Mikropůjčka je tvrdá, ale spravedlivá forma pomoci, říká Martin Schlossarek | E15.cz

Mikropůjčka je tvrdá, ale spravedlivá forma pomoci, říká Martin Schlossarek

Vojtěch Jochim

Martin Schlossarek je předsedou a zakladatelem neziskové organizace Maendeleo, která prostřednictvím mikropůjček pomáhá chudým farmářům ve východoafrické Tanzanii. Od své první návštěvy Tanzanie v roce 2011 strávil pracovními a turistickými cestami v Africe v souhrnu více než rok života a navštívil celkem jedenáct zemí kontinentu. Mimoto působí jako asistent a doktorand na Katedře rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci, kde se věnuje mimo jiné tématům mikrofinancí a měření chudoby a nerovnosti v rozvojových zemích.

Kde a jak probíhá činnost tvojí neziskové organizace Maendeleo?

Působíme v Tanzanii, konkrétně ve čtyřech vesnicích ležících asi hodinu a půl cesty od města Mbeya na západě země. Jde o chudou oblast, teprve před rokem tam byla zavedena elektřina. Na místě podporujeme rozvoj zemědělské kooperativy, kterou jsme pomáhali založit. Díky naší činnosti mají její členské svépomocné skupiny přístup k levným investičním mikropůjčkám a také k praktickým seminářům, které jsou zaměřené hlavně na udržitelné farmaření.

Nad rámec projektu Podpora farmaření, který kombinuje zmíněné zemědělské mikropůjčky a semináře, podporujeme také další aktivity. Například minulý rok jsme speciální mikropůjčkou podpořili plán lidí ze svépomocné skupiny Nyinesu, která díky ní rozběhla malý fastfood se smaženou kasavou. Zároveň se snažíme motivovat členy svépomocných skupin, aby pomáhali i širší komunitě. Proto jsme mezi nimi v minulosti uspořádali soutěž o malý grant, jejímž výsledkem je záložní studna, která slouží při přerušení dodávek vody v období sucha lidem z vesnice Mahango.

Strávil jsi v Africe mnoho času. Změnily tvoje cesty náhled na to, co děláš?

Když jsem v roce 2011 odjel do Tanzanie poprvé, dokončoval jsem magisterský obor Mezinárodní rozvojová studia na olomoucké univerzitě. Potvrdilo se mi to, co jsem četl a slyšel na přednáškách – že je rozvojová pomoc bez aktivního zapojení těch, kterým je určena, neefektivní. Ne že by nefungovala vůbec, ale výsledky jsou v poměru k vynaloženým prostředkům slabé. Viděl jsem málo využívané a předimenzované budovy škol zaplacené z různých evropských a amerických grantů, nejednou jsem slyšel historky o japonské neziskovce, která platila farmářům za to, že navštěvovali jejich kurzy, o které neměli zájem. Musela splnit indikátory, pokud jde o počet vyškolených lidí, aby nemusela vracet grant…

Z prvního afrického výjezdu jsem si vzal to, že pomáhat chci, ale rozhodně ne takhle. Z toho vycházím dodnes.

Co tě přivedlo na myšlenku poskytovat chudým lidem právě mikropůjčky?

V rámci výzkumu pro diplomovu práci jsem se při té první návštěvě tři měsíce pohyboval v oblasti, kde Maendeleo doteď funguje. Cítil jsem, že mě místní komunita přijala kladně, lidi se o mne dobře starali, přestože sami moc neměli z čeho brát. Poznal jsem spoustu skvělých, pracovitých a zároveň chudých lidí. Takovým jsem chtěl pomoct.

Mikropůjčka je tvrdá, ale spravedlivá forma pomoci. Těm, kteří ji využijí tak jak mají, dobře ji nainvestují do svých polí, pomůže. Ostatním ne. Koupí si třeba nějakou zbytečnost, stejně ji ale musí splatit. Kouzlo je v tom, že mikropůjčka má potenciál pomoct jen lidem, kteří pro to něco udělají.

Fair trade poškozují nadnárodní firmy, které ho používají čistě jako PR a marketing, říká Daniel Kolský z Mamacoffee

Když jste s mikropůjčkami začínali, narazili jste na nějaký kulturní faktor, který vaši činnost komplikoval?

