Petr Hanzel: Bezobalový prodej vznikl jako zrcadlo nastavené konzumní společnosti

Petr Hanzel

Petr Hanzel

5
Fotogalerie

„Problémem je, že máme určitý spotřebitelský horizont, ve kterém jsme schopni vnímat pouť výrobků. Správně bychom měli mít povědomí o téhle pouti od počátku až do konce, ale v rámci potravinářského průmyslu se nám zužuje a vnímáme jen cestu od regálu v obchodě po odpadkový koš,“ říká Petr Hanzel, spoluzakladatel, ředitel a tiskový mluvčí organizace Bezobalu – Institutu pro podporu šetrné distribuce a uvědomělé spotřeby, který provozuje také testovací „bezobalovou“ prodejnu potravin.

Jak byste projekt bezobalové spižírny představil někomu, kdo o podobné koncepci prodeje potravin nikdy neslyšel?

Asi bych mu řekl, ať si zkusí představit obchod, ve kterém má možnost koupit si jenom to, co potřebuje, a v množství, ve kterém spotřebuje. Obchod, kde přímo vidí, co kupuje, a nemusí se orientovat prostřednictvím obalů a různých marketingových nástrojů, které jsou dělané tak, aby člověka svedly a koupil si toho víc, až tak se nezajímal o to, v jaké kvalitě výrobky jsou, odkud přesně pochází, a další důležité souvislosti. Popsal bych ho jako upřímný, férový obchod, který osvobozuje člověka v tom, že si může koupit jenom tolik, kolik upotřebí, platit jenom za obsah a jeho kvalitu a nevytvářet zbytečný odpad.

Do obalů, za které platíme, se tedy částečně dostávají i náklady na reklamu a další propagaci?

Jasně, my si zaplatíme za nástroje, které jsou vyvíjeny proto, aby nám ty produkty prodaly. Je to absurdní smyčka, taková past na spotřebitele. A jsou to obrovské peníze pohybující se v miliardových částkách. Televizní reklamy, billboardy atd. jsou enormně drahé věci a neplatí to nikdo jiný než my, zákazníci.

Co vás inspirovalo k založení Bezobalu? Měli jste nějaký zahraniční vzor?

Heslo je, že není potřeba za každou cenu objevovat nebo vymýšlet nové skvělé věci, ale stačí se inspirovat tím, co už funguje, navíc je to ověřené, takže víte, že by to mohlo fungovat i u nás. To se teď snažíme zjistit naším projektem. Prapůvodní inspiraci jsme měli z Londýna, kde existoval obchod Unpackaged. Tam jsme zjistili, že takto lze prodávat. Do té doby nás to nenapadlo – přestože je to vlastně úplně přirozené a dřív to tak i bylo. Později jsme se o koncept bezobalového prodeje začali zajímat víc a zjistili jsme, že takových obchodů v Evropě přibývá a asi nejvíc je jich v Itálii. To mě zarazilo, protože Itálie je docela „vyhlášená“ plýtváním a zejména jih Itálie není až tak uvědomělý v oblasti udržitelnosti na rozdíl třeba od Skandinávie. Ale když se nad tím člověk zamyslí, je to možná právě proto, že většina obdobných projektů vzniká v zemích, kde se hodně plýtvá. Míra plýtvání a bezohlednosti tam bývá tak evidentní, že to část občanů vybudí k iniciativě – k založení opozice nebo alternativy. Tak je to třeba ve Spojených státech. Je to takové zrcadlo nastavené konzumní společnosti – právě tváří v tvář jejím největším prohřeškům vznikají takové projekty.

V zahraničí jsou tyto alternativy zákazníkům dostupné už delší dobu. Proč myslíte, že to funguje?

Třeba v Itálii se tomu začala systematicky věnovat neziskovka, která prováděla výzkum na toto téma a zjišťovala, jak by tento způsob prodeje šlo zavést do tržního prostředí. Jejich postupný výzkum přinesl řešení problémů, které každému vyvstanou na mysl, jako jsou hygiena, legislativa a všechno, co provozování takového obchodu může ztěžovat. Přišli se sadou řešení, která bylo lokalizovaná na trh, čímž vyšlapali cestu a ulehčili to dalším. Sami potom založili obchodní značku, řetězec, a teď už mají asi dvanáct poboček po celé Itálii, dokonce i ve Švýcarsku, takže jsou první nadnárodní bezobalový řetězec. Jejich očividný úspěch zároveň motivoval ke vzniku další konkurenční sítě. V Itálii už jsou teď desítky takových obchodů, takže je zřejmé, že to není jen alternativa pro hrstku lidí.

