V čem je lepší flexibilnější vzdělávání učitelů? A proč se ho nedaří prosadit? Vnímá vůbec svoje nepřátelství s prezidentem Milošem Zemanem jako nepřátelství? Co bude dělat po skončení funkčního období rektora a proč založila univerzita vlastní vinohrad? Na to a mnohem více jsme se ptali rektora MU Mikuláše Beka.
V rozhovoru pro týdeník Respekt v říjnu minulého roku jste řekl, že byste uvítal flexibilnější systém vysokoškolského vzdělávání pro učitele. Takový systém by například umožnil „vstoupit do učitelství fyziky a chemie třeba bakalářským absolventům přírodovědeckých fakult, ale také bakalářům chemie z technických vysokých škol“. To samé v rozhovoru pro TST tvrdil i Ondřej Šteffl, ředitel společnosti Scio. Ten argumentoval mimo jiné tím, že uchazeči o studium na pedagogických fakultách pochází často z tzv. dolní třetiny Gaussovy křivky. Máte pro zavedení flexibilnějšího systému vysokoškolského vzdělávání stejný důvod?
S kolegou Štefflem se v mnoha věcech shodneme, byť ne úplně ve všech. Příkladem může být i tento flexibilní systém vzdělávání učitelů. Pro dnešní maturanty je mnohem těžší, než tomu bylo dříve, se pro učitelskou kariéru rozhodnout jen kvůli přesvědčení „Já budu učitelem“. Je to logické, povolání si v současné době volí s perspektivou delšího života i předpokladu více změn na trhu práce, než jejich vrstevníci před 30 nebo 40 lety. Na pedagogické fakulty se tak studenti často hlásí jako na pojistku pro případ, že jim nevyjde přihláška na preferovaný obor. Ti pak buď nedostudují, protože se později dostanou na svůj vysněný obor, anebo dostudují, ale pak je učitelská profese netáhne. Proto by bylo docela rozumné, obzvláště v současné době, kdy máme nedostatek učitelů především přírodovědných oborů, povolit například absolventům bakalářského studia technického směru, kteří v průběhu studia zjistí, že je to táhne k vyučování, dostudovat magisterský stupeň pedagogické fakulty. Kolega Štefl je hodně radikální v tom, že by zkrátil přípravu studentů, kteří přicházejí odjinud, na úplné minimum. Já si myslím, že se ten systém nemá měnit takto revolučně, ale bylo by rozumnější zachovat standardní model bakalář na technické fakultě + magistr na pedagogické fakultě.
Mluvil jste o nedostatku učitelů. Myslel jste tím kvalitní učitele nebo učitele celkově?
Bez ohledu na kvalitu si myslím, že máme nedostatek učitelů, především v některých aprobacích, například fyzika, chemie, matematika. Takže se pak špatně vybírá.
Takže flexibilnější systém by měl v zásadě pomoci tomu, že nepůjdou učit ti, na které to zbylo, ale ti, které to zajímá?
Ano. Přesně tak. Například ti, kteří vystudovali bakaláře na technice, ale pak přišli na to, že by je, spíše než být inženýrem ve výrobě, bavilo učit.
Proč se na takovémto důležitém tématu nedaří dlouho naleznout shodu s ministerstvem školství?
Tady to není jen o ministerstvu školství, ale jde také o názory akademické obce. Na mnoha pedagogických fakultách převládá odborný názor zachovat celé pětileté studium. Dokonce některé školy si v minulých letech akreditovali pětileté, nedělené magisterské studium. Příležitostí k diskusi o nové podobě vzdělávání učitelů a ke změně je podle mě vznik Národního akreditačního úřadu (NAÚ), který vnese, alespoň v to doufám, do systému trochu čerstvého větru.
Když jsme se teď dostali k NAÚ. Jste rád, že se vám podařilo prosadit profesora Grubhoffera jako člena NAÚ?
Ano, jsem velmi rád, že se reprezentacím vysokých škol podařilo do Rady NAÚ prosadit kolegu Grubhoffera, protože je pro mě garantem toho, že tento úřad bude skutečně nezávislý a nebude podléhat partikulárním vnějším vlivům.
V rozhovoru pro TST Tomáš Bederka řekl mimo jiné to, že: „Akademici jsou často zavřeni na svých fakultách, kde nahánějí RIV body a nejdou do veřejného prostoru, protože by to pro ně znamenalo položit hlavu na špalek a čekat, co se stane. Je to risk, který je zároveň nad rámec jejich ‚pracovních povinností'.“ Vy jste ovšem již několikrát „položil hlavu na špalek“, ať už to je vystoupení na Albertově, či odmítnutí přednášky Miloše Zemana na vaší univerzitě. Proč je podle vás toto vstupování do veřejného prostoru důležité?
Já si myslím, že toto vystupování patří a vždycky patřilo k akademické roli. Už od počátku univerzit, vzpomeňme třeba na dobu Jana Husa, kdy byla řada učitelů veřejně aktivní. To nutně neznamená, že by byli jako třeba Masaryk přímo účastni v politice, ale i v devatenáctém století profesoři na Karlově univerzitě považovali za úplnou samozřejmost, že píší do novin nebo že svými přednáškami oslovují širší veřejnost. Především během socialismu, kdy bylo normální kritické veřejné angažmá téměř nemožné, česká veřejnost této roli odvykla. A také po změně režimu se řada z nás, akademiků, včetně mě, věnovala nejprve svému oboru, doháněli jsme čtyřicet let profesní izolace. Tak nás možná v tuto dobu nebylo tolik vidět a vypadalo to, že jsme jen zavřeni ve svých pracovnách.
I přes veškerou historickou tradici politické angažovanosti univerzit, proč tedy stále nevidíme tolik aktivních akademiků? Mohlo by být důvodem například i znepřátelení si politiků?
Myslím, že to tak ale není. Mám mnoho kolegů na univerzitě, kteří se angažují ve veřejném životě, například v komunální sféře, v obecních zastupitelstvech nebo různých občanských iniciativách. Nejsou tedy tolik celostátně vidět, ale i přesto je jejich angažovanost významná.
Ptám se proto, že vy jste si takto „znepřátelil“ prezidenta Miloše Zemana. Pocítila toto nepřátelství vaše univerzita nebo vy osobně ještě jinak než nepozváním na předávání státních vyznamenání?
To není vlastně žádné nepřátelství, my se spíše s panem prezidentem v mnoha věcech míjíme. Mimo jiné i v tom, jak vnímáme roli českých veřejných vysokých škol. Ten spor mezi mnou a prezidentem je spíše jen bezděčný důsledek různých základních pojetí role státu a univerzit. Pan prezident chápe univerzity jako součást státní sféry, podle mého názoru jsou však veřejné univerzity samosprávné veřejné instituce s velkou autonomií, která je nezbytná pro jejich fungování. Ten rozdíl byl dobře vidět při návštěvě čínského prezidenta, kdy policie odstraňovala v Praze na FAMU tibetské vlajky a pan prezident ji hájil argumentem, že budova FAMU „není soukromý dům“. Ano, to není, ale FAMU není ani státní, nýbrž veřejná samosprávná instituce. Tady se ukázala ta odlišná perspektiva, která se projevuje ve všech sporech mezi prezidentem a akademickou obcí, ať už jde o právo jeho přednášky na naší univerzitě nebo o jmenování profesorů. Prezident a mnozí jeho příznivci dobře nerozlišují mezi tím, co je státní, kde by politici měli rozhodovat, a tím, co je veřejné, samosprávné, kde mají pouze stanovovat pravidla hry, ale nemají se už plést do toho, kdo bude kde profesorem. Znají jen protiklad mezi „státním“ a „soukromým“.
Proč je podle vás Miloš Zeman takovouto štěpící figurou ve sféře akademické i mimo ní?