Tanzánci kladou rodinu mnohem výš než práci. Přes účast na rodinné oslavě nebo na pohřbu příbuzného snad i ze třetího kolena prostě „nejede vlak“. Omluvit se kvůli pracovním povinnostem je neakceptovatelné. S nadsázkou bych řekl, že v momentě, kdy něco takového nastane, zahodí tanzanský farmář motyku a jde. Tenhle přístup komplikuje jakékoliv plánování, zpočátku jsem to moc nechápal a rozčiloval se nad tím. Myslím, že teď už dokážu citlivěji odhadnout, co je v Tanzanii legitimní důvod nedorazit třeba na schůzku a co už je přes čáru.

Daří se naplánované projekty plnit? Dá se vůbec úspěch takovéto činnosti u neziskovky objektivně změřit?

Podle mne jsou dvě úrovně, jak se dá hodnotit činnost neziskovky. „Nižší“ úroveň řeší, jestli se plánované aktivity dějí tak, jak se dít mají. My jsme dosud poskytli 213 mikropůjček a nevrátila se nám jen jedna.

„Vyšší“ a mnohem důležitější úroveň hodnocení měří, jestli to, co neziskovka dělá, vede k vytyčenému cíli. Naším cílem je, aby se lidem z námi podporovaných svépomocných skupin žilo, jednoduše řečeno, lépe. Každoročně sbíráme data o kvalitě života lidí zapojených do našich projektů a srovnáváme je s lidmi, kteří zapojeni nejsou. Srovnáváme trendy. Díky tomu máme kromě příběhů úspěšných lidí také tvrdá data, která ukazují, že lidem podporovaným Maendeleem roste životní úroveň v průměru rychleji než ostatním.

Má vaše činnost v cílových oblastech i negativní dopady?

Přestože je celkový efekt projektu pozitivní, existuje i malá skupina lidí, kterým projekt nijak nepomohl. Jde o farmáře, kteří mikropůjčku neinvestovali, ale spotřebovali, případně ji investovali, ale špatně, nebo ji investovali dobře, ale měli smůlu a úroda jim z důvodů, které příliš ovlivnit nemohli, uschla. Projektem prošli i lidé, kteří byli svými kolegy ze svépomocných skupin vyloučeni, protože se neúčastnili dohodnutých aktivit.

Jakým způsobem Maendeleo na svou činnost získává finance?

Od soukromých dárců z Česka, kterým je naše činnost sympatická. Někteří přispějí jednorázově 200 nebo 300 korun, jiní posílají podobné částky pravidelně každý měsíc. Máme i pár lidí, kteří přispěli v řádech desetitisíců. Nepobíráme dotace ani od státu, ani od EU. Podporovatelů máme docela málo, ale ti, které máme, jsou často „přemýšliví srdcaři“, kteří chtějí o naší činnosti vědět co nejvíce. V tomhle se jim snažíme maximálně vyjít vstříc.

Nevraživost vůči neziskovým organizacím přisuzuji neznalosti, říká organizátor Humanitárního kongresu

Myslíš si, že jsou Češi v přispívání na charitativní projekty vstřícní?

Popravdě nemám s čím srovnávat, protože zkušenosti ze zahraničí v tomhle ohledu nemám. Náš projekt je dost specifický, není prvoplánově hezký, jako když zaplatíte vzdělání sirotkovi nebo někde postavíte školu. Pro část lidí je naše činnost na pohled nepřitažlivá, tím pádem nemají zájem zjistit si o nás více. Na druhou stranu, tím, že vykreslujeme problémy tanzanských farmářů ve své komplexnosti, a tím, že poukazujeme na problémy tradičních forem pomoci, získáváme pozornost jiných. Naneštěstí je v této skupině hodně kverulantů, které potěší, když někdo řekne, že si Afrika za velkou část svých problémů může sama a že některé neziskové organizace selhávají, ale tím pro ně diskuze končí. O podpoře jakéhokoliv rozvojového projektu nikdy přemýšlet nebudou.

V konečném důsledku je nika našich potenciálních dárců vcelku úzká, fundraising nám navíc komplikuje fakt, že jsme dobrovolnická organizace. S tím se pojí limitované množství času, které jsme schopní sebeprezentaci obětovat. Spousta lidí o nás prostě neví. Na druhou stranu nám situaci usnadňuje zaměření na mikropůjčky – peníze, které pomohou jednomu farmáři, můžou být poskytnuty dalšímu a takto to může jít donekonečna, respektive do té doby, dokud budou farmáři splácet.

Velká část veřejnosti je proti neziskovým organizacím negativně naladěná. Proč si myslíš, že tomu tak je? Je to chyba neziskovek, nebo neznalost lidí?

Neziskové organizace musí být na kritiku připravené, obzvlášť v situaci, kdy je nemálo z nich závislých na dotacích od vlády nebo EU. Takové neziskovky financují všichni ze svých daní, i ti, kteří jejich činnost z nějakého důvodu odmítají. Jestliže část veřejnosti nesouhlasí s pomocí „pro Afriku“, jestliže část veřejnosti odmítá pomáhat imigrantům, dává smysl, že se titíž lidé vyhraňují vůči těm neziskovkám, které to i za jejich daně dělají.

Současné napětí by možná povolilo, kdyby neziskovky zvýšily podíl financování od soukromníků na úkor financování od státu. Kdyby se to povedlo, bylo by to pozitivní i proto, že nevládní sektor závislý na vládních penězích je prostě protimluv. Navíc všichni víme, jak špatnými hospodáři jsou vláda a veřejný sektor. To se projevuje i ve způsobu financování neziskovek, které žádají stát o granty a pak plní různé, ne moc flexibilně stanovené, podmínky. Původní smysl se v honbě za jejich splněním může snadno vytratit tak, jako se to stalo té japonské neziskovce, kterou jsem zmínil v úvodu.

Oproti tomu soukromý dárce jde mnohem víc po smyslu činnosti než po technikáliích. Je flexibilnější. Neříkám, že by pak ustala všechna kritika, mimo jiné i proto, že se mi zdá, že někteří kritici neziskovek mluví úplně z cesty. S těmi nikdo a nic nehne.

Setkali jste se i vy s nějakými útoky?

Občas se s nimi setkáváme na Facebooku, ale vlasy si kvůli tomu netrhám. V internetových diskuzích a na sociálních sítích jsou lidé agresivnější a radikálnější než v diskuzi tváří v tvář. Mnozí autoři kritických příspěvků mylně předpokládají, že nás činnost organizace živí a že pobíráme státní dotace. Takže z vlastní zkušenosti můžu říct, že část kritiky neziskového sektoru je úplně mimo a jde na vrub neznalosti lidí.

Další okruh kritiků tvoří lidé, kteří mají pocit, že bychom jako Češi měli pomáhat v Česku a okolí a ne v daleké cizině. To je legitimní postoj, ale příliš pozornosti mu na rozdíl od neziskovek financovaných státem věnovat nemusíme. Nejsme odpovědní daňovým poplatníkům, ale našim sponzorům. A ti preferují, abychom pomáhali v Tanzanii.

Komentář: Proč se demokracie neobejde bez aktivismu?

Jaká je vize Maendelea do budoucna?

V Maendeleu jsme se dohodli, že bychom rádi do deseti let od chvíle, co projekt vznikl – tedy do roku 2021 –, nastolili situaci, kdy budou moci veškeré aktivity, které teď děláme, probíhat bez naší přímé účasti. Cílíme na to, aby v té době v místě našeho působení fungovala kooperativa o alespoň sto padesáti členech, která bude finančně zdravá a zároveň schopná poskytovat svým členům služby minimálně ve stejném rozsahu jako dnes. Měla by jim být schopná zajistit přístup k mikropůjčkám, podle potřeby ke vzdělávacím seminářům a taky další podporu, kterou drobní farmáři poptávají a potřebují k dalšímu rozvoji.

Vlastně se chceme stát, z pohledu té kooperativy, zbytečnou organizací. To bychom považovali za úspěch.

Autor: Vojtěch Jochim
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!