Šikana se sexuálním podtónem není vnímána jako problém, tvrdí studující

Kristýna Bělíková, Laura Doanová a Šimon Kinc

Kristýna Bělíková, Laura Doanová a Šimon Kinc Zdroj: Otevřená věda

Jakou podobu má sexuální obtěžování mezi středoškoláky a středoškolačkami? Dokáží ho rozpoznat a včas mu zabránit? A jak se k tomuto problému staví jejich vyučující? Téma zkoumali na svých školách tři středoškolští studující: Kristýna Bělíková ze soukromého gymnázia v Praze (nyní studentka prvního ročníku psychologie na FF UK), Laura Doanová z Masarykova gymnázia ve Vsetíně a Šimon Kinc z Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Jejich výzkum probíhal v rámci projektu Otevřená věda Akademie věd ČR. Pod vedením socioložky Niny Fárové z NKC – gender a věda Sociologického ústavu AV ČR realizovali celkem 11 rozhovorů se svými spolužáky a spolužačkami. Za výzkum získali 22. listopadu na přehlídce výsledků studentských stáží speciální cenu poroty. 

Rozhovor publikujeme v rámci spolupráce s projektem Otevřená věda Akademie věd ČR.

Proč jste si vybrali téma sexuálního obtěžování na středních školách?

Kristýna: Chtěli jsme zkoumat něco, co se nás týká. Protože jsme všichni byli nebo stále jsme na středních školách, bylo pro nás velmi jednoduché získat respondenty a respondentky. Sexuální obtěžování je něco, s čím se člověk setkává pořád, ale v českém akademickém světě moc prací přímo na téma sexuální obtěžování mezi studujícími neexistuje. Většina z toho, co bylo napsáno, se zaměřuje na sexuální obtěžování mezi studentkami, studenty a učitelským sborem. Sexuální obtěžování je vlastně součást šikany a o té se mluví konstantně, ale když dojde na obtěžování, tak to najednou všichni berou jako něco normálního.

Šimon: Je super, že jsme využili poslední chvíle, kdy studujeme na středních školách, a že jsme mohli dělat rozhovory se svými spolužáky a spolužačkami, kteří s námi mluvili jako rovný s rovným. Je to mnohem lepší způsob, než kdyby tam přijel někdo úplně cizí nebo kdyby rozhovory dělali vyučující. 

Jaké otázky jste si na začátku výzkumu připravili? 

Kristýna: Nejzajímavější a nejvíc komplexní bylo, když jsme se ptali, co sexuální obtěžování vlastně je. Spousta lidí se na jednu stranu tvářila, že ví, co to je, ale pak dávali příklady něčeho úplně jiného. Zajímavý byl rozměr Praha – venkov. Lidi z Prahy často říkali: „To dělají lidi z menších měst.“ A v menších městech říkali: „To dělají lidi z ještě menších měst.“ Vlastně ten problém pořád odsunovali někam jinam.

Šimon: Ano, na jednu stranu říkali, že je sexuální obtěžování něco, co se děje úplně jinde. Z rozhovorů samotných ale pak vyplývalo, že se to děje i v jejich prostředí. 

Byli jste součástí výzkumného terénu, což zmiňujete jako výhodu – bylo ale i něco, co vám situaci naopak ztěžovalo? 

Kristýna: Mně se lidi, kterých jsem se ptala, někdy snažili zalíbit. Věděli, kdo jsem, jaké mám názory – tím pádem si kluk, který vždy holky plácal přes zadek (a je takový doteď), hrozně protiřečil. 

Laura: Když jsem řekla, že mám stáž na Akademii věd a dělám tento výzkum, tak si lidi mysleli, že automaticky o tom tématu vím víc. Ale já jsem se ptala jen na jejich zkušenosti a nechtěla jsem, aby mi do výpovědí vkládali nějaké příliš noblesní poznatky. 

Kristýna: Někteří nebyli moc autentičtí, snažili se znít chytře.

Všechny holky měly osobní zkušenost a všichni kluci zprostředkovanou

Jak výzkum prakticky probíhal? Kolik rozhovorů jste provedli a jaké otázky jste kladli?

Laura: Já jsem dělala celkem 5 rozhovorů, z nichž jsme 4 zakomponovali do výzkumu. Byli to mladší i starší spolužáci ze školy. Všichni jsme měli stejné otázky, ale samozřejmě to byla jen taková kostra, kterou jsme si předem zvolili, a pak jsme se každý ptali i na individuální otázky. Začali jsme u rozdílů ve výchově dívek a chlapců. Pak jsme se ptali na definici sexuálního obtěžování, z čehož jsme vyvodili, že si to každý definuje jinak a na základě toho má stanovené hranice, které je, nebo není schopen komunikovat. Ptali jsme se i na vliv sociálních sítí a technologií. Zajímalo nás, jestli je těžší svěřit se pro holky nebo pro kluky, jestli mají kde hledat pomoc, jestli je ze strany škol nějaká iniciativa tohle téma řešit a vzdělávat studenty. Což není.

Kristýna: Pak jsme používali program na kvalitativní analýzu Atlas.ti, ve kterém jsme analyzovali odpovědi a kódovali v něm naše témata. Když jsem se podívala na výsledky po kódování, ukázalo se, že se sexuálním obtěžováním měly osobní zkušenost všechny holky a naopak všichni kluci měli zkušenost zprostředkovanou – někde o tom slyšeli nebo viděli, jak holku někdo obtěžuje. To neznamená, že kluky nikdo neobtěžuje; oni to u sebe jen neberou jako obtěžování.

Měli jste nějaké výrazné „aha momenty“? Nastala nějaká situace, která zásadně změnila váš pohled na věc?

Kristýna: Mě fakt překvapilo, jak moc lidi nedokázali vymyslet příklady sexuálního obtěžování u kluků. Jediné, co si dokázali představit, bylo, když holka fyzicky a psychicky nutí kluka k sexu.

Laura: Udivily mě výpovědi respondentek, které se týkaly otázek znásilňování. Jedna řekla, že nejde o znásilnění, pokud je pachatel  někdo, koho oběť zná. Potom to ještě ilustrovala osobní zkušeností, což bylo dost drsné. 

Šimon: Mě nejvíc překvapilo, jak na začátku rozhovoru sexuální obtěžování všichni obšírně definovali, ale když se došlo k části, kdy měli vymyslet nějaký příklad, tak s tím měli problém a byli dost nesví. 

Zaujalo mě geografické složení vašeho týmu: Praha – Vsetín – Kroměříž. Brali jste ve výzkumu tuto skutečnost nějak do hry? Našli jste nějaké zásadní rozdíly mezi Prahou a menšími městy?

Kristýna: Já jsem chodila na soukromé gymnázium v Praze a bylo tam pro mě těžké najít lidi s otevřeně sexistickými názory.  I když je pravda, že sexuální obtěžování se tam děje. Ale bylo zajímavé vidět, že asi méně. Obecně bych řekla, že mnou dotazovaní nad tím hodně přemýšleli.

Laura: Já to mám právě naopak; měla jsem problém najít někoho, kdo byl vyloženě feminista. Vsetín je hokejové město, a to se reflektuje i v sociální stratifikaci na střední škole. Hokejisti jsou vnímáni ostatními, ale i sami sebou jako ti krásní, sexy, populární, a to je přesně ten typ lidí, kteří si myslí, že mají navrch a mohou holky nějakým způsobem obtěžovat.

Kristýna: U nás to byl spíš někdo, kdo naopak není populární, kdo si potřebuje vybíjet svou frustraci, ale na ostatní kluky nedosáhne, a tak si dovoluje na holky.

Laura: Měla jsem třeba jednoho respondenta, který z mého pohledu vnímal věci hodně jednoduše. Že přece když na holku nějaký chlap tlačí, tak mu může jednu vrazit. Když není schopná říct ne, tak si za to může ona.

Šimon: Nevím, jestli je to tím, že chodím na církevní gymnázium, ale měl jsem problém s tím, že lidé byli někdy dost odtažití. Moc se jim o tom nechtělo mluvit. Ze začátku jsem se fakt bál, jestli najdu někoho, kdo bude otevřený.

O sexuálním obtěžování by se měla vést stejná debata jako o šikaně

Kdybyste se měli podílet na nějaké příručce pro střední školy o prevenci sexuálního obtěžování – co by tam podle vás nemělo chybět? 

Laura: Sexuální obtěžování se nedefinuje. Někdo má sexuální narážky nebo si rovnou sáhne – kdyby takové chování někdo, třeba konkrétně na naší škole, označil za sexuální obtěžování, tak by se to podle mě bagatelizovalo. Moje učitelka společenských věd například otevřeně při hodině řekla, že #MeToo je nejhorší výmysl moderní doby. A jsem přesvědčená, že není jediná, kdo má na škole tento názor. Myslím si, že oběti obtěžování by dostaly strach o tom otevřeně mluvit právě kvůli tomu, že se setkají s odmítavou reakcí. 

Co konkrétně by podle vás pomohlo?

Laura: Když se nám podaří vytvořit prostředí, kde není sexuální obtěžování tolerované, lidi se budou míň bát komunikovat to, kde jsou jejich hranice. Protože tohle je hrozně ošemetné – někdo něco prohlásí, vysloví nějakou narážku a jeden člověk to může brát jako kompliment, druhý jako sexuální obtěžování. A dokud ten člověk, kterého se to týká, nahlas neřekne: Tohle je mi nepříjemné, nedělej to, tak ostatní lidi pořád nebudou vědět, co ještě je akceptovatelné a co už ne.

Kristýna: Já bych byla ráda, aby se sexuální obtěžování vnímalo více jako šikana. O šikaně se mluví. A všichni víme, že je špatná. Ale když šikana získává sexuální podtón, tak lidem najednou přijde v pořádku. Řekne se, že to je jenom vybíjení hormonů, flirtování, škádlení, harašení (moje oblíbené slovo). Přejde se to s tím, že to je normální a že si to sedne. No jo, ono si to sedne, ale sedne si to špatně. A pak to takhle zůstane ještě dlouho. Takže já bych byla velmi ráda, kdyby se sexuální obtěžování netolerovalo. 

Jaké jsou vaše další plány? Chystáte se tomuto tématu věnovat dál?

Šimon: Na své škole už jsem měl přednášku pro studenty a studentky, při které jsem naši stáž i její výsledky přiblížil. Jinak chystáme napsat delší článek a pokusit se o jeho publikaci v některém z odborných periodik. Snad si na to najdeme čas, protože by byla škoda, kdyby naše práce zapadla.