Petr Ludwig: Základ je připustit si, že se člověk může mýlit

Petr Ludwig

Petr Ludwig Zdroj: archiv Petra Ludwiga

Petr Ludwig
Studenti Digisemestru
ilustrační foto
ilustrační foto
ilustrační foto
6
Fotogalerie

Petra Ludwiga možná znáte jako autora populární knihy Konec prokrastinace. Kromě zmíněného se ale také věnuje tématu kritickému myšlení, o kterém každoročně pořádá konferenci nebo organizuje tzv. Meta přednášky na důležitá společenská témata. V rozhovoru se mimo jiné dočtete, proč neobjektivita zabíjí, jak moc jsou Češi negativní, kdy je lepší raději mlčet nebo čím je způsoben nedostatek morálních autorit v České republice. 

Ministerstvo školství přišlo nedávno s prohlášením, že by chtělo založit instituci, která by měla učit děti kritickému myšlení. Nepřichází to trochu pozdě, když se zde dezinformace šíří už velmi dlouho?

Já doufám, že ještě pozdě není. Čím dříve se něco takového udělá, tím lépe. Myslím si, že učit kritické myšlení na školách je jedna z mála cest, jak zabránit šíření dezinformací, hoaxů a různých manipulací.

Kritické myšlení je pro nás přirozené jako hraní na piano – když vás to nikdo nenaučí, tak to od přírody moc dobře neumíte. Zároveň si každý může vzděláváním výrazně zvýšit svoji mediální gramotnost nebo se naučit, jak poznat kvalitu zdroje informací či rozpoznávat argumentační fauly. Tohle téma je velmi důležité pro budoucnost. Díky tomu, jak je v dnešní době snadné na internetu publikovat, je potřeba kvalitu informací rozpoznávat a ověřovat. Dnes je bohužel často vidět, že ty nejsdílnější zprávy nejsou zrovna ty nejkvalitnější a nejpravdivější.

Jak byste si představoval učení kritického myšlení?

Dnes už existují speciální kurzy, které zvyšují tzv. RQ (The Rationality Quotient – pozn. red.). Je dokázáno, že toto RQ a IQ nemusí mít žádnou souvislost. To znamená, že můžete mít někoho, kdo je velice inteligentní s vysokým IQ, ale na druhou stranu není moc schopen kriticky myslet. Platí to samozřejmě i naopak.

Existují vědecky ověřené postupy, díky kterým si můžete RQ zvýšit. Náš mozek má od přírody určité nedokonalosti, takzvané kognitivní biasy, díky kterým děláme chyby v našich úsudcích. Například máme tendenci si mnohem intenzivněji hledat potvrzení než vyvrácení. Když člověk něčemu věří, tak pro to na dnešním internetu potvrzení nalezne skoro vždycky – příkladem jsou různé konspirační teorie. Pokud si jsme ale biasů vědomi, tak jim tak často nepodléháme. Ale to je jen jedna z cest, jak RQ zvyšovat.

A funguje RQ stejně jako IQ? Že se lidé narodí s určitým stupněm a mohou ho později pouze v omezené míře zdokonalovat?

Budu teď vycházet z poměrně mladých studií, které byly zpracovány v roce 2015 a 2016. Tyto studie ukazují, že se s racionálním kvocientem dá pracovat lépe než s IQ. Člověk své IQ tréninkem moc neovlivní, ale RQ se dá různým procvičováním ovlivnit mnohem více. To je samozřejmě velmi dobrá zpráva. Já osobně si dokážu představit nějaký kurz pro základní školy, rozšířený kurz pro středoškoláky a pokročilý pro vysokoškoláky. Vždyť dnes se vysokoškolsky vzdělaný člověk nemusí s kritickým myšlením při studií vůbec setkat, což je podle mě lehce děsivé.

Když si to ukážeme na nějakém příkladu, tak lékař s kritickým myšlením bude lepším lékařem, právník s kritickým myšlením bude lepším právníkem apod. Proto si myslím, že by tenhle předmět měl být na všech školách, abychom mohli zlepšovat RQ dnešní mladé generace.

