O posledním dubnovém víkendu proběhl už druhý ročník filmového festivalu NA HLAVU. Série projekcí, debat a workshopů o duševním zdraví měla za cíl zvýšit povědomí o duševních nemocech a přispět tak k odbourání předsudků, která se s nimi pojí. Jaké to je, být diagnostikován se schizofrenií nebo depresí?
„Lékařka mi naznačila, že když mám duševní onemocnění, měl bych se z toho nejdřív vyléčit a pak teprve budeme řešit nějakou kůži.“
„Měl jsem zpřetrhané vazy a rozdrcený kloub. Po tom, co jsem v nemocnici přiznal, že beru prášky na schizofrenii, mě nechali převézt do jiné spádové nemocnice. Trvalo pět hodin, než mě ošetřili.“
„Bylo to už naše několikáté rande, všechno probíhalo skvěle. Když jsem ale řekl, že se léčím s depresí, slečna se otočila a doslova utekla.“
I takové situace jsou běžnou součástí života lidí s duševním onemocněním. Na jednu z debat festivalu NA HLAVU o tom přišli vyprávět Markéta, Kamil a Martin – trojice lidí s vlastními zkušenostmi s duševní nemocí i stigmatizací.
Kamilovi byla před šestnácti lety diagnostikovaná schizofrenie, ze které se po pěti letech vyléčil, a před časem u něj propukla porucha manického typu. Markéta před jedenácti lety onemocněla schizoafektivní poruchou a Martin celý život překonává svou sociální fobii. S tím, jak svou nemoc zdolávají, se všichni rozhodli přispět svým dílem k vyvrácení mýtů a zlepšení vztahů lidí s duševním onemocněním s jejich okolím. Spolupracují proto s Národním ústavem duševního zdraví (NUDZ), který akci NA HLAVU spolu s Bakala Foundation pořádá, a zároveň se angažují v různých spolcích šířících osvětu o duševních nemocech jako jsou Nevypusť duši, SFinga nebo Baobab. Především jsou ale součástí projektu Destigmatizace, který NUDZ pro tyto účely před několika měsíci spustil a pod jehož hlavičkou diskuze o životě s duševní nemocí Moje jméno není diagnóza probíhala.
Komu se můžeme svěřit?
Moderátorky Eva Tušková s Anetou Alexovou rozpravu zahájily trochu netradičně, když si publikum vyzkoušely krátkým testem: „Představte si, že vám je diagnostikovaná schizofrenie. Komu byste se svěřili? Partnerovi? Rodině? Blízkým kamarádům? A co kolegové v práci?“ Přikyvujících postupně ubývalo až zůstala jen hrstka odvážlivců souhlasících i s poslední kategorií. Z celého sálu jich zbylo tolik, že by se dali spočítat na prstech jedné ruky.
A není divu: stigma se v Česku stále drží. Podle průzkumů by pouze necelých 27 % Čechů nemělo problém pokračovat v přátelství s někým, u koho se objevilo duševní onemocnění. Pokus tak úspěšně demonstroval, jaká nedůvěra a skepse vůči duševním nemocem v naší společnosti stále panuje.
Zkušenosti s duševním onemocněním má přitom každý pátý Čech. Mezi nejčastější problémy u nás patří deprese, úzkostné poruchy a závislost na alkoholu. Často jsou přitom tyto nemoci ponechány bez řádné, nebo jakékoliv léčby – v případě závislých na alkoholu jde až o 84% lidí. Snad právě proto ve společnosti stále převládá přesvědčení, že duševní onemocnění je známkou slabosti nebo neschopnosti jedince, případně že je člověk s duševní nemocí nebezpečný blázen, jemuž je radno se vyhýbat. Nejen že tyto stereotypy neodpovídají realitě (NUDZ například uvádí, že je daleko pravděpodobnější, že se člověk s duševní nemocí stane obětí násilí než jeho původcem), ale navíc napomáhají udržovat předsudky, kterým musí duševně nemocní čelit.
Diagnóza jako cejch
Veřejné odsouzení nebo diskriminaci si zažil téměř každý, jehož se duševní onemocnění dotklo. Stigma se projevuje ve všech oblastech života – od rodiny přes přátele až po školu nebo zaměstnání. Potvrdili to i hosté vystupující na festivalové debatě. Kamil například popisoval, jak měl ještě v posledním ročníku střední školy stovky přátel, ale po odhalení diagnózy mu zůstali v podstatě jen tři. Markéta následkem soudů od okolí propadla až k sebestigmatizaci, tedy pocitu vlastní méněcennosti a nepatřičnosti. Nemoc ji paralyzovala nejen z praktického hlediska, ale také sociálně – časem téměř přestala chodit ven, aby nepotkala známé či sousedy a nemusela se s nimi konfrontovat, sama si totiž připadala příliš hloupě.
