Reforma psychiatrie mění přístup k duševně nemocným. Zotavení pacienti pracují jako peer konzultanti

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: Unsplash.com

Ilustrační foto
2
Fotogalerie

Duševní onemocnění je celosvětově nejčastější příčinou invalidity, ve spojení se stigmatem provázejícím téma mentálního zdraví vede u diagnostikovaných často k silným pocitům úzkosti a osamocení. To vše umocňuje fakt, že v klasické psychiatrii je pacient často izolován za zdmi velkých institucí. Reformní přístup založený na inkluzi, komunitní péči a důrazu na lidský přístup k pacientům už ale začíná přinášet změny. Jednou z nich je i nově vzniklá pozice peer konzultanta, tedy člověka s osobní zkušeností s duševní nemocí.

Přestože ve zbytku západní Evropy probíhají snahy o obrat v přístupu k duševně nemocným již celá tři desetiletí, reforma psychiatrické péče v České republice začala pomalu měnit zavedené pořádky teprve před několika lety. Součástí změn, které mají přinést nový přístup k duševně nemocným, je přechod ke komunitním službám namísto hospitalizací ve velkých uzavřených zařízeních, lidštější přístup, důraz na pozitivní stránky člověka a především přesvědčení, že i duševně nemocní se mohou zotavit a vést plnohodnotný život.

Termín zotavení, který se koncepčně liší od klasického medicínského pojetí uzdravení jako absence symptomů nemoci či užívání medikace, je přitom v systému péče zaměřeném na hledání předností pacientů doslova zásadní. Osobní zotavení klade důraz nikoliv na měřitelné, dělitelné atributy, nýbrž na subjektivní prožívání jednotlivce. 

Velkou roli hraje i důraz na osobní samostatnost a zplnomocnění, který je u klasického přístupu nahrazen spíše závislostí na jednotlivých odbornících, lécích a sociálních službách. Podobný paternalistický přístup, který pohled na duševní onemocnění provázel už stovky let od vzniku prvních ústavů, klade větší důraz na nemoc než na osobnost zasaženého, čímž efektivně způsobuje, že jedinec začne vnímat nemoc jako alfu a omegu svého života. O kontrole nad vlastním osudem tedy nemůže být řeč.

Svobodný i se symptomy

Jedním z hlavním atributů zotavení je možnost integrace symptomů nemoci tak, aby neohrožovaly svobodnou existenci člověka s diagnózou. Jednoduše řečeno, s nemocí se můžete naučit žít, aniž by kontrolovala váš život. I když se vrátí projevy nemoci, jste to stále vy, kdo sedí u volantu.

Jaké jsou ale důkazy, že popsané změny opravdu přinesou spokojenější život psychicky nemocným? Lidštější přístup k problematice duševních onemocnění přináší velice specifická pracovní pozice, kterou výhradně obsazují lidé žijící s nějakou formou duševní nemoci. Tito lidé, nazývaní peer konzultanti, využívají své životní zkušenosti, a pomáhají tak na cestě k zotavení svým klientům.

Mnoho laiků i odborníků se ptá, jak může nemocný člověk vůbec pomoci dalšímu nemocnému. Odpověď na nejzákladnější úrovni celé problematiky je nicméně jasná: sdílená zkušenost. 

Například podle Larryho Davidsona, profesora psychiatrie na Yaleově univerzitě, „si osoby se závažným duševním onemocněním odedávna poskytovaly vzájemnou podporu v rámci ústavů.“ Vlivný psychiatr H. S. Sullivan si začal zotavené bývalé pacienty zvát na oddělení za účelem reformovat systém již ve 20. letech minulého století, tedy dlouho předtím, než začaly sílit hlasy pacientů i jejich blízkých nespokojených s dosavadním, silně odlidštěným přístupem. 

Jeden z prvních oficiálních kroků, jak se postavit vertikální hierarchii odborníků a pacientů, podstoupili v roce 1935 zakladatelé původně amerických Anonymních alkoholiků. Úspěch podpory mezi lidmi se sdílenou zkušeností se prokázal už jen tím, že se organizace začala šířit do dalších zemí po celém světě. Podle eseje Lindsay Bouchard z roku 2010 prokazují úspěšnost a pozitivní vlivy peer podpory mezi lidmi s psychiatrickou diagnozou četné výzkumy. 

Živoucí důkaz i naděje

Jejich výsledky ukazují, že klienti peer konzultantů, kteří dosáhli stabilní míry zotavení, profitují především z nově dostupných možností zapojení a interakce ve společnosti. Důležitá je pro klienty také možnost sdílet často těžké zkušenosti a získat zpětnou vazbu od člověka, který byl v minulosti na velice podobné pozici, přesto krizi dokázal překonat.

Například jedna studie, která sledovala 401 jedinců využívajících služeb peer konzultanta, ukázala, že se téměř třikrát snížila pravděpodobnost opětovné hospitalizace těchto klientů, čímž státní kase ušetřili statisíce dolarů. Nejdůležitější je ale to, že vztah mezi klientem a peerem je rovnocenný a partnerský, nevzniká tu tedy klasická bariéra mezi pacientem a odborníkem/profesionálem, jejichž přístup posuzují nemocní lidé často jako povýšený. Vzdělaní můžete být v teorii, zkušenost s nemocí vám to ale nikdy nenahradí.