V jednom z rozhovorů jste říkal, že „neobjektivita zabíjí“. Dokážete uvést konkrétní případ z dnešní doby? Na vašich přednáškách a v rozhovorech se často objevují příklady lékařů, kteří v minulosti léčili pomocí pouštění žilou. Ale co nás momentálně takto ohrožuje?

To, že tohle potkává i inteligentní lidi, je příklad Steva Jobse. Když se dozvěděl, že má rakovinu, tak první půlrok věřil, že si ji vyléčí sám mrkvovým džusem. Později přiznal, že tohohle rozhodnutí velmi litoval, protože kdyby se hned léčil, tak by pravděpodobně dodnes žil. A určitě se ptáte – jak takhle inteligentní člověk mohl věřit takovému nesmyslu?

Dalších příkladů najdete spoustu. Existuje skupina lidí, která věří, že látka používaná jako bazénová chemie léčí. A nejen že tomu věří sami, ale najdete případy, že třeba své tříleté dceři léčí bazénovou chemií kašel. 

Jsou to děsivé věci a je to velmi podobné jako pouštění žilou ve středověku. Doktoři to také dělali s dobrým úmyslem. Věřili tomu, že svým pacientům pomůžou. A ti pacienti se nakonec přece jen uzdravili – ne však díky pouštění žilou, ale navzdory tomu. Je potřeba si dávat pozor na tyto klamy. Nestačí věřit, že něco funguje, ale je nutné to důsledně ověřovat – vytvořit testovací skupinu lidí, která bude dostávat reálný lék, a mít tam placebo skupinu, které se bude dávat neúčinný lék. A ve výsledku by z toho měl vyjít lépe právě reálný lék.

Média se snaží neustále připomínat věci či události, které vyvolávají největší vlnu emocí. Díky tomu dochází ke zkreslení reality, kdy je nám něco neustále podsouváno, až nabydeme dojmu, že je to doopravdy velmi závažné a pro nás významné. Ve skutečnosti to ale takto být nemusí. Jak byste proti tomu účinně bojoval? Nemusí se totiž jednat ani o nepravdivou informaci.

My už velmi těžko dokážeme posoudit, nakolik jsou kauzy, které se v poslední době objevují, umělé a nakolik reálné. Je to přesně o tom, že by člověk neměl věřit z první dobré hned všemu, co se na internetu píše. Klasickým příkladem je cokoliv začínající na: Američtí vědci zjistili, že…. Pokud si člověk dá práci, dohledá původní primární studii, tak často zjistí, že ty informace jsou extrémně překroucené tak, aby vyvolávali velkou senzaci a pak i četnost a následné příjmy z reklamy.

Pokud se například dělalo 100 studií a 99 z nich říká A a jedna jediná říká B, tak určitě někdo napíše, že američtí vědci zjistili to B. Vůbec to nedá do kontextu a naprosto pomine těch dalších 99 studií. Velmi vhodné je číst takzvané meta studie (studie shrnující výsledky všech studií na danou problematiku – pozn. red.), které objektivitu výrazně zvyšují.

Česká republika by také potřebovala rozvinout něco, čemu se říká science journalism. Bylo by dobré vzdělávat novináře, aby rozuměli základům metodologie výzkumů a dokázali odhalit, že studie založená na vzorku deseti lidí není vhodná na zobecnění. Bohužel některá média se dnes zaměřují především na četnost a o objektivitu a pravdu jim moc nejde. Stačí pak nějaká zpráva vyvolávající silné emoce, začne se šířit, lidé jí uvěří a začnou se jí řídit – bez ohledu na to, zda je to pravda, nebo ne. Myslím, že základem novinářské profesní cti by mělo být kritické myšlení na prvním místě.

A kde se nachází podle vás větší podíl viny? V médiích a jejich zaměstnancích, nebo v lidech, kteří tomu uvěří bez ověření a tyto informace poptávají? 

Problém je samozřejmě na obou stranách. Kdyby lidé lépe kriticky mysleli, jsou vůči dezinformacím odolnější a ty články nemají takovou čtenost. Na druhou stranu čím více novinářů se bude držet profesní etiky a morálních hodnot, tak tím kvalitnější zdroje budeme vídat. A čím větší čtenost a sledovanost zdroj má, tím by se měl chovat odpovědněji. Mít lepší kritické myšlení než jeho čtenáři a nepublikovat nekvalitní informace a nepravdy. V České republice máme samozřejmě dobré novináře, kteří se snaží věci ověřovat a také například vyvracet hoaxy, ale je jich podle mě pořád menšina. 

