Reportáž s ženami, které nechtějí být matkami | E15.cz

Vše o realitách

Vše o realitách Vstoupit do speciálu

Reportáž s ženami, které nechtějí být matkami

Veronika Koubová

Pokud záměrně nechceš mít děti, jsi pěkně sobecká. Jsi divná. Jsi kariéristka,  která ve stáří zůstane sama. S těmihle předsudky se ve společnosti setkává mnoho žen, které se dobrovolně rozhodly, že děti nechtějí. Když ale život nesměřuje k velké šťastné rodině, kam tedy? Jaké důvody má Tereza, Kateřina a Eva pro rozhodnutí nestát se matkou? 

Záměrně bezdětných žen na světě přibývá. Podle českých statistik z roku 2009 se zhruba 7 % mladých žen nikdy neplánuje stát matkou. To je dvojnásobek stavu z devadesátých let. Podle posledních statistik v USA se toto číslo blíží dokonce ke dvaceti procentům. Podobně jsou na tom i evropské země jako Rakousko, Německo nebo Nizozemí.

Nematky v průběhu staletí

Když se ohlédneme do minulosti, s překvapením zjistíme, že česká společnost na počátku 20. století na tom nebyla o nic lépe. Téměř každá pátá žena byla bezdětná. Nahrával tomu především fakt, že početí dítěte mimo manželství bylo naprosto nepřijatelné. Situace se změnila až v 60. letech, kdy se prudérnost začala rozvolňovat, a bezdětných žen tak ubývalo. Velký boom přišel se 70. léty. Normalizační politici nabízeli výhodné novomanželské půjčky a porodnost tak byla rekordní.

Pád komunistického režimu mladým lidem přinesl nové možnosti. Cestování, studium, kariérní vzestupy. Mentalita se s otevřením Západu proměnila a dnes už české dívky ví, že život nabízí kromě mateřství různorodé perspektivy. Jednou z nich byla v roce 2009 i zakladatelka klubu Nokidding, české odnože mezinárodní organizace, která sdružuje dobrovolně bezdětné lidi po celé ČR.

Absence mateřských pudů i nechtěná odpovědnost

Důvody, proč se nestát matkou, jsou různé. Pro někoho je přednější kariéra, někdo necítí mateřské pudy, někdo se bojí odpovědnosti. Příčin bývá ale většinou víc. „Těch důvodů je hodně. Za prvé k tomu nejsem charakterově uzpůsobená a dítě bych na první místo postavit nedokázala,“ uvádí jednadvacetiletá studentka biologie Tereza. „Za druhé v tom vidím velkou odpovědnost. Nechci riskovat a udělat rozhodnutí, které bych nemohla vzít zpět. Navíc děti nemám ráda.“

Téma mateřství si s odpovědností spojuje také Eva, šestatřicetiletá asistentka na vysoké škole, která se rozhodla svůj život zasvětit vědě. „Dítěti se programově nebráním, ale zatím je to pro mě vyloučené. Chci se věnovat oboru, který mě naplňuje. Myslím si taky, že rodičovství je strašně odpovědná role, protože musíte vychovat slušného člověka. Kdybych dítě měla, chtěla bych se mu věnovat.“

Osmadvacetiletá Kateřina, testerka počítačových her, nad konkrétními důvody přemýšlí déle. „Jsem prostě taková. Jako malá jsem si nikdy nehrála na rodinu, nezajímalo mě to. Nikdy jsem se v obchodech nerozplývala nad oblečením pro miminka. Od mala jsem zkrátka věděla, že děti nechci. Nemám mateřské pudy.“

Šťastné partnerství bez dětí?

Mnoho lidí si spojuje nematku se single životem, opak je ale pravdou. Bezdětnost rozhodně není pro spokojené partnerství překážkou. Z dokumentárního snímku Jany Počtové Nerodič (2017), který mapuje šest různých forem rodin, navíc vychází dobrovolně bezdětní manželé jako nespokojenější pár. Je ale snadné najít partnera, který děti nechce? „Potkala jsem už hodně mužů, kteří děti nechtějí.“ říká Tereza „Je jich rozhodně víc než žen. Při výběru partnera je tohle jedna z podmínek, kdy musíme oba dva dopředu vědět, že děti nechceme. Nikdo z nás by totiž neměl dělat tak velký kompromis, který by pak ve vztahu visel.“

Barbara Havelková: Kdo říká sexistické vtipy, ten si to ve skutečnosti i myslí

Stejný názor sdílí i Eva s Kateřinou. „Asi bych s někým, kdo by děti chtěl, vůbec být nemohla.“ říká Katka. „Ani kdyby chtěl děti adoptovat či být na rodičovské. Já bych to prostě nezvládala.“  

