Rozdělení Československa by mělo být inspirací pro Maroko, říká zastánce samostatnosti Západní Sahary

Západní Sahara

Západní Sahara Zdroj: Vojtěch Jochim

Západní Sahara
Západní Sahara
Západní Sahara
Západní Sahara
Západní Sahara
22
Fotogalerie

Zamrzlý konflikt na Západní Sahaře se táhne už roku 1975, kdy odsud odešli španělští kolonizátoři. Na rozlehlé, řídce obydleném území tehdy vzneslo nárok Maroko a ihned sem poslalo masivní invazní síly. Obrovské přesile se postavili vojáci saharské Fronty Polisario, což je organizace založená původně studenty a zastánci nezávislosti a demokracie, která se počátkem sedmdesátých let stala hlavní mocenskou silou v zemi. Krutá válka skončila roku 1991. Vítězné Maroko ovládlo takřka veškerá města i infrastrukturu v zemi a snaží se za pomoci represí zlomit odpor místních a začlenit ji jako svou nedílnou součást. Západní Sahaře se tak začalo říkat „poslední africká kolonie“. 

Jak vidí okupaci místní lidé? Jak vypadá každodenní život a nakolik jej ovlivnily marocké zásahy? Zdrojů pojednávajících o aktuální situaci je velmi málo, vydal jsem tedy se na cestu do Marokem obsazené části Západní Sahary s cílem tyto otázky objasnit. 

Rozespale otevírám oči, většina ostatních cestujících však netečně podřimuje. Jednotvárný patnáctihodinový průjezd pouští v autobuse mířícím z Marakéše do západosaharského Al-Ajúnu zatím narušila jen hraniční vojenská prohlídka a pro mě také nepříjemný výslech. 

O chvíli později již vystupuji ve městě a okamžitě budím pozornost. Mnoho cizinců sem nejezdí. Jeden mladík na mě mává a křičí: „Welcome to Western Sahara!“

Kontrastní velkoměsto uprostřed pouště

V Al-Ajúnu žije skoro polovina z půl milionu obyvatel země. Stejně jako takřka všechna zdejší města byl založen Španěly, kteří oblast ovládali od konce 19. století. Avšak i dnes, po několikanásobném nárůstu obyvatelstva, se na území o rozloze Velké Británie nachází jen pět měst přesahujících deset tisíc obyvatel. 

O to kontrastněji pak působí centrum Al-Ajúnu, které vypadá jako kousek luxusu uprostřed pustiny. Úhledná náměstí plná lidí a palmové záhonky lemují pizzerie, restaurace, a dokonce jedna pobočka řetězce McDonald's. Čas od času míjím pětihvězdičkový hotel. To vše je důsledkem poptávky pěti set členů mírové mise OSN, která sem byla vyslána v devadesátých letech, aby kontrolovala jednání Maročanů a pomohla sjednat referendum o nezávislosti, jemuž se vláda už desítky let brání. Tito lidé zde ovšem místním nepřiměřeně zvyšují ceny. Za moderním charakterem centra však stojí také obří investice marocké vlády do místního třísettisícového správního regionu, který tvoří více než polovinu investic do rozvoje celé třicetimilionové země. 

Mezi kolemjdoucími lidmi je patrný kontrast. Muže v dobře padnoucích tmavých oblecích a kravatách střídají lidé v dlouhých volných kaftanech a turbanech chránících před větrem. Bílá SUV s označením OSN míjejí Sahařané s osly a koňskými povozy. 

Jejich etnická příslušnost je dodnes nejasná. Během celé historie docházelo na Západní Sahaře k míšení saharských nomádských kmenů a jejich kultury s nepůvodními muslimskými arabskými vlivy. 

Většinu populace dnes ovšem tvoří maročtí přistěhovalci, které sem již od poloviny sedmdesátých let láká vláda extrémně výhodnými sociálními pobídkami – i kdyby se tak případné referendum o nezávislosti odehrálo, noví příchozí by svými hlasy saharské příznivce nezávislosti pravděpodobně převážili.

