Severokorejská propaganda: nacionalismus, rasismus a prapůvod v dávném národě

Kim Čong-un

Kim Čong-un Zdroj: profimedia

Název východoasijské diktatury, Severní Koreje, obvykle média doplňují přívlastkem komunistická. Mnohé důkazy však nasvědčují tomu, že odpudivý severokorejský režim má mnohem blíže ke krajní pravici. Jeho propaganda využívá nacionalismu a šovinismu a v mnohém se inspirovala u válečných fašistických režimů. Absolutní prioritou ve státních výdajích je armáda. Ačkoliv má KLDR v názvu slovo „republika“, zřízení není republikánské ani trochu a od jejího vzniku ji vede již třetí příslušník dynastie Kimů. Režim k udržení moci neopomíná zneužívat ani dávnou mytologii: Korejci jsou prý přirozeně čistí a nadřazení a mají původ v nejstarším asijském národě. Máme o režimu v KLDR začít přemýšlet v úplně jiné rovině, než doposud?

Když se v našich končinách řekne Severní Korea, většinou si to spojíme s jedním z posledních komunistických režimů na světě. KLDR je zřejmě nejuzavřenější a nejizolovanější zemí světa, panuje zde velmi tuhá diktatura a na denním pořádku je tu mučení, vraždy a zatýkání politických vězňů, ustavičná cenzura a propaganda zasahující do každé oblasti života. Typická je chudoba a hladomory v kontrastu s investicemi do armády a výstavbou Potěmkinových vesnic pro západní turisty.

Zatímco totalitární, represivní a mimořádně odpudivá povaha severokorejského režimu je obecně známá a zdokumentovaná, nad tou ideologickou se experti neshodnou. Je severokorejský režim při svém přístupu k ekonomickým a kulturním záležitostem ultrapravicový nebo ultralevicový? Hranice mezi politickými extrémy je často velmi tenká a u KLDR v cestě jednoznačné odpovědi stojí komplikovaná historie, vliv propagandy i uzavřenost režimu. Nicméně platí, že označení severokorejského režimu jednoduše za „komunistický“, jak jsme toho v médiích často svědky, je minimálně dosti nepřesné a v posledních letech čím dál častěji dementované. Pak se ovšem nutně nabízí otázka: jaká je tedy povaha diktatury v KLDR?

Komunistický sever

Po druhé světové válce se nově vzniklá Severní Korea stala nejprve sovětským a poté čínským satelitem. U jejího zrodu tak stály dva socialistické státy. Po skončení korejské války pak severokorejský režim využil poválečnou rekonstrukci zničené země k budování socialismu: ekonomika byla plánovaná, v prvních letech budování nastala rozsáhlá kolektivizace a režim byl zcela závislý na jiných komunistických diktaturách, především na SSSR a Číně. Hlavní město Pchjongjang je celé vystavěné v socialistickém architektonickém slohu z 60. let minulého století a třešničkou na dortu je oslovování „soudruhu“, jež, jak potvrzují západní turisté, je zde všudypřítomné. 

Samotné represe, které severokorejský režim využívá vůči politické opozici, jako popravy či zavírání do koncentračních táborů se pak snadno mohou jevit jako paralela se stalinským Sovětským svazem. Může se to tak zdát jako jasná záležitost: severokorejský režim je komunistický. Je to ovšem tak jednoznačné? 

Marxismus nerovná se čučche

Oficiální severokorejskou ideologií není stalinismus či marxismus, jak se mnozí mylně domnívají, nýbrž koncept zvaný čučche. Tuto státní doktrínu KLDR poprvé zmínil bývalý severokorejský vůdce Kim Ir-sen v roce 1955 a tamější propaganda líčí čučche jako jeho fenomenální intelektuální příspěvek. Oficiálním principem této nacionalistické ideologie je, že „člověk vše řídí a o všem rozhoduje“. Severní Korea podle ní musí zůstat autonomní a hospodářsky i vojensky nezávislá.

