Nejsme strůjci vlastního štěstí, říká ředitelka Cesty domů Ruth Šormová | E15.cz

Nejsme strůjci vlastního štěstí, říká ředitelka Cesty domů Ruth Šormová

Terezie Kosíková

Ruth Šormová je sociální pracovnice a speciální pedagožka. Před rokem 1989 působila v disentu a po sametové revoluci byla poslankyní Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Občanské fórum. Poté založila středisko Diakonie Rolnička v Soběslavi, která poskytuje služby lidem s postižením. Působila jako ředitelka obecně prospěšné společnosti Portimo. Od letošního září se stala ředitelkou pražského hospice Cesta domů. S Ruth Šormovou jsme v rozhovoru probíraly roli a důležitost neziskového sektoru, solidaritu jako základní hodnotu či českou vizi. 

Proč je neziskový sektor důležitý?

Aktivizuje lidi. Neziskovky v rámci občanské společnosti přirozeně vyhledávají důležitá témata, o která je potřeba se starat, protože na ně běžný státní či veřejný systém nestačí. V každé společnosti bývá řada témat, která zůstávají na okraji zájmů a stát ani nemá příliš motivaci se jim začít věnovat. A tak je dobré, že je dokáží neziskovky pojmenovat a shromáždit lidi, kteří se jim věnovat chtějí. Navíc vznikají i malé, lokální neziskovky, které vyhledávají místní důležitá témata.

Jak v Rolničce, tak v Portimu (neziskové organizace, ve kterých působila jako ředitelka) pro vás bylo důležité, aby se nezisková organizace stala součástí místní komunity. V čem toto propojení společnosti prospívá?

Nechci mluvit za celý neziskový sektor, ale vyjádřím se k sociální problematice, protože v té jsem pracovala. Společnost přirozeně vnímá, že jsou tu lidé, kteří jsou z různých důvodů v nějaké nevýhodě. Ať už se tak narodili nebo se jim něco přihodilo v průběhu života. To, jestli se jim to stalo „vlastní zásluhou“, nebo to bylo mimo jejich vliv, je už celkem jedno. Ocitnou se prostě v nějaké situaci, ze které si sami nedokáží pomoct. Tohle společnost reflektuje. Zároveň však většina společnosti vnímá vždy trochu úkorně, že se někomu pomáhá, když se většině nepomáhá. To je taky vlastně docela přirozené. Proto vidím jako velmi důležité, zvlášť v místním měřítku, když neziskovka nebo poskytovatel sociální služby o sobě nejen dává vědět, ale podaří se mu komunitu i do pomoci zapojit. Ať už prostřednictvím dobrovolníků nebo podporovatelů či ad hoc příchozích. Dát jim vědět, že to není něco, co je oddělené od většinové společnosti. Že je to něco, co se nás bytostně každého týká. Protože každý z nás se někdy v situaci příjemce ocitá nebo velmi snadno ocitnout může.

Pro mě bylo vždycky důležité, aby komunita cítila, že je neziskovka přirozenou integrovanou součástí života společenství. Že to nejsou „oni“ z neziskovek, kteří konají nějaké hypotetické dobro. Naopak, potýkají se s běžnými problémy a situacemi, které naprostá většina z nás sama zažila nebo je zná ze svého blízkého okolí.

Vaše přechozí působiště Portimo i Rolnička se věnovaly lidem s postižením.  Teď jste nastoupila na post ředitelky Cesty domů, tedy přecházíte na pole jakéhosi doprovázení při umírání. Lidem z venku by se mohlo zdát, že tyto oblasti jsou poměrně psychicky náročné až depresivní, je to tak?

Já to takhle nemám. Jsou to náročné oblasti, ale obě zmíněné k životu patří. Určitě je práce v sociálních službách a v hospici zvlášť, teď mluvím spíš o mých kolezích, kteří se pohybují v přímé péči, psychicky náročná a hrozí zde vyhoření. Ale depresivní to není. Já v těchto tématech nacházím něco podobného, obě pracují s fenoménem důstojnosti člověka. Ať už jde o někoho se zdravotním znevýhodněním nebo o člověka, který má před sebou poslední dny života, cíl je stejný. To, aby člověk žil důstojně, i když na tom není dobře nebo je v nějaké mezní situaci. A to si zaslouží stejně tak novorozené miminko, jako někdo těsně před smrtí. To je pro mě hodnota i v osobním životě.

