O čem svědčí Svědkové putinovi | E15.cz

O čem svědčí Svědkové putinovi

Petra Chaloupková

Ruský dokumentarista Vitalij Manskij se přiznává k vině a po divákovi žádá to samé. Téměř dvacet let po nástupu Vladimira Putina k moci se režisér vrací k materiálu natočenému v začátcích jeho prezidentství a klade si otázku, jak se Putin na pozici jednoho z nejmocnějších politiků světa dostal. 

Šok. Strach. Skepse. Těmito emocemi Manskij otevírá svůj poslední dokumentární film Svědkové Putinovi, v němž se zpovídá z vlastní pasivity a z bezprostřední blízkosti sleduje nástup nového ruského prezidenta. Na konci roku 1999 se Rusko namísto oslav vstupu do nového století soustředilo spíše na nečekaný krok první postsovětské hlavy státu Borise Jelcina, který rezignoval na svůj post a jmenoval do funkce úřadujícího prezidenta tehdejšího premiéra Vladimira Putina. Režisér tímto okamžikem začíná své pozorování, jímž se hluboko zanořuje do nejvyšší kremelské politiky a zároveň vykresluje rozporuplný obraz „postsovětského vůdce“.

DIKTÁTOR, CAR, PREZIDENT A REŽISÉR

Vitalije Manského si pravděpodobně čeští diváci pamatují jako autora jedinečného dokumentu V paprscích slunce (2015) o životě v Severní Koreji, který mimo tamní vládou schválené scény tajně snímal i úzkostlivé dění před a po oficiální klapce. Podařilo se tak zachytit násilné inscenování a falešnost většiny výjevů, které měly vypovídat o té nejšťastnější holčičce z nejšťastnější rodiny v nejšťastnější zemi na světě. Premisa Svědků Putinových je podobná – odhalit veřejnosti skrytou část pravdy a odkrýt tvář současného politického systému – navíc oba snímky byly natočeny se souhlasem subjektů, na něž kriticky nahlížejí. Cenami ověnčený režisér (mimo jiné získal ocenění na festivalech v Karlových Varech či Jihlavě) i nejnovějšími Svědky přispívá do výrazné politicky a společensky kritické linky své filmografie. Tu ještě rozvíjejí nedávné tituly jako například Vlast, nebo smrt (2011), reflektující nešťastný stav dnešní Kuby, nebo Roura (2013) o životě v blízkosti transsibiřského plynovodu.

Do této kritické kategorie spadá i Manského trilogie portrétů ruských prezidentů, kteří svým působením psali novodobé (demokratické) dějiny země. Série Rudí carové z roku 2000 v hodinových snímcích představuje postavy Michaila Gorbačova, Borise Jelcina a také Vladimira Putina. Film Putin: přestupný rok byl ale až druhým Manského filmem sestříhaným z důvěrného materiálu z nitra Kremelského paláce. Rok před jeho uvedením pronikl na ruské televizní obrazovky první „putinovský“ film dokumentaristy.

Ten je pro vznik Svědků klíčovým, neboť sehrál důležitou roli v Putinově předvolební kampani. Manskij si je této skutečnosti vědom a dodnes toho lituje, pro týdeník Respekt uvedl: „Stydím se za to, že jsem se svým prvním filmem podílel na volební kampani, která vedla k jeho zvolení.“ Dokonce přiznává, že sám navrhl několik scén, které budoucího prezidenta návodně ukazovaly v lepším světle. Některé tyto momenty zachoval i v nejnovějších Svědcích – kupříkladu jde o výjev, v němž Putin sentimentálně navštíví svoji bývalou učitelku. Svoje pochybení vysvětluje tím, že se jako mnozí jiní nechal přesvědčit liberály, kteří Putina prosazovali jako dobrého a nadějného kandidáta. Problémem bylo, že tehdejšího premiéra a následně úřadujícího prezidenta nikdo neznal. A přestože Putin údajně žádnou kampaň nevedl, zvládnul navštívit většinu hlavních regionů a vytvořit si auru výjimečnosti až nedotknutelnosti díky odmítání účasti na televizních debatách, jak podotýká Manskij v dokumentu. Film, který částečně odkrýval Putinovu osobnost a názory, představoval jej národu a ukazoval ho jako silného, ale vlídného leadera, mohl tedy výrazně ovlivnit výsledky voleb.

JSEM VINEN, A VY?

