Téměř polovina občanů České republiky má negativní vztah k Evropské unii, přestože jsme se dostali do relativně fungujícího celku s nejvyšší životní úrovní na světě a máme z toho zásadní prospěch. Snaha něco změnit ve prospěch celku, ne pouze naší země, je nemyslitelná a národní zájem převládá nad zájmem kolektivním. Na to, aby se o našich zájmech rozhodovalo v rámci vize, která nás přesahuje, se cítíme výjimeční. Naše zdání o výjimečnosti vyplývá z koncepce našeho národa vzniklé již v 19. století a vyvíjející se po stejné linii až do současnosti. Proč se odmítáme podílet na vyšším celku a máme strach, že by nás to mohlo ohrozit?
Předminulé století: Zrod toho, čím jsme dnes
České národovectví se začalo vyvíjet po napoleonských válkách, zásadní zlom však nastal s prosazením myšlenek Josefa Jungmanna. Ten postavil celou svou teorii o národě českém jako o národě, který je spojen zejména společným českým jazykem, kulturou a dějinami. Zásadním zlomem je toto období proto, že existovala i jiná koncepce, a to koncepte Bedřicha Bolzana. Bolzano prosazoval bohemismus, tedy národ, v němž existují Češi a Němci přirozeně, jelikož jsou součástí jedné vlasti. Vlast považoval za zemi, od níž člověk přijal nejvíce dobrodiní a které je schopen prokázat nejvíce služeb.
Všechny skupiny mající stejnou vlast (tedy obývají stejné vymezené teritorium) by se měly snažit o její rozkvět. Jungmannova koncepce se prosadila pravděpodobně proto, že se kladl důraz na pozitivní emoce Čechů, vyplývající z glorifikování a mytologizování českého národa vůči Němcům. Tato koncepce je jistě emočně přitažlivější než realistická teorie Bolzana o spojení všech, kteří se chtějí podílet na rozkvětu vlasti. Bolzanova teorie se zdá rozumnější, protože stojí na historických základech staletého soužití Čechů a Němců a zároveň reflektuje geopolitickou situaci Českých zemí.
Výsledkem by byl vznik přirozeného celku, fungujícího několik staletí. Stal se však opak, vytvořily se antagonistické skupiny uvnitř jednoho teritoria, které nepatřilo výlučně ani jedné z nich. Poslední hřebíček do rakve Bolzanovu myšlení zasadil František Palacký, který se přiklonil k jazykovému pojetí národa a definoval celé české dějiny jako neustálý střet s Němci.
Palackého pojetím filozofie dějin získala snaha českého národa emancipovat se od „německého živlu“ novou sílu. Češi si začali mnohem více mytologizovat vlastní komunitní historii, aby se alespoň vyrovnali německému sousedovi nebo jej nejlépe předčili. Jasnými příklady jsou podvržené rukopisy, které měly sloužit jako ukázka českého národního cítění již v dávné minulosti. V tomto období začíná víra Čechů ve vlastní výjimečnost v rámci středoevropského prostoru.
Češi však nejsou jediní v pocitech o své vlastní výjimečnosti, obdobné projevy lze pozorovat i v ostatních jednonárodnostních státech střední Evropy. Původ může být různý. Od pocitu mesianismu v rámci Polska až po vymezování se proti Rakousku v rámci Maďarska. Je však zřejmé, že tato vidina sebe sama výrazně ovlivňuje přístup k ostatním.
Z našeho pocitu výjimečnosti pochází další typický znak pro velkou část naší společnosti, a to pocit ukřivděnosti. Protože za každým příkořím, která se nám bezesporu v průběhu minulých století děla, vidíme nějaký hlubší smysl toho, že se nás ostatní snaží systematicky oslabit. Nevidíme v tom primárně to, že i ostatní skupiny musí nějak jednat. Základním příkladem pocitu ukřivdění je představa doby pobělohorské jako doby temna. Alois Jirásek vylíčil toto období jednostranně tak, že se nám děla pouze příkoří, ale nepopsal zásadní rozvoj vzdělanosti a kultury, který po Bílé hoře přišel. Na základě těchto zkušeností vznikl malý národ plný nejistoty a nedůvěry, se snahou mytologizovat a superlativizovat své dějiny, aby se vyrovnal okolním větším národům.