Někdy jsou ty situace smutné a člověk vidí rodiny, které jsou nešťastné, protože prochází těžkými chvílemi. Ale depresivní to není. I v paliativní oblasti, i když ji zatím znám zblízka jen krátce, se otvírají důležitá témata. Věci, které nejsou jen prvoplánově smutné. Na domácí hospicové péči je cenné, že tam jsme jak pro pacienty, tak pro jejich blízké. Pro ty, kteří tu zůstávají, je důležité, že s nimi v těžkých chvílích někdo je a provází je, aniž si klade nárok něco hodnotit. To je naopak hodně nadějné.

Neziskový sektor a sociální péče zvlášť je založená zčásti na rozhodnutí společnosti, kdo je či není v nouzi a komu je třeba pomoci. V tomto ohledu jste se jistě za své působení setkala s tím, že nějaká témata jsou pro sehnání pomoci populárnější a některá již méně. V jakých oblastech například Češi podle vás ochotně pomůžou a v jakých naopak pochopení nemají?

V Česku žiju, je to můj domov, ale mé dojmy jsou osobní a subjektivní. Přesto si myslím, že v tomhle se moc nelišíme od okolního světa. Obecně lidé dobře slyší na to, co si dokáží představit, že by se jim nebo jejich blízkým mohlo stát. V době, kdy žijeme relativně úspěšný a poklidný život, si umíme představit, že někdo onemocní, že se něco přihodí našemu dítěti či že se nám stane nějaká nehoda, za kterou vůbec nemůžeme. Taková témata pak lidé rádi podporují.

Tolik ochotní už nebývají, mají-li přispívat na něco, co se jim zdá vzdálené, u čeho mají dojem, že „to by se mně stát nemohlo“. Když to převedu na konkrétní témata, tak mám zkušenost i ze sociálních služeb, že zatímco na děti se zdravotním znevýhodněním se prostředky shání relativně snadno, tak třeba pro mladé lidi, kteří bojují se závislostí, ať drogovou nebo jinou, se shání podpora mnohem hůř.

Myslím si, že česká společnost je hluboce intolerantní k odlišnosti a k jiným etnikům zvlášť. Latentní rasismus je tu opravdu všudypřítomný. Takže co se týká menšin, speciálně romského etnika, tak tam je solidarita minimální. Vím, jak těžké je najít zdroje např. pro nízkoprahová centra nebo sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Tyto rodiny se ocitly v tíživé situaci například tím, že oba rodiče se stali nezaměstnanými nebo byli zadlužení či byl jeden ve výkonu trestu. To jsou takové věci, o kterých si podivně sebevědomě říkáme, že by se nám nikdy nestaly, ale samozřejmě to tak není.

Hraje roli v tom, k čemu jsou lidé nedůvěřiví přispívat, i přístup politiků?

Ano. Když se politické reprezentaci daří určitá témata ostrakizovat a dostávat na okraj zájmů, tak pak přirozeně ve společnosti proti nim roste nedůvěra. To se může týkat ekologických aktivit, iracionálního strachu z uprchlíků i těch tzv. politických neziskovek, která hájí lidská práva, upozorňují na nespravedlnost, korupci atd…

V tomhle ohledu mají lidé, kteří mají příležitost ovlivňovat veřejné mínění, značnou moc. Mohou ji využít k dobrému i ke špatnému, to je velké úskalí.

Pokud prezident říká, že jsou neziskovky pijavice na státním rozpočtu nebo že Romové nepracují, tak se podpora těchto programů sníží. Někdo mocný to říkal, tak to tak asi bude. Přitom sociální programy mají těmto problémům předcházet, například ty pomáhající romským studentům při studiu směřují k tomu, aby se tento stereotyp nenaplnil. V Čechách je to takové specifikum, že místo aby politici ocenili, že někdo dělá něco, co stát nezvládá, pomáhají, aby strach rostl. A tak se skupiny, které jsou na okraji, ještě více odsouvají.

Je prospěšné v tomto ohledu kultivovat lidskou empatii a pochopení i k těm, kteří si za to „zdánlivě mohou sami“? Je pro společnost důležité, že se rozšiřuje schopnost vcítit se do pozice druhého člověka? 

Doufám, že k tomu ta práce přispívá. Ale prvoplánově je hrozně těžké to nějak nastavit. Já vidím velké úskalí v tom, že v naší (nejen české) společnosti občas roste taková pro mě ad absurdum nesolidární pozice. Někdo se vůbec nehanbí a nečervená nad tím, říct: „Tak ho nechme,“ nebo „Co my s tím, že se nějací lidé topí ve Středozemním moři,“ až po: „Když začal fetovat, tak ať umře na ulici.“ Když toto přeroste určitou mez, tak už se proti tomu těžko brání. Přirozenému sobectví a lhostejnosti je třeba nepodléhat, bránit se jim. Evropa přece roste z nějakých kořenů, bez nich bychom nebyli tím, kým jsme. Evropské hodnoty, vycházející z křesťanství, spočívají mj. právě na vzájemnosti, solidaritě, ochotě pomáhat těm, kdo jsou na tom hůř než já. To jsou základní hodnoty, které v Evropě sdílíme a je třeba je hájit.