„Čučche je vágní pojem, který není nikde řádně vysvětlený. Lze odkázat jen na základní body, které jsou skutečně ultranacionální,“ vysvětluje pro The Student Times koreanistka a odbornice na korejskou kulturu Miriam Löwensteinová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Zároveň vysvětluje, že čučche vznikla mimo jiné proto, aby umožnila KLDR vymanit se z vlivu SSSR a Číny při zachování přízně obou velmocí. Severokorejskému režimu se nicméně zároveň nikdy nepodařilo ideály této své vlastní ideologie (kterou lze shrnout do hesel o soběstačnosti) naplnit. 

Mimo to, že oficiální doktrínou východoasijské diktatury není komunismus (všechny zmínky o něm navíc byly z ústavy KLDR vymazány v roce 2009), nýbrž vágně popsaná ideologie čučche mnozí upozorňují i na to, že severokorejský režim a propaganda se s komunismem či obecně levicovými ideologiemi příliš neslučuje. Dokladem tomu může být například i jeho militaristické a monarchistické zřízení. 

Ctnostní a čistí Korejci

Zároveň, o čemž ovšem Severní Korea navenek mlčí, její propaganda využívá prvky ultranacionalismu a rasismu. Americký koreanista Brian R. Myers ve své knize Nejčistší rasa popisuje, jak současná režimní propaganda v KLDR využívá nacionalistických a šovinistických prvků. Korejci se podle ní rodí ctnostní a s vrozenou čistotou. Jsou nadřazení všem jiným rasám, především Američanům, kteří jsou na propagandistických karikaturách zobrazování jako degenerovaní a od přírody zlí. 

Věhlasný britský novinář a expert na politickou geografii Tim Marshall ve své knize V zajetí geografie vysvětluje, že severokorejský nacionalismus a touha uzavřít se před okolním světem není jen severokorejským fenoménem, nýbrž je vlastní celé Koreji. Daný je, jak popisuje, historií a zdejšími přírodními a geografickými podmínkami. Korejský poloostrov totiž nemá nijak komplikovanou geografii a snadno se na něj dá dostat ze severu překročením řeky Ja-lu (podél současných severokorejských hranic s Čínou) i z jihu vyloděním na pobřeží Žlutého moře (současná Jižní Korea).

Geografie Koreu navíc uvěznila mezi geopolitické velmoci, Čínu, Rusko a Japonsko. I z těchto důvodů Korea historicky téměř neustále čelila invazím a okupacím, ať už ze strany Mongolů, čínské dynastie Ming nebo Japonců. Tou poslední (nepočítáme-li pozdější události kolem rozdělení poloostrova) byla okupace fašistickým Japonskem mezi lety 1910 a 1945. Za brutální okupace se Japonci snažili Korejce „japanizovat“. Křesťané zde byli surovými způsoby popravováni a povinným se stalo vyznávání japonského náboženství – šintoismu. Korejština byla postavena mimo zákon, stejně tak korejská kultura. Marshall i Myers ve svých knihách upozorňují na to, že právě v okupačním systému fašistického Japonska nachází současná severokorejská propaganda inspiraci: ať už jde o tvrzení o „nadřazené rase“, či o přisuzování posvátného významu nejvyšší korejské hoře Pektusan, podobně jako ho Japonci přisuzovali hoře Fudži. 

„Rasismus se začal projevovat výrazněji s šířením panasianismu na konci 19. století. Ten se v Koreji velmi ujal a díky jeho přijetí neměli Japonci příliš velký problém Koreu kolonizovat, respektive Korejce přemluvit ke svým světovládným plánům,“ doplňuje Löwensteinová.

Zároveň ovšem nesouhlasí s tvrzením, že současná propaganda KLDR vychází čistě z japonské okupační. „Nemyslím, že by se musela inspirovat v japonské imperialistické propagandě, kult Pektusanu začal daleko dřív, souvisí s koncepcí krajiny jako zemí hor a řek. Pektusan je vhodný jako místo, odkud údajně sestoupil na zem syn nebeského vládce, jenž dal zemi, Koreji, řád a jehož syn potom údajně založil nejstarší korejský stát. Tento mýtus, který byl produktivní zvláště na počátku 20. století, se ovšem šikovně zkombinoval s kultem rodiny Kimů a pod horou Pektusan se podle státního mýtu narodil Kim Čong-il. Samozřejmě se tam nenarodil," dodává.