Několikrát jsem – ať už na vašem FB profilu nebo článcích – viděla různé statistiky přenesené do grafické podoby, které ve vašem podání vypadají mnohem jednodušeji, než když rozkliknu zdroj, z  něhož jste čerpal. Je to skvělé pro porozumění každého… Ale nevidíte v tom také určitou možnost, jak s lidmi manipulovat? Jak tyto informace zkreslit jejich zjednodušením?

Ve chvíli, kdy člověk zjednodušuje, musí dát najevo, že se jedná o zjednodušení. Nesmí to předkládat jako celou pravdu, ale pouze určitý výběr těch nejdůležitějších informací. Myslím si, že vizualizace jsou pro zjednodušení velmi efektivní. Krásný příklad je stavba nové dálnice – kdyby se postavilo 100 km dálnice a 1 kilometr byl špatný, tak by se v médiích psalo, že dálnice byla špatná. Kdyby na druhou stranu postavili jenom 3 kilometry dálnice a 1 kilometr byl špatný, tak ten mediální obraz bude vypadat obdobně. Ale kdyby se tyhle dvě situace nakreslily, lidé by pochopili, že ta první situace je mnohem lepší a vlastně není až tak špatná. Za mě tím pádem vizualizovat, dávat věci do grafů a kontextu, je pro porozumění velmi důležité.

Musíme lidem poskytnout pravdivou informaci, ale zároveň je i ujistit, že se situace vyvíjí lepším směrem oproti letům minulým. Média dnes fungují na tom, že z celého světa vyzobou ty nejhorší a nejnegativnější zprávy, spojí je do jednoho a lidé mají poté pocit, že doba je opravdu zlá – například že se nejvíce zabíjí či uplácí. Ale realita taková není, zvlášť když se podíváte na většinu statistik. Česká republika má jednu z nejnižších kriminalit a riziko toho, že by vás dneska někdo zabil, je nejmenší v celé historii, dožíváme se v průměru dvakrát více než před sto lety, dětská úmrtnost jen od revoluce klesla pětinásobně, máme také nejmenší nezaměstnanost z celé EU… a takhle bych mohl pokračovat dál.

Zmínil jste negativitu české populace. Na svůj facebookový profil jste napsal následující: Česko je podle studie z roku 2012 druhá nejpesimističtější země světa po Řecku. Řekové k takové velké negativitě mají alespoň důvod. Česko je na druhou stranu 6. nejbezpečnější země světa (studie z roku 2016), nic zásadního nás neohrožuje a největší nebezpečí jsou pro nás povodně. Je ta negativita v českém národu zakotvena a přenáší se z generace na generaci?

Ukazuje se, že je negativita společná postkomunistickým zemím, a ano, šíří se částečně z generace na generaci. Studie na jednovaječných dvojčatech ukazují, že jedno může být velmi optimistické a pozitivní a druhé naopak negativní a pesimistické. Více než na genetice záleží totiž na prostředí, ve kterém jedinec vyrůstá. Pesimismus tedy formuje prostředí… Dobrá zpráva je, že lidé se dají změnit a pesimismus zase odnaučit.

Velmi se ztotožňuji s myšlenkou, kterou v jedné ze svých knih píše Pavel Vosoba: Socialismus zanechal hluboké stopy, některé věci nás naučil tak dokonale, že se jich zbavíme až za několik generací. Věty typu „Nejde to, to se nedá, to se nepodaří, protože…“ jsou ve slovníku nejen nás dospělých. To je přesně ono. Znázorňuje to typickou českou skepsi. Pokud člověk věří, že se nic nezmění, tak se ani nepokusí nějakou změnu udělat. A ono se pak doopravdy nic nezmění. Tahle lhostejnost a pasivita se pak šíří mezi lidmi. A opravdu to ještě bude chvíli trvat, než se to změní.

Dále jste také napsal, že jedna z příčin české negativity je i v tom, že nám chybí ve veřejném životě morální elity. Dokážete odhadnout, proč nám tyto elity chybí?