Takový model obchodu vyžaduje i celkem uvědomělého zákazníka. Jsou tak nastavení čeští spotřebitelé nebo je nutná jakási „převýchova“?

Převýchova je docela dobré slovo, ale já ho radši nepoužívám, protože by mohlo znít odstrašujícím způsobem. Podle mě je nejdůležitější motivace a inspirace. Tudy vede cesta, jak přesvědčit lidi. Přičemž motivace může být různého druhu – třeba ekonomická. Ta funguje hlavně na lidi, kteří nejsou vůči „zelenému uvažování“ tak citliví, ale časem si ho dokážou vybudovat třeba jenom tím, že si na začátku uvědomí, jak tímhle způsobem nákupu můžou ušetřit. Určitě nefunguje kárat nebo moralizovat, to je kontraproduktivní. V každé zemi je část spotřebitelů, kteří jako by vám trhali ruce, to jsou ti přesvědčení. Pak jsou ti těžce přesvědčitelní a mezi tím početný mainstream, kde se dají časem dělat divy. Ale je to běh na dlouhou trať a souvisí to s mnoha věcmi. Lidé se musí obecně naučit vnímat hodnotu věcí jinak než jenom poměru cena/kvantita. V tu chvíli rezignují na všechny hodnoty. U jídla je to konkrétně kvalita, lokálnost, férovost, sezónnost, ekologická stopa. Koukat jenom na cenu je dost krátkozraké, protože nakonec na tom člověk jenom prodělá, byť nepřímo – svým zdravím, hrazením likvidace odpadu z daní a podobně. Naštěstí přibývá lidí, kteří si svůj spotřebitelský obzor nechají rozšířit, čímž si uvědomí i tyto souvislosti a vnímají je v dlouhodobější perspektivě. Chce to čas.

Zmínil jste ekonomickou motivaci, někdo by ale mohl namítnout, že ceny v bezobalové prodejně jsou obzvlášť v porovnání se supermarkety dost vysoké.

Je potřeba porovnávat věci ve stejné kvalitativní kategorii, protože suroviny, které nabízíme my v testovacím obchodě, jsou v zásadě ty nejkvalitnější, které můžeme sehnat. Když už porovnávat se supermarketem, tak aspoň s nějakým „bio oddělením“. Zkrátka poměr cena/kvalita je někde úplně jinde.

Jak se tedy do ceny potravin promítne obal?

Tady záleží na tom, jaký typ potraviny „obnažíte“. Třeba když si kupujete rýži, většinou si koupíte kilo a celé je to zabalené v nějakém laciném obalu. Tam je ten rozdíl minimální. Ale například u koření kupujete pár gramů v pytlíku, který je mnohonásobně větší, několikavrstvý. Tady se efekt „vysvlečeného“ jídla projeví nejvíc - úspora je možná až v řádech padesáti až sedmdesáti procent. Další velký rozdíl může být v oblasti kvality, resp. biokvality.

Máte příznivce spíš mezi mladými a studenty nebo k vám chodí i někdo ze „starší a pokročilé“ generace, která má dosavadní mechanismy nakupování zažité ještě víc?

My jsme si dopředu naši „cílovku“ nedefinovali. To je vlastně taky součástí experimentu – zjistit reálnou cílovou skupinu, předem ji nedefinovat a nedeterminovat tím, jak s těmi lidmi budeme komunikovat. Chceme si spíš počkat, kdo bude chodit. Celý loňský rok jsme na to v rámci testovacího prodeje dělali výzkum, s kterým nám pomáhaly i dvě studentky. Ty zkoumaly zákazníky našeho testovacího obchodu a jedna z nich dělala srovnání s potenciálními nakupujícími v supermarketech. Ukázalo se, že naši zákazníci tvoří celkem široké spektrum. Nakonec jsme byli i překvapeni a vyvrátili jsme tím sami sobě řadu předsudků. Vzhled a první dojem tady často klame. Dodneška si pamatuju jeden mladý pár, který k nám chodí – takoví značkově vymódění a najednou začali z tašek posetých různými logy vytahovat sadu dóz a byli na nákup skvěle připravení. Takže se z nich vyklubali úplně vzoroví zákazníci, ačkoli na první pohled byste neřekli, že takoví lidé půjdou do našeho obchodu.

Na tohle jsem chtěla narazit – nákup u vás je potřeba si dopředu naplánovat, sbalit si krabičky, připravit dózy. Tomu ale tempo dnešního života moc nenahrává. Ze školy spěchá člověk do práce a nosit celý den tašku plnou krabiček není moc pohodlné. Může tedy koncept tohoto typu prodeje obstát v nastolených podmínkách a v konkurenci supermarketů, kde je možné vše vyřešit tak říkajíc „na místě“?

