Roman Máca z Kremlin Watch: Lidé věří ruské propagandě, protože jim emoce zatemňují mozek

autor: Sasha Maksymenko zdroj: https://www.flickr.com/photos/112078056@N07/13087572943/

autor: Sasha Maksymenko zdroj: https://www.flickr.com/photos/112078056@N07/13087572943/

autor: Sasha Maksymenko zdroj: http://bit.ly/25gH7cR
Roman Máca
Ukrajina vře již dva měsíce, protesty si vyžádaly první oběti
Ukrajina vře již dva měsíce, protesty si vyžádaly první oběti
Kyjev, Ukrajina
18
Fotogalerie

Dvacet šest let po sametové revoluci se Česko opět potýká s proruskou propagandou. Ta se rozvinula především po nástupu internetu – aktuálně u nás existují desítky proruských webů, které produkují zavádějící i nepravdivé články a jejichž vlastnictví je záhadou. Právě těmto webům se věnuje Roman Máca, který se specializuje na prokremelskou propagandu v think-thanku Evropské hodnoty. Proč lidé takovým stránkám věří? A co je jejich cílem?

Jak si lze vysvětlit paradoxy týkající se proruské propagandy? Tak třeba – pokud proruský server vydá pochybnou neověřenou zprávu znevažující USA, lidé v diskuzích tomu automaticky věří a Spojené státy častují nepublikovatelnými výrazy. To i přesto, že v článku je explicitně řečeno, že se informace nepodařilo ověřit. Ale pokud se v nějakém zavedeném médiu objeví informace vyznívající negativně pro Rusko, hned je v diskuzi zpochybňována pravdivost článku. Čím si to vysvětlujete?

Ruské a proruské dezinformační kampaně cílí především na osoby, které formulují svůj pohled a názor na základě emocí. Racionální uvažování a logika věci tak jde často stranou. Problém je také v nedostatečné mediální gramotnosti a v principu, že v záplavě mnoha různých informací někteří lidé, a není jich málo, věří v podstatě pouze tomu, čemu věřit chtějí a co zapadá do jejich pohledu na svět.

Zmiňujete nepublikovatelné výrazy. Ty jsou jednoduše projevem emocí, kdy takový člověk, pokud se mu něco nelíbí, častuje protistranu různými vulgarismy, výhrůžkami apod. Pro některé osoby je tento způsob komunikace v diskusi o různé problematice přirozený. To ve spojitosti s nižším všeobecným přehledem, nedostatečnou mediální gramotností a důrazem na emoce při formulaci svého postoje dává potenciál k tomu, že někteří lidé věří spíše různým anonymním webům s nejasnou strukturou, financováním apod. oproti zmíněným zavedeným médiím, které fungují transparentně, mají propracovanou redakční politiku a kladou důraz na kvalitu poskytovaných informací.

Stačí lidem k určení pravdivosti dané informace pouze vědomí, že právě čtou zavedené nebo tzv. alternativní médium? Nebo zde prostě figuruje známá teze, že lidé věří tomu, co podporuje jejich názor?

Problémem je opět mediální gramotnost a jev, kdy lidé věří spíše tomu, co koresponduje s jejich vlastní identifikací. V dřívějších dobách, před rozmachem internetu, byla oblast zpravodajství spojena pouze se zavedenými institucemi, ve kterých lze očekávat důraz na kvalitu a objektivitu. Bavíme se o svobodné společnosti, a ne o společnosti s autoritářským systémem řízení, kde jsou média zneužívána k prosazování cílů takových režimů.

Nicméně dnes je doba jiná. V podstatě každý bez jakýchkoli odborných předpokladů si může na internetu založit svůj blog, nazvat ho „nezávislým a objektivním zpravodajstvím, co píše pravdu“ a následně onu „pravdu“ šířit. Mnoho čtenářů takový obsah vstřebává podle starého principu „když je to v novinách, tak je to pravda“ a „co je psáno, to je dáno“. A samozřejmě si vybírají takový pohled, který zapadá do jejich vidění světa. Často tak nerozlišují, odkud daná informace pochází, zda ze seriózního média či z média alternativního s pochybnou strukturou. Objektivní zpravodajství neznamená to, že médium bude publikovat pouze takové informace, se kterými souhlasím. To si řada lidí neuvědomuje.

