Karla Tchawou Tchuisseu a Sabina Straková jsou kamarádky z vysoké školy. Do povědomí veřejnosti vstoupily především díky blogu a instagramovému profilu Červená propiska, kde mají přes 39 tisíc sledujících a pravidelně zde „servírují“ svým sledujícím příspěvky týkající se českého jazyka. Každé pondělí zveřejňují anketní diktát a upozorňují tak na časté pravopisné chyby. Český jazyk metaforicky přirovnávají ke svalu, který když neprocvičujeme, tak ochabne. Kromě pravopisu se toto duo zabývá i překladem, tvorbou sloganů a korekturou textů, mezi které patří například nejnovější kuchařka od Kateřiny Saint Germain (My Cooking Diary) či knížka o duhové rodině Dva tátové a zvědavá holka, napsaná Michalem a Davidem Vaníčkovými. S členkami Červené propisky jsem si povídala nejen o tom, jaké to je učit lidi správně česky prostřednictvím sociálních sítí, ale také o genderové neutralitě v jazyce a českém školství.
V čem vidíte největší výhody procvičování jazyka skrze sociální sítě?
Karla: Především v tom, že se dostaneme k velké mase lidí. Kdybychom učily například na základní nebo střední škole, předáme informace jen třiceti žákům. Naproti tomu skrze Instagram jsme schopné oslovit 36 000 lidí. Myslím si, že právě v tom je velký potenciál našeho projektu.
Sabina: Hlavně dnešní doba je přizpůsobena sociálním sítím, které mají velký rozsah, takže nám přišlo jako dobrý nápad šířit Červenou propisku prostřednictvím Instagramu.
A nevýhody?
Sabina: Lidé jsou občas líní a ptají se nás na příliš primitivní, nebo naopak příliš obsáhlé otázky. Například kde se píše čárka. Téma čárek ve větě je tak široká oblast, že na to není možné odpovědět do zpráv na Instagramu. Čárky jsou velmi obsáhlé téma a v jejich psaní existuje hodně výjimek. Nedá se tedy říct: tady a tady se čárka píše, tady zase ne.
Karla: Z těch primitivních například jaké i/y se píše ve slově maminka. To byl jeden z nejbizarnějších dotazů, který nám přišel.
Sabina: Naprosto souhlasím. Lidé jsou často líní něco sami dohledat, tak raději napíší nám a den čekají na odpověď, než aby si daný výraz zadali do Googlu, který jim najde spoustu odpovědí. Nebo je odkáže na Příručku jazyka českého.
Karla: Máme na profilu archiv, kam ukládáme použité zdroje. Máme tam například Příručku jazyka českého, Pravidla českého pravopisu, všechno online. Dále také časopisy Naše řeč a Slovo a slovesnost. Myslím, že tam máme i Wikislovník.
Sabina: Máme tam přibližně sedm zdrojů, se kterými lze pracovat.
Na Instagramu máte přes 39tisíc sledujících. Pravopis se dá ale procvičovat i jinak. Proč si myslíte, že právě vaše forma lidi tolik zaujala?
Karla: Protože jim to servírujeme přímo pod nos!
Sabina: Přesně to jsem teď chtěla říct – slovo servírujeme.
Karla: Ano! Servírujeme a ještě ke všemu pohodlnou, nenásilnou formou.
Sabina: Pomáháme si při tom i emotikony. Pravidelně přidáváme příspěvky s pravopisem. U špatné varianty je zamračený smajlík a u té správné zase smajlík, který se usmívá a ukazuje, že takhle ano. Kdo chce, tak si přečte samozřejmě i popisek příspěvku nebo si dohledá něco dalšího, popřípadě se doptá v komentářích. Když lidé na Instagramu jen scrollují, tak v rychlosti alespoň vidí správnou i chybnou variantu v doprovodu příslušného smajlíka.
Chyby nás neiritují, ale inspirují
Dlouhodobě se věnujete textové korektuře, s jakým typem chyb se setkáváte vůbec nejčastěji? A co vás osobně nejvíce irituje?
Karla: Já za sebe musím říct, že mě už nic neirituje. Spíš mi vadí, když při korekci narazím na práci, kde je mnoho chyb v krátkém úseku. Když mi student vysoké školy pošle svou bakalářskou nebo diplomovou práci a v každé větě najdu třeba pět chyb, tak už si říkám, že je asi něco špatně. Ale nejčastější nevím, neirituje mě žádná.
Sabina: Já taky asi nemám chybu, která by mi úplně vadila. Nejčastější chyby budou asi ty, co zveřejňujeme na Instagramu.
Karla: Přesně tak. Dost často se tím, co opravujeme, zároveň inspirujeme.
Ani nějaká obecnější skupina chyb?
Karla: Žádnou nemám. Tím, že tuto práci děláme denně, tak nás to nemůže vytáčet. Už to bereme jako běžnou věc.
Sabina: Teď jsem si vzpomněla – zápis procent a psaní číslovek v textu! A když někdo přidává koncovky za číslovky, jako třeba 20tý nebo 70ti letý. To jsem zjistila, že mě opravdu vytáčí.
Většina lidí prošla minimálně základním a středoškolským vzděláním, kde jsou časové dotace ČJ celkem bohaté. Přesto se takové chyby objevují často. Čím si to vysvětlujete?
Sabina: Já musím ze své vlastní zkušenosti říct, že na základní škole se probírá především jazyk a na střední se učitelé často zaměřují spíše na literaturu, takže na gramatiku zbývá hodina nebo dvě týdně. Mnoho lidí si nese nějaké chyby ze základní školy, kde se něco zanedbá nebo špatně vysvětlí, a na střední škole už často není prostor na jejich odbourávání.
Karla: Souhlasím se Sabinou. Na základní škole jsme měli literaturu asi jednou týdně a na střední se to později otočilo – jazyk byl jednou týdně. Na základní škole se toho často tolik nestihne, navíc děti jezdí občas na exkurze a výlety, takže ne vždy mají učitelé dost času na probrání veškeré látky. Myslím si, že se neustále opakují stejné věci jako s/z, mně/mě a nebere se ohled na to, že existují i další gramatické jevy, které jsou také důležité, ale není na ně čas, protože okruhy v učitelských osnovách mají samozřejmě přednost. V hodinách na to není čas a studenti po tom sami nejdou, protože co si budeme povídat, v pubertě není procvičování gramatiky úplně oblíbená volnočasová aktivita.
Sabina: Ještě na střední to bylo tak, že v hodinách, které byly o jazyce, jsme brali sloh a ne věci jako například diktáty nebo gramatiku. Na ty se dostávalo jen minimálně. A když už se nějaký diktát píše, učitelka studentům často jenom odškrtá chyby, ale málokdy se objasňuje. A studenti se sami na svoje chyby už nepodívají a nehledají správnou variantu a vysvětlení, proč tomu tak je.
Influenceři také dělají gramatické chyby
Takže podle vás chybí zpětná vazba?
Sabina: Ano. Ale asi to neplatí všude. Já zároveň doučuji žáka druhé třídy a vím, že pokud má v diktátu nějaké chyby, tak je musí přepsat. Ale myslím si, že od toho druhého stupně už to takhle nefunguje. Přitom si starší žáci podle mě dokážou svoje chyby lépe uvědomit, na rozdíl od mladších dětí, které svoje chyby jenom přepíší. Děti na druhém stupni, když nemusí, tak po svých chybách a jejich správném řešení nijak hlouběji nepátrají. Vlastně bych řekla, že je jim to vcelku jedno.
Karla: Také bych řekla, že je chyby a známky příliš nezajímají. Málokterý žák si sám od sebe otevře Pravidla českého pravopisu a bude pátrat po tom, co se jak píše.
Sabina: A právě od toho jsou skvělé sociální sítě, kde to mají naservírované a třeba si toho všimnou. Na druhou stranu, sociální sítě jsou také plné influencerů, kteří často píší chyby a děti si to mohou zafixovat, protože si pochopitelně neprověřují, jestli je daná věta napsána správě, nebo ne, protože jim zkrátka věří. Neustále pozoruji u influencerů chybně napsané číslovky, ji/jí, mě/mně, sebou/s sebou. Vidíme to denně a děti si to takto mohou zafixovat.
Karla: Ještě možná jedna věc: Učitelé českého jazyka kolikrát nemají dostatečné vzdělání. Například na vesnici, když není dostatek pedagogů, vyučuje český jazyk ten, kdo je zkrátka k dispozici. Bez toho, aniž by měl dotyčný vztah k jazyku nebo vzdělání v oboru. To by možná taky mohl být jeden z faktorů.
Sabina: Ale to jsou už extrémnější případy.
Když jsem popisovala norským profesorům, jak probíhá výuka u nás, tak mi řekli, že to je systém, který v Norsku používali v 70. letech minulého století
Obě jste studovaly český jazyk na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem (UJEP). Přesto se věnujete práci s textem a literatuře mimo pedagogickou sféru. Proč?
Sabina: Mě odradilo české školství. Byla jsem na praxi v Norsku, kde jsem učila na běžné norské základní škole a také na Montessori škole. Jejich systém je naprosto odlišný. Když jsem popisovala norským profesorům, jak probíhá výuka u nás, tak mi řekli, že to je systém, který v Norsku používali v 70. letech minulého století. Později jsem byla na praxi i v české škole a bylo to hrozné – nezájem studentů, neposlouchali mě, váleli se po lavici, nechtěli spolupracovat. Já jsem jim vytvořila prezentaci a nebyli schopní se na učivo ani podívat. Pak na mě naběhl jeden tatínek s tím, že jeho syn dostal pětku z diktátu a teď bude mít trojku na vysvědčení kvůli mně, protože známka se počítala normálně do průměru. Jeho syn měl v diktátu čtrnáct chyb, tak co jsem mu měla dát? Tatínek z toho byl celkem zaražený, protože to nevěděl a myslel si, že jsem mu dala pětku asi jen tak. Pak jsem začala pracovat v médiích jako korektorka a už jsem u toho zůstala.
Karla: Já jsem po škole odjela do zahraničí, bydlela jsem přes tři roky ve Španělsku a od srpna, kdy jsem se vrátila, se věnuji Červené propisce naplno.
Sabina: Nechci hanit český školský systém, je spousta dobrých mladých pedagogů. Z našeho ročníku jsem jedna z mála, která nechtěla jít učit, všichni ostatní projevili velkou snahu i touhu jít učit. Nevím, mě to nejspíše odradilo po návratu z Norska. Pak jsem učit nechtěla.
V návaznosti na zkušenosti z UJEPu, co ve výuce budoucích učitelů ČJ chybí?
Sabina: Já si myslím, že by pomohlo více praxe při studiu. My jsme měli praxi tři týdny v pátém ročníku, což je velmi málo. Pak vás hodí do vody a plujte si – učte. Praxe měla být průběžná.
Karla: Souhlasím, určitě by pomohlo víc praxe a také by bylo skvělé nějak oživit studijní programy. Třeba návštěvou Ústavu pro jazyk český nebo nějakou podobnou aktivitou. Ale to už je potom na vyučujících, jak si nastaví hodiny.
Sabina: Rozhodně víc praxe a didaktických předmětů.
Teď mám jednu otázku spíš na Karlu – u vás jsem si všimla, že máte příjmení cizího původu. Nedávno proběhla českými médii debata ohledně problematiky přechylování ženských příjmení. Jak se na to díváte?
Karla: Podle mě by si měl každý sám rozhodnout, jak to cítí a jestli příponu -ová v příjmení chce. Já jsem se rozhodla, že ji tam nechci, protože ani nevím, jak by se to vyslovovalo − „čau čiseová“? Ani já sama úplně nevím, jak bych své příjmení přechylovala, když končí samohláskou.
Sabina: To se dá najít v příručce.
Karla: Zkrátka jsem to nechtěla. Bydleli jsme v zahraničí a bylo by to komplikované jak pro mě, tak pro rodinu mého manžela a lidi kolem nás. Osobně si myslím, že je to na každém, jak to cítí, a každý by si to měl sám za sebe rozhodnout. Nemyslím si, že by mělo být nějaké pravidlo, které by určovalo, že všechny ženy musí mít příponu -ová na konci svého příjmení.
V posledních letech je trendem genderová neutralita v mnoha oblastech. Pociťujete to také na českém jazyce?
Karla: Myslím si, že ne, moc to nepociťuji.
Sabina: Také si to nemyslím.
Karla: V jazyce asi ne. V literatuře rozhodně ano. Možná jedna věc – mnoho lidí poslední dobou napíše například místo věty Mělo by přijít 10 studentů genderově neutrální Mělo by přijít 10 studentů/studentek. Dají tedy spíše na druhou variantu, ale jinak jsem si ničeho výrazného nevšimla.
Sabina: I když je pravda, že nedávno jsme ohledně tohoto problému měly jeden dotaz. Slečna se nás ptala, jestli když je věta Akce je pro studenty i maturanty, tak jestli se to týká i žen – studentek a maturantek.
Karla: Plno dotazů dostáváme také od dětí, takže k tomu přihlížíme.
Sabina: I když toto bylo myslím od jedné z těch maturantek.
Chce to flexibilnější čtenářské deníky. Babička od Němcové ve mně zabila zájem o literaturu na dva roky
Kromě diktátů vytváříte také čtenářské deníky a ty pak často využívají středoškoláci při přípravě k maturitní zkoušce. Co je podle vás „knižní minimum“, které by měl opravdu znát každý?
Karla: Já si myslím, že každý by si měl najít svůj styl. Nic by se nikomu nemělo nutit. Pamatuji si, že když mi bylo deset a měli jsme povinně přečíst Babičku, zabilo to ve mně asi na dva roky zájem o literaturu, protože mi to přišlo v tom věku jako nijaká kniha. Nebyla pro mě zajímavá, přišla mi nudná. Já jsem v té době měla ráda dětské detektivky nebo dívčí romány. Takže si myslím, že by na ZŠ a SŠ měl být flexibilní čtenářský deník, aby si každý šel svým směrem a našel to, co ho baví a uměl o tom i mluvit. Když si maturanti jenom vytisknou nějaký rozbor z internetu a ta kniha je vůbec nezajímá, tak to nemá žádnou hodnotu. Hlavní pro ně je, aby to jen zvládli odříkat.
Sabina: Přesně tak, neměl by být žádný pevný seznam nebo minimum. Podle mě se teď literatura velmi mění, přidávají se moderní texty, různá díla se obměňují. Hlavní je najít si to své a nenutit žáky do různých Babiček, když to člověka nebaví. Já osobně moc nemusím literaturu 19. století.
Karla: Já taky moc ne.
Sabina: Naopak mám moc ráda dvacáté století od začátku do konce. Nebo mi nevadí ani starší česká literatura, ale 19. století mi zkrátka není moc sympatické. Takže je podle mě důležité se nenutit, ale najít si z každého období něco, aby měl maturant rozhled. Nebo si najít žánrově to, co člověka baví.
Takže nejste zastánkyněmi státní maturity v současné podobě, tedy seznamu s určitými autory a díly?