Všude lze také vidět francouzské nápisy a většina místních mě oslovuje „monsieur“. Francouzština zde jakožto druhý marocký jazyk vytlačuje španělštinu, kterou Západní Sahara zdědila z koloniální éry. Po Španělech tu zůstaly hlavně katolické katedrály v Al-Ajúnu a Dakhle a malá komunita čítající sto až dvě stě lidí. 

Neutěšenou politickou situaci připomínají všudypřítomné marocké vlajky a symboly, které visí na úředních a vojenských budovách nebo hotelích a jimiž jsou pokresleny některé zdi. Tyto pohledy jsou pro vojensky obsazená území typické. Naopak jen jednou narážím na kostrbatý bílý nápis „Sahara libre!“ skrytý mezi dvěma domy. Nikomu se nechce riskovat. 

Na každém rohu se nachází střežená armádní budova. Přísní vojáci v zelených baretech značně znepříjemňují atmosféru v ulicích. Při potlačování nepokojů, které tady opakovaně propukaly, se údajně dopouštěli nepřiměřených brutalit, navíc docházelo k mizení politicky nepohodlných osob. 

Neustále mě kontrolují a zjevně si dávají vědět, kde se pohybuji. Občas za mnou někdo zpovzdálí chodí, jindy zase moje auto neustále následuje policejní vůz. Údajně je to zde běžné. 

Polisario, jehož členy a sympatizanty se snaží marocké složky najít, totiž ani s porážkou ve válce nezaniklo. Ve válce byli jeho vojáci vytlačeni do prázdného pásu pouště při hranicích s Mauritánií. Obě oblasti Maročané oddělili vystavěním dva a půl tisíce kilometrů dlouhého systému písečných zdí. Za nimi existuje tzv. Saharská arabská demokratická republika, kde ovšem žije jen několik tisíc vojáků a kočovníků. 

Proměna každodenního života

Na okrajích města se kontrast i napětí vytrácí, vše vypadá prostě a jednolitě. Mezi nízkými ošoupanými domky si několik chlapců kope s míčem. Ze stánku s potravinami vychází obézní muž a otevírá si láhev vody. Styl života se nijak nevymyká ostatním městům Severní Afriky – pro místní obyvatele však není původní.

Ještě v polovině minulého století se většina populace živila jako kočovní pastevci. První vlna urbanizace přišla v šedesátých letech s objevením fosfátů na východě země, což nastartovalo do té doby neexistující průmysl. Na začátku 70. let přišlo sucho, které na mnoha místech proměnilo poslední ostrůvky zeleně v mrtvou pustinu a znemožnilo řadě pastevců v celé severozápadní Africe shánět dál obživu tradičním způsobem. Poslední ránu kočování pak dala válka, během níž byla poušť zaminována. 

Došlo tak k radikální proměně každodenního života. S růstem měst také vznikla na základě španělského stylu poloviny minulého století místní svérázná architektura, tvořená převážně jednopatrovými červenými a bílými domky. Podobné čtvrti jako ta, kterou právě procházím, tvoří veškerá města historické Španělské Sahary, a na první pohled ji tak odlišují od zbytku Maroka. 

Většina území je neobydlená

Když vyrážím za město, za poslední roztroušenou zástavbou se naskýtá pohled na obrovské množství plastů a dalšího odpadu, které všudypřítomný silný vítr přesouvá na kilometry daleko od lidského osídlení.

Postupně však vše střídají nekonečné písečné duny, několik stád dromedárů s pastevci a opuštěné chatrče. Během průjezdu pouští jako by ani neplynul čas. Pustina tvoří devadesát devět procent celého území Západní Sahary. Její velká část zůstává netknuta kvůli minám z války. Jednotvárnost krajiny narušují jen občasné stavební stroje a dělníci, kteří odstraňují písek a budují zástavbu pro nové marocké usedlíky. A také prudce se otáčející větrné elektrárny, které se před námi postupně vynořují, jak se blížíme k pobřeží. 

