Cestování má v dnešní době mnoho tváří: od brožurek cestovních kanceláří s přeplněnými plážemi po Beara Gryllse v džungli vysvětlujícího, které části pavouka je dobré sníst, a které ne. Zhruba uprostřed je dálková cyklistika. Z rozhovorů s poněkud netradičními dobrodruhy je patrné, že tento stále poměrně nový druh cestování přináší nové pohledy na moderní svět.
Cykloturistika se ve Spojených státech řadí mezi nejrychleji rostoucí odvětví turismu a rekreace. Dle odhadů každý rok rekreačně vyráží na kolo 48 miliónů lidí. Podle Adventure cycling association má 82 % z nich vyšší vzdělání. A ač by se na první pohled mohlo zdát, že svobodné cestování bude vlastní spíše mladším generacím, průměrný věk dálkových cyklistů je 52. Ať už je smyslem naší dovolené únik, hledání nebo poznání, je často téměř nemožné vyhnout se té samé obyčejnosti a modernitě, s jakou se setkáváme doma. Pro mnohé je řešením právě cykloturistika. Proč je stále populárnější a kde je její místo mezi ostatními typy cestování?
Ann a John
„Jednoho krásného červencového rána v roce 2017 jsem vyhodil Ann na zastávce, kde nastoupila na vlak do centra. Další jednotvárný den v kanceláři,“ říká John Mathews, který je svojí ženou Ann na cestě zatím dva roky. „Měl jsem to štěstí, že jsem odešel do důchodu dřív, než o tom ostatní začnou třeba jen přemýšlet. Koupil jsem si zrovna Fat Bike a vyrazil jsem nabrat všechno bláto, které se mi podařilo najít. Obalený žížalami a kachním trusem jsem se vrátil domů. Sprcha, pak lehký oběd a odpoledne jsem strávil zachraňováním planety na PlayStationu. K večeru se Ann vrátila domů. Nedostalo se mi ale obvyklého pozdravu, úplně mě zaskočila tím, co řekla. Poznamenala, že strávila posledních čtyřicet let stejnou prací v kanceláři, kde byla svědkem už mnoha změn a nepotřebuje se účastnit žádné další. ‚Pojďme všechno prodat a jet na kole kolem světa‘, řekla. Podíval jsem se na ni a roztřeseným hlasem odvětil více či méně přesvědčivé ‚dobře‘“.
Než se Ann s Johnem vydali procestovat svět, měli za sebou už několik cest na kole. Cestovali po Asii a Oceánii, nikdy však na tak dlouho a definitivně jako teď. V osmdesátých letech se usadili na západním pobřeží Kanady. „Léta běžela a my jsme naplnili dům svými oblíbenými věcmi z posledních šedesáti let našich životů. Měli jsme skvělé přátele, komunitu lidí a všude kolem hory a řeky,“ vzpomíná Ann.
Když se rozhodli opustit své staré životy a začít cestovat naplno, trvalo jen rok vše naplánovat a proměnit sen ve skutečnost. „Všechno, co se nám nevešlo na kolo, jsme prodali, nebo darovali, nehledě na to, jak osobní pro nás předmět byl. Odešla jsem do důchodu 14. července 2018 a o jedenáct dní později jsme byli v letadle do Paříže. Život začal znovu.“
Skutečné cestování?
Francouzský spisovatel 18. století Xavier de Maistre napsal knihu Cesta kolem mého pokoje, která, ač je mnohými kritizována, nese poselství platné i dnes. Autor sám za svého života procestoval několik kontinentů, nespatřuje však žádnou hodnotu v pasivním cestování. Člověk cestující kolem světa se zavřenýma očima prožije a pozná méně než vnímavý člověk na cestě kolem svého pokoje. V roce 1798 se Xavier de Maistre, ve svém modro růžovém pyžamu, odvážil podniknout cestu na okenní římsu v Noční cestě kolem mého pokoje.
