme rozumět, se těžko můžeme rozhodovat.