Tady je těžké říci, co je příčina a co je důsledek. Společnost v České republice prošla v posledním půl století opravdu drastickými změnami způsobu života a individuálních strategií, které vedou k úspěchu ve společnosti. A tyto změny mají bezpochyby své vítěze, kteří z nějakého hlediska, nikoliv nutně ekonomického, ze změn profitovali. Akademici nejsou nějakou ekonomickou elitou, ale po roce 1989 získali pro ně zásadní svobodu bádat a učit. Většina z nás se tedy cítí být spíše vítězi, a to přes všechny chyby, které při společenských změnách nastaly. Ale mnoho lidí, samozřejmě častěji ze starší generace, nemělo již čas, sílu, příležitost nebo chuť přizpůsobit se novým strategiím a ti se teď cítí, mnohdy oprávněně, jako poražení. A pan prezident, který jako přímo volený politik samozřejmě potřebuje získávat voličskou většinu, se rozhodl významně oslovit právě tu část společnosti, která se necítí být tím vítězem změn a cítí se být znevýhodněna, ať už právem, nebo neprávem. Tohle rozdělení je mnohem hlubší než na příznivce a odpůrce Miloše Zemana, tohle rozdělení je do značné míry objektivní, sociologové ho mohou popsat, změřit a promítá se i do současné politiky nejen u nás, ale i třeba ve Spojených státech nebo Velké Británii. Takže já bych příliš nepřeceňoval náš konflikt s panem prezidentem, my jsme jenom takoví pěšáci na mnohem větším bojišti, které se nyní, po letech zdánlivého klidu, vynořilo.
Kdybyste jako rektor Masarykovy univerzity skončil a nebyl zvolen na další období 2019–2023, lákala by vás stejná politická dráha vašich předchůdců Jiřího Zlatušky a Petra Fialy?
Já ani nemohu být zvolen, protože před rokem začalo moje druhé období. Já prostě 31. srpna roku 2019 po oslavách stého výročí založení Masarykovy univerzity skončím jako rektor a jsem tomu rád. (smích) Považuji za správné, že je funkční období takto omezené, čímž nechci říct, že nedělám rád to, co teď dělám. Co bude potom, je otevřená otázka. V tuto chvíli nijak neusiluji o to, abych udělal politickou kariéru, na druhé straně rozumím části svých kolegů, kteří z rektorských pozic do těch politických vstupují. Ono se to sobě docela dost podobá. Já někdy žertem říkám, že rektor je něco mezi politikem, soudcem, psychiatrem a zpovědníkem. Ona je ta pozice vlastně tak na pomezí akademického a vnějšího světa, zastupujete a hájíte univerzitu směrem ven a zároveň jste zvolen svými kolegy. Univerzity mají tradici demokratické volby o mnoho starší než kterýkoli současný stát na světě. Rektoři a děkani univerzit se volili a střídali ve funkčních obdobích už v době, kdy se na státní úrovni praktikovala výhradně rodová dědičnost královských či vévodských titulů. (smích) Takže rektoři jsou ve své podstatě tak trochu politici, protože jsou zvoleni a snaží se ve své univerzitní roli vyvažovat různorodé voličské zájmy filosofa, teologa, strukturního biologa a informatika, což bývá někdy docela složité.
Takže vy byste se chtěl spíše vrátit do akademické sféry?
Já vlastně v tuto chvíli ještě nevím, ale zatím vážně přemýšlím jen o tom, jak se vrátit do svého oboru. V takovém případě bych rád vycestoval na půl roku, na rok na nějakou univerzitu do USA nebo do Německa, dočetl knihy, které jsem neměl čas číst, nachystal si nějakou pěknou novou přednášku pro své studenty. A pustil se s chutí do učení, které mě baví. Pokud se do toho připlete nějaké veřejné angažmá, tak spíš jen v omezené míře, která by nebránila plnému návratu na akademickou životní dráhu.
Jak byste hodnotil českou posedlost akademickými tituly? Nebyl by mnohem lepší anglosaský model přidělování titulů, kdy titul vzniká se začátkem působení na univerzitě a zaniká společně s koncem působení?
