Zní to jednoduše. Sbalíte si věci, najdete parťáka na cestu a vyrazíte po Evropě. Má to ale pár háčků. S rozpočtem dva a půl tisíce korun musíte během deseti dnů projet několik checkpointů, kterých je po celé Evropě celkem sto, a na těchto místech plnit úkoly jako stopnout si letadlo, připravit vafli, nahrát hudební desku nebo jít do kasina a vsadit veškeré finance na jednu barvu. X-Challenge je cestovatelská výzva, která nabízí svým účastníkům přesně tohle dobrodružství. V srpnu se uskutečnila letní akce, které se zúčastnil také tým Divoké Klisny tvořený Kristýnou Bártovou a Barborou Mrhalovou.
Jak dlouho tímhle způsobem cestujete?
Kristýna Bártová: Prakticky jsme začaly spolu. Před třemi lety jsme se dozvěděly o LowCost Race, což je předchůdce X-Challenge. Jeden náš kamarád oslovil Barču s návrhem, jestli by nechtěla jet s ním, ale nakonec nemohl on, takže Barča oslovila mě. Před tím jsem jezdila jen s rodiči na klasické dovolené skrze cestovky, ale po vlastní ose, stopem a podobně až s Barčou.
Čili o X-Challenge jste se dozvěděly skrze přátele.
KB: Dvakrát po sobě jsme jely LowCost Race, což měl vlastně stejný tým organizátorů, jako má teď X-Challenge, kteří rozvedli onu myšlenku cestování asi lépe, než byla původně. Jelikož jsme se s nimi kamarádily, tak jsme chtěly vyzkoušet X-Challenge na základě zkušeností s LowCost Race.
V čem se liší LowCost Race od X-Challenge?
Barbora Mrhalová: Hodně se to liší přístupem. Alespoň z mého pohledu. Myšlenka LowCost Race byla někam vyjet, překonat se, ale časem, kdy to nabíralo více a více lidí, se LowCost Race spíše stával soutěží. Lidé to nebrali jenom jako překonání se, ale jako „musím být nejlepší ve všem“, což trochu začínalo zazdívat jednotlivé výzvy a celkové užívání si cestování. X-Challenge to má měnit v tom, že postrádá slovo závod, takže by si člověk měl více užívat, více poznávat lidi kolem sebe, přátelit se i s jinými týmy a celkově to brát tak nějak skupinově a táborově. Letos mi to fakt přišlo jako někde na táboře. Psaly jsme si s ostatními týmy, jak se nám daří, kde jsme nebo co děláme.
KB: Už to není o sbírání bodů. Alespoň nám to tak přijde. Uvědomily jsme si, že dva roky zpátky jsme třeba něco na úkor bodů „ošulily“ a ve finále jsme si to cestování neužily tak, jak bychom chtěly. O tom to moc není. Jde o to přijet na místo a úkol splnit tak, abychom si ho užily. O tom je i X-Challenge – o zážitcích a prožívání s ostatními týmy.
Kolik se letošní letní X-Challenge účastnilo týmů?
BM: Myslím, že něco kolem tří set lidí. Takže zhruba sto padesát až sto sedmdesát týmů. Většinou po dvojicích.
Šly jsme do kavárny, která se nám líbila a splnily tam výzvu udělat vafle
BM: To je čistě na týmu.
KB: Letos bylo po Evropě sto checkpointů, takže si každý tým mohl vybrat vlastní cestu, jestli pojede na sever, jih nebo západ. Často se nám stávalo, že jsme se potkaly s nějakým týmem u jednoho stejného checkpointu, takže jsme výzvu plnili společně.
Každý jednotlivý checkpoint má jednu výzvu, nebo bylo na výběr z několika?
BM: Vždycky jedna výzva. Organizátoři tam většinou stanovují checkpoint proto, že se jim tam něco stalo, takže samotná výzva je tematizovaná tím, co tam například organizátoři sami zažili.
Kolik checkpointů jste letos projely vy?
KB: Letos tři v Polsku, dva v Dánsku, jeden v Holandsku, jeden v Belgii a jeden ve Francii. Pak jsme se vracely domů.
Jak se takový checkpoint hledá?
BM: Organizátoři pro tohle vytvořili aplikaci, která má mapu s body udávajícími pozici místa. Občas je tam přímo i adresa. Checkpoint může tedy být socha, obrovská plocha, jako je přírodní rezervace, a podobně. Na těchto místech člověk plní výzvy, například my měly za úkol vafle.