Tohle je něco, co nás naučila konzumní společnost – moc neplánovat, moc nepromýšlet věci do důsledku, jenom nakupovat, nakupovat, nakupovat. Celá naše ekonomika je na tom postavená a je to základní ekonomický axiom – pořád musí být růst. Jakmile není růst, je krize. To je ale úplně absurdní. Lidé by měli kupovat jenom to, co potřebují, aby byli šťastní. Můj oblíbenec Seneca říkal, že „chudý není ten, kdo má málo, ale ten, kdo touží mít více“. Jenže Seneca to řekl před dvěma tisíci lety a podívejte se, kam jsme se za tu dobu dostali. A co by mohlo člověka od bezobalového nákupu odradit? To všechno záleží na zvyku a na určité setrvačnosti, na které to celé funguje. Ve chvíli, kdy se vám to podaří nalomit, si uvědomíte, že stačí pár věcí a zautomatizujete si to – napíšete si seznam, připravíte si dózy, určíte si třeba den, kdy budete chodit nakupovat. Pak zjistíte, že to problém není a že výhody převáží mnohonásobně těch pár věcí, které ani nejsou nepříjemnostmi, jenom jsme se jimi trochu zhýčkali a zvykli si, že si můžeme dovolit nad nimi nepřemýšlet. Pak jsou tady priority – někdo si řekne, že nemá čas na nějaké zdlouhavé nakupování. Ale nikdy to není tak, že na něco nemáte čas, ale že si čas neuděláte. Je to zkrátka o prioritách. A jídlo by mělo být zásadní prioritou, protože se každému vrátí jako bumerang, jsme přece to, co jíme.

Myslíte si, že si český zákazník rád připlatí za kvalitu potravin? Nakolik u nás podle vás lidé přemýšlejí nad tím, co a kde vlastně kupují?

Určitě to není ideální. Lidé se hodně zaměřují na cenu, ale postupně se to zlepšuje – o tom svědčí koneckonců i boom farmářských trhů a podobných konceptů. Také to ukazuje, že lidé u jídla začínají řešit i hodnoty a uvědomují si problémy s tím spojené. Viz teď třeba kauza s palmovým olejem. Už nejsme tak lehkomyslní v tom, co nakupujeme a komu dáváme své peníze, a já doufám, že se tahle vlna rozšíří dál a časem dojde třeba i na oblečení atd. Volíme totiž každý den, každou utracenou korunou. Problémem je, že máme určitý spotřebitelský horizont, ve kterém jsme schopni vnímat pouť výrobků. Správně bychom měli mít povědomí o téhle pouti od počátku až do konce, ale v rámci potravinářského průmyslu se nám zužuje a vnímáme jen cestu od regálu v obchodě po odpadkový koš. Ale co bylo předtím, co je spojeno s produkcí potravin, stejně jako co je potom, likvidace následků, to už si moc neuvědomujeme. Takže v první řadě je potřeba rozšiřovat lidem tenhle horizont.

Předpokládám, že s bezobalovým prodejem jsou spojeny byrokratické překážky, existuje regulace řadou hygienických předpisů apod. Jak se s tímhle problémem vypořádáváte?

To je samozřejmě velká výzva, která před vámi u takového projektu stojí. Problém je nejen to, že jsou nějaké předpisy, nařízení a direktivy jak evropské, tak národní, ale jsou taky různé interpretace těch předpisů. Takže se vám může stát, že i v rámci jednoho města, třeba tady v rámci městských částí v Praze, vám na jednom místě projde něco, co jinde ne. Normy často mají nějakou interpretační vůli a každý si je může vyložit trochu jinak. Proto je důležité snažit se ty interpretace sjednotit, vyšlapat cestu a ukázat lidem, že lze najít řešení. Taky musíte přimět dozorčí orgány, aby vzaly v potaz, že tento způsob prodeje může fungovat i v dnešní době, jen je potřeba to vyřešit hygienicky, ale hlavně aby k tomu přistupovaly jednotně a nestávalo se, že někde pravidla přitáhnou nad míru selského rozumu nebo rozumné interpretace. My se s tím postupně vypořádáváme – zatím jsme prošli třemi kontrolami a všechny požadavky jsme zvládli splnit. Takže to jde a jde to v každé zemi, jenom je potřeba tu cestu prošlapat.

Jak je to podle vás s dostupností kvalitních potravin u nás? Je opravdu všechno, co nabízejí supermarkety, tak špatné?