On to tam vlastně ani není titul, ono je to jenom označení pracovního místa. Já jsem určitě pro, mám zkušenost ze svého zahraničního působení ve Velké Británii nebo ze studií v Německu, kde to takto funguje, a jsem přesvědčen, že český model, který je celosvětově dosti unikátní, je spíše brzdou rozvoje kvalitního vysokého školství. Ale v tuto chvíli je nás mezi akademiky spíše menšina, která si myslí to samé.
V rozhovoru pro časopis Perpetuum, který vydává společnost Scio, jste mluvil o tom, že „diferenciace“ univerzit na prestižní a na ty méně prestižní, jako to známe například z Velké Británie, postupně přijde i do České republiky. Za jak dlouho myslíte, že to bude?
Diferenciace na prestižní a méně prestižní tady je a vždycky byla. Důležitější ale je diferenciace základní mise univerzit, které se ve většině zemí rozlišují na takzvané kamenné, čistě výzkumné univerzity, které provozují kvalitní vědu, a na ty více profesně zaměřené, které poskytují typicky bakalářské studium, v menší míře magisterské a spíše vůbec studium doktorské. V České republice dle mého chybí výraznější zastoupení těchto profesních univerzit, které známe například z Německa jako takzvané „Fachhochschule“. Ještě bych rád řekl, že to, že je nějaká univerzita profesně zaměřená, neznamená, že by byla nutně méně prestižní.
V dubnu tohoto roku také médii proběhla informace, že vaše univerzita zvažuje založení placené odnože, tzv. college. Co by mělo být největším plusem takového projektu?
V prvé řadě je zapotřebí si přestat lhát, že za peníze, které dává český stát na jednoho studenta, se dá provozovat špičkové vzdělávání. OECD vydává pravidelné statistiky, které ukazují, měřeno paritou kupní síly, takže to není zkresleno, že na jednoho vysokoškoláka dává náš stát prakticky nejméně z vyspělých zemí. Na mnohé obory přichází dotace menší než na gymnázia. Zároveň si ale náš stát zakázal školné na veřejných školách. Já nejsem žádným příznivcem školného v britské výši devět tisíc liber, ale myslím si, že i na veřejných školách by se mělo třeba tři, čtyři tisíce korun za semestr platit. A my chceme v této soukromé college, vlastněné univerzitou, provozovat velmi kvalitní programy, na kterých ale nechceme vydělávat, veškerý případný zisk bychom reinvestovali zpět do činnosti college. Předpokládám, že by se na realizaci tohoto projektu podíleli i někteří zaměstnavatelé, kteří by formu stipendií podporovali studenty pracující u nich ve firmách.
A Masarykova univerzita by byla stoprocentním vlastníkem projektu?
Ne, ne. Pokud se projekt podaří na podzim realizovat, tak by výsledná vlastnická struktura vypadala tak, že by většinovým vlastníkem, nejméně 51%, byla univerzita, nějaký minoritní podíl by měla regionální Hospodářská komora a menší podíly by pak mohly vlastnit i firmy, které by chtěly studenty zaměstnávat a chtěly by si tedy nějakým způsobem hlídat jejich „výchovu“.
Takže je cílem i lepší provázání teorie s praxí?
Ano, bezesporu.
Na začátku června jste otevřeli v Brně svůj univerzitní vinohrad. Čí to byl nápad a kdy se můžeme těšit na první láhve „univerzitního vína“?
To byl nápad ředitele našich univerzitních kolejí, inženýra Čížka, který je velkým příznivcem vína. K naší univerzitě ale víno patří již delší dobu, minimálně v tom smyslu, že jsme asi první univerzita, která každoročně pořádá soutěž, kde vybírá své univerzitní víno, které pak lze použít jako dárek. A i celkově víno na Moravě patří k takovému univerzitnímu habitu mnohem více, než kdekoli jinde. My jsme se i jako studenti občas vraceli na přednášky z nějaké vinárny či vinného sklepa, kde jsme se připravovali na studium. (smích)