KB: V Bruggách. Přijely jsme do Brugg a naším úkolem bylo vyrobit vafli. Takže jsme šly do nějaké kavárny, která se nám líbila, a na konci musely aplikací odeslat důkaz, že jsme splnily výzvu. Pořídit fotku nebo video.
Takže jste jenom tak přišly do kavárny a řekly „dobrý den, my tady budeme dělat vafli“?
BM: Tak nějak. Samozřejmě jsme se slušně zeptaly, jestli bychom jim nemohly třeba pomoci s prací a vyzkoušet si u toho přípravu vaflí.
Prezentovaly jste se skrze X-Challenge?
BM: Snažíme se to nedělat. V momentě, kdy člověk říká, že to dělá pro nějakou soutěž, tak bych řekla, že to nedělá pro sebe, ale spíše se tou soutěží ospravedlňuje. V rámci LowCost Race jsme to také dělávaly, jelikož jsme se toho trochu bály a nevěděly, jak to funguje. Lidé se nás teda občas ptají, jestli jsme v nějaké cestovatelské soutěži, tak jim o X-Challenge řekneme. Nicméně je to hezčí, když se o tom člověk hned sám od sebe nezmíní.
KB: Vůbec si ty checkpointy vybíráme podle toho, jakou výzvu bychom chtěly samy zažít. Není to jen o tom, kam bychom se chtěly podívat, ale i o přitažlivosti těch výzev. Takže si řekneme, že nás láká právě příprava vaflí. Takže se sebereme a nějak cestujeme do Brugg. Nemusíme pak říkat: „Jsme tady v rámci X-Challenge a naším úkolem je připravit vafli.“ O tom to není. Jde například o spřátelení se s lidmi v oné kavárně, pak si i popovídáme o závodě. Není to o tom říkat: „My tady teď musíme vyrobit vafli.“
Člověk občas ani nemusí stopovat a už jede
Letos jste tedy projely Polsko, Dánsko…
KB: Ještě jsme pluly trajektem do Švédska.
BM: Švédko, pak Dánsko. Tam jsme chytly přímý stop do Holandska, odtud do Belgie, na sever Francie a zpět do Čech.
Na kterém místě se vám líbilo nejvíce?
BM: Milujeme Holandsko. Byly jsme tam už třetím rokem po sobě a podle mě to je nejlepší místo, jaké existuje.
KB: Ani ne díky přírodě. Všichni víme, že Holandsko je placka, a my navíc milujeme hory. Rok zpět jsme byly v Andoře, kde jsme vyšplhaly na nejvyšší horu, což bylo úžasné.
BM: Ale co se týče lidí, přístupu, nějakého pocitu bezpečí a toho, že vše půjde a vše se vydaří, tak to je vždycky Holandsko. Ta země je vyloženě ráj pro stopaře.
KB: Občas se nám i stalo, že jsme jen tak šli s batohy po silnici, a aniž bychom stopovaly, tak kolem nás projelo auto, které zastavilo, a řidič řekl: „Ahoj, nechcete někam hodit?“. No a cestou jsme zjistily, že ti lidé jsou ve věku našich rodičů a že v mládí stopovali, jelikož neměli peníze na dopravu. Takže je to takový payback pro stopaře. Člověk vlastně ani nemusí stopovat a už jede.
Mimo stopování – který národ byl nejvíce ochoten vám pomáhat? Třeba i v rámci výzev.
BM: Některým lidem přišly ty výzvy samozřejmě divné, takže jednoduše pomoci nechtěli. S tím se musí počítat. Když jsme nějakou výzvu plnily, tak jsme se jich ptaly, jestli by nám nechtěli pomoct, protože chceme udělat tohle a tamto, a jestli by se k tomu nechtěli připojit. Rovnou jim řekneme, že mohou odmítnout, protože se pak občas cítí k té pomoci nucení. Takže když hned vědí, že je to na nich, tak mi přijde, že nějak více pookřejí a sami to někdy chtějí zkusit.
KB: Většinou jsme překvapené z toho, že to ti lidé chtějí udělat. Občas si člověk není vážně jistý, jestli neotravuje. Nějak to v sobě máme zakódované. Jsme Češi, takže to podle mě nemáme s cizinci tak nějak více kamarádské. Řekla bych, že se to pomalu mění, a doufám, že se to i nadobro změní, ale prostě to v sobě máme. Takže si většinou před oslovením vnitřně říkám, že toho člověka nechci otravovat, ale pak si uvědomím, že mi při nejhorším řekne ne. No a ve finále je ten člověk hrozně rád za to, že jsem ho oslovily a výzvu si s námi užil.