Maroko sem pro jejich stavbu pustilo společnost Siemens, aniž by dostalo svolení místních lidí, což spustilo vlnu opozičních protestů. Neexistuje však mezinárodní právní konsenzus, který by Západní Sahaře zajišťoval jasný status, a fakticky zde vládne právo silnějšího. Maroko tak má v podnikání podobných kroků volné ruce.

Brzy se ocitám na prahu Atlantského oceánu. Dlouhé písečné pláže a útesy omývané prudkými vlnami jsou obsazeny drobnými rybáři. Někteří se pohybují kolem malých osamělých rybáren, jiní si tady s vzájemným odstupem rozdělali velké obytné stany, které byly dříve používány kočovníky, a nyní si chystají pruty, malé bárky nebo už sledují pěnící hladinu. Stejně to vypadá po celé délce tisícikilometrového pobřeží Západní Sahary, pro kterou je rybaření důležitou součástí obživy i kultury. Moře je bohaté na ryby, chobotnice, měkkýše, korýše a řadu dalších druhů. 

Tradiční rybářství na ústupu

Po chvíli vjíždím do desetitisícového přístavu El Marsa. Všude panuje čilý ruch. Muži nosí pytle s náklady na hlavách a míří na vojensky střežený můstek, aby je vyložili na jedné z velkých rybářských nebo nákladních lodí. Jiní se vydávají na moře v jedné z menších bárek. Podél hlavní cesty stojí řada malých venkovních podniků s rybami a mořskými plody, kde si někteří užívají přestávky. Pokřikující prodavači mě lákají k prázdným stolkům. 

Maroko v posledních letech staví desítky nových rybářských přístavů fungujících pod kontrolou všudypřítomné armády. Připlouvají sem stále nová marocká i evropská plavidla. Dochází k masivní těžbě, která není příliš kontrolována, protože mezi investory a vedením přístavů údajně často dochází ke korupci. To vše značně ztěžuje obživu drobným místním rybářům, kteří tvoří nemalou část celé saharské populace.

Opozice to označuje za porušování rezoluce OSN z roku 1962, podle níž má každý národ nárok rozhodovat o přírodních zdrojích na svém území. Ze stejného důvodu jsou vedeny spory o těžbu fosfátů. Evropský soudní dvůr dokonce rozhodl, že dohoda mezi Marokem a EU, která umožňuje evropským lodím rybařit v Marockých vodách, se nevztahuje na Západní Saharu a evropská plavidla tudíž v oblasti loví ilegálně.

Jen o několik kroků dál od pobřeží však panuje naprostý klid. Čtvrť plná nízkých bílých domků je totožná s těmi na okraji Al-Ajúnu. V úzkých uličkách pobíhá několik dětí a na rohu posedává vysoký taxikář, jinak není po nikom ani stopy. Území Západní Sahary je prakticky jednolité, podobně vyhlížejí všechna města i vesnice.

Vyrážím dál. Deset kilometrů na sever leží vesnička Foum el Oued, kde se nachází oblíbená pláž. S velkými rozestupy se tady koupe několik skupin mladých lidí. „Pojď sem,“ křičí na mě opodál sedící mladík silné postavy, který se představuje jako Ahmed. Ihned se seznamuji s ním i několika jeho kamarády. 

Každý tady uvažuje o odchodu

„Já jsem odsud, Ajúb je z Tarfáje, malého rybářského města na severu,“ představuje sebe i mladíka, který mi právě tiskne ruku. 

Přestože se všichni označují za hrdé Sahařany, život se jim tady nelíbí. „Není tady univerzita, studovat musíme v Maroku. Je to pro nás dost drahé a s diplomem pro nás stejně neexistují pracovní místa. My všichni jsme studovali v Agadiru, ale živíme se jen příležitostnými pracemi.“ 

Naráží tím na fakt, že zemědělství, rybaření ani těžba fosfátů, na nichž je místní ekonomika postavená, žádné lukrativní pozice nenabízejí. Odhady HDP a dalších ekonomických ukazatelů řadí Západní Saharu pod průměr i mezi africkými zeměmi. 

„Všiml jsem si, že sem Maroko dost investuje, všude se buduje,“ oponuji. „Copak to sem nějaké nové příležitosti nepřineslo?“

„Nám rozhodně ne. Maročtí novousedlíci zaměstnávají jen sebe navzájem a zisky odcházejí do Maroka. Může to vypadat, že se vláda snaží těmi penězi koupit si naši přízeň, ale tak to není. Jsou to pro nás kolonizátoři. Ze všech těch investic jsme neviděli ani dirham.“

Ve své zemi se prý cítí jako lidé druhé kategorie. „Podívej se do přístavu. Všichni ti noví cizáci vybírají našim lidem moře přímo před nosem. 

Ajúb byl mistrem Maroka v surfování. Měl jet reprezentovat zemi na mezinárodní šampionát. Ale oni ho odsunuli a nahradili nějakým Maročanem jen kvůli původu. Od té doby tady živoří. A takhle to vypadá všude.“

Proti námitkám, že se proti tomu místní dnes nijak nebouří, horlivě odporuje. Nemají prý šanci něco dělat, protože Maroko má třicet milionů obyvatel, zatímco Sahařanů je maximálně dvě stě tisíc. Za všechny dosavadní pokusy draze zaplatili.  

„Velká většina lidí už se s tím prostě smířila, drží hubu a předstírá, že je všechno v pořádku. Tak to ale nejspíš vypadá při každé okupaci. Změna jen tak nepřijde, za mého života určitě ne. Inšalláh, kéž by se jí dožili alespoň moji vnuci.“

Tato beznaděj a špatné životní podmínky podle něj ve všech vyvolávají touhu odejít. „Moje rodina, sousedé, kamarádi, všichni vzali čluny a odpluli na Kanárské ostrovy. My bychom tam také chtěli. To tady mám celý život dřít za pár babek a nikdy nespatřit nic jiného než kus pouště?“

Zdejší lidé se na nedaleké Kanárské ostrovy plaví v desetitisícových počtech již od poloviny devadesátých let. Pro místní představují jedinou možnost úniku. Přestože Španělsko, které nápor příchozích na ostrovy přestalo zvládat, učinilo razantní protiopatření a počet imigrantů zásadně snížilo, řada lidí se o přechod stále pokouší.

Ahmed i jeho přátelé by se po odchodu chtěli usadit v pevninském Španělsku. „Je nám celkovým prostředím nejvíc podobné, navíc máme vazby z minulosti,“ říká a ostatní přikyvují. „Od nás tam míří skoro všichni. Jinde v Evropě bychom si nezvykli.“

Přestože Západní Sahara začala za španělské nadvlády hospodářsky zaostávat i za ostatními koloniemi a marocký narativ Španělsko prezentuje jako historického nepřítele, mezi místními je na něj často nahlíženo spíše jako na bohatý ráj. Polisario dokonce ve svých oblastech zachovalo španělštinu jako oficiální jazyk a jeho samotný název je španělským akronymem. 

Polisario nemůže nic změnit

Přichází další Ahmedův kamarád. „Morocco bad!“ říká nahlas a ukazuje palce dolů. „On je trochu radikál,“ směje se Ahmed. „Má v rodině známou bojovnici Polisaria, je napojený na opozici.“

Divoce gestikulující mladík se představuje jako Mohamed a když se dozvídá, odkud jsem, tvrdí, že mírové rozdělení Československa by mělo být inspirací pro Maroko a Západní Saharu.