Přítomnost: Zrod toho, čím bychom mohli být
Naše pozice ve středu Evropy je specifická. Při jakýchkoliv zvratech jsme více či méně zasaženi. Abychom si mohli vůbec uchovat národní identitu, je pro nás životně důležité být součástí něčeho, co nás ochrání. Zároveň se na našem území přirozeně mísí kultury Západu i Východu. Proto je v našem středoevproském prostoru racionální jediná koncepce, a to teorie politického národu, tedy skupiny osob bez závislosti na svém původu, které mají stejné politické cíle a obývají stejné teritorium.
V průběhu 20. století jsme se však zbavili téměř všech Nečechů – Němců, Maďarů, Slováků. V roce 1993 vznikl i na evropské poměry netypicky jednonárodnostní stát a možná jsme se cítili konečně spokojeni, protože jsme po dlouhé době završili boj o samostatný stát českého národa. Vnímání vlastní skupinové identity jako pokračování rodiny a kmene se v našem prostoru musí zákonitě střetnout s živly, které se k nám dostanou nebo se přes nás převalí, protože jsme moc malí a zároveň existujeme na příliš špatném místě na to, abychom mohli žít relativně izolovaně sami pro sebe.
Evropská unie je jeden z těchto živlů, k němuž jsme se dobrovolně a demokraticky připnuli, a on nás přijal jako rovnocenného člena i mezi státy, které jsou geopoliticky mnohem významnější, než je ten náš. V poslední době se však vůbec neprojevujeme jako sebevědomý a rovnocenný partner, projevujeme se spíše jako někdo, kdo má pocit ukřivděnosti, ale nemůže přijít s žádným nápadem, jak situaci změnit.
Jedním z vysvětlení našeho přístupu může být i skutečnost, že jsme se odnaučili (nebo vůbec nenaučili) komunikovat s ostatními tak, aby byl výsledek konstruktivní pro všechny. To jsme však neuměli již za první republiky, kdy jsme nepřipustili účast Němců ve vládě (kromě krátkého období na konci 20. let) a Slovákům jsme prakticky do poslední chvíle odpírali autonomii. Následně se nám tohle všechno vymstilo. Češi byli mírou všech věcí.
Češi jsou mírou všech věcí i v přítomnosti. Víme, jak by Německo mělo zvládnout migrační krizi, a víme, že Angela Merkel volby nemůže vyhrát. Dokážeme vše zkritizovat, ale navrhnout konstruktivní řešení, zapojit se do jednání a nabídnout kompromis už nedokážeme.
Zdá se, že v nás stále přetrvává pocit výjimečnosti a zároveň i pocit nejistoty, že by nás ostatní mohli omezit na národnostních výdobytcích. Češi jsou však již etablovaným národem, není třeba se obávat o vlastní existenci a změnila se také doba, protože nikdo neusiluje o naše vyhlazení. Možná by bylo vhodné pozměnit náš pohled na sebe sama a otevřít se ostatním, protože jen tak se dá získat zpátky ztracené sebevědomí.
Jak totiž můžeme vytvořit stát plný sebevědomých občanů, pokud stojíme na romantických a vysněných základech?
Sebevědomým dokáže být jen ten, kdo pouze neadoruje své úspěchy, ale také vnímá své přešlapy. Česká republika může být hrdá na svou historii i přítomnost. Je však třeba si uvědomit svou skutečnou podstatu v Evropě a odprosit se od našich romantických vizí, které nám brání vidět se takoví, jací opravdu jsme. Pokud se o to nepokusíme, hrozí, že zůstaneme žít ve zlaté kleci a nepochopíme, že život už je jinde.
