Emma Kausc je nečekaným objevem české literární scény. Její básnický debut Cykly byl nominován na literární Cenu Jiřího Ortena 2018, letos na podzim v soutěži Básne SK/CZ získala Kausc druhé místo. V současné době studuje literární komparatistiku na King‘s College v Londýně. Bavily jsme se o její básnické sbírce, o jejím kódování a následném dekódování.
Zmínila jsi se, že ti nemám říkat básnířka, ale autorka – proč?
To je divná věc. Mě nikdy moc poezie nezajímala. Odjakživa jsem psala prózu a pořád píšu hlavně ji. Když jsem rozesílala své povídky, tak jsem ale dostávala odpovědi typu, že povídky jsou fajn, ale že mi je nevydají, protože mě nikdo nezná. Pokud jsi moc mladá nebo neznámá, tak v Česku zjevně psát prózu moc nemůžeš. A tak jsem si řekla, že to vezmu okolo a budu psát básně. Ale ten plán má své mouchy, protože po nominaci na cenu Jiřího Ortena jsem pro dost lidí nový hlas české poezie a z toho bych upřímně ráda trochu utekla.
Zároveň mě to baví psát. Pokud ale vezmu prózu, která je pro mě přední, a poezii, která je trochu vedlejší, tak asi rozumíš, proč teď chci směřovat jinam. To je důvod, proč na oslovení básnířka ihned odpovídám: „Nene, já jsem autorka.“
Takže napsat sbírku básní byl pouze vypočítaný krok?
V něčem byl. Ale taky jsem si vždycky chtěla psát deník a nikdy jsem toho nebyla schopná. A ta sbírka pro mě tak funguje. Protože ale ráda píšu politicky angažované texty, což v poezii dělat neumím a ani dělat nechci, tak to pro mě není východisko. Ale teď jsem měla v A2 pár povídek, z čehož jsem byla nadšená, protože jsem se konečně dostala tam, kam jsem chtěla.
Když jsem si četla některé tvé texty ve sbírce, vzpomněla jsem si na Rushdiův úvod k jeho románu Děti půlnoci. Prý za ním jednou přišel čtenář a řekl mu, že tu knihu klidně taky mohl napsat, protože zažil to samé. Naráží se tím na to, že když dílo dost odráží svou dobu, autor skoro až mizí. Máš taky takový pocit ze svých textů?
Já bych řekla, že do jisté míry mám. Hodně lidí mi říká, že by to napsalo taky – ne tedy úplně jako já, protože píšu dost specificky – ale dokáží se se mnou ztotožnit.
A myslela jsi na to během psaní? Chtěla jsi napsat něco, co vystihuje mileniální duši?
Ne, to vůbec ne. Hodně lidí se ptá, jestli se cítím být zástupcem nějaké generace, a to se tedy rozhodně necítím. Předně mě lidi vždycky zařazují do mileniálů, což úplně nejsem, protože mi ještě není ani 21 (EK by pravděpodobně podle většiny definic spadala spíše do Generace Z, pozn. red.). Zároveň se myslím dívám na média trochu jinak, než je běžné. A proto nemůžu za nikoho mluvit. Můžu mluvit leda za sebe, a to se snažím, i když mi to občas nemusí jít.
Lidé často za mým textem nikoