Nikola Džokić: Jsme novodobí šaškové | E15.cz

Nikola Džokić: Jsme novodobí šaškové

Jaroslav Denemark

Nikola je pohodový člověk, který (se) rád baví. Se srbským komikem jsme si proto povídali o jeho lásce k humoru a zážitcích z vystoupení. Probrali jsme i mnoho témat vztahujících se k rodnému Srbsku, ke kterému stále cítí lásku domoviny. Rozhovor se celou dobu nesl v naprosto uvolněné atmosféře. Ostatně ze samotného Nikolova vystupování bylo poznat, že si na ležérnosti zakládá. 

Ví se o tobě, že pocházíš ze Srbska. Zajímalo by mě proto, jestli jsi srbský patriot.

V určitých věcech ano. Mám rád Srbsko jako zemi, kde jsem se narodil, a myslím si, že máme strašnou spoustu skvělých věcí a hlavně lidí. Ale že bych byl nějaký nacionalista, to se asi říct nedá. Nejsem nemocně vázaný na Srbsko, nezastávám jen ty „prosrbské“ názory. Na všechno koukám logicky.

Je v Srbsku patriotismus rozšířený?

Je, hrozně moc. Vzhledem ke všem událostem, které se tam děly. Během konfliktů se lidi utužili, že musí bojovat za svůj stát, pro své náboženství. Dokonce jsou u moci nacionalistické strany, takže patriotismus a s tím spojené pravoslavné náboženství jsou v Srbsku opravdu silné.

Ty máš navíc srovnání s Českou republikou. Zdá se ti zdejší patriotismus odlišný od toho srbského? I pokud vezmeš v potaz například více vyhrocené skupiny, jako je například SPD…

Já si nemyslím, že to, co oni (SPD, pozn. red.) dělají, je nějaké národní cítění nebo národní hrdost. Neuznávám, že jsou patrioti. Někteří z nich možná, ale většina z těch lidí si na to akorát hraje, protože jsou prostě nespokojený se svým životem a jsou xenofobové.

Znám spoustu českých patriotů, ale to jsou lidi, kteří vědí neskutečně moc o historii a přesně ti řeknou, na co jsou hrdí. Ten moderní patriotismus založený na strachu, to podle mě není to, co by tady mělo být.

Nikola DžokićNikola DžokićAutor: Nikola Aichingerová

A ten druh patriotismu, který je v Srbsku, vnímáš nějakým způsobem i tady v Česku?

Do určité míry ano, ale myslím si, že náš patriotismus dole (v Srbsku, pozn. red.), jako by láska k té zemi, je velmi úzce spojen s pravoslavným náboženstvím, které tomu hodně pomáhá. U českých patriotů to s náboženstvím zas tak horké není. Tady vás spojuje tradice a historie, což působí jinak. U nás je to víc agresivní, lidé jsou opravdu schopní se porvat a jít do konfliktu, aby dokázali svůj názor.

Jsou lidé, kteří když potkají někoho ze „znepřátelených“ států, jako je například Kosovo anebo Chorvatsko, tak jsou schopni si stoupnout a být jako opravdoví Srbové, pouštět se do řečnických sporů, nebo nedej bože fyzických. Což tady lidé moc nedělají, je to takový subtilnější patriotismus.

Cítíš, že vztahy mezi Srbskem a jinými státy bývalé Jugoslávie jsou od konce války stále napjaté?

To bych úplně neřekl. Spousta Srbů jezdí do Chorvatska, spousta Chorvatů jezdí do Bělehradu. Není to jako dřív, ale samozřejmě se pořád může něco stát. Nejlépe je to vidět na internetových diskusích, i když podle těch se nedá realita úplně soudit. Malý konflikt tam je. Ale já osobně v Čechách znám spoustu Chorvatů a jsme opravdu kamarádi.

Prostě si dělám prdel z věcí, o kterých se mluví, říká autor koláží TMBK

Ty už jsi tady devatenáct let. Necítíš sám v sobě vnitřní rozkol, jakožto mezi srbským a českým občanstvím?

Já jsem české občanství mohl dostat už před pár lety, přesto ho stále nemám. Neustále si říkám, že bych si o něj měl zažádat, ale ještě jsem se k tomu neměl, ani nevím proč. Pořád mi přijde, že jsem Srb.

Když jsem to tehdy řešil, Česká republika ještě neuznávala dvojí občanství. Musel bych se vzdát toho srbského, a to se mi nechtělo, přišlo mi to zbytečné. Jsem sice srbský patriot, ale zároveň i český, mám to tady strašně moc rád. Jsem prostě tak napůl.

Když přijedeš zpátky do Srbska, cítíš na sobě nějaké české vlivy?

Cítím. Hodně v názorech, například na homosexualitu. Srbsko je v tomto hodně netolerantní, já jsem naopak tolerantní dost. Mám česko-evropské názory, které jsem si tady vybudoval, a tam dole se nesetkávají úplně s pochopením. Říkají mi tam, že už jsem v Evropě moc dlouho, že jsem toho od vás chytil až moc.

Že jsi víc Čech než Srb…

Právě. Ale zase když jsem tam, necítím se nebýt Srbem.

Jaký stereotyp o Srbech tě dokáže naštvat nejvíc?

Mě nejvíc sere, že si lidí o Srbech myslí, že jsou šovinisti a mlátí své ženy. To vůbec není pravda. Možná jich pár je, ale to i tady. Není to vůbec tak, že když holka chodí se Srbem, tak bude jenom doma a vařit. To mě hodně štve.

Vystupuješ jako stand-up komik. Myslíš, že bys podobným vystupováním mohl prorazit i v Srbsku?

Určitě. Stand-up můžeš dělat ve více jazycích a je to pořád dobrý. Jen nevím, jestli bych se tam k tomu vzhledem k okolnostem vůbec dostal. Ale pokud ano, fungovalo by to. Dokonce jsem jeden celý bit (výstup, scénku, pozn. red.) dělal v srbštině a bylo to hodně dobrý. 

Musel jsi svůj srbský smysl pro humor nějakým způsobem přizpůsobit, aby byl pro českého diváka stravitelný?

Snažím se. Vystupuji hodně ostře a občas i kontroverzně, dost sprostě. Zastávám názor, že srbský humor je celkově hodně drsný, hodně černý. Zároveň od té doby, co jsem tady, jsem si zamiloval Járu Cimrmana – takový český inteligentní, skoro až trollovací humor. Prvoplánově člověk neví, o co jde, ale později přijde na to, jak je to vlastně všechno geniálně propletené. Potom přišla Česká soda, která byla trochu více prvoplánová, ale zase byla drsnější a budila kontroverzní reakce. A já se to nějak snažil spojit. Ten drsný srbský humor, kdy člověk občas řekne i horší věci, ale podané vtipnou cestou.

Je tam hrozně moc tenká hranice mezi trapárnou a humorem.

Dokud nezažiješ „bombing on stage“, jak se říká v Anglii, dokud to s prominutím hrozně neposereš, tak se nikdy neposuneš

Jak se snažíš bojovat s trapností?

Když to člověk dělá už pár let, tak ví, jak to lidem podat, jak to říct. A když mě napadne nějaký joke, který je třeba černější, tak si ho sám párkrát řeknu a už vím, že to třeba nebude tak vtipný. A potom do toho nejdu. Ale když se i u nejhoršího z nich rozesměju, tak do toho jdu. Teď už to prostě člověk tak nějak cejtí, jestli to má smysl zkoušet, nebo ne.

Ale samozřejmě na začátku se mi párkrát stalo, že jsem něco řekl a reakce byly úplně mimo.

No dobře, a co v tu chvíli děláš? Vyjdeš na pódium, řekneš něco, o čem si myslíš, že to bude naprostá pecka… ale ono je úplné ticho.

Hele, musíš jet dál. Absolutně se nesmíš zastavit, nebo nedej bože ten vtip začít vysvětlovat. Ty lidi ten vtip pochopili, jenom jim to nepřišlo vtipný. Musíš to prostě zkoušet. Spousta lidí potom začne panikařit a je to znát na celém výstupu.

