Calgary (a celá provincie Alberta) se už řadu let vypořádává s ekonomickým krachem, který byl zapříčiněný propadem cen ropy, na které je celá oblast závislá. Vysoká nezaměstnanost, nejistota stabilního zaměstnání a velké počty lidí bez domova vytváří v celé společnosti napětí a obavy. I přesto ale zůstává tento region pro spoustu lidí atraktivní – částečně proto, že tu jsou v dojezdové vzdálenosti Národní parky Banff, Yoho, Jasper a Kootenay, ale také z toho důvodu, že je tu i přes probíhající krizi nejvyšší minimální mzda. Pro Čechy, kteří chtějí začít svůj nový život za oceánem, je to lákavá kombinace. Pro nově příchozího krajana se česká komunita stává nepostradatelným pomocníkem, důležitým rádcem, zásadní oporou, ale i zdrojem depresí a pesimismu.
Čeští Kanaďani
Když člověk emigruje do nové země, většinou je naplněn optimismem a ideály. Představuje si, že si v cizině našetří dost peněz na to, aby se pak v Česku mohl třeba poohlédnout po vlastním bydlení. Nemůže se dočkat, až novou zemi objeví, zvlášť pokud se jedná o severního souseda „země neomezených možností“, který si užívá statutu jedné z nejbezpečnějších a nejvíce prosperujících zemí světa.
Po životě v Anglii, Norsku a USA jsem už věděla, že přidat se do facebookových skupin českých krajanů v oblasti mého budoucího pobytu je jedna ze základních věcí, kterou bych neměla opomenout. Hned vysvětlím – Češi (a Slováci), kteří v daném městě už nějakou dobu pobývají, mohou často nabídnout naprosto nedocenitelný vhled do toho, jak to v konkrétním městě a potažmo celé zemi funguje. Poradí, kde nakupovat, kde hledat bydlení, jaké tu fungují internetové bazary, jak na koupi a pojištění auta, kde si nechat udělat tak trochu podpultovou inspekci vozidla (naprostá většina z nás tu totiž jezdí ve zrezlých Grand Dodge Caravanech), na co se předem připravit a kde a jak si hledat práci. A právě to poslední je tady v Calgary často kámen úrazu.
Věc se má tak – i když tu řada Čechů žije celé roky a má už třeba i kanadské občanství, stále si ponechala svou českou povahu a pohled na svět – zkrátka, že všechno stojí za pendrek a nemá cenu s tím nic moc dělat. Ať už je to způsobeno tím, že se jim v jejich nové domovině nijak zvlášť nedaří, nebo zkrátka mají pocit, že Kanada už „je plná“ a pro „nové Čechy“ tu už není místo. Jsou to právě jejich hlasy, které jsou na sociálních sítích nejvíce slyšet. Názory lidí, kteří tu jsou spokojení a daří se jim dobře, by člověk spočítal na prstech jedné ruky.
Několik věcí je ale skutečně potřeba vzít v potaz – Calgary (a celá provincie Alberta) se ještě stále vyhrabává z ekonomické krize, kterou tu v roce 2014 vyvolal masivní propad ceny ropy. Jelikož je celý region na ropě ekonomicky závislý a toto odvětví zaměstnávalo obrovské množství lidí, propouštění, které následovalo, dopadlo tvrdě jak na imigranty, tak na samotné Kanaďany. Dnes má Calgary 7,2% nezaměstnanost, což je skoro nejvíc z celé Kanady. A právě teď je těžké zůstat optimistický, když i na místní život tvrdě dopadla realita pandemie (zavírání podniků a masivní propouštění) a opětovný propad cen ropy (během dvou týdnů se ve městě cena benzínu snížila o více než 30 centů, nyní tu litr benzínu koupíte za zhruba 11 korun oproti předešlým sedmnácti).