Z vlastní zkušenosti vím, že člověka sdílejícího nějakou lživou informaci z proruských webů je až nemožné – i přes jasné důkazy – přesvědčit, že to, co čte nebo sdílí, je lež. Přitom se často jedná o vzdělané lidi. Jak lze s lidmi, kteří jsou imunní vůči faktům, pracovat? A je to vůbec možné?

Zde opět hraje významnou roli emoční stránka věci, kdy je s takovým postojem jedinec osobně identifikován nehledě na objektivní skutečnost. Emoce tak zatemňují mozek a racionální uvažování jde stranou. Dotyčný tak jinou alternativu výkladu i přes sebelepší argumentaci protistrany jednoduše nepřijme, protože ji přijmout nechce. A snažit se přesvědčit přesvědčené je marnou snahou a ztrátou času a energie.

I někteří mladí lidé, u kterých by se dala předpokládat mediální gramotnost, věří proruské propagandě a nedokáží ji rozpoznat…

Mladí lidé často zpravodajství, politiku atd. významně nesledují. Chytají jen pouhé střípky a v mnoha případech čerpají informace pouze z prostředí sociálních sítí, kde se, jak je známo, šíří mnoho různých hloupostí, hoaxů, explicitního obsahu, který s reálným stavem věci mívá pramálo společného. Mladí, i přes kvalitní potenciál být mediálně gramotnými, jsou digitálními domorodci a berou často informace povrchně, berou to, co lze rychle zhlédnout – titulky, obrázky apod. O hlubší náhled do problematiky, studium analýz, komentářů atd. se často nezajímají. Kvalitní fundované zpravodajství s racionálním obsahem je svým způsobem chladné a nudné. Proto je mohou více oslovit jisté emotivní „výkřiky“, konspirace, „šokující odhalení“, kterých jsou proruské weby plné.

Ostatně není tomu tak dávno, co novinářka Žanna Němcovová (dcera zavražděného ruského politika Borise Němcova) v Praze vyjádřila své sympatie k německé a švýcarské televizi, jelikož jsou pro ni nudné a jde tak o pozitivní věc. Uvedla, že televize tak nepůsobí agresivně, ale klidně, a prostor má diskuse, argumentace, slušnost a respekt.

A jak tedy situaci s mediální gramotností mladých změnit?

Základem je kvalitní mediální výchova, která je podle mého názoru na našich školách i v rodinách nedostatečná. Máme jistě co zlepšovat a jsem rád, že se objevují různé iniciativy, které se tuto oblast snaží pozdvihnout a posunout dále.

Paradoxně může pomoci i jakási šoková terapie, kdy se například mladí stanou terčem útoku a jisté aktivity je osobně zasáhnou. To způsobí jakýsi mobilizační efekt a prohloubení zájmu o danou problematiku.

Vzpomeňme si na události 17. listopadu 2015, kdy byl pražský Albertov obsazen proruskou aktivistkou Jelenou Vičanovou kvůli akci na podporu prezidenta Zemana. Na ni se sjeli „turisté“ z Osvětiman, paramilitární proruské jednotky a příznivci Bloku proti islámu, zatímco studenti nebyli na tomto pro ně tradičním místě vítáni.

Došlo tak k jakési šokové terapii aktivizující řadu studentů, kteří se v náhradním termínu dostavili oslavit státní svátek. U mnohých „prozemanovsky“ laděných internetových diskutérů a na proruských webech bylo možné průběžně sledovat opovržení studenty s tím, že jde o šaškárnu, že v předešlých ročnících nepřišli, ale najednou se na Albertov hrnou. Mohli jsme tak sledovat jistý mobilizační efekt, kdy si studenti řekli, že takto ne a že je potřeba konat. A k tomu efektu došlo jen kvůli zmíněnému šoku, kdy projevy autoritářství, které proruské iniciativy podporují, pocítili na vlastní kůži.