Pokud budeme tento základ mít, tak konkrétní prací můžou přibývat lidé, kteří vnímají, že je potřeba pomáhat tomu, kdo to potřebuje. A ne už tolik zkoumat, čím to vzniklo. Protože život jsme si sami nedali. Nejsme strůjci vlastního štěstí. To je české přísloví, které je podle mě nesmysl. Každý není svého štěstí strůjcem. Jsme ovlivněni tisíci různými okolnosti – lidmi, setkáními, tím, kde jsme se v životě ocitli a k čemu jsme se nachomýtli. Něco můžeme ovlivnit, ale mnohé věci ovlivnit nemůžeme. A nikdo z nás nežije jen sám pro sebe a ze sebe.

Zastaňte se oběti, neoslovujte útočníka, radí při rasistickém útoku odbornice na extremismus Scharnetzky

Teď v Brně slavil velký úspěch program Rapid re-housing Brno, který je založený na principu, že bydlení se dá lidem „bez zásluhy“ a díky uspokojení této základní potřeby často lidé využijí příležitosti a dostanou se z dalších problémů (dluhů, nezaměstnanosti, závislosti). Je tohle paradox, který je těžký lidem vysvětlit? Že někde se lidem musí pomoci, aby se to mohlo zlepšit?

Určitě. Většina z nás má pocit, že to, co máme, jsme si zasloužili. Z velké části to tak být může, ale nikdy to neplatí stoprocentně. Umím si představit, že část společnosti dospěje k tomu, že určité typy pomoci jsou potřebné jen proto, že je to ekonomicky výhodné. A i to je jeden z legitimních argumentů, i když ne mně úplně vlastní.

Já mám pocit, že jsme bohatá společnost, kde se máme dobře a nemusíme se bát být štědří, ale Češi se tak asi stále necítí. Je tu všudypřítomný pocit, že když má někdo něco „zadarmo“, tak tím ohrožuje moji jistotu. To je ďábel v nás, se kterým je asi potřeba bojovat.

„Politiky, kteří útočí na neziskovky, ohrožuje jakákoli aktivita a spontaneita lidí“

Jak jste zmínila, Česku se teď ekonomicky daří. Přesto jsou lidé zdá se nespokojení. Vy jste většinu života prožila právě tím, že jste se soustředila na práci, která nebyla založena na materiálních hodnotách. Co si myslíte, že by českou společnost udělalo šťastnější? Co byste lidem doporučila, když ono materiálno nám úplně nefunguje?

Když se odvážím hodnotit, zdá se mi, že je tu společnost vykořeněná. Chybí jí nějaká vize, ke které by mířila a na které by byla zároveň ukotvená. Absence vize je v Evropě teď druhou stranou blahobytu.

Pokud jedinou vizí je mít se ještě líp, tak je to strašně málo. Z toho člověk nezíská pocit nějakého uspokojení. Naopak to vede k trvalé nespokojenosti, protože to je nenaplnitelný cíl. Vždycky lze mít víc. Šťastnými nás může učinit, když víc lidí nebude žít samo pro sebe. Když budou vize vytvářet a budou vzájemně spojovat a sbližovat. A pojmenovávat věci tak, jak jsou.

Myslíte, že neziskovky, které se zabývají sociální péčí, jsou lakmusovými papírky vnímání veřejnosti – že se v těchto oblastech pak hůře hledají peníze?

Určitě. Štve mě, jak se někteří politici pokoušejí neziskový sektor rozdělovat. Neziskovky samozřejmě nejsou dokonalé ani všechny stejné, ale mají velkou příležitost objevovat témata, která chybějí a je potřeba je rozvíjet, v tom se vracíme k první otázce. A já se hrozně bráním tomu, aby někdo říkal: „Jo, Cestu domů, tu bychom podpořili, protože se stará o ty umírající“, ale když se někdo stará o opomíjená témata ve společnosti nebo o nějakou nespravedlnost, která se děje, tak ten si to už nezaslouží. Je samozřejmě legitimní, aby stát definoval pravidla a podmínky, jak se s veřejnými prostředky v neziskovkách nakládá, a to se také děje.