Velký problém představují předsudky i v pracovním prostředí. „Nikdy jsem na pracovním pohovoru svou nemoc neprozradil,“ přiznal se Kamil. Zatímco na Západě nesmí být duševní onemocnění stejně jako sexuální orientace nebo rasa důvodem pro nepřijetí, v Česku se podle něj otevřenost nevyplácí. Pro spoustu zaměstnanců i zaměstnavatelů se totiž duševní onemocnění s představou spolehlivého spolupracovníka neslučuje – jen každý pátý Čech by byl ochotný s někým takovým pracovat. To může dosvědčit i Martin, který kvůli své sociální fobii zaměstnání dlouho nemohl najít.
Pracovní místo přitom pro lidi s duševní nemocí představuje jakýsi záchranný kruh. Dodává životu pravidelný rytmus, udržuje člověka nezávislého a dává mu šanci úspěšně se zapojit do společnosti Zároveň také pomáhá destigmatizovat, jelikož ukazuje okolí, že duševní nemoc neznamená být na odpis, ale naopak je možné relativně normálně fungovat.
Není to samozřejmě zas tak jednoduché. Na otázku z publika, jak zvládají dlouhodobě skloubit svá těžká období s prací, hosté odpovídají, že je důležité mít chápavého zaměstnavatele – poloviční úvazky nebo možnost strávit pár týdnů ročně na neschopence umožňují lidem jako je Markéta nebo Kamil udržet si běžný život a nebýt na nikom závislý.
Duševní a fyzické zdraví na stejné úrovni
Bohužel dochází i k závažnějším situacím, než je jen nepřijetí v práci nebo nepříjemné pohledy sousedů. Jak ilustrují citované zážitky v úvodu, předsudky panují i tam, kde by to málokdo čekal: mezi zdravotnickým personálem. Petr Winkler, vedoucí oddělení sociální psychiatrie v Národním ústavu duševního zdraví, v souvislosti s tím pro Radio Wave upozorňuje, že „kvůli stigmatizaci dostávají lidé s duševním onemocněním často horší péči v oblasti fyzického zdraví, riziko úmrtí je u nich proto oproti běžné populaci dvojnásobné. Rozdíl mezi očekávanou délkou života u lidí s duševním onemocněním a u ostatní populace je dvacet let.“
Také pro vyrovnání těchto rozdílů byl loni spuštěn zmíněný projekt Destigmatizace, v jehož rámci byla na festivalu představena iniciativa NA ROVINU. „Snažíme se postavit duševní onemocnění na rovinu s fyzickým onemocněním, ta společenská reakce by měla být u obou podobná,“ říká Petr Winkler.
Každý má něco
Destigmatizace ovšem neznamená jen odstranění negativních stereotypů a mýtů, ale celkovou změnu postoje společnosti k duševnímu zdraví. Cílem projektů jako je právě festival NA HLAVU, spolek Nevypusť duši nebo sdružení Fokus Praha je především ukázat, že na duševním zdraví záleží a jeho onemocnění je třeba brát vážně. Může totiž potkat kohokoliv z nás. K lidem s duševním onemocněním je proto dobré přistupovat s otevřeností, empatií a úctou a mít přitom na paměti, že diagnóza nebrání důstojnému a perspektivnímu životu a je možné se z ní vyléčit.
A co pomohlo k destigmatizaci účastníkům debaty a jejich okolí? Rodina, podpora od okolí, práce a pravidelný režim. Nejdůležitější je podle vystupujících nesoudit. Kamil k tomu dodává, že ho nejvíc uklidnila krátká poznámka od jedné zdravotní sestry: „Pro mě je maniodepresivita jako rýma. Dneska má každej druhej něco.“
Duševní onemocnění nakonec nemusí znamenat jen to nejhorší. Pro Kamila prý život dostal nový, spirituální rozměr. Ostatní také oceňují, že člověk získává nestandardní pohledy na svět a může být kreativnější. Často navíc dochází ke sblížení s blízkými, upevnění sebejistoty a hlavně posílení vůle bojovat.
Klíčem ke společenskému přijetí je podle Anety Alexové a Evy Tuškové především komunikace a otevřenost. Díky tomu můžeme lépe pochopit a poznat svět, ve kterém lidé s duševním onemocněním žijí. Možná pak zjistíme, že se od toho našeho vlastně neliší. Být na hlavu je totiž docela normální.