Sabina: Zrovna mně asi tolik nevadí ani literární část, jako spíš ta didaktická, která vůbec není o češtině, ale spíš o všeobecném přehledu a vnímání textu. Cvičení na vnímání textu chápu. Otázky na barvu babiččiny sukně v textu, jako jsem měla u maturity v roce 2011 i já, už méně.
Karla: To je o ničem, nemá to žádnou hodnotu, pro studenty to není vůbec důležité. A často jsme se s tím setkávaly i na vysoké, kde se nás i u zkoušek ptali jakou sukni měla babička nebo kolik bylo v díle psů.
Sabina: V didaktickém textu z roku 2011 to nebyl text o Babičce od Boženy Němcové, ale o jiné babičce. Pak tam právě byla otázka, jaké části oblečení měla na sobě, což nemá s češtinou nic společného. Více chápu tyto texty v angličtině, kdy je důležité vědět, jestli dotyčný cizojazyčnému textu opravdu rozumí.
Karla: Jinak co se týče literatury, tak by měl asi každý mít přehled o dílech z určitého období, ale na druhou stranu by měl být rozsah vybíraných děl širší, aby si každý našel to, co je mu osobně sympatické.
Sabina: Každá škola má trochu jiný seznam knih, ze kterých lze vybírat, bývá to přibližně 150 až 200 děl. Žáci si z nich následně dvacet vybírají k maturitě. Vím, že každá škola nabízí něco trochu jiného. Některé mají třeba i Harryho Pottera, to jsme my neměli. Nebo Tolkiena, který dříve asi také nebyl považován za „klasika“ a dnes se přitom zařazuje běžně.
Karla: Já si pamatuji, že jsme měli i Memento. To také není úplně běžné.
Sabina: Když to shrneme, tak výběr by měl být určitě flexibilnější.
Já jako největší úspěch cítím to, že naše práce lidem pomáhá. To považuji za vyšší hodnotu
Blog máte cca rok a půl a za tu dobu jste toho stihly spoustu. Co považujete za největší úspěch?
Sabina: Asi neustále rostoucí počet sledujících a potom zajímavé korektury a spolupráce na různých projektech. Teď jsme opravovaly kuchařku pro My Cooking Diary (Kateřina Saint Germain) a knížku Dvěma tátům (Michal a David Vaníčkovi).
Karla: Já jako největší úspěch cítím to, že naše práce lidem pomáhá a že nám chodí zprávy jako „Díky vám jsem se dostala na olympiádu z ČJ“ nebo „Udělala jsem maturitu, moc jste mi pomohly“. Takže tohle beru za vyšší hodnotu toho, co nám to dává, ale samozřejmě jsme rády za spolupráce, za korektury, přineslo nám to mnoho nových zkušeností.
Dva tátové i My Cooking Diary jsou celkem známá jména českého Instagramu. Jak jste se k nim dostaly?
Sabina: To úplně nevíme. Oni si nás sami našli a oslovili. Ale myslím si, že zrovna My Cooking Diary nás našla přes Shopaholic Nicol.
Karla: Shopaholic Nicol byla asi první, která nás z těch velkých youtuberů a instagramerů zveřejnila, protože jí lidi posílali odkaz na náš profil.
Sabina: Přesně. Nicol měla spolupráci s Coca-Colou, kde měla za úkol sdílet pět zajímavých profilů a ptala se svých sledujících na tipy. My v té době měly asi dva tisíce sledujících, ale jakmile nás Nicol zpropagovala, do dvou dnů jsme měly přes deset tisíc odběratelů. Pak to rostlo pomaleji.
Plánujete váš projekt Červená propiska posunout nějak dál?
Obě: Plánujeme!
Sabina: Zatím nemůžeme prozradit kam, ale plánujeme projekty pro rok 2020, jednu věc však prozradit můžeme. Novinkou jsou workshopy zaměřené na e-mailovou korespondenci. Osobně si myslím, že to bude pro Červenou propisku přelomový rok.