Inspiraci nicméně vidí například v zaměření severokorejské propagandy na kult těla a zemědělství i v grafice propagandistických plakátů. Ty jsou podle ní téměř identické s těmi japonskými okupačními, které jsou zase okopírované od nacistického Německa. 

Mytologie a historie jsou totéž

S tvrzením o kultu Pektusanu zároveň Löwensteinová naráží na to, že historické mýty jsou v Severní Koreji běžně přijímány jako historická fakta. „Datace mýtů ovšem není severokorejský fenomén, mýty se fixovaly jako historická fakta už v první dochované korejské kronice Samguk sagi,“ upozorňuje.

V další korejské kronice se pak podle ní datoval mýtus o praotci Tangunovi (bájném zakladateli původního korejského státu, pozn. red.), který posouvá dějiny korejské státnosti do roku 2333 př. n. l. Tento mýtus byl diskutován na začátku 20. století a Korejci podle něj patří k nejstaršímu korejskému národu a nárokují si území velké části Asie. Navíc je podle ní diskutovaný po celé Koreji, nikoliv jen v té Severní. Naopak, extrémní nacionalistické skupiny historiků z Jižní Koreje umisťují pradávný Tangunův stát do 8. tisíciletí př. n. l. Zároveň se ale podle ní nejedná o oficiální ideologii. „Historizace mytologie je vlastní oběma částem již od středověku, s Korejci žije a je do nich vrostlá,” uzavírá.

Z mytologie a kultury středověké Koreji vychází i další aspekt současné severokorejské propagandy, který hlásá, že Korejci jsou nevinní a čistí. Jsou líčeni jako děti, které je třeba chránit před krutým světem (především před Američany). Korejská kultura a literatura je plná naivních Korejců, v roli hrdinů pak vystupují ochranitelské otcovské postavy. „Toto také není moderní idea, ale součást starého konceptu sociálního uspořádání – ještě předkonfuciánského nebo raně konfuciánského, kdy panovník je otec, úředník matka a poddaní děti. Děti je třeba krmit a prokazovat jim dobrodiní. Panovník vládne dobře, pokud poddaní neutíkají. Dětská mentalita se ovšem v severokorejské propagandě ujala velmi brzy, a proto se také například v literatuře ‚lid‘ nebrání bezpráví, trpí ho a to je pravá hodnota. Čistota je nevinnost a nevinnost znamená nečinnost,“ rozvádí Löwensteinová.

Vraždící misionáři a propagandistické pohádky

Nacionalismus, rasismus i historizace mytologie v rámci severokorejské propagandy jsou samozřejmě silně přítomné i v severokorejské kultuře a literatuře. Jako odpověď na otázku, který severokorejský literární počin nejlépe ilustruje vliv zdejší propagandy, nacionalismus a antiamerické nálady, zmiňuje Löwensteinová novelu Vlci (někdy též překládáno jako Šakalové) od spisovatele Han Sorji, která vznikala během korejské války.

Děj je postavený na kulisách japonské okupace. Vystupují zde krutí Japonci i „rasově méněcenní“ Američané (respektive američtí misionáři v díle vraždící nevinné Korejce), kteří svou fyziognomií připomínají zvířata. Čistí Korejci jsou bezejmenný lid, většinou žijící na hranici přežití, napůl ve vězení, napůl krok od smrti hladem. „Han Sorja byl ten, který s některými vzorovými narativy začal, začal i s kultem Kim Ir-sena a podle jeho nevkusného psaní se tvořilo poměrně dlouho,“ doplňuje Löwensteinová. „Jinak na severu (v KLDR pozn. red.) existují v literatuře stálá témata – protijaponský partyzánský boj, korejská válka a ubohá jižní Korea, jejíž ‚bratry‘ je třeba osvobodit,“ uzavírá. 

Propagandisticky laděny jsou v Severní Koreji dokonce i dětské knihy. Celosvětově známou se stala jedna z nejoblíbenějších severokorejských povídek Kohout a motýl. Vypráví o zlém kohoutovi (symbolika Američanů), který terorizuje nevinné vesničany, dokud ho nepřemůže ctnostný a důvtipný motýl (symbolika Severokorejců). Této pohádce se dostalo dokonce filmového zpracování, které odvysílala severokorejská státní televize. To nedávno způsobilo pozornost světových médií a na severokorejský režim se snesla vlna kritiky, podle které začíná s „vymýváním mozků“ už u dětí. Mimochodem, pohádku podle oficiální propagandy napsal sám Kim Ir-sen. 