Cykloturistika se zdá být právě tím způsobem cestování, který by de Maistre potěšil. Kromě samotné jízdy tráví člověk čas přípravou jídla, zkoumáním mapy, hledáním místa na spaní, poznáváním přírody i měst, potkáváním lidí. Může to být způsob cestování, který je velice osvěžující pro tělo i duši, a někdy stejně tak skličující – jakékoli vnitřní smutky a strasti jsou na tichých cestách hlasitější.
„Trávit hodiny a hodiny šlapáním po dlouhé osamocené cestě může být otupující,“ říká John. „Bojovat s přírodními vlivy a snažit se zapomenout, že máte ještě osmdesát kilometrů před sebou a už prvních pár vám dělá potíže. A pak vás něco zaujme. Možná mrak podivného tvaru, nebo kondor řítící se z oblohy na svoji kořist. Zvíře přeběhne přes cestu a vy zapomenete na své trápení a den uběhne snadněji.“
Už Oscar Wilde obrazně poznamenává, že v Londýně nebyla žádná mlha, dokud ji James Whistler nevynalezl ve svých malbách. Naráží na netečnost člověka v každodenním městském mumraji. Když se cestovatel ponoří do své cesty, poetická, třeba ještě neobjevená část jeho duše se probere. Exotická architektura, podivný způsob pozdravu, který mají lidé v cizích zemích, jejich ochota či nepřátelskost; vše čeká, až bude objeveno.
Linda a Mike
„Žili jsme americký sen. Já byla učitelka a Mike analytik ve velké pojišťovací společnosti,“ říká Linda Stuart, která je s manželem Mikem na cestě už šest let. „Měli jsme pěkný dům, dvě auta a našeho syna jsme brali na dvě dovolené ročně. Když se ty chýlily ke konci, cítili jsme, že nechceme domů, že nejšťastnější jsme na cestě.“
Zhruba před osmnácti lety strávil manželský pár dva týdny v Jižním Pacifiku s přáteli, kteří se plavili kolem světa. Na palubě potkali několik lidí, kteří cestovali na plný úvazek. Když se vrátili zpět do Spojených států, rozhodli se, že se stanou cestovateli také.
„V průběhu deseti let, než jsme vyrazili na cestu, jsme našetřili hodně peněz. Kamarádi nás zvali na drahou večeři, o které jsme věděli, že nás přijde na sto dolarů nebo víc. Odmítali jsme, jelikož jsme věděli, že náš cíl se nenaplní, když budeme dál utrácet peníze jako dřív.“
Po prvních patnácti stech dnech objeli Mike s Lindou většinu zemí Jižní, Střední i Severní Ameriky. Pak letěli do Aucklandu a strávili příští rok a půl objevováním Nového Zélandu, Austrálie a zemí kolem Jávského moře a Thajského zálivu.
Cesta a my
Před staletími bylo primárním cílem cestovatelů, kromě ukojení vlastní zvědavosti, obohatit společnost o nové poznatky, objevit dosud neobjevené zvířecí a rostlinné druhy, daleké kraje. Dnes, v roce 2020, jen velmi málo lidí s profesionálním vybavením cestuje za podobnými účely. V době, o které se často mluví jako o postpravdivé, kde informace jsou snadno dostupné, ale jejich důvěryhodnost, stejně jako schopnost lidí jednat na jejich základě, zpochybnitelná, nabírá koncept svobodného cestování nový rozměr. Představuje rozdíl mezi odborným textem a uměleckým dílem – můžeme se učit množství faktů a čísel o krutostech druhé světové války, ale nepocítíme je, dokud nespatříme Sophii dělající svoji volbu nebo pianistu Szpilmana hrajícího Chopinovo nokturno pro německého důstojníka.