Když to zkoušíš, tak třeba třetí joke už se super povede a lidi se zase rozesmějí a ve finále můžeš mít dobrý pocit. Nesmíš to prostě vzdát.

Nikola DžokićNikola DžokićAutor: Nikola Aichingerová

Vzpomeneš si na nějaký svůj největší fuck up? Kdy sis řekl: „Tak tohle je fakt v prdeli.“?

Těch bylo... Ale já říkám, že stand up je jediná disciplína, kde můžeš být lepší jenom tím, že jsi fakt špatnej. Zlepšuješ se tím. Dokud nezažiješ „bombing on stage“, jak se říká v Anglii, dokud to s prominutím hrozně neposereš, tak se nikdy neposuneš.

Co si pamatuji, tak nejhorší bylo, když jsem šel s kamarádem Danem, který taky vystupuje, na jeho celovečerní show, kterou měl v několika městech. Měl jsem to otvírat, připravit a rozehřát publikum, a on tam měl potom naběhnout a rozbít.

A tohle bylo někde na vesnici u Ústí nad Labem, kde v tom kulturáku bylo deset starejch lidí, kteří asi najednou uviděli na nějaké tabuli, že bude sranda, tak čekali Bohdalku a Dvořáka. A najednou jsem přišel já, který začal mluvit o ejakulátu v očích a po mně přišel Rom z Ústí, který začal mluvit o tom, jak jeho otec prodával drogy. Tam se tenkrát nezasmál opravdu nikdo. Ani se neposunula pusa, nic. Celou dobu jen seděli a říkali si: „Kde to jsme?“

Byly ale i další výstupy, kdy se to člověku nepovede, nebo je jiné publikum. Bohužel se to většinou stává na firemních akcích. Tam to dost často s prominutím stojí za hovno. Buď ti lidé vůbec neočekávají humor, nebo vůbec neví, o co jde. Lidem z HR (Human Resources – oddělení lidských zdrojů, pozn. red.) přijde jako dobrej nápad místo kapely pozvat někoho, kdo bude říkat vtipy, a myslí si, že to bude úžasný. Lidé na firemních akcích se spolu chtějí bavit nebo pít za firemní peníze, a ne aby jim tam někdo něco vykládal. Zároveň je to ale nejlépe placené, takže když už ze sebe uděláš vola, tak aspoň za peníze.

Když sám sebe na té stagi nudíš, nemůžeš bavit lidi.

Jak často v průměru vystupuješ?

Teď poslední sezónu rozhodilo Underground Comedy Praha sítě opravdu po celé republice, takže vystupujeme skoro ve všech městech. Toho potom bylo opravdu hodně, vystupoval jsem třeba třikrát čtyřikrát za týden. Pak jsou týdny, kdy vystupuji třeba jednou a někdy vůbec. Když to tak ale odhadnu, tak průměrně dvakrát do týdne.

Opakuješ se často?

V Praze moc ne. Tady jsou lidi tím stand-upem zhýčkaní, jsou zvyklí chodit na nové věci. Pamatují si, chodí pravidelně, sledují to. Takže nějakou novou věc můžeme říkat podruhé na večerech, které labelujeme jako „The Best of…“

Po ostatních městech mám ale tak tři sety, které točím celý rok. Ony by stačily i dva, ale jeden mám  v záloze. Třeba míň sprostý, musíš si vybrat podle publika. Když jsou tam mladí lidé, vyplatí se mluvit třeba o hulení a kupování cheeseburgerů. To je baví. Když jsou ale starší lidé, mluví člověk o autobusech a takových věcech.

Když už to hodně opakuješ, nesere tě to třeba?

Sere, no. Po té minulé sezóně, která skončila teď před létem, jsem kamarádům z Undergroud Comedy říkal, že srpen a září nechci mít žádné vystoupení, že si potřebuji odpočinout. Potom, co člověk jede ten stand-up třicetkrát, je třeba ho zakonzervovat a použít až při speciální hodinové show. Už tě to nebaví říkat, sám sebe nudíš. A když sám sebe na té stagi nudíš, nemůžeš bavit lidi.

