Čím dál častěji z různých stran slyším, jak nepoužitelní jsou dnešní vysokoškoláci. Že nezvládají fungovat v praktickém životě, mají problém dělat práci navíc, nedovedou splnit základní pracovní úkoly. To mi vadí, ale ruku na srdce, není to náhodou pravda?
Tento obraz vytvářejí například lidé, kteří nechodí na přednášky, aby zbytečně neztráceli svůj drahocenný čas. Proč navštěvovat nepovinné přednášky, když si pak seženou poznámky od těch, kteří na nich byli každý týden, ačkoli třeba hodina začínala v osm ráno? Jsou tu také tací, kteří tvrdí, že nehodlají věnovat nejlepší roky svých životů psaním seminárních prací, které skončí v šuplíku, nebo učením se věcí, které dohledají snadno na internetu, takže to jediné, co je na studiu na vysoké zajímá, je splnění kreditů.
A samozřejmě i to, jestli se dají někde dohledat testy z minulých let, aby se náhodou nedopatřením nenaučili něco navíc, co by se dalo opsat z taháku. K tomu mě napadá ještě nejčastěji frekventovaný dotaz před jakoukoli zkouškou: Co se máme přesně naučit?
Za takové chování studentů může ale do jisté míry společnost. Nebo rodiče. Najde se mnoho těch, kteří svým ambiciózním dětem pomáhali podvádět, aby nemusely plýtvat energií na něco, za co se dá trochu připlatit.
Společnost a rodiče studentů tak svým příkladem budoucí i současné studenty často učí jedinému. Není to nic jiného než dosažení co nejlepších výsledků za minimum práce. Pak není divu, že tyto tendence spousta studentů uplatňuje. Proč se zbytečně dřít, když tolik lidí nehne ani prstem.
To platí i o dosažení vysokoškolského titulu. Mnoho lidí je ochotných udělat cokoli, jen aby se vyhnuli hodinám strávených učením. A tak narážíme na spousty lidí s jedním nebo několika tituly před jménem, které ale nic nedokazují – a zbytečně na vysokoškolsky vzdělané lidi vrhají negativní světlo. Vysokoškolský titul mnozí dnes vnímají pouze jako nějakou laťku, které chtějí dosáhnout, protože mají pocit, že jej po nich vyžaduje společnost – nebo babička.
Díky dnešním podváděcím taktikám (kterým se koneckonců mohli přiučit i od starší generace politiků, kteří získali tituly podobnými způsoby – mezi takové patří například Stanislav Gross, Marek Benda nebo Milan Chovanec) se tituly pyšní stále častěji lidé, kteří studiem prošli ladně bez námahy, přiživovali se na cizí práci a ještě se divili, proč to jejich další spolužáci tolik „hrotí“, když to jde i bez toho, aby se dozvěděli něco navíc. A tak se smysl a prestiž vysokoškolského studia i kvůli tomuto vytrácí.
Jenže pak se děje to, že se tito studenti rozhodnou nepřetrhnout se ani v práci. Samozřejmě, řada zaměstnavatelů je z nich následně nešťastná, protože v životopise se dozvěděli o odpovídajícím vzdělání a podle něho odvozených znalostech, ale až zpětně zjistí, koho si na pracovní místo dosadili – jenže uvádění polopravd kvůli vylepšení svého já je ve společnosti běžná praxe, a to nejen v životopisech.
Řada z nás si kvůli těmto praktikám pod rukama nechává utéct nespočet příležitostí, díky kterým se mohou zapojit do zajímavých projektů – nebo nedají šanci znalostem, které by díky bezplatnému školství mohli získat. A to všechno jen kvůli „prospěchářskému přístupu“ vůči světu, kterému nás mnohdy společnost učí. Ale neochuzujeme tím sami sebe?
