Report z Erasmu v Řecku: Obědy zdarma a ohně v kampusu | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Report z Erasmu v Řecku: Obědy zdarma a ohně v kampusu

Daniel Netrval

Pro výjezd na Erasmus má každý trochu jiný důvod. Osobně jsem se loni v prosinci spontánně rozhodl, že příští akademický rok mám chuť strávit úplně jinak. Otevřel jsem si seznam zemí nabízených v rámci programu Erasmus+, našel si tu nejvíce odlišnou od ČR, vzápětí vyhodnotil, že nemám rád Erdoğana, a našel si tedy tu druhou nejvíce odlišnou zemi. Tak jsem se ocitl na deset měsíců v Řecku. Konkrétně na Aristotelově univerzitě v Soluni, největší univerzitě Balkánského poloostrova. Teď jsem v půlce svého pobytu a zatím ještě nebylo dne, kdy bych toho litoval.

Často slýchávám, že Erasmy v jihoevropských zemích jsou tzv. „párty Erasmy“, zatímco studenti zajímající se o své akademické výsledky směřují spíše na sever. Takový přístup považuji za poněkud zjednodušující. V programu Erasmus+ si nevybíráte jen školu, na níž budete studovat, ale i zemi, ve které strávíte čtyři až deset měsíců života. Je to život ve zcela odlišném prostředí, zvykání si na nové kulturní standardy, cestování a rozhovory (klidně u piva či vína) se studenty z jiných zemí, které člověka životně obohacují, posouvají a vedou k větší toleranci a rozhledu. Nezávisle na vybrané zemi ve škole strávíte jen pár hodin týdně, zbytek času strávíte mimo ni.

Jsou to právě ty malé kulturní šoky, které mám na Erasmu nejraději. Nikdy pravděpodobně nezapomenu, jak jsem poprvé vstoupil do budovy místní právnické fakulty a viděl celou vstupní chodbu oblepenou plakáty KKE (Κομμουνιστικό Κόμμα Ελλάδας, Kommunistikó Kómma Elládas – Komunistická strana Řecka), anti-NATO nástěnkami a místní mladé komunisty sedící na stolech se zapálenými cigaretami (přičemž symboly „zákaz kouření“ byly nalepeny na zdi hned za nimi). Vyšší míru sympatizantů levice jsem mezi řeckými studenty očekával, přesto mě realita zaskočila. Kromě komunistické mládeže si časem při procházení kampusu zvyknete na stanující uprchlíky věšící prádlo na šňůry natažené mezi stromy, ale také na drogové dealery zklamané pokaždé, když odmítnete jejich nabídku marihuany.

Později jsem zjistil, že v Řecku mají do prostor univerzitních kampusů zcela zapovězen vstup veškeré státní ozbrojené složky. Stalo se tak po pádu vlády vojenské junty, která 17. listopadu 1973 krvavě potlačila studentské povstání na Národní polytechnické univerzitě v Athénách, kdy bylo zastřeleno několik desítek studentů. Dnes je tedy vymahatelnost práva na univerzitní půdě takřka nulová, a tak se řecké univerzity staly testovací laboratoří jednoho starořeckého filosofického vynálezu – totiž anarchie (ἀναρχία, anarchia – bezvládí). V praxi to zase tak moc dobře nefunguje (viz iDNES.cz, Řecké univerzity jsou rájem drog. Naprostá anarchie, naříkají studenti), ale díky Erasmu máte výbornou možnost poznat to na vlastní kůži.

Dalším výdobytkem řeckého socialismu je univerzitní jídelna. V ní se 40 000 studentů Aristotelovy univerzity stravuje třikrát denně sedm dní v týdnu zcela zdarma. Libertariánský ekonom Milton Friedman dal své knize z roku 1975 slavný název There's No Such Thing as a Free Lunch (Oběd zdarma neexistuje) a Řekové se to očividně rozhodli pojmout jako výzvu. Záleží pak na vaší interpretaci, zda Friedmana vyvrátili (můžu potvrdit, že jsem snědl pár desítek obědů zdarma), či potvrdili (tragický stav řeckého veřejného dluhu svědčí o tom, že ty obědy někdo zaplatit musel). Současná vášnivá česká diskuse o zavedení obědů zdarma pro žáky na prvním stupni se pak od řeckých břehů jeví poněkud zábavně.

Nicméně, univerzitní jídelna je v zásadě další kulturně obohacující zážitek. Každý student dostane obědovou kartičku, která však oproti českým zvyklostem není vybavena žádným čipem. Místo toho u dveří od 8 do 21 hodin stojí pán, který by měl kontrolovat, zda máte kartičku a disponujete tedy nárokem na oběd zdarma. Většinu času však nekontroluje vůbec nikoho a v jídelně se tak může najíst v zásadě kdokoliv (občas jsem se tak v umývárnách vybavených tureckou toaletou potkával s uprchlíky, kteří zrovna prováděli ranní hygienu). Výrok přednášejícího z kurzu o řeckých soudobých reáliích, že „Řekové pracují skoro nejvíce hodin ze všech zemí OECD, ale zároveň vykazují velmi nízkou produktivitu práce,“ tak dostal vskutku názornou ukázku. Při rozhovorech s místními studenty jsem zaslechl, že tam snad kdysi nějaký turniket nainstalován byl, ale řečtí studenti jej považovali za nástroj fašistického útlaku a rozbili ho.