Musíš mít prostě radost z toho, že to vykládáš. Pokud to vyprchá, je na čase to zahodit a vymyslet něco nového.

Jakub Horák: Základní průser tady je, že tu chybí nějaká duchovní rovina

Nevadí ti label komika, toho baviče, od kterého každý očekává srandu?

Ani ne. My jsme prostě novodobí šaškové, vypravěči příběhů. A mně se třeba to označení komik líbí. Je fajn se na to podívat z jiné strany. Máš sál plný lidí, třeba dvě stovky, oni mají svoje problémy, svoje průsery, a ty tam na patnáct minut přijdeš a rozesmíváš je, děláš jim život lepší. To je na tom to hezký.

Jaká je tvoje pátá nejoblíbenější barva cihel?

Růžová.

Zaregistroval jsem, že na HitHitu jede projekt s názvem „Život není krásný: Poslední exekuce“. V tom se nějakým způsobem angažuješ?

Já znám Martyho (Marty Pohl, umělecký pseudonym Řezník pozn. red.) už několik let, jsme kamarádi. Dřív jsem ty jeho staré adventury hrál, protože byly hrozně brutální a naprosto šílený, černý, strašný, ale mě to bavilo. A jednou jsme seděli a bavili se o tom, jestli by nestálo za to udělat ještě jeden díl, ale nějak víc pořádně. On to dřív všechno tvořil sám, kreslil to v malování. Tak jsme si řekli, že mu s tím pomůžu, sehnal jsem další lidi a společně jsme utvořili tým. Já společně s Martym jsme vlastně game designeři.

Chtěli jsme to udělat co nejlíp a vybrali jsme na HitHitu o sto tisíc víc, než jsme měli nastaveno. Mě to hrozně baví, vždycky jsem si chtěl s kamarádem založit nějaké malé game studio a rozhodně nechceme zůstat jen u téhle hry, ale chceme vydat i další věci.

Ty jsi vlastně civilně IT analytik a tím se živíš. Cítíš se ty sám osobně víc jako ajťák, nebo jako komik?

Já nevím. Kdyby měl IT nebavilo a byla to jen práce, abych měl co jíst a mohl zaplatit nájem, tak bych to nedělal. Mě to furt baví. Zároveň mě baví dělat humor, a zároveň mě baví si založit studio na hry a vedle toho dělat online kontroverzní projekty jako je STAY Zmrd. Já jsem prostě vtipnej ajťák.

Co je tvůj největší profesní cíl?

Co se humoru týče, chci natočit svůj hodinový speciální výstup. Už to mám napsaný, už to mám ozkoušený a teď mu musím dát ksicht a nějaké promo. Já jsem hrozně moc nechtěl tu hodinovou show skládat z materiálů, který už jsem říkal. Chtěl jsem, aby to bylo něco, co ode mě lidi nikdy neslyšeli.

Jak vnímáš politiku v České republice?

Tak zaprvé, já tady nemůžu volit. Jinak to vnímám jako strašně velký bizár. Já si myslím, že Česká republika je jediná země na světě, kde žádná politická parodie, tak jak ji známe v jiných státech – zakládání divných stran, vtipní kandidáti představovaní komiky nebo srandovními postavičkami – nemůže fungovat. Ty lidi na vaší politické scéně jsou totiž natolik směšní a srandovní, že to víc nejde…

… takové karikatury samy o sobě.

Přesně. Po takových průserech, které se tady staly, jsou zase komunisti de facto ve vládě. To je neskutečný, co se tady může stát. Máte tady stranu nacistického Japonce, který tady mává rukama a mobilizuje vesničany, aby srpy a hráběmi chránili hranice před nikým. Potom je tu třeba Topolánek, který si udělal takovou image, že by se neměl ukázat ani v novinách, a on kandiduje přímo na prezidenta! Samozřejmě trestně stíhaný premiér. Piráti, kteří těží kryptoměny v bytě. Absurdní.

Kolik si myslíš, že je na světě hvězd?

Tolik, kolik jich namalujeme. 

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!