Nemilosrdný tlak společnosti

Ať už je žena zadaná nebo žije sama, tlak společnosti je neúprosný. Fenomén dobrovolně bezdětných žen je v české společnosti v porovnání s vyspělejšími evropskými zeměmi tematizovaný ještě velmi málo. Ideálem zůstává velká šťastná rodina a běda, když se žena mateřství vyhýbá. Po hraniční třicítce se s narážkami společnosti setkává často. „Rodina už dávno pochopila, že jdu jiným směrem. Zažívám to ale hlavně v práci a mezi přáteli,“ říká třicátnice Eva. „Nedávno mě zastavila šedesátiletá kolegyně a začala mi radit, abych si někoho našla. Proč bych si měla někoho hledat? Stejně tak mě přestalo bavit scházet se s kamarádkami, které chtěly nestále probírat děti a vztahy. Dnes už se setkávám jen s těmi, které se se mnou baví ‚normálně‘.

O životních katastrofách, které mohou vyústit z nátlaku okolí na nezadané třicátnice, ví Eva své. „Mám kamarádky, které když ve třiceti neměly partnera, tak si koukaly někoho uhnat a během půl roku s ním zplodily dítě. Dnes už je vztah s mužem nenaplňuje, tak mají zároveň milence. Od manžela odejít nemůžou, protože platí hypotéku na byt. Rozhodně tenhle model není neobvyklý a znám takových holek víc. Když takový příběh vždycky vyslechnu, vážně si v tu chvíli gratuluju.“

Nejmladší Tereza se vzhledem ke svému mládí spíše setkává s tím, že ji okolí zatím nebere vážně. „Většina lidí řekne, že jsem blbá a opakují, že mně to přejde. Stojí si za tím, že si to rozmyslím a až se mi narodí dítě, budu šťastná. Neuvědomují si asi tu zodpovědnost, kterou já za tím vidím.“

Katka navíc přiznává, že výrok: „Děti nemám ráda.“, je ve společnosti nemyslitelné tabu. „Vždycky slyším: „Mám ráda děti, ale nechci je.“ Málokdo řekne, že si s dětmi nerozumí. Já k nim ale pozitivní vztah opravdu nemám. Když křičí nebo brečí, tak mi to vadí a nevím, co s tím. Zároveň si vůbec nepřipadám chladná. Mám jinak lidi i zvířata moc ráda.“

Od nepaměti byla představa o úspěchu muže a ženy rozdělená jasně. Úspěšný muž nashromáždil hodně majetku, úspěšná žena se dobře vdala a porodila zdravé děti.Tenhle pohled doposud ve společnosti přetrvává. Zatímco na bezdětnou čtyřicátnici pohlíží společnost s pohrdáním, bezdětný čtyřicátník tak radikálně souzen není. Z biologického hlediska ženské hormony podporují rodičovské pudy více, proto je za špatnou považována hlavně žena. „V populaci se hodně lišíme,“ říká studentka biologie Tereza. „Některé ženy chtějí děti tolik, že jinak pro ně život nemá smysl. To je v pořádku, ať je mají a ať jsou spokojené. Existují ale i ženy, které mají tyto biologické rytmy nějakým způsobem utišené jinými hladinami hormonů.“

Dámy, nerozmyslíte si to ještě?

Zdá se, že respondentky mají jasno a matkami se skutečně nikdy nestanou. Je jejich rozhodnutí ale definitivní? Nemůže se něco změnit?

„Byla bych samozřejmě hloupá, kdybych si myslela, že se nic nemůže změnit.“ říká Tereza. „Zvlášť v jednadvaceti. Jde mi ale hlavně o to, abych nedělala žádný rozhodnutí ze strachu. Jen kvůli tomu, že to dělají všichni. Na 99 procent ale rozhodnutá jsem.“

Určitě to konečné rozhodnutí je.“ odpovídá Katka. „Cítím to tak odjakživa a nemyslím si, že se to změní. Chtěla bych mít kolem sebe lidi, které mám ráda a dělat, co mě baví. Zkrátka být šťastná, a to bych s dětmi nebyla.“

„Definitívní to není, ale zatím je to pro mě vyloučené.“ říká Eva. „Chci se věnovat hlavně filozofii, která mě naplňuje. V tomhle oboru je pro mě takové myšlenkové bohatství, ve kterém vidím velký smysl. Ale rozhodně ne v tom, jestli porodím dítě.“

Tereza, Katka ani Eva se zdají, že smysl života skutečně hledají jinde. Přede mnou sedí tři sebevědomé mladé ženy odhodlané poprat se za svá rozhodnutí a životní spokojenost. Daly přednost vlastnímu názoru před očekáváním společnosti, sebeúctou před zbrklým „lovením“ jakéhokoli partnera. Jsou příliš zodpovědné na to, aby se násilím nechaly vtěsnat do role matky, ve které by pak mohly selhat. Není přece špatné něco nechtít. Vylezme z ulit stereotypů a připusťme, že různí lidé mohou mít na věci různé pohledy. 

Autor: Veronika Koubová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!