Dokumentarista však na pocitu viny vyvolaném výše zmíněným staví celé Svědky Putinovi. Trochu paradoxně k autokritice a kritice Putina samotného několikrát využívá stejné záběry, jaké byly před osmnácti lety zneužity pro jeho zvolení. Doplňuje je ale osobním komentářem, v němž se autor doslova zpovídá ze své „kolaborace“ a který hlavně zasazuje dané situace do zcela nového kontextu. Je to právě časový a názorový odstup, jenž divákům umožňuje nahlížet na určitá prohlášení ostražitěji. Po kauzách spojených s Putinovým vedením (ukrajinská krize, ovlivňování voleb anebo mizení a vraždy politických oponentů a novinářů, které se nápadně podobají praktikám a snahám z dob SSSR) nelze nespatřovat souvislost, když nově zvolený prezident prohlásí, že rozpad Sovětského svazu byla největší geopolitická tragédie 20. století. Obzvlášť hořkosladkou pachuť zanechává optimistický výrok Borise Jelcina: „Pokud Putin vyhraje, svoboda médií bude zaručena.“ Zkonfrontujme toto tvrzení kupříkladu s faktem, že Rusko je všeobecně považováno za jednu z nejnebezpečnějších zemí pro novináře.

Postavu prvního ruského prezidenta Borise Jelcina ostatně sledujeme velkou část snímku. Jelcin totiž Putinově výhře značně pomohl, když ho vybral jako svého nástupce a připravil mu tak výhodnou pozici pro (ne)vedení prezidentské kampaně. Pozorováním jeho osoby Manskij přibližuje proces nepříjemného uvědomění, jímž prošlo množství dřívějších Putinových podporovatelů či dokonce spolupracovníků, kteří nedlouho po jeho nástupu přešli do názorové opozice. Sledujeme tedy, jak Jelcin nejprve Putina racionálně vyhodnocuje jako nejslibnějšího kandidáta, jak jeho vítězství vnímá jako své vlastní, ale také jak hořce nese ponížení z nevyslyšeného gratulačního telefonátu nové hlavě státu. Ačkoli Manskij v tomto okamžiku spočívá kamerou na Jelcinovi, scéna nese význam vypovídající spíše o Putinově oportunistické povaze.

Dokumentaristka: Miliony mrtvých za Stalina? On za to zodpovědný není, řekly mi Rusky

Přestože Putin režisérovi málokdy odpovídá tak otevřeně a přímočaře jako jeho předchůdce (navíc Putin – na rozdíl od Jelcina – štáb vůbec nepouští do svého soukromí a rodinného prostředí) a evidentně sám sebe podrobuje přísné autokorekci, z některých jeho reakcí velmi jasně vyplynou na povrch nelichotivé povahové rysy. Manského například zaujala Putinova urputnost, s níž několikrát vysvětluje, proč bylo dobré vrátit se k sovětské hymně (která byla pro účely „demokratické“ země přetextována původním autorem slov z roku 1944). Tato skutečnost je jedním z mnoha projevů zprvu nenápadné tendence, kterou Manskij důsledně sleduje, a totiž nenápadného návratu sovětských symbolů do veřejného prostoru a v obecnějším měřítku stále smířlivějšího přístupu k moderním dějinám Ruska. Aneb, jak Putin výstižně shrnuje: „Nemyslete na gulagy, ale na vítězství v druhé světové válce.“

Manského základním východiskem pro pozorování výše zmíněných výjevů je jeho osobní zkušenost a především přiznání vlastní chyby. Stává se Svědkem, jehož očima nahlížíme na minulou přítomnost a umožňuje nám „projít očistným procesem“ uvědomění si viny spolu s ním. Umělcův apel je dvojí – rozklíčovat z předkládaných záběrů důvody, proč se stal Putin prezidentem, a zejména přijmout za současný stav Ruska/Evropy/světa odpovědnost. Režisér nepřistupuje k látce investigativním způsobem, nepídí se po tajných informacích, namísto toho s osobním zaujetím komentuje téměř dvacet let staré dění, jehož vývoj ho donutil k emigraci a obavám o vlastní život: „To, co ukazuji ve filmu, a jeho samotná existence, je pro mě riskantní.“

NEPROMÍTEJ ANI TY

Osud filmu na území Ruské federace je nejasný. Manskij skepticky říká, že se promítání v Rusku nedožije. Tomu napovídá i v létě přijatý zákon o kontrole festivalové činnosti, který znamenal výrazné změny v dosavadní praxi organizace filmových festivalů. Zákon redukoval definici filmového festivalu na základě podmínek, které výrazně znevýhodňují menší nízkorozpočtové a nezávislé happeningy, a naopak nahrávají velkým událostem schváleným samotným ministerstvem kultury. Jinak řečeno to znamená, že promítat filmy bez zdlouhavé a nejisté cesty za oficiálním povolením a licencí by mohly pouze akce schválené shora a program, či dokonce existence ostatních „nefestivalů“, bude záviset na vytrvalosti organizátorů a (zlo)vůli státu.