Řekl bych, že je to také daň té doby minulé. V dnešní době je to i o cestování a poznávání jiných kultur. Jsou státy, které jsou výrazně chudší než Česká republika, ale tamější lidé jsou i přesto mnohem spokojenější než my. Vždy, když cestuji, tak už na letišti vidím takovou skupinku negativních zpruzených lidí a aniž bych se díval na tabuli, tak poznám, že ty lidi asi poletí do Prahy. A to je pro mě vždy trochu děsivé.

Zpátky ale k morálním elitám. Není to spíše o tom, že elity máme, ale nechceme jim naslouchat, protože by nás ty postoje právě nutily vystoupit z komfortní zóny a komplikovaly by nám náš často černobílý pohled na svět?

Před nedávnem jsem si říkal, že budu natáčet rozhovory s lidmi z České republiky, ke kterým určitým způsobem morálně vzhlížím. Udělal jsem si jejich seznam a zjistil jsem, že jich moc není. Možná na to má vliv i to, že si na své autority tak trochu pliveme. Za první republiky byl pan lékař, pan soudce, pan učitel. To dnes trochu chybí. A když už se najde nějaká morální osobnost, lidé a média ji často rychle nějak pomluví a dehonestují.

Někdy to vypadá, že osoby, které by měly být morálními autoritami, se s tímto údělem nedokáží správně vypořádat. Mám na mysli především veřejné činitele. Je to tak, že někteří prostě nedokáží být těmito morálními autoritami a někteří se s touto úlohou již narodí?

Je to stejný případ jako s kritickým myšlením. Smysl pro morálku se dá podle studií trénovat. Narodíme se s určitým morálním základem, máme smysl pro spravedlnost, ale zároveň člověk dokáže svůj morální kompas dlouhodobě rozvíjet a zlepšovat. Další předmět, který by se mohl zavést na školách, by mohl být etická výchova. Stále je důležité učit společnost, a především mladé lidi, morálnímu chování, schopnosti omluvit se, uznat chybu, osvojit si elementární pokoru. Dostat lidi do stádia, kdy budou schopni změnit svůj názor. A to je právě spojeno i s kritickým myšlením. Pokora a kritické myšlení jsou dvě strany jedné mince. 

Pojďme se teď přesunout k další oblasti. Často mluvíte o komfortní zóně a o tom, jak je důležité nejít s davem. Dostala se naše společnost do stádia, kdy vystoupit z komfortní zóny znamená i pouze říct svůj vlastní názor?

Ne, já si právě myslím, že odvaha není vždycky o tom mluvit, ale taky vědět, kdy mlčet. Mnoho lidí má dnes potřebu vyjadřovat se ke všemu, a to i k věcem, o kterých nemají dostatek informací. Málokdo dnes umí říct „Já nevím.“. Většina věcí ale není černobílá. I když lidé tíhnou k  jednoduchému vidění světa, vše je ale často mnohem komplikovanější.

Zmiňoval jste vidění světa rozděleného na dvě názorové půlky. V poslední době to totiž vypadá, jako by lidé nechtěli komunikovat s lidmi mající odlišný názor. A když už někdo vstoupí do konfrontace s jiným názorem, často se to přesune do jiného typu argumentace, při kterém se do debaty míchají osobní útoky, emoce, urážky… Jak nalézat shodu bez těchto negativních vedlejších projevů? Jak najít to, co nás spojuje?

Je několik cest, jak společnost depolarizovat. Základ je připustit si, že se mohu mýlit. Když si toto připustím, budu více ochotný se o těchto věcech bavit. Pokud je člověk přesvědčen, že má svou pravdu a je si jí naprosto jistý, tak s ním nelze vést téměř žádnou diskusi.

Pak hodně pomáhá demonstrovat situace na historických událostech. Lidstvo dlouho věřilo, že Země je placatá. Většina o tom byla naprosto přesvědčená, ale poté se zjistilo, že Země placatá není. Nebo spousta lidí věří, že Napoleon byl malého vzrůstu. On byl v té době ale nadstandardně vysoký, akorát v porovnání s dnešními lidmi byl menší. Když lidem ukážete, že věřili něčemu, co se nakonec ukázalo jako nepravdivé, tak možná pak budou vstřícnější a otevřenější vůči opačným názorům i v jiných kontextech.