Panika je nejdražší chyba. Šéf produkce KVIFF Petr Lintimer odhaluje, jak se dělá filmový festival
Petr Lintimer, šéf produkce Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, je karlovarský rodák. To je ale jen jedna z charakteristik, která mu pomáhá zvádnout náročnou organizaci prestižní akce. Lintimer pro e15 magazín shnrul své know-how do pěti bodů.
1. Znát prostor do poslední dlaždičky
Petr Lintimer je karlovarský rodák, a město tak zná velmi dobře. Ani to však podle něj nestačí. Každý rok některá ulice projde rekonstrukcí, oblíbený park zmizí pod stavbou a z náměstí se stává pěší zóna. Proto se produkční tým vrací do terénu po celý rok takřka každých čtrnáct dní. Díky tomu má pro každé zákoutí připravený plán B: Když technika nemůže na původní místo, do hodiny se přesune jinam. Stálý kontakt s městem navíc generuje nápady na estetiku festivalu. Před hotelem Thermal tak rok co rok vzniká vstupní zóna, která reaguje na aktuální architekturu i grafické trendy. „Kino je oslava,“ říká Lintimer, „a veřejný prostor si zaslouží stejnou péči jako plátno.“
2. Panika je nejdražší chyba
Karlovy Vary nejsou areál za plotem: během devíti dnů se tu vymění kolem 400 tisíc unikátních telefonních čísel a tolik je i návštěvníků. Z pohledu bezpečnosti by to tudíž mohl být oříšek. Festival proto staví na dvou pilířích. Prvním je celoroční spolupráce s Policií ČR, městskou policií, Hasičským sborem a s Magistrátem města Karlovy Vary, kteří ve Varech používají i metody vyzkoušené v zahraničí. Druhým pilířem je kultura klidné hlavy. Každý brigádník či pracovník bezpečnostní služby prochází školením, kde se učí nereagovat impulzivně, nepanikařit, když „někde zhasne světlo“ nebo se porouchá reproduktor. Jasně popsané protokoly určují, kdo zapne náhradní zdroj, kdo komunikuje s diváky a kdo volá „ticho ve vysílačce“. Lintimer připomíná, že bezpečnost musí být neviditelná: návštěvník má cítit svobodu, ne dohled. Díky promyšlenému zázemí tak hosté vnímají spíš červený koberec než bezpečnostní opatření.
3. Obklopit se lidmi lepšími, než jste vy
Lintimer sám nepromítá film, nestaví pódium ani netvoří architektonické výkresy. „Nikdo nemůže umět všechno,“ podotýká. Festival organizuje zkušený tým, mnoho lidí v něm pracuje řadu let. Delegování ale nesmí sklouznout k odhození odpovědnosti. Každá instrukce musí dávat smysl a lidé musejí věřit, že šéf ví, proč něco požaduje. Stejně funguje respekt i směrem k němu: Když architekt řekne, že je nutné navýšit rozpočet na vstupní portál, Lintimer mu věří, že mluví z praxe, a nikoli z rozmaru: „Bez vzájemné důvěry by se festival rozpadl do silo-projektů.“
4. Plánovat se začíná v srpnu
Jakmile na konci července zhasne poslední projekce, otevírají se excelové tabulky. V srpnu celý tým vyhodnotí uplynulý ročník – a do září vzniká první verze rozpočtu. Ten se ještě v průběhu následujících měsíců může měnit na základě předpokládané inflace, rozšiřování počtu kinosálů, s tím souvisejícím zvyšováním počtu personálu, festivalové výzdoby a podobně.
5. Humor drží festival pohromadě
Měsíc před festivalem spolu klíčoví lidé tráví čas měsíc v kuse 24/7, přes rok sdílejí kancelář v Panské ulici v Praze. Formální pondělní porady neexistují: „Poradu máme pořád, otočíme židli a hned to vyřešíme.“ Tahle blízkost by se mohla změnit v ponorku, kdyby tým nespojovalo přátelství a společný smysl pro humor. Vzniká dokonce „festivalové nářečí“, kterému nováček první dny nerozumí. Smích funguje jako ventil: když se něco zadrhne, vtípek u kávovaru srazí adrenalin a dovolí hledat řešení s čistou hlavou. „Jsme po těch letech taková festivalová rodina.“
