Kristýna se ve svých čtyřiadvaceti letech propracovala do londýnské centrály nejmenované mezinárodní banky. V rozhovoru otevřeně sděluje, jaké nástrahy stojí v cestě mladým bankéřům ženského pohlaví a jak vypadá extrémně konkurenční prostředí londýnského finančního centra. Vzhledem k tomu, že se známe již delší dobu, nebere si servítky. Na druhou stranu si z pochopitelných důvodů musí chránit své soukromí. Rozhovor je přesto velmi upřímný a z Kristýny je cítit bojovnost stejně jako neustálé pochybování o vlastní způsobilosti, schopnostech a odpovědnosti. Do jaké míry její myšlenky formuje prostředí a jakou měrou naopak přispívají její vlastní ambice a pochybnosti je otázkou nejen pro ni o ní samotné, ale otázkou pro každého z nás o každém z nás.
Kokain a kaviár
Jak vypadá prostředí v londýnské bance? Moje představa se blíží filmu Vlk z Wall Street. Platí stereotypy o manažerech šňupajících kokain a zvonění na zvonek po uzavření obchodu?
Kokain nešňupeme. Na trading flooru se při uzavření velkého obchodu zvoní na zvonek a všichni vstanou a tleskají. Jinak co se prostředí mezinárodní banky týče, myslím si, že to má každá trochu jinak. Hodně záleží na tom, ze které země banka pochází, podle toho se firemní kultura odvíjí.
Obecně platí, že v amerických bankách se poměrně tvrdě maká. Tam asi obrázek prostředí Vlka z Wall Street může odpovídat. Zaměstnanci jsou hodně zaměřeni na výkon a aplikuje se to i v evropských pobočkách. Zatímco evropské banky jsou více „relaxed“ a předpokládá se, že člověk má právo i na soukromý život. Zaměstnanci by měli mít rozumný work life balance, i když nároky jsou asi jinačí než v menších firmách.
Jeden z mých kolegů byl dva roky v bance v Japonsku. Bankéři tam pracují od nevidím do nevidím a potom spí v práci. To se mimochodem nebere jako znak lajdáctví, že by prokalili noc, ale jako znak toho, že pracují tak tvrdě, až u práce usínají. Produktivita práce byla ale ve výsledku o něco nižší.
Jaká je tvoje pracovní doba?
Moje pracovní doba na papíře je od devíti do pěti, tedy takový britský standard, pracuje se sedm hodin a hodina je pauza na oběd. Nicméně platí to hlavně na papíře, záleží na každé bance, na každém oddělení, na každém šéfovi, na konkrétní situaci. V některých bankách se pracuje 70 až 80 hodin týdně, i víkendy. V průměru se odpracované hodiny pohybují mezi 50 až 60 hodinami týdně.
Je rozdíl mezi pražskou a londýnskou pobočkou?
Co se běžné pracovní rutiny týče, tak se změnila jen v důsledku změny pozice, která vyžaduje jiné úkoly. V Londýně je samozřejmě více lidí. A více lépe oblečených lidí. A kupodivu i více lidí, kteří reálně nic moc neumí, ale umí se dobře odprezentovat.
V bankovnictví je v Británii 43 procent žen, což ale neodráží fakt, že v managementu a vyšších pozicích je poměr mužů a žen vzdálený rovnosti – v radách sedí23 procent žen, mezi členy výkonných výborů pak pouze 14 procent. Platí u vás podobné poměry?
U nás na patře jsou všechny slečny buď asistentky nebo jsou na studentských stážích. Na stálo tam jsem já, osobní asistentka a koordinátorka vnitřních organizačních věcí. Tedy tři ženy na patře.
„Chlapi prostě budují kariéru, já si to musím obhájit.“
V tom případě je žena v rámci banky docela viditelná. Komentuje to někdo?
Tak pořád to někdo nějakým způsobem komentuje, někdo se snaží to komentovat vtipně, občas to vtipné je, ale většinou opravdu ne.
Spíš mám permanentní pocit, že se donekonečna budu muset obhajovat a dokazovat ostatním, že jsem se o to místo sama zasloužila, zatímco u mých mužských kolegů to neplatí, u nich se počítá, že zkrátka normálně budují kariéru.
Dal ti to někdo najevo doslovně?
To jsem si taky vyslechla, bylo to ve stylu: Kristýna, to ja ta z východní Evropy, a to by mě teda zajímalo, jaký má superschopnosti, že se sem v takhle mladým věku najednou dostala.