Prožitek tak vyvolává ze strany mladých vyšší zájem o společenské dění. S ním souvisí i hlad po informacích, kdy je kladen důraz na jejich výběr, relevanci a kvalitu. To přispívá ke zvýšení povědomí v oblasti mediální gramotnosti.

A jsou mladí všeobecně vůbec prozápadní? Není tento názor jen součástí sociální bubliny vysokoškoláků, i když je potom realita úplně jinde?

Řekl bych, že jsou, pokud prozápadní směřování bereme za orientaci k hodnotám jako svoboda a demokracie. Drtivá většina se svým způsobem před rok 89 vracet nechce a jedince s tvrzením „za komunistů bylo lépe“ by nebylo mezi mladými snadné nalézt. Současně je pro většinu představa jakéhosi úzkého spojenectví s Ruskem jako záruky svobody a prosperity nanejvýš komická.

Co ale vidím jako nebezpečné, ukázaly nedávné slovenské volby. Z takzvaných exit pollů bylo možné sledovat výrazný nárůst příklonu mladých prvovoličů k radikálním politickým proudům, které hodnoty svobodné a demokratické společnosti nevyznávají. A příklon k těmto antisystémovým uskupením hraje ruským zájmům do karet.

Nejsou to právě mladí lidé, na které může mít propaganda největší dopad? Ať už kvůli chybějící historické zkušenosti nebo třeba proto, že se příliš o politiku nezajímají a proruská propaganda jim poskytuje jednoduché a jasné odpovědi v dnešním složitém světě?

Největším nepřítelem nejen pro mladé, ale pro nás všechny jsme my sami, respektive naše pasivita jako občanské společnosti. Každý občan by měl vyžadovat kvalitní a co nejobjektivnější informace a na jejich základě formulovat svůj postoj. A proruská propaganda takovým zdrojem informací opravdu není.

Mnozí si také mohou říci, že stejně nic nezmění, že jsou jen kapkou v moři. Ale co jiného je moře než množina kapek. A právě kapky určují, jak moc to moře bude slané. Čím početnější bude ona mlčící část obyvatelstva, tím více je fungování společnosti ohroženo.

Chybějící vlastní historická zkušenost deficitem podle mého názoru není. Vždy bude existovat určitá skupina osob, kteří budou ve společnosti černými ovcemi a budou ospravedlňovat historické zločiny a vyznávat jim poplatné ideologie. Jde pouze o to, abychom dokázali vytvořit takovou společnost, ve které bude černých ovcí co nejméně. Nezájem o politiku a o všeobecné dění a s tím nefungující občanská společnost autoritářským vlivům značně nahrává. Problém tak vidím spíše v pasivitě mladých, a nejen mladých. Ta vytváří prostor, který následně může být zaplněn čímsi škodlivým. A o jeho zaplnění se tyto proruské vlivy snaží.

Složitou problematiku rovněž nelze řešit jednoduchým přístupem s využitím jakéhosi selského rozumu. Navíc rozhodnutí plynoucí z emocí, strachu, nenávisti bývají zpravidla chybná. A proruská propaganda po nás právě taková rozhodnutí chce. V racionálním světě je bez šance.

Roman MácaRoman Máca

Může mít vliv na podlehnutí propagandě i to, že se ve školách v dějepise studenti často nedostanou dál jak za 19. století? Na Slovensku třeba kvůli úspěchu Kotlebovy strany chtějí pro žáky zavést povinné exkurze do Osvětimi.

Kvalitní znalost historie je velmi důležitá, až nezbytná. Z historie se musíme umět poučit, abychom nedělali stejnou chybu dvakrát. Problémem je, že historické skutečnosti jsou v zemích s autoritářským režimem různě přepisovány. Vzpomeňme lživý dokument ruské televize o událostech srpna 1968 v Československu. Dokument chtěla Česká televize odvysílat, ale po snaze o zakoupení vysílacích práv byl „záhadně“ stažen z distribuce. Šlo o produkt určený pro ruského diváka formující jeho pohled na historii. Do něj byly podprahově podsunuty aktuální paralely týkající se událostí na Ukrajině.