Mike a Linda říkají, že jejich pohledy na svět se po letech na cestě změnily: „Zjišťujeme, že lze být šťastný jen s málem majetku. Stali jsme se mnohem vnímavějšími vůči klimatické změně. Viděli jsme extrémní povodně v Peru, požáry v Kalifornii, zmenšující se ledovce na Novém Zélandu i blednutí Velkého bariérového útesu. V zemích třetího světa se k nám chovali neuvěřitelně mile lidé, kteří neměli prakticky nic. Naše politické názory se posunuly doleva a jsme nervózní z politiků, kteří se nestarají o sociální problémy a životní prostředí.“
Ekologie, cestování a budoucnost
Charles Baudelaire byl prvním umělcem, který zobrazil krásu moderního cestování – poezie vlaků a čekání na ně, poezie odjezdů. K vlakům se přidala i letadla, auta a benzinové pumpy. Tato krása však v současnosti značně trpí, ať už kvůli množství cestujících nebo ekologické zátěži. Budoucnost romantického cestování a putování je v cyklistice a pěší turistice. Nicméně ani autor tohoto článku, ani nikdo z citovaných cestovatelů, neodsuzuje motorizovanou dopravu (někteří z nich i výjimečně vystřídali kolo za auto), nebo městský život. Cykloturistika se však zdá být novým populárním způsobem poznáváním světa jakožto odpověď na modernitu; druh cestování přinášející čerstvé pohledy na filozofii každodenního života.
Philip
„Nepřijali mě na univerzitu, kam jsem chtěl, tak jsem šel studovat ekonomii a podnikání. Neměl jsem rád ani jedno,“ směje se Philip Zeller z Rakouska. „Můj obor se jmenoval enviromentální systémy a ekonomie. Bylo podivný se učit o vymírání druhů a další hodinu studovat podniky, které zapříčinily jejich vymření.“
Na světě není mnoho svobodomyslnějších lidí, než je Philip. Po několikaměsíční pracovní zkušenosti v kanceláři, kde se „neustále koukal z okna“, podniknul krátkou cestu na kole po Rakousku. Když zjistil, že ho cyklistika baví, zabalil si tašky znovu, tentokrát bez sekerky, lopatky a hromádky triček, a vydal se na jih.
Se zhruba deseti eury na jídlo denně Philip věří v investování času do lidí spíše než do peněz – shrabat někomu listí na zahradě výměnou za jídlo nebo postavit zeď v nudistickém kempu.
Jeho víra v lidskost se osvědčila i v situaci, kdy mu v noci v malém bosenském městečku ukradli doklady. „Policie si udělala pár poznámek, ale neměl jsem moc nadějí. Chodil jsem po městě a mluvil s lidmi, docela dost jsem jich poznal osobněji. Znali mě jako toho chlápka, kterému ukradli rakouský pas. Slečna na informacích mi dala peníze na jídlo, asi jsem vypadal pohuble, a dokonce mě navedla k místnímu rozhlasu, kde loupež ohlásili. Cítil jsem se doopravdy svobodně, ale současně jsem si uvědomoval, že mezi státy teď existují skutečné hranice, které nemohu překročit.
Po dvou dnech jsem potkal muže bez domova. Dal jsem mu nějaké jídlo. Začal ho jíst a já mu ukázal papírek s textem v bosenštině, že jsem ztratil rakouský pas. Najednou spolkl všechno, co měl v puse a začal se chovat divně. Věděl jsem, že ví něco, co z něj nedostanu. Po čtyřech dnech se vrátil s mým pasem. Svůj mobil jsem už nedostal, ale pokračoval jsem dál bez GPS.“
Na rozdíl od obdivovatele Baudelaira je v historii hned několik myslitelů, kteří moderní způsob života odsuzovali. Anglický básník John Ruskin tvrdil, že poznávat svět vlakem v podstatě znamená stát se balíkem ve vagónu. Jiný anglický básník William Wordsworth naproti tomu po své návštěvě Londýna napsal, že nechápe, jak mohou lidé žít vedle sebe a neznat svá jména, být si cizí.
„Čím dál od města cestuješ, tím milejší lidi jsou,“ říká Philip. „Lidé nenásledují sny, které jsou skutečně jejich. Mají potenciál dělat tolik věcí, které milují. Já miluji pohyb a přírodu. Kdybych zůstal v kanceláři, ztratil bych s tím vším kontakt. Nejsem pořád šťastný, jde to vždycky nahoru a dolů. Ale následovat svoje srdce je to nejdůležitější. Putování mě naučilo, že když člověk bere zkratky, cesta je vždycky jenom delší. To platí i v životě.“