Strážníci se přidali k buskerům a zpívali s nimi
Rozpočet na jednu osobu je 2500 Kč. Dá se s tímhle cestovat deset dnů po Evropě?
BM: S tím se dá procestovat fakt hodně.
KB: Na cestování je nejdražší doprava, ubytování a jídlo. Co se cesty týče, tak stopujeme. Ubytování nemáme a nikdy nevíme, kde budeme spát. Musím ale říct, že nevím, čím to je, ale většinou se nám stane, že potkáme lidi, kteří si nás vezmou do bytu. Za příznivého počasí spíme v přírodě. Třeba ve Francii jsme spaly ve vinici. Byla nádherná, teplá noc. Viděly jsme západ a východ slunce, bylo to fakt pěkný. Takže jediné, za co nejvíce utrácíme, je jídlo. Přijdeme do obchodu, koupíme si chleba s máslem a šunkou a jdeme dál.
BM: Když je člověk ochoten slevit z nároků, které má v běžném životě, tak to není problém.
Dostaly jste se do nějaké finanční krize, kdy jste si musely peníze vydělávat? Buskingem například.
BM: Já vloni zpívala, na což mám poměrně traumatické vzpomínky. Každopádně si myslím, že jsme busking nedělaly za účelem výdělku, ale spíše z touhy něco vyzkoušet. Vloni proto, že jsme potřebovaly peníze. Jinak ale proto, že se chceme překonat. Spousta lidí dělá pouliční umění a je to hrozně pěkné. My chtěly první rok dělat acroyogu, ale nikdy jsme se k tomu nedostaly. Takže hlavně zpěv. Navíc naše kamarádka umí hezky kreslit, takže jsme prodávaly její obrázky.
KB: Uváděly jsme tam, že každý obrázek má hodnotu, kterou si kupující sám určí. Pak přišel nějaký pán a koupil je všechny. Tři obrázky za tři eura, z čehož jsme měly obrovskou radost. Ta byla navíc umocněna tím, že jsme ty peníze daly jedné paní, kterou jsme potkaly na parkovišti kol. Řekla nám, že ráda tvoří obrázky z kamínků, na které potřebuje speciální pera, kterými kamínky zasazuje do obrázku, a že jsou poměrně drahá. Tak jsme jí ty peníze daly a ona měla hroznou radost, že si díky našemu příspěvku bude moct to pero pořídit.
Neměly jste během takového pouliční prodeje nebo umění problémy s tamními úřady nebo policí?
BM: Nikdy.
KB: Možná bychom měly, ale nikdy jsme si nezjišťovaly, jestli v dané oblasti nebo městě můžeme provozovat busking. Ale taky je pravda, že jsme to nedělaly nikdy déle než třeba dvě hodiny. Většinou jsme něco vydělaly nebo nevydělaly a hned šly dál.
A některému z jiných týmu se to nestalo?
KB: Jednomu týmu se dokonce stalo, že přijela policie, strážníci si půjčili jejich kytaru a hráli a zpívali s nimi. Prostě se jim líbilo, jak zpívají a rozdávají dobrou náladu, tak se k nim přidali.
Vsadily jsme vše na jednu barvu a skončily s deseti eury na benzínce
V rámci X-Challenge je nutné plnit určité výzvy, jako například stopnout si vrtulník, sbalit milionáře nebo zajít do kasina a vsadit veškeré peníze na jednu barvu…
BM: To jsme třeba udělaly my.
KB: Nakonec jsme skončily s nějakými deseti eury, které nám dal pán na benzínce. Na základě toho pak Barča zpívala.
BM: Tohle byla docela krizovka. Ale jinak jsou to krizové situace spíše psychického charakteru. Přeci jen jsme spolu jen my dvě deset dní někde na cestě a občas přijde situace, kdy se nám nedaří se dostat k checkpointu nebo máme pocit, že se něco pokazilo. To náladu moc nezlepšuje, takže řešíme spíše tyhle krize. Z finančního hlediska to vždycky nějak jde.