Další překážkou k získání oběda zdarma jsou pak tři až čtyři oddělené fronty na jídlo, na jejichž začátku jsou názvy jídel uvedeny jen v řecké alfabetě. Jelikož jsem si jako vegetarián nechtěl dopřávat k večeři chobotnici s rýží, nezbylo než se naučit číst alfabetu a s ní i mnoho názvů řeckých jídel. Učení alfabety je ostatně další skvělá zkušenost. Život v zemi, ve které první dny nepřečtete jediný nápis, je skvělá škola klidu a tolerance. V řecké jídelně si rovněž musíte zvyknout i na poněkud odlišné stravovací časy: obědy se začínají vydávat nejdříve ve 12:30 a největší studentský nával nastane mezi třetí a čtvrtou odpoledne. Čímž se dostáváme k někdy poněkud komplikovanému řeckému pojetí času…

Velmi brzy si zvyknete na to, že harmonogram jakékoli akce pro zahraniční studenty musíte brát se zhruba dvouhodinovou rezervou. Je velice pravděpodobné, že pokud má noční prohlídka města začínat ve 21:00, tak před jedenáctou nevyrazíte. S časem však má problém i místní akademické prostředí: brzy nám bylo vysvětleno, že začátek výuky v celou hodinu proklamovaný rozvrhem znamená ve skutečnosti začátek patnáct minut po celé. Tak v Řecku došlo k institucionalizaci akademické čtvrthodinky. Někdy ani to však nestačilo – na pondělní výuku od 8, respektive od 8:15, jejíž začátek jsme po dohodě posunuli na 8:30, se vyučující celkem čtyřikrát nedostavil vůbec. Co se týče nočních socializačních aktivit, tak rozhodně nepočítejte, že by snad před půlnocí někdo dorazil.

Nedochvilnost vyučujících však není jediným důvodem pro rušení výuky. Občas se škola zavírá preventivně z bezpečnostních důvodů, neboť jsou v zemi docela časté různé demonstrace a pochody. Například studentské oslavy 17. listopadu se slaví kulturně-naučnou aktivitou „zapal si svoji školu“. Kombinace tohoto se zákazem vstupu ozbrojených složek na území kampusu vedla k tomu, že jsme pak mohli pozorovat lehce bizarní situace, kdy v prostorách univerzity studenti trénují hod Molotovovými koktejly, zatímco policejní těžkooděnci pozorují dění z hranice školního pozemku. Ale i na pravidelné pochody místního občansky angažovaného obyvatelstva (ať už proti Turecku, Makedonii, Severnímu Kypru, vládě, policii či kapitalismu) si zvyknete, vůni ohně po večerech si oblíbíte a vůči přítomnosti slzného plynu v ovzduší získáte jistou odolnost. Navíc si při pozorování té masy tisíců lidí, kteří nesou transparenty se srpy a kladivy, připomenete, že ne každý retro je cool.

Ve vyjmenovávání všemožných řeckých bizárů bych mohl pokračovat. S mojí skvělou partou přátel jsme je začali souhrnně označovat prostě jako #greece. Jsou to ale právě i ty bizáry, které vedly k tomu, že jsem si tuto zemi postupně začal zamilovávat. V tom všem chaosu se skrývají extrémně přívětiví lidé, krásná příroda, fascinující historie a kultura poznamenaná postupně starořeckými, staromakedonskými, starořímskými, byzantskými, osmanskými i západními vlivy a s tím související země plná památek. Zde stojí za uvedení, že jídlo a víno je v Řecku taktéž skvělé.

Jsem teprve v půlce svého Erasmu a už jsem poznal mnoho skvělých lidí z celého světa a navštívil Athény i (severo)makedonskou Skopji, kde jsem si pro změnu připomněl azbuku. V plánu mám i návštěvu Sofie, Istanbulu či Kréty, které jsou odsud všechny na dosah ruky. Místní pobočka Erasmus Student Network (ESN) každý druhý den v týdnu chystá nějakou zajímavou akci. Zdaleka nejde jen o párty – konaly se i besedy o tabuizovaných tématech, jako jsou psychické nemocí či sexualita, každou sobotu je organizován výlet (ať už do hrobky Filipa Makedonského, monastýrů Meteora či do Athén), případně jsme se učili plachtit na moři. Za posledních pár měsíců jsem poznal více nového než za mnohé roky svého života.

Před výjezdem jsem se setkal se studenty, kteří mi jako důvod svého nevýjezdu na Erasmus uvedli, že nechtějí ztratit další (půl)rok studiem a chtějí už pracovat. Možná již chtějí pracovat, aby si co nejdříve vydělali na dvoutýdenní dovolenou u moře právě třeba v Řecku. Za sebe doporučuji jet do zahraničí místo na dovolenou raději na ten studijní (půl)rok. Posune to váš život víc než dny strávené na seminářích ve škole, které střídají dny strávené administrativní výpomocí v práci na poloviční úvazek. Navíc vám to do značné míry zaplatí Evropská unie.

Apendix: Trochu záměrně jsem až dosud zcela vynechal samotnou výuku. I ta je tu však kvalitní. Na skvělém interaktivně vedeném kurzu mezinárodních vztahů jsem si ověřil, že mé rozhodnutí jít studovat práva místo mezinárodních vztahů bylo chybné. Na právu mezinárodního obchodu jsem získal od extrémně charismatického profesora skvělý vhled do práva Světové obchodní organizace (a konečně jsem zužitkoval své znalosti z modelu WTO, který jsem absolvoval jako středoškolák v rámci Pražského studentského summitu). A na právu vnějších vztahů Evropské unie jsem se do detailu dozvěděl, jak se utváří unijní zahraniční politika, přičemž tuto problematiku nyní zvažuji jako téma své budoucí diplomové práce. Takže ani s tou školou to nakonec není tak marné.

Status autora ze dne 5. 1. 2019Status autora ze dne 5. 1. 2019Autor: Daniel Netrval

Autor: Daniel Netrval
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!