Do celého mixu je zapotřebí započítat ještě jeden faktor – Alberta má nejvyšší minimální mzdu v celé Kanadě. Patnáct kanadských dolarů za hodinu, což je v přepočtu asi 268 korun. Logický důsledek toho je, že i přes probíhající krizi se sem sjela řada lidí ve snaze najít tu své štěstí. Výsledek si asi dokážete představit – zvláště v Calgary poptávka u určitých profesí mnohonásobně převyšuje nabídku. Když pak vidíte, že se na vámi zvolenou pozici hlásí dvě stě dalších lidí, je o to těžší si optimismus udržet.
Kanadští Češi
A přesto by bylo přinejmenším zvláštní, kdyby v tak početné české komunitě v Calgary nebyl nikdo, komu by se podařilo zůstat v oboru či mít kvalifikovanou práci. Šikovné Čechy přeci najdeme všude po světě. Uniformní předpoklad pro nově příchozí (a nezáleží na tom, jestli se stěhujete do Kanady, do Anglie nebo na Nový Zéland) je ten, že budete pracovat ve službách, na stavbách nebo popřípadě na farmách coby sběrači ovoce a zeleniny. Jelikož jsem ale na osobním příkladu viděla, že to jde i jinak (první práci v Kanadě jsem si našla v redakci cestovatelského časopisu), rozhodla jsem se udělat si takový osobní sociologický průzkum.
Šla jsem sem (do Calgary, pozn. red.) ve 40 jako hotový anesteziolog/intenzivista s mezinárodní praxí v Irsku a US. Musím se přiznat, že by mě jako mámu od čtyř dětí ani nenapadlo sem jít bez toho, aniž bych šla pracovat v oboru za slušnou mzdu – živila jsem několik let osm lidí. – Ingrid Slabá
Vypustila jsem do éteru otázku, zda by se mi ozvali ti, kterým se v Kanadě podařilo zůstat v oboru. Anebo ti, kteří sice začínali na pozicích pro nově příchozí, ale postupem času se vypracovali na kvalifikované pracovníky nebo se vrátili zpět do oboru. A strhla se lavina. Po úspěchu v Calgary jsem svou otázku rozšířila ještě na českou komunitu ve Vancouveru a v Torontu a opakoval se stejný vzorec. Během dvou dnů se mi ozvalo přes 120 lidí se svými příběhy a některé z nich jsou opravdu neskutečné.
Matěj přiletěl do Calgary před šesti lety, začínal jako vedoucí údržby a teď je z něj pilot; Ingrid se sem přistěhovala ve svých 40 letech coby hotová doktorka, spolu se svými čtyřmi dětmi, a teď pracuje na Critical Care Unit (ARO); Dana začínala na pásu kucháním ryb a teď je z ní certifikovaná sestra; Vladan sem přiletěl s mizernou angličtinou, začínal v McDonaldu a teď je z něj pilot a má vlastní stavební firmu; Slovenka Kristína se zase uchytila ve Vancouveru: „V Kanade som 2,5 roka. Pracujem na verejných zákazkách pre government branch. Začala som ako asistent, neskôr koordinátor až som sa dostala na súčasnú pozíciu - analyst. Nepočúvať tých, čo tvrdia, že to nejde je základ!“
Co měly všechny ty příběhy společné, byl ten všeprostupující optimismus a jistota, že to všechno dobře dopadne. Všechny ty zprávy byly plné podpory ostatním, rad, jak si upravit životopis, názvů firem, kde se těm konkrétním lidem dobře začínalo.
A o tom to celé je. My Češi se zkrátka neradi chlubíme. Když se nás ale někdo napřímo zeptá, rádi se podělíme o své zkušenosti. Proto má ta česká komunita expatů dvě tak odlišné tváře. Tu, která je víc vidět, která si ponechala svůj český pesimismus. Ale je tu i ta druhá – více skrytá, snad i skromnější, o které člověk tak často neslyší. Ta, která se naučila řídit tradičním kanadským „It is what it is“.