Peer konzultant je tedy pro mnoho lidí živoucí důkaz možnosti spokojeného života i přes existenci onemocnění, které je stereotypně vnímáno jako život v určitém smyslu ukončující či alespoň omezující. Klienti podobných služeb dosahují ve větší míře důvěry ve vlastní schopnosti a dovednosti, těží z pozitivních dopadů toho, když jsou oproti izolaci zapojeni aktivně do společnosti, vzniká v nich pocit, že život mohou mít pod svou kontrolou. Slovy psychoterapeutky Hillary Jacobs Hendel, „jednou z hlavních příčin rozvoje psychopatologie je zkušenost s emocemi, které nedokážeme zpracovat, a s tím spojené pocity hluboké osamělosti,“ říká. „Lidé se opravdu cítí lépe, když na všechno nejsou sami a když jejich zkušenosti rozumí i další lidé,“ dodává.

Jak peer konzultanti fungují v Česku

Obecně mají peer pracovníci v péči o duševní zdraví silné zastoupení především v západním světě. Například v USA jich podle odhadů organizace Mental Health America pracuje kolem 30 000. Vzorem zapojení lidí s vlastní zkušeností se v Česku pak stalo Holandsko, kde se peeři v první řadě uplatňovali především jako součást multidisciplinárních týmů, tedy týmů složených z několika odborníků v různých oblastech. V tuzemsku započala revoluci peer práce v duševním zdraví psychiatrická nemocnice Bohnice a mnohé neziskové organizace (CRPDZ, Dobré místo, Bona, Fokus, Kaleidoskop, a další).

Ve většině těchto míst fungují peer konzultanti především jako součást multidisciplinárních týmů sestávajících se z psychologa, psychiatra a sociálního pracovníka, členem může být ale například i zdravotnická sestra či psycholog. V případě nemocnice v Bohnicích pak jednotliví konzultanti pracují na přidělených odděleních.

Mezi zmíněnými organizacemi má své zvláštní místo spolek Dobré místo, sídlící v bohnickém areálu, které se liší tím, že namísto práce v multidisciplinárních týmech od uplynulého roku zaměstnává tým deseti školených peer konzultantů – jednou z členek týmu je i autorka tohoto článku.

Vše na dobrém místě

Jednou z členek týmu je i Lucie Vítková, která na pozici peer konzultantky pracuje od letošního července. Svou práci vidí jako „podpůrný vztah dvou lidí s podobnou zkušeností.“ Zároveň zdůrazňuje nutnost udržet ve vztahu profesní hranice. „Podobá se to sice kamarádství, ale musí to mít nějaký rámec, například pracovní doby, služebního kontaktu,“ uvádí.

Právě tvorba hranic s klientem je podle Lucie i jejího kolegy Michala Hanuše jednou z největších výzev jejich práce. Pokud byl klient například dlouhodobě sociálně izolovaný, mohou mu určité mantinely ve vztahu s peerem dělat problémy. Vymezení vztahu pak často může vnímat jako odmítnutí. „Je důležité udržet si dostatečný odstup, nestát se kamarádem, zůstat v roli peera, stanovit si hranice. Je to takové hledání,“ souhlasí Michal Hanuš. 

Na opačném konci spektra jsou lidé, kteří si kolem sebe vytvořili během let boje s nemocí nepropustné bariéry. „Někdy je náročné navázat s klientem vztah, aby mi řekl, co ho trápí. S někým to prostě trvá déle. Nesmíme zapomenout, že jde o lidi s těžkou zkušeností a mohou mít třeba tendenci vycouvat ze spolupráce. Je důležité si to nebrat osobně,“ vysvětluje Lucie Vítková.

V případě profesního vztahu mezi peer konzultantem a jeho klientem, je nutné být připravený, že navázání hlubšího a důvěrného vztahu vyžaduje čas. „Zároveň čím více s klienty pracuji, tím více důvěry ve mně vkládají. A já se je snažím upozorňovat, že důvěru musí mít hlavně sami v sebe. Na tom se s nimi snažím pracovat,“ říká Hanuš.

Kdo je ideální peer konzultant

Podle Lucie Vítkové je v její práci důležité „umět komunikovat, navazovat komunikaci, nebát se mluvit o své nemoci a zkušenostech.“ Práce peera tedy vyžaduje notnou dávku odvahy a odhodlání na straně pracovníka. Mnoho z nich vám ale řekne, že tento krok rozhodně stál za to. Podle dostupných studií našlo právě v práci peer konzultanta mnoho lidí se zkušeností s duševní nemocí pocit životního údělu. Jednoduše jim dává smysl. Z existence peer podpory tedy profitují obě strany. „Myslím, že hodně lidem to pomáhá,“ potvrzuje ze své zkušenosti Lucie. „Pomáhá jim, že na věci nejsou sami. Někteří klienti úplně rozkvetou, když vidí, že je někdo opravdu poslouchá,“ dodává.

Hluboké strukturní změny v přístupu k péči o duševní se po letech projevují už také v Česku. Nejenže se mnohým klientům využívajících služby, které reforma psychiatrie přináší (včetně práce peer konzultantů), diametrálně zvyšuje subjektivní hodnocení kvality života, díky sníženým počtům hospitalizací podobné postupy ulehčují i zátěž na státní kasu. 

Nestačí než ukončit text výstižnými slovy profesora Davidsona, „už to minimálně dokazuje, že jedinci s vážnými duševními nemocemi již nemusí být uzavření v nemocnicích a dalších institučních zařízeních. Místo toho mohou svobodně žít kvalitní život v komunitě společně s lidmi, které duševní nemoc netrápí.“