„Lidé si myslí, že žijeme ve válce, ale ona je to studená válka,“ prohlašuje. „Nestřílí se tady, ale jsme rozděleni zdí a uvěznění v naprosto podivném režimu. Do moderní doby monarchie prostě nepatří.“

„Není to úplně tuhá diktatura, ale svoboda rozhodně také ne,“ přidává se Ahmed. „Jako u vás za komunismu po Sovětské invazi,“ dodává Mohamed.

Jeho znalosti komunistických dějin nejsou dílem náhody. Maroko bylo za studené války spojencem USA, naproti tomu Polisario, podobně jako řada jiných osvobozeneckých hnutí v zemích třetího světa, deklarovalo vágní socialismus. Pomoci Sovětského Svazu ani Číny se sice nikdy nedočkalo, zato se na něj postavil zejména další spojenec SSSR v oblasti, Alžírsko. Dodnes nezávislost Západní Sahary aktivně podporují především různá socialistická a komunistická hnutí a organizace, přestože se Polisario socialismu fakticky zřeklo. 

Ptám se, proč je podle něj pro Maročany skoro neobydlená oblast tak důležitá. „Chtějí vyplundrovat i to málo, co tady máme. A navíc jsou hrozně nacionalističtí. Kdyby mohli, zabrali by půl Afriky.“

Tradiční severoafrická velmoc těžce nesla postupné ukrajování své říše Evropany a nakonec ztrátu vlastní nezávislosti ve prospěch Francie roku 1912. Když jí v polovině minulého století opět nabylo, objevil se v nacionalistických kruzích koncept takzvaného Velkého Maroka. Maroko má údajně právo na všechna území, která před příchodem Evropanů ovládalo: Západní Saharu, Mauritánii a části Mali a Alžírska. 

„Teď se navíc snaží rozmetat naši kulturu, předstírají, že jsme Maročané,“ pokračuje Mohamed. „A namlouvají nám, že lidi z Polisaria jsou zrůdy. Podobné věci jim ale baští jen maročtí usedlíci.“

Maroko se saharskou kulturu nesnaží vymýtit, ale naopak začlenit jako odlišnou součást marocké kultury. Vzniklo tak například několik festivalů, které mají podporovat kulturu takzvaného „Jižního Maroka“, jak je zde toto území nazýváno. Podle opozice jsou ovšem zneužívány k propagaci marockých politických postojů: například poslední festival dokumentárních filmů obsahoval nebývalé množství snímků zobrazujících údajné zločiny Polisaria a jeden těchto filmů i zvítězil. 

„Přitom lidi z Polisaria samozřejmě známe.“ dodává Ahmed. „Jsou to naši lidé, mají tady rodiny a jiné závazky. Jezdí severem přes Alžírsko, které nás podporuje, anebo skrytě všem těm marockým vojákům přímo pod nosem. Ale oni také nemají sílu něco změnit, je jich hrozně málo.“

Ahmed se odmlčí a zahledí se do hučících vln.

Na první pohled se může zdát, že je země už desítky let kulturně i politicky zakonzervovaná. Pod pokličkou klidné, ospalé atmosféry ale v posledních letech probublávají rychlé změny. Nelze odhadnout, zda obrovské investice oblasti skutečně pomohou. Zdá se však, že přinejmenším dále upevňují již takřka absolutní vojenskou i ekonomickou kontrolu Maroka nad celou oblastí.

Je tak čím dál tím nespornější, že nespokojenost Sahařanů jen stěží dokáže v dohledné budoucnosti pohnout se stávajícím systémem. Jedinou nadějí zastánců samostatnosti zůstává mezinárodní zásah, který se však po desítkách let okupace jeví jako zcela nepravděpodobný. Západní Sahaře tak její nelichotivé přízvisko zřejmě ještě nadlouho zůstane.