KB: Peníze neutrácíme s tím, že bychom se vzdávaly nějakého komfortu, ale v případě, že by se nám stalo něco opravdu špatného, tak si můžeme vybrat z bankomatu nebo použít kartu. Tím pádem jsme ale diskvalifikovány. Tady jsme sice přišly o všechny peníze, ale povedlo se nám se z toho vyhrabat a druhý den jsme měly téměř celý budget zpět.
Jak se vám povedlo získat během jednoho dne částku zpět?
KB: Bylo to celé tak, že jsme ten den projely všechny peníze, celkově se nám nedařilo, měly jsme špatnou náladu, takže jsme si nestoply ani jedno auto. To bylo někde u Lyonu ve Francii. Nakonec nám zastavil jeden mladý kluk, který nás dovezl na benzínku, kde jsme přespaly pod nějakým stromem, což nebylo moc příjemné a ani bezpečné. Druhý den ráno jsem v okolí objevila jabloně, takže jsem si narvala celou krosnu jablky a prohlásila: „Baru, neumřeme, máme jablka!“ Pak jsme stoply auto, kde jsme řidiči převyprávěly svůj příběh. Já mu pak nabídla jablko a při vystupování nám dal osmdesát euro. My si to původně vzít nechtěly, protože nám přišlo, že nám je dává z nějakého pocitu, že o ty peníze žádáme. Prakticky jsme ty peníze odmítaly, ale on odvětil, že se mu líbí, jak celou tu cestu prožíváme, jak ji bereme s humorem a energií. Takže nám dal peníze a svou osobní vizitku ředitele nějaké švýcarské letecké společnosti s tím, že když budeme chtít někam letět, tak se mu máme ozvat.
Jakou nejzvláštnější výzvu jste v rámci X-Challenge absolvovaly?
BM: Asi výzvu být slepý nějakých šest hodin. Nejdřív jedna, pak jsme se prohodily. Navíc jsme tehdy jezdili ve čtyřech, jelikož jsme se spojily s kamarády, kterým se rozpadly party. Tehdy jsme to plnily s výzvou mlčení, jelikož denní výzva byla mlčet. Takže byli dva, kteří mlčeli a neviděli, a druhá dvojice se o ně měla starat. Pak se dvojice prohodily a pokračovalo se dál. Ve čtyřech to byla asi větší legrace, než kdybychom byly ve dvou. Jelikož mít člověka, který nevidí a nemluví, je vlastně nepoužitelný. To je prakticky loutka, kterou někam postavíš a pak ji tam najdeš. Spousta lidí se nás na to ptala, jestli se jedná o nějaký druh legrace nebo protest či pochod za něco. To byla asi nejzvláštnější věc, kterou jsme dělali. O to zvláštnější bylo, že jsme s tím stopovaly. Teď si představ situaci, kdy je čtveřice lidí, z níž dva nevidí a nemluví. A musím říct, že jsem byla hodně překvapená z toho, že se nad tím někteří lidé vůbec nepozastavovali. Po chvíli si toho samozřejmě všimli a vyptávali se, ale nepřišlo jim to nijak divné. Nebo byla výzva chodit celý den bez bot. Toho si také lidé nevšímali.
KB: Tu jsme měly také a bylo to docela náročné. Šíleně nás bolely nohy.
BM: Já třeba nastydla a dva dny se pak léčila s bolestí v krku a tak.
KB: Takže nejzvláštnější a nejnáročnější byla asi kombinace nemluvit, být slepá a do toho bez bot.
Vaše dvojice se umístila první v kategorii Nezištná pomoc ostatním. Co taková pomoc ostatním obnáší? Pomoct babičce přes přechod nebo roztlačit nefungující auto?
KB: V rámci X-Challenge je hlavní myšlenka šířit nějaké dobro. Člověk má pomáhat lidem kolem sebe a lidem z ostatních týmů. My jsme to asi nějakým způsobem vyhrály, protože ve chvílích, kdy se rozpadávaly týmy, jsme přibíraly parťáky k sobě. Nejprve jsme byly dvě, pak tříčlenný tým a dva dny čtyřčlenný tým. Takže jsem se tímhle snažily šířit myšlenku, že nejde o nějaké „my dvě jsme tým a jedeme jen samy za sebe“, ale že všichni v X-Challenge jsou jeden velký tým.
BM: Asi díky tomuhle nás organizátoři vybrali. Není to jen o pomoci lidem v daných zemích, ale i o pomoci si navzájem. Organizátoři to letos chtěli dělat takovým způsobem, aby lidé nejeli za cílem, že chtějí něco vyhrát. Nakonec je ale některé týmy natolik oslovily, že si vymysleli svoje kategorie, které by podle nich bylo dobré ocenit. Nebylo to samozřejmě o jednom týmu. V kategoriích jich bylo několik, u nichž si organizátoři řekli, že splňují myšlenku dané kategorie, a nakonec vyhlásili jeden, u kterého jim přišlo, že toho pro danou myšlenku dělal nejvíce. Podle mě to není výhra jako taková, že bychom si řekly „jsme první“. Ale asi jim přišlo, že myšlenku pomoci ostatním razíme nejvíce my, když jsme k sobě braly lidi z rozpadlých týmů.
Když si jen tak vyjedete na dovolenou, chováte se podobně jako při LowCost Race či X-Challenge? Nebo jste klasické turistky, které chodí po památkách, na pláž, do barů?
KB: Třeba můj způsob cestování se hodně změnil. Před tím jsem cestovala s rodiči přes cestovky do jedné destinace. Dnes jednak už nejezdím s rodiči, ale hlavně se třeba nebojím oslovovat cizí lidi, když někam cestuji sama. Nebojím se stopovat, nekupuji si ubytování v hotelech. Z X-Challenge jsem si to pozitivní vzala i do svého osobního života.
Dalo by se tedy říct, že tohle nízkonákladové cestování může člověka nějak výrazněji změnit?
BM: Určitě ano. To je to nejdůležitější, co jsem si z celé X-Challenge vzala. Před tím jsem se hrozně bála mluvit s lidmi, jelikož jsem si říkala, že je buď obtěžuju, nebo že to bude trapné. Taky mi to dalo jisté sebevědomí do života. Naučila jsem se stát si za svým.
Soudě dle toho, že jste si letošní X-Challenge asi opravdu užily, bych odhadoval, že příští léto vyjíždíte znovu?
KB: Už jsme jely dvakrát LowCost Race, jednou XChallenge a zvažujeme, jestli jet počtvrté. Ne, že bychom si řekly, že jsme zažily všechno…
BM: Těch deset dnů sice nemá vždy stejný scénář, jelikož člověk vždycky zažije něco nového. Nicméně vzor, že se jedná o deset dnů, že máme určitý rozpočet, je pořád stejný. A nějak jsme si řekly, že jsme z toho získaly asi vše, co jsme mohly. Teď bychom chtěly spíše pomáhat organizátorům. Stále nad tím přemýšlíme, protože se toho cestování nechceme úplně vzdát. Zároveň ale víme, že za těch pár let bychom mohly být nápomocny i jinde.
KB: To je pravda, ale zase si říkáme, že jsme si třeba ještě v rámci výzvy nestoply letadlo nebo něco podobně šíleného.
Jak se stopuje letadlo?
KB: Prostě přijdeš, zeptáš se a letíš, nebo ne. Některé výzvy jsou dost o náhodě. V LowCost Race byl třeba úkol stopnout si luxusní auto. Kolikrát za den takhle kolem člověk projede nějaký vůz za miliony?
BM: U některých věcí jsme byly samy překvapeny z toho, co se člověku může stát. Třeba nahrát hudební album nebo píseň. Což na první pohled přijde člověku, který jen tak cestuje, poměrně nereálné. No a my se k tomu dostaly. Sice jsme nic nenahrály, ale bylo nám to nabídnuto. Shodou okolností jsme potkaly nějaké kluky, co hrají v kapele, kteří nás viděli buskingovat, tak nám to navrhli. Kolikrát si člověk řekne, že se mu tohle může stát jen díky tomu, že při stopování nastoupí do auta někomu zajímavému, kdo mu určitou příležitost přinese.
KB: Stopování vlastně není o tom dostat se z bodu A do bodu B. Hodně nám pomáhalo stopování na benzinkách, kdy jsme třeba oslovily jednu rodinku a ti nám později řekli, že by nám třeba vůbec nezastavili, kdybychom stály s cedulkou někde u cesty. Ale že jsme je oslovily přímo a byly jsme milé, tak proč ne. Tak nás prostě někam odvezli a cestou jsme si navzájem vyprávěli příběhy ze stopování a podobně. Nakonec jsme si vyměnili kontakty a během letního X-Challenge jsme si psali, kde jsme a co tam děláme. O tom je stopování. Nepoužívat to striktně jako prostředek transportu, ale o poznání člověka, který s námi v autě sedí. Tímhle se dá poznat i národ dané země.