Vitalije Manského změny zasahují jako tvůrce i jako prezidenta největšího festivalu dokumentárních filmů v Rusku ArtDocFest. Své obavy a stanoviska ohledně tohoto zákona shrnuje zde. Režisér nové ustanovení vidí jako další logický krok represivního zřízení usilujícího o získání absolutní kontroly nad kulturním děním a mediálním prostorem a snahu o omezení i těch nejmenších „ostrůvků svobody“. Letošní prosincový ročník festivalu ArtDocFest se v reakci na to stěhuje z Moskvy do Rigy (stejně jako sám Manskij, který do Lotyšska emigroval v roce 2014) a promítání filmů, jež by neprošly ruskou cenzurou, plánuje přesunout do online světa.

V nedávné době byly k zákonu o festivalové činnosti schváleny dodatky částečně zmírňující některé požadavky na délku trvání filmového festivalu nebo povoleného množství projekcí daného snímku. Podmínka získání oficiálního povolení už navíc nebude platit pro filmy sloužící výchovným účelům nebo figurujícím v kulturní spolupráci mezi Ruskem a jinou zemí. Nebezpečí pro nezávislou, alternativní (a kritickou) filmovou scénu nicméně přetrvává.

ZEMAN PUTIN'S SLUT

Ačkoli je Manskij přesvědčený o tom, že publikum, které by to potřebovalo nejvíce, film stejně nebude moci zhlédnout, alespoň v České republice vyvolali Svědkové Putinovi poměrně velkou vlnu pozornosti.To dokládá i cena za nejlepší dokument z festivalu v Karlových Varech nebo nespočet recenzí, textů a rozhovorů zabývajících se tímto tématem. Tomu samozřejmě přispívá fakt, že snímek vzniknul díky již třetí spolupráci režiséra s českou produkční společností Hypermarket Film Víta Klusáka a Filipa Remundy. Přesto je celkem neobvyklé, že by se v debatách v českém veřejném prostoru prosadil zahraniční dokumentární snímek tak velkou měrou. Není se ale čemu divit. V době, kdy napříč světem roste oblíbenost populistických a nacionalistických vůdců, je Manského snímek velmi aktuálním (i když pracuje s téměř dvě dekády starými záběry) a pobízí ke srovnání se zeměmi, v nichž byla projekce (ještě) povolena.

Přestože tento text vznikal v době, kdy byly zveřejněny nové závažné informace týkající se kauzy Čapí hnízdo (pořad Zvláštní vyšetřování je mimochodem taktéž počinem produkce Hypermarket Film), bylo tedy těžké uvědomit si, že na tom můžeme být ještě hůř. Jako varování o směřování naší země nám mohou posloužit mnohé podobnosti, které spojují nově zvoleného Putina a našeho nejvyššího státního představitele. Kupříkladu způsob, jakým se Putin stavěl k vlastní kampani v době, kdy vládl jako úřadující prezident, velmi nápadně připomíná situaci prezidenta Zemana opětovně kandidujícího na začátku letošního roku. Zeman (stejně jako Putin) původně prohlašoval, že žádnou kampaň za své znovuzvolení nepovede, v rámci prezidentských návštěv ale objel nemálo regionů. V prvním kole voleb vsadil opět na stejnou kartu jako ruský prezident, když se odmítal účastnit televizních debat. Jistá podobnost také vyvstává při srovnání Putinových a Zemanových postojů k totalitní komunistické minulosti obou zemí. Zatímco Manskij zarmouceně komentuje postupný návrat sovětských symbolů a Putinova prohlášení o rozpadu SSSR, Zeman se letos v dubnu stal prvním polistopadovým prezidentem, jenž vystoupil na sjezdu komunistické strany. Jako další a poslední příklad názorové příbuznosti ruského a českého prezidenta připomínám absurdnost, kterou do stejné souvislosti klade i deník The Washington Post – a totiž Zemanův bonmot z října 2017, že obdržený kalašnikov je „na novináře“.

Manskij tyto analogie a důvody, proč by měli čeští diváci zpozornět možná více než jiní, ještě doplňuje, když (jako ukrajinský rodák) říká: „Válka na Ukrajině a anexe Krymu je takovou paralelou k roku 1968 v Československu.“ A dodává: „Ten film není kritikou Putina, ale kritikou nás všech, těmi svědky nejsou jen občané ruské federace, ale všichni lidé, především ti, kteří žijí ve svobodných demokratických zemích.“

Těžko říct, zda Manského Svědkové můžou mít větší dopad a vyvolat něco víc než jen obdiv nebo strach už přesvědčených. Nicméně snad onen pocit nečinného přihlížení, tedy viny, z něhož se zpovídá režisér a zasévá jej také do diváka, nějakou dobu přetrvá alespoň v zemi, kde je nejvyšší představitel suverénního, demokratického státu právem nazýván Putinovou kurvou...

Autor: Petra Chaloupková
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud