V sociální bublině se potkáváme s lidmi, kteří nám jsou blízcí, a přijímáme jejich názory a principy. Utvrzujeme se ve svých postojích – ale co když se naše názory od těch, které zaznívají v naší blízkosti, liší?
V posledních dnech se zdá, že nic jiného než sociální bubliny nestojí za řeč. Sám se považuji za levicového liberála – ale ne neomarxistu, o Marxovi jsem toho nejvíc slyšel až před zkouškou ze sociologie, a nejsem ani „pražská kavárna“, protože do Prahy to mám z Olomouce daleko. Přesto tyto nálepky popisují sociální bublinu, ve které se pohybuji ve škole i ve volném čase.
Na jednu stranu jsem za svou bublinu rád. Vždycky se hodí mít názorové souputníky, už proto, že řešíte jen věci, co se vás týkají a co vás baví. A myslím, že mě image „pražského kavárníka“ nebo dokonce „sluníčkáře“ těší. Je to v podstatě společenský status.
Ale má to své povinnosti, které se mnohdy stávají svazujícími. Je obtížné se identifikovat s jinou sociální bublinou, dívat se na její problémy jejíma očima. Problémy jiných lidí se zdají z pohledu jakékoliv, nejen sluníčkářské bubliny někdy nedůležité. Navíc je obtížné vyjádřit názor, který jde proti proudu bubliny, byť máte sebelepší argumenty. A nejtěžší je svou bublinu kritizovat.
Nechceme tu dobrosery
Pokud chcete ze své sociální bubliny alespoň maličko vykročit, stačí si na Facebooku, což je mimochodem nástroj jako dělaný pro vytváření sociálních bublin, otevřít stránku Podporujeme svého prezidenta Miloše Zemana.
Většina příspěvků, které se ve skupině sdílí, jsou zprávy z Parlamentních listů s fantastickými titulky, případně zemanovské memy, které bez jakýchkoliv dokladů míří proti prezidentovým odpůrcům, menšinám nebo uprchlíkům. Velká část příspěvků jsou také hoaxy, jejichž pravdivost nikdo nevyvrací, neboť jsou přeci všichni ve skupině podporovatelé prezidenta, kteří si nebudou navzájem lhát.
Pokud se někdo snaží poukázat na nepravdivost ve skupině sdílených informací, stane se hned podle ostatních vlastizrádcem, lhářem, dobroserem, případně ho ze skupiny odstraní. S tím se dá smířit, ovšem zdaleka nejhorší je argument „sice to tak není, ale mohlo by být“.
Přesně tohle, ať už to tvrdí facebookoví fanoušci kohokoliv nebo populističtí „novináři“, posiluje v lidech jejich obavy a přesvědčení. A taky je to důvod, proč se bojíme homosexuálů, Romů nebo uprchlíků, přestože nikomu z nás nic nehrozí. Na objektivitu, na schopnost vzít v úvahu fakta, jsme až příliš uzavření ve svých sociálních bublinách.
Trump i Zeman jsou naši prezidenti
Říct něco nepopulárního si vyzkoušel nedávno například americký herec Matthew McConaughey. Nechal se slyšet, že by bylo vhodné přestat protestovat a přijmout Donalda Trumpa jako prezidenta – a jeho sociální bublina ho za to „ukamenovala“. Přitom McConaughey neřekl nic špatného, zvrátit to, kdo sedí v Bílém domě, už stejně nejde a herec ani nevyzval k nějaké rezignaci. Jen by se energie, kterou nyní Američané vkládají do už vcelku zbytečných protestů, mohla hodit jinde – třeba v kritice Trumpových reálných kroků, v ověřování jeho výroků a podobně.
Stejné pocity zažívala i takzvaná pražská kavárna před čtyřmi lety, i když tehdy se jí tak ještě neříkalo. Prohlášení jako „Zeman není můj prezident“ byla komická u nás stejně, jako jsou dnes ve Spojených státech. A energie vložená do kontroly prezidenta? Nakonec se ukázalo, že jí nebylo zase tolik – a diskreditovat se dokázal Zeman nejvíce sám, případně s pomocí svého věrného Ovčáčka.
Ženy do trabantu nepatří, i když to říká člověk z kavárny
Vystoupit ze své sociální bubliny se pokusil také městský liberál Dan Přibáň. Na facebooku rozpoutal „genderovou válku“, když vyjmenoval důvody, proč je lepší na expedice v trabantu brát muže než ženy. Některé důvody byly pochopitelné, není dobré si brát s sebou například bývalou přítelkyni. Další však ženy spíše ponižovaly a obecně jim přisuzovaly negativní vlastnosti, kterými muži podle Přibáně rozhodně netrpí.
Jenže bez ohledu na to, jak špatnou zkušenost se ženami cestovatel má, je jeho vyjádření dost nešťastné. A ženy se právem rozzlobily, ostatně náročnou cestu trabantem (navíc s Danem Přibáněm) by nevydržel ani leckterý muž.
Přesto, jak hloupý a urážlivý Přibáňův komentář byl, ho považuji za důležitý – vnesl totiž do mé sociální bubliny argument z jiného světa a rozproudil diskusi. Protože i v pražské kavárně umí být občas názorově zasmrádlo a kriticky je třeba nahlížet nejen na lidi, co si v kavárně dávají piccolo, ale i sami na sebe. I kdyby jen proto, že se pak ve své bublině budeme cítit o něco jistější.