V rámci našeho užšího týmu máme poměrně rozumné lidi, se kterými se dá vyjít normálně. Může to být dáno i tím, že všichni k sobě máme věkově dost blízko. Co se širšího týmu týče, na všech těch chlapech je vidět, že si hlídají svoje místečko. V případě, kdy by měli svoje místo někomu předat, vyberou si spíš mužského traineeho než trainee ženu.
Reflektuje to nějak firma? Myslím rozdíl psaných a reálných příležitostí?
Úplně ne, respektive v Británii teď nově platí zákon, podle kterého firmy nad určitý počet zaměstnanců musí každoročně zveřejňovat zprávu o genderové a platové rovnosti. V této zprávě se tedy pojmenovalo, že tam jisté problémy budou. Ženy mají o dost nižší platy než muži, měli bychom zaujmout vůči tomu nějaká opatření. Člověk by čekal, že mu třeba zvednout plat, ale vlastně jen napsali, že ženy mají jiné platy než muži a že by se vůči tomu mělo zaujmout nějaké opatření. Co já vidím jako problém, tím si firma naopak celou záležitost vysvětluje.
Můžeš to popsat konkrétněji?
Firma definuje jako problém, že ženy mají nižší platy. Dodá, že by se s tím mělo něco dělat, ale zůstane jenom u konstatování. A kolegové potom shrnou celou problematiku ve stylu „Samozřejmě že mají ženy méně peněz, když dělají na nižších pozicích nebo na zkrácený úvazek, protože mají děti.“ Nicméně pro mě to není zdůvodnění, pro mě je právě tohle ten problém.
A zmiňoval někdy někdo, že ty pravděpodobně půjdešna mateřskou, protože jsi žena?
Když moje kolegyně přecházela na nové oddělení, byl její nový nadřízený ‚varován‘, že je mladá, bude se vdávat a pravděpodobně brzo odejde na mateřskou, takže se mu vůbec nevyplatí ji přijmout. Jsem si jistá tím, že to není ojedinělý případ. I můj nadřízený občas má narážky, které pravděpodobně mají být v přátelském a humorném duchu, ale necítím se díky tomu vždycky úplně příjemně.
Hranice korektnosti
Řešíse věci i jinak než nařízeními?
Měli jsme školení ohledně rovnoprávnosti a inkluze. Najatí herci přehrávali modelové situace, které zaslechli v kancelářích. Jedna z nich byla třeba klasická již zmíněná poznámka: když mají ženy méně peněz, proč si neřeknou o víc? Chlapi na to vesměs pokývali hlavou, zatímco ženy nešťastně pokrčily rameny a zamručely.
Pro mě z toho školení vyšlo, že se se svými kolegy nemůžu bavit skoro o ničem, protože cokoli řeknu v nich může vznítit pocit, že se je snažím nějak obviňovat.
Můžeš se na někoho obrátit?
Teoreticky ano, ale ve výsledku za těmi lidmi nikdo nejde.
Proč?
Nikdo nemá rád lidi z HR, personalisty. Někdy je nepříjemné řešit problémy v rámci týmu s někým, kdo je mimo nás. Zvlášť pokud je v týmu málo lidí.
V momentě, kdy jde o malou skupinu a žena si jde stěžovat na chování některého z kolegů, tak je vzhledem k množství žen hned jasné, kdo na koho si stěžoval, i když nejsou použitá jména. Je to situace šikanovaného dítěte, které si stěžuje rodičům, ti si stěžují rodičům šikanátora, ti nad tím doma mávnou rukou a šikanátor druhý den zmlátí dítě ještě víc.
Muži mají tendenci si pořád hájit svůj píseček a vnímají ženy jako svoje sekretářky. Ve chvíli, kdy má žena stejný intelekt a nebojí se jít do názorového střetu, muži se začínají cítít ohroženi a spojí se vůči ženě. Když to takhle popisuju, zní to strašně, ale v rámci řešení denních pracovních problémů člověka neskutečně brzdí, zpomaluje a otravuje, když se takové věci dějí.
Na jednu stranu si hrajeme na rovnoprávnost, když žena podrží muži dveře, nemá s tím spousta z nich problém, neřeknou „nene, dáma první“ a rádi projdou. Jenže platová propast zůstává.
Existují v rámci vaší firmy nějaká opatření proti sexismu?
Na papíře ano, ale v reálu moc ne.
Teď jsem si vybavila jednu opačnou situaci, vcelku úsměvnou. Kolega řekl kolegyni, že má hezkou halenku, že jí to opravdu sluší. Jí to zalichotilo, poděkovala mu, ale jak se tvářila překvapeně, znejistěl, jestli si nedovolil moc, on ženatý, ona vdaná. Mám pocit, že britská společnost je teď natolik hyperkorektní, že člověk nemůže říct skoro nic.
Co se s takovou situací dělalo?
To jsme řešili jenom, když jsme byli po práci na pivu. V rámci našeho týmu je většina lidí mimobritských, takže my to vnímáme trochu jinak. Kolegyně naštěstí také byla ze starší školy, takže z toho žádná aféra nebyla, jenom to trochu rozvířilo diskusi, že se dneska každý bojí něco říct, aby to neznělo špatně. A pak tu jsou ta velká zvířata, která si z toho budou akorát dělat dobrý den. Přitom to směšné vůbec není.
Krásky lépe investují
Cítíšve firměi požadavky na svůj vzhled? Mohla bys přijít do práce nenamalovaná?
Vzhledem k prostředí samozřejmě platí standardní dresscode, respektive business casual nebo smart casual, což nezhrnuje jenom oblečení, ale i adekvátní účes. Asi ano, mohla bych přijít nenamalovaná, ale myslím si, že by se mě kolegové ptali, jestli nejsem nemocná. Ne že by se všechny ženy ve firmě vyloženě malovaly, mnoho z nich je nalíčeno velmi jemně, jenom řasenka, maximálně lehká rtěnka. Nemusíme nosit boty na podpatku, což v jiných firmách je součást dresscode.
Co by podle tebe mohlo ženy ve finančním sektoru podpořit? A je vlastně mezi muži a ženami ve tvém oboru nějaký výrazný rozdíl?
(se značnou nadsázkou v hlase) Myslím, že by mohli půlku chlapů vyházet a místo toho tam nasadit schopný ženský, který možná ty znalosti teď nemají, ale zvládnou se všechno naučit. Teď vážně, popravdě je podle mě největší rozdíl mezi muži a ženami ve finančním sektoru v tom, že v momentě, kdy se muž dostane na určitou pozici, tak si akorát očůrává svoje místečko a řídí. Neposlouchá ostatní a potřebuje být velké zvíře. Zatímco když se na vyšší pozici dostane žena, věci řeší a není vyloženě člověkem, který potřebuje být na vrcholu.
Bezesporu je příjemné být důležitá, jde o to, jak k tomu člověk přistupuje. Když dosáhne úspěchu muž, pořídí si auto, oblek, dům, začne se chovat arogantně a la „a vy ostatní se teď snažte“. Kdežto žena se ve vyšší pozici stará o tým a o to, aby všechno fungovalo. Asi se to dá zčásti naučit, můj šéf je třeba jednou ze světlých výjimek. Otázkou je, jestli by se choval stejně, kdyby byl ještě o level managementu výše.
Profitoval by finanční sektor z většího zastoupení žen?
Nedávno jsem četla článek, že podle nové studie jsou ženy lepšími investorkami než muži, jejich investice jsou profitabilnější. V celkovém ročním obratu měly vyšší návratnost investic, asi o půl procenta víc než muži. Takže klasický stereotyp, že muži se nebojí riskovat a tím pádem lépe investují, neplatí. Naopak ženy tím, že lépe plánují a domýšlí důsledky, ve výsledku vydělají více.
(detailní čísla a odůvodnění studie zde, pozn. red.)
Co tě motivuje být v této práci, když víš, že si svoji pozici budeš muset neustále obhajovat a ještě ti to někdo omlátí o hlavu?
Obecně si myslím, že je finančí sektor zajímavý, když jsem začínala před čtyřmi lety v bance, měla jsem zažitou představu, že banka je paní za přepážkou, která mi dá peníze a kartu. Po čtyřech letech pořád ještě přesně nevím, jak co funguje a finanční svět je mnohem větší, než jsem si myslela a dá se v něm dělat spousta věcí.
V prostředí mezinárodní banky se můžu podívat do jiných zemí, seznámit se s mezinárodním korporátním prostředím. Člověku se postupně hezky skládá obrázek, jak jsou různé firmy propojené. Zároveň získávám zajímavé kontakty. Samozřejmě mě práce i sama o sobě nějakým způsobem baví. No, co mě ještě motivuje?
Peníze?
Ano, platí mi za tu práci, dostávám plat, ale pravda – chtěla bych víc. Proč si o to neřeknu, že jo?