Ale na druhou stranu si myslím, že má neziskový sektor držet hodně pohromadě a svá práva hájit. Protože přináší společnosti nějaký užitek jako celek, má svou nezastupitelnou roli. A nenechat se zmanipulovat dělením, že něco užitečné je a něco už není. Protože to mají rozhodovat konkrétní lidé, kteří to buď podporují, nebo nepodporují.

A zdá se vám, že v tomhle se v České republice neziskový sektor vzájemně podporuje a drží pohromadě?

Není to ideální, ale roste to. Jsou různé platformy, kde se neziskové organizace i napříč obory potkávají, kde vystupují společně, i třeba kolem chystaných legislativních změn. A pokud se politika státu vůči neziskovkám nezmění, tak tohle přirozeně poroste. Protože každá samostatná neziskovka je hrozně lehce ohrozitelná. V tom vidím solidaritu jako zásadní.

Proč si myslíte, že se na neziskový sektor útočí? Čím může být pro dané politiky ohrožením?

Myslím si, že pro lidi, kteří si neváží svobody, je ohrožením jakákoli spontánní aktivita. Jejich moc a vliv upevňuje nezájem, lhostejnost, pasivita. Všechno tohle je pro mocné potenciálem růstu. Také proto nejvíce vadí neziskovky, které hlídají demokratické principy nebo upozorňují na nespravedlnosti. Pamatuji si na začátek devadesátých let, když Václav Klaus, který byl pro některé lidi symbolem vstupu do svobodné kapitalistické společnosti, měl z občanské společnosti ohromný strach. On byl první, kdo takový strach intenzivně šířil a mluvil o spontánních aktivitách ve zlém.

Je pravda, že sama Olga Havlová se proti Klausovi v tomto ohledu několikrát vymezila…

Ano, a to tehdy neziskovek bylo málo. V té době vznikal Výbor dobré vůle a Konto Bariéry nebo Člověk v tísni a všechny tyto renomované organizace měly dobré jméno a formou nadačních příspěvků podporovaly důležité věci, přesto (nebo právě proto) se toho Klaus velmi bál.

Byl to i boj proti tomu, aby se do politiky angažoval kdokoli jiný než standartní politická strana. Z toho, aby nějaký občan, nebo nedej bože skupina, něco komentovala, aniž je to kontrolované nějakou institucí nebo strukturou. Ale snažím se nebýt skeptik, i v politice vidím výrazné lidi, kterým jde o věc. Není jich moc, ale potřebují naši podporu, aby vytvářeli protiváhu proti těm, jimž nejsou demokracie a svoboda drahé a jsou ochotní je obětovat individuálním zájmům a prospěchu.

Zdá se vám tohle i jako určité dědictví totality, které se teď výrazně projevuje právě v zemích Visegrádské čtyřky? 

Jistě bychom našli důvody a společného jmenovatele, proč má vývoj v zemích, které za sebou mají podobnou minulost, podobné rysy. Na druhou stranu jsem na tuhle argumentaci už trochu alergická. Příští rok to bude třicet let od převratu a to je dost dlouhá doba na to, abychom se nemuseli na komunistickou minulost dál vymlouvat. Máme na to, abychom jednali samostatně, nejsme okolnostmi jen vláčeni, taky je společně tvoříme.

Už jste unavená z toho, že se lidi „dědictvím komunismu“ vymlouvají ze své vlastní zodpovědnosti?

Ano, vždyť mezi tím dospěla další generace! Jistě, každý máme nějakou historii, osobní, skupinovou, státní… Ale také máme každý svobodnou vůli, odpovědnost, nejsme stádo ani nesvéprávné loutky. Kdyby podobný defétismus a osudovost člověk razil i v osobním životě, že nemůže změnit nic z toho, co má za sebou, tak by nikdy nic dobrého nedokázal.

Prožila jste poměrně hodně dobrodružný život. Před rokem 1989 jste působila v disentu. V dokumentu na Rozhlasu dvojka jste řekla, že jste během svého působení v disentu zažívala strach. Pokud to byla jedna z příznačných emocí pro totalitu, co člověk cítí teď ve svobodě? Jaká emoce podle vás teď ve společnosti převažuje?

No já mám stále navzdory všem nespokojenostem radost ze svobody, to je moje převládající emoce. Pro mě převrat v roce 1989 znamenal zásadní změnu – nejen okolností, ale i osobního životního pocitu, byl to opravdu výrazný zlom. Ale ani o strachu 80.let bych neřekla, že to byla určující emoce. Byla výrazná, ale kdyby tehdy vládla mému životu, tak by byl jiný. Otevřenost a radost ze svobody, které dnes máme, to jsou poklady, o které můžeme přijít, jen když nás strach ovládne. 

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!