Čučche – náboženství nebo mytologie?

Čtenáři, který není expertem na Severní Koreu, se může výše zmíněné zdát jako neřešitelný rozpor. Čučche je jakási oficiální ideologie, státní doktrína, zároveň na ni ovšem někteří teologové nahlížejí jako na náboženství. Známá česká koreanistka a odbornice na severokorejskou propagandu Nina Špitálníková ve své knize Mezi dvěma Kimy o čučche píše: „Pokud bylo ve feudální společnosti náboženství opium lidstva, Severokorejci nacházejí své opium právě v této ideologii.“ Čučche a stejně tak rasistická propaganda a mytologie je ovšem zároveň v zásadě v opozici s hlavními severokorejskými náboženstvími: šamanismem, buddhismem, křesťanstvím i s nacionalistickou církví Čchondogjo. Nabízí se otázka: netvoří tohle neřešitelný rozpor? 

„Netvoří to rozpor, protože oficiální doktrína už dávno religiozitu vytlačila. Z té se stal buď postoj, nebo možnost přežití. Jako například aplikovaný šamanismus – tedy léčitelství a menší obřady za blaho rodiny,“ vysvětluje Löwensteinová. Rozvádí, že svoboda vyznání je v KLDR sice garantována ústavou, ale náboženství je tu řízeně mýceno. Severokorejci byli více než 65 let cíleně režimem vedeni k ateismu. V zemi existují kostely i buddhistické kláštery, nicméně jde většinou propagandistické divadlo, které má Západ přesvědčit o demokratičnosti režimu. Protestantské křesťanství se pak údajně udrželo v podzemí. 

Korea imponuje Salvinimu i Ku-klux-klanu

Zajímavé je také to, že ačkoliv je severokorejský režim všeobecně pokládán za komunistický, vzhlížejí se v něm ve velkém množství krajně pravicoví politici z celého světa. Například předseda italské nacionalistické a protiimigrační strany Liga a zároveň neformální lídr evropské krajní pravice Matteo Salvini (mimochodem přítel Tomia Okamury) již v roce 2014 (kdy ještě jeho strana nebyla příliš úspěšná a usilovala o nezávislost severní Itálie) prohlásil, že od Severní Koreje „se máme co učit“ a vyzdvihoval zdejší „komunitní život“ a „úctu mladších ke starším“.

Známý ruský ultranacionalista, politolog a filozof Alexandr Dugin (který bývá často označován dokonce za fašistu) označil KLDR za „ostrov svobody“ a přimluvil se za to, aby jí Rusko propůjčilo zbraně hromadného ničení k ochraně vlastní suverenity. V zálibě krajně pravicových politiků zjevně hraje roli jak tamní rasismus a antiamerikanismus (před pár lety například označila severokorejská státní tisková agentura tehdejšího amerického prezidenta Baracka Obamu za „černou opici“) tak antisemitismus. Bývalý předseda amerického Ku-klux-klanu a neonacista David Duke si před pár lety na svém blogu pochválil, že KLDR se postavila „globálnímu sionismu“ a odmítla uznat stát Izrael. Svým obdivem k severokorejskému režimu se netají ani další americký neonacistický politik a přední tvář světové bělošsko-nacionalistické scény, Matthew Heimbach. 

Krajně pravicový nebo krajně levicový? 

Na otázku, zda je severokorejský režim krajně pravicový či levicový, zda více připomíná diktaturu fašistickou nebo komunistickou opravdu není snadná a jednoznačná odpověď. Ačkoliv paralely s nacistickými a fašistickými režimy kolem druhé světové války se zdají být děsivě zřejmé. Vazby severokorejského režimu na marxismus, komunismus či socialismus se zdají být čím dál více historickými a geopolitickými formalitami. Konečný verdikt ovšem nechám na čtenáři. Jisté nicméně je, že tato zvláštní země je ilustrativním dokladem a zároveň připomínkou toho, že politické extrémy jsou si mnohdy velmi blízké a často splývají v jedno.