Slovenskému návrhu fandím, i když lépe by bylo, aby se podobný návrh neobjevil a lidé si sami uvědomili hrůzy holocaustu a ve volbách nevolili neonacistické uskupení.

Člověk v tísni třeba vytvořil materiály pro středoškolské pedagogy týkající se odhalování ruské propagandy, které mohou využít při výuce mediální gramotnosti. Není už ale pozdě začínat s mediální gramotností na střední škole?

Pozdě je. S výukou mediální gramotnosti by se mělo začínat ve věku, kdy děti začnou nová média používat. Nemělo by jít pouze o výuku v rámci školy, ale také v rámci rodiny. Pokud rodiče dítěti dají například kolo, nejdříve si prověří, jestli dítě zná dopravní předpisy a až potom ho vpustí na silnici. Podobně by to mělo fungovat, když děti dostanou například tablet. Ale to rodiče často opomíjí, protože v mnoha případech těmto novým fenoménům, jako je například kyberšikana, nerozumí.

Výuka mediální gramotnosti je dlouhodobým procesem a daná témata by měla reflektovat věk a to, k čemu děti nové technologie používají. Děti by se měly především dozvědět více o rizicích internetu, jak jim předcházet, jak se jim bránit a u koho nalézt pomoc. Podstatná je rovněž informace, že cokoli na internetu vidí, nemusí být pravda. Jako nejpodstatnější milník pro výuku mediální gramotnosti vidím období, kdy děti začnou hojně používat sociální sítě. Tedy rozmezí 9–12 let věku.

A je vůbec nutné se ve školství zaměřovat se na proruskou propagandu jako takovou? Nestačilo by se zaměřit pouze na čtenářskou a mediální gramotnost, schopnost debatovat, argumentovat, vyhledávat informace?

Více než nutné. Školství by mělo produkovat sebevědomé a kvalitním vzděláním vybavené občany, pro které bude svoboda a demokracie neoddělitelnou hodnotou. A také je potřeba, aby školství dokázalo mladé připravit na to, jak svobodnou a demokratickou společnost ubránit proti různým manipulativním vlivům, které proti takové společnosti brojí. Příkladem je právě proruská propaganda, a proto je o ní potřeba mluvit.

Jak je možné, že v zemi, která si prošla komunistickým režimem a byla pod silným ruským vlivem, vzkvétá proruská propaganda?

Pro to existuje několik faktorů. Pro některé je to nostalgie k minulému režimu, který se orientoval na východ. Ti, zejména starší ročníky, vnímají sametovou revoluci a s ní související změny jako velkou tragédii, jelikož ztratili například své společenské postavení nebo zaměstnání a v novém systému se již nedokázali tak úspěšně prosadit. Volají tedy po změně, kdy autoritářské Rusko s centralizovanou mocí a se silným vládcem jim dává jakousi velmi naivní představu, že vše bude jako před třiceti lety. Z těchto osob s nostalgickou emocí a se současným světabolem se často „rekrutují“ proruští blogeři a diskutéři šířící proruskou propagandu.

Dalším faktorem je postava prezidenta Zemana, který je otevřeně proruský. Např. Washington Post ho nazval faktickým mluvčím Kremlu. Prezident je také označován za trojského koně ruských a čínských tajných služeb. S jeho osobou tak ruské a proruské vlivy u nás získávají nepsaného garanta, a to garanta vysoce postaveného.

Hlasateli proruských postojů jsou i politici ze stran KSČM, SPD a někteří sociální demokraté. Tyto postoje také podporují další uskupení mimo parlament, která lze označit za radikální a antisystémová. Nejvíce viditelní a přímo napojení na Rusko jsou v tomto Bartošovy Národní demokraté.

Dále lze na věc nahlížet tak, že ČR je i nyní Kremlem vnímána jako sféra ruského vlivu. I proto jsou u nás tyto aktivity silné a podporované. Tuto sféru vlivu lze označit lehce. Jedná se především o regiony, kam historicky vstoupila noha ruského vojáka.

V ČR také existuje tradice velmi silné rezidentury sovětských, respektive ruských tajných služeb. O tom vypovídá i neúměrně vysoký počet zaměstnanců ruské ambasády, z nichž značná část je vedena jako technický personál. Toto označení bývá často zástěrkou pro špionáž.

Nelze opominout ani snahu o prosazování ekonomického vlivu například v energetice. Jistá média ještě nedávno doslova pěla ódy na zastaralé sovětské, respektive ruské jaderné reaktory. A je třeba přihlížet i k poměrně silné ruské komunitě v ČR, která je sdružována do různých tematických krajanských spolků šířících prokremelské postoje.

Existuje ruská propaganda i na západ od nás?

Tam funguje v jiném světle z důvodu absence jakési nostalgie po starých dobrých časech, jako tomu je v zemích bývalého východního bloku. Na západě se tato propaganda snaží především destabilizovat společnost, podkopat důvěru k institucím a podporovat radikální autoritářská a nacionalistická uskupení. V zemích EU ji nejvíce pociťují Němci. Mohli jsme tak sledovat případ údajného znásilnění třináctileté ruské dívky žijící v Berlíně ze strany migrantů. Tato fiktivní vymyšlená událost po celém Německu vyhnala stovky lidí demonstrovat a rovněž způsobila diplomatickou roztržku mezi oběma zeměmi. Demonstrace organizovaly radikální strany, například německá NPD. Ta již otevřeně deklaruje spolupráci s Ruskem a rovněž ruskojazyčné krajanské spolky. Došlo tak ke snaze zaktivizovat jakousi pátou kolonu. Nutno podotknout, že počet ruskojazyčných osob „od narození“ se v Německu pohybuje v řádu 2–3 milionů, z nichž řada sleduje výhradně ruská média.

Kreml obecně podporuje různá radikální a nacionalistická uskupení napříč Evropou. Vzpomeňme například půjčku pro stranu Marine Le Penové jako odměnu za schválení anexe Krymu. Podobné z Ruska podporované iniciativy, ať morálně či materiálně, můžeme nalézt takřka v každé evropské zemi. Intenzita aktivit a témata korespondují s aktuálními událostmi, historickým vývojem, politickou orientací apod. Nedávno jsme mohli sledovat dezinformační tlak na proběhlé nizozemské referendum a stejné manipulativní snahy se nyní obrací k takzvanému Brexitu. Obecně tak můžeme sledovat manipulaci s veřejným míněním a zásahy do vnitropolitické situace druhých zemí ze strany Ruska. Pracuje se opět s iracionalitou a emocemi, jako je strach a nenávist.

Pokud se zaměříme na jednotlivé státy EU s ohledem na ruské a proruské dezinformační aktivity, jako nejvíce ohrožené vidím Německo, pobaltské státy a ČR.

Vidíte nějakou paralelu mezi působením proruské propagandy a třeba klesající důvěrou Čechů v EU nebo vysokými preferencemi KSČM?

Paralelu spíše vidím s vývojem po listopadu 89 obecně. Řada lidí se domnívala, že se změnou systému vše půjde jaksi samo a během několika let dosáhneme standardu západních zemí. Princip „pracovat jako v socialismu a žít jako v kapitalismu“ ale nefunguje. Pokud naše ekonomika nebude vysoce znalostní a inovativní, takové úrovně jen těžko někdy dosáhneme. Polistopadový vývoj byl navíc spojen s „divokou“ privatizací a s problémy, kdy se mnoho finančních prostředků ztratilo kdesi v nenávratnu. Rovněž dochází k ukončení činnosti zavedených podniků, které byly vytunelovány, či ukončily svou činnost, protože na nových trzích nebyly konkurenceschopné. Svůj podíl nese i politická reprezentace. Dochází tak k jisté deziluzi a kvůli ní řada jedinců vidí naše členství v západních strukturách jako nepříliš úspěšné. To naše prozápadní a prounijní směřování oslabuje a naopak posiluje jiné směry.

