Jako absolventka olomoucké rusistiky jsem během studia absolvovala ruské reálie a interkulturní kurz, který měl studenty seznámit a možná i lehce připravit na ruskou mentalitu. Tam vám sice řeknou, jak jsou Rusové pověrčiví, že lepší pracovní výkon podávají ve skupinkách a všechno dělají vždy na poslední chvíli, ale tahle teorie má do praxe často daleko.
Dneska už vím, že pokud chcete něco vyjednat nebo něco Rusům zkritizovat, musíte na to takticky a hlavně slušně. Jestli začnete rozhovor s Rusem o tom, jak se vám jako evropskému demokratovi nelíbí anexe Krymu a že Putin je lhář, můžete si sbalit kufr a letět klidně zpátky domů, protože tady vám pšenka nepokvete. Chcete-li se o tomto pro Rusy ožehavém tématu opravdu bavit, je třeba zvolit kvalitní strategii. Místo „jsem proti anexi Krymu“ byste měli začít „jak to tedy bylo opravdu s tím Krymem, mohl/a bys mi to vysvětlit? Jak to cítíte vy Rusové? Bylo to správné rozhodnutí?“ A postupně se konverzací prokousávat až k té třešničce na dortu, kdy samotný Rus možná přizná obavy. Jestli si ale myslíte, že v té chvíli zasadíte protivníkovi ránu stylem „takže jsem měl pravdu“, už s vámi nepromluví, přicházíte o potenciálního přítele a navázat další plodnou konverzaci bude pro vás opravdu úmorné.
Něco podobného se mi stalo před týdnem v Rusku na přednášce, kdy moje rázná kamarádka Češka řekla, že Rusko má 143 milionů obyvatel a vyučující oponoval s číslem 146 milionů, protože započítával osídlení Krymu. S tím moje kamarádka nesouhlasila a řekla, že Krym k celkovému počtu obyvatel započítávat nehodlá. Reakce vyučujícího nebyla ani tak nadstandardní ale s trochu zvýšeným hlasem a tvrdým despektem jí dal najevo, že my si můžeme počítat a myslet jak chceme, ale že 146 milionů je fakt a o ničem dalším nehodlá diskutovat, čímž pohřbil jakoukoliv diskuzi během přednášky.
Spousta Rusů se ale o politiku ani moc nezajímá, znají základní informace a to jim stačí. Nežijí politikou jako my v Česku, nesjíždějí ráno v tramvaji zpravodajské servery, spíš jsou smířeni s tím, že „oni nahoře“ to nějak zařídí. Pod nadvládou jednoho silného vládce jsou zvyklí žít už od Zlaté hordy a těžko přeměnit mentalitu, která se formovala přes 300 let. Z důležitějších politických afér si berou jen základní fakta, která pak reprodukují při rozhovorech s ostatními a to je pro ně dostačující. Jednou zaujmou jasný postoj k věci a další informace vědět nepotřebují. Hlavním smyslem života je pro ně totiž rodina, pracovní postavení a zevnějšek.
Ruské ženy jsou známé svým decentním, elegantním a nenuceným stylem oblékání. Ochotně pro to obětují i poslední tisícovku rublů týden před výplatou. Důležitá je pro ně značka, protože ta reprezentuje. Stejně dobře vždycky ví, co bude příští sezónu módní a podřizují tomu svůj šatník. Muži v tomto směru přitom nezůstávají vůbec pozadu.
Vzhledem k takovým nákupům (a nejen těm) nejsou zrovna šetřivým národem. Než aby si koupili byt, pošlou raději dvakrát za léto manželku s dětmi do Černé hory, Turecka nebo Řecka, aby nemusely trávit léto v Moskvě nebo jiném velkém městě.
Dostat se do společností Rusů je jednoduché, ale těžší je, aby vás přijali za svého. Tím, že velký důraz kladou na okruh své rodiny, své nejlepší přátelé si vybírají opravdu pečlivě. Můžete se mezi nimi cítit, že vás pojali za svého, ale nenechte se oklamat. Není totiž možné přeskočit „level“ dobrý známý před přítelem. Musíte počítat s tím, že jako nového přítele a cizince k tomu vás do rodiny hned tak nepřivedou.
Jako každý národ i Rusové se k cizincům budou chovat s předsudky a budou jim dávat jasně najevo, že oni jsou tady doma. Pokud se, ale budete chovat stejně jako ve vlastní zemi, slušně a pokorně, a ne jako urvaní ze řetězu, protože jste v zahraničí, šance, že se dostanete do problému, je pro vás minimální.
Autorka je absolventkou katedry rusistiky FF UP a aktuálně studuje na letní jazykové škole v Moskvě.