To určitě ne. Navíc já se snažím nic nevidět černobíle, ani nejsem žádný extremista. Slyšela jste někdy o Bee Johnson? To je americká ikona životního stylu „zero waste“, která žije tak, aby neprodukovala téměř žádný odpad. 7. června se nám ji v české premiéře podaří přivést do Prahy. Bea běžně chodí nakupovat do supermarketu a v té souvislosti vysvětluje v jednom ze svých videí, že to nejzdravější jídlo, které si ze supermarketu můžete odnést, je nebalené. Jenomže to je jako s tím palmovým olejem – jakmile je to zabalené, už je to průmyslový produkt, a ne původní jídlo, už je to určitým způsobem upravené, čemuž je vždycky lepší se vyhnout.

Chodíte nakupovat do obyčejných supermarketů? Myslím si, že se tomu dnes člověk do jisté míry nemůže vyhnout.

Může. Ale musíte těch obchodů navštívit třeba víc. A kupovat jen to, co potřebujete – což je právě ten trik supermarketů, že vás přimějí koupit si víc, než potřebujete. V téhle souvislosti vždycky hrozně rád vzpomínám na jednu historku s dalajlámou, kterou jsem se dočetl v jedné knize rozhovorů s ním. Dalajláma prý strašně rád chodí do supermarketů, což mě docela zarazilo. A on to vysvětloval tak, že tam chodí, prochází se těmi uličkami, rozhlíží se kolem sebe a opájí se tou spoustou věcí a na konci, když celou tou opičí dráhou projde, si říká, že nejlepší na tom všem je, že nic z toho nepotřebuje. Tohle je vlastně metoda jakési „autoterapie“ proti konzumním tlakům, kterým jsme neustále vystavováni, abychom kupovali všeho víc, abychom byli hezčí, šťastnější, víc sexy… Tímhle ty potřeby ukojíte. Podíváte se a uvědomíte si, že to prostě nepotřebujete. Tohle občas dělám. Takže občas do supermarketu chodím. A občas tam jdu pro toaletní papír. (smích)

Bude možné postupem času úplně opustit koncepci prodeje potravin tak, jak je prezentována současnými obchody, a zcela přejít na ekologicky více uvědomělý, respektive bezobalový, model?

Asi ne. Já sice mám ideály, ale nejsem idealista. Tady je to jako u všeho především o míře – udělat prodej co nejvíce udržitelný. S tím, že některé specifické věci budou balené, protože by mohlo být i méně ekologické, aby se za každou cenu prodávaly bez obalů. Ale většina zboží se takto prodávat dá, v zahraničí je k dostání už i přírodní drogerie nebo čerstvé suroviny.

Plánujete více poboček? Větší dostupnost by mohla motivovat více lidí

Hlavním cílem projektu je rozšíření tohoto konceptu v Česku. Na přelom jara a léta chystáme v Praze crowdfundingovou sbírku na první bezobalový obchod „naostro“, který by těžil z poznatků z dosavadní testovací prodejny. S guerillovou kampaní na podporu sbírky uvítáme dobrovolnou pomoc studentů. V této fázi také zjišťujeme, jak na další šíření do regionů, protože se nám hlásí hodně zájemců o spolupráci. Cest jak k ní přistoupit je víc a my bychom chtěli zvolit tu nejférovější, nejlidštější, ale taky udržitelnou – nemůžeme to dělat zadarmo. Ve hře jsou pobočky či franšízy, ale také sdružení dalších obchodů s vlastní právní subjektivitou, zprostředkování vzájemné spolupráce a podpory za přiměřený poplatek, poskytováním manuálů a školení apod. Roli neziskovky bych zde viděl v tom, že by poskytovala novým obchodům know-how, hlídala kvalitativní standardy a zastřešovala komunikaci a osvětu dodavatelů, zákazníků, přivedla je k bezobalovým prodejnám a vysvětlila jim jejich výhody. Byla by zastřešující značkou, poskytující jednotlivým obchodům zázemí a silnější vyjednávací pozici s úřady, dodavateli a podobně. Umožnila by jim úsporu prostřednictvím sdílení nákladů na právníky, atesty na obaly, PR, marketing, konzultace business plánu apod. V jednotě a synergii je síla. Nechceme na tom závratně zbohatnout, jde nám o dosažení symbiózy - vytvoření udržitelného a transparentního modelu, který by umožnil využít potenciálu námi již vyšlapané náročné cesty a ulehčit tak start ostatním – aby se nemuseli vystavovat zbytečným rizikům, dělat zbytečné chyby a ztrácet čas zkoumáním již vyzkoumaného. Uvidíme, kam nás do budoucna cesta zavede.