Následně se objevuje migrační krize a rizika spojená s projevy radikálního islámu a jeho pronikáním do Evropy. Na tématu se tak přiživují různí populisté a rovněž je i zlatým dolem nejen pro ruskou a proruskou propagandu, ale pro veškerá antisystémová uskupení. Nespokojení občané tak hledají alternativu a tu jim předkládá protizápadní propaganda. Ale pokud se někdo domnívá, že vystoupením ze společenství nejvyspělejších zemí světa a opětovným příklonem k autoritářským východním režimům, tedy k zemím, kde míra svobody ve společnosti a kvalita života zdaleka nedosahuje takových hodnot jako v zemích EU, získáme cosi dobrého, je to přinejmenším smutné. Roli opět hraje iracionalita. Evropa musí hledat společná řešení. Vše ostatní je naší prohrou a ohrožením.

Co je cílem prorusky orientovaných webů? Často se totiž nezaměřují pouze na Rusko, mají širší záběr – USA, EU, uprchlickou krizi…

Cílem je zlikvidovat pravdu a ukázat, že pravda jednoduše neexistuje. Že existuje pouze více pohledů na danou věc. Jedinec se tak v záplavě informací ztrácí, upadá jeho zájem a je také snáze manipulovatelný. Například okolo tragédie letu MH 17 jsme mohli okamžitě sledovat řadu konspiračních teorií o příčinách události. Ty se začaly objevovat na proruských webech.

Dalším cílem je samozřejmě i pozitivní propagace jistých proudů a naopak vyvolávání antipatie k proudům protichůdným. Vše se děje na základě dezinformací, konspiračních teorií a vyvolávání emotivních reakcí, podněcování strachu, nenávisti.

Podle počtu „lajků“ u různých proruských skupin nebo webů se zdá, že se jedná spíše o zájem pár tisíců lidí. Je třeba se takového množství obávat? Je možné, že se vliv dosavadní propagandy bude v budoucnu zvětšovat?

Internet a sociální sítě jsou zvláštním světem, kde například na základě falešných profilů, či koordinovaným klikáním do anket lze manipulovat jakýsi celkový obraz. Osobně mě vždy pobaví, když nějaké uskupení s jasným vymezením založí jakousi anketu, kterou sdílí po svých skupinách s výzvou ke klikání. Výsledky jsou tvůrci následně prezentovány jako skutečný „hlas lidu“ s tím, že odborně zpracované sociologické průzkumy jsou lživé. Paradoxem je, že tito lidé tomu opravdu věří. Diskusní trollové jsou rovněž velmi aktivní a jsou slyšet. Skutečný efekt o proměnách společnosti, ale můžeme vidět pouze na výsledku voleb.

Obávat se a být obezřetný je vždy na místě. Jak jsem již zmínil, v každé společnosti existuje určitý počet černých ovcí. Proruské weby a k nim relevantní skupiny na sociálních sítích jsou pomyslným zatuchlým páchnoucím smetištěm. A existují osoby, pro které je toto prostředí přirozené a cítí se v něm komfortně. Jde pouze o to, aby naše společnost byla na takové kvalitativní úrovni, aby takových osob bylo co nejméně a nemusely hledat alternativu na tomto smetišti. A to by především měla být naše obava a s ní i související konkrétní opatření. Je tedy na nás samotných, zda se pach smetiště bude nadále šířit. Jako vhodnou cestu vidím zvyšování mediální gramotnosti a obecně aktivního zájmu o společenská témata, respektive budování občanské společnosti. Jako nevhodnou vidím cenzuru, pokud dané iniciativy neporušují zákon. Pokud ano, je jejich omezení přirozené a nezbytné. To ale okruh osob s nimi spojených hodnotí jako „politický proces“ a útok na svobodu slova, což je současně hloupostí i formou sebepropagace.

Sami se tak můžeme zamyslet nad tím, jaký vlivný politik tuto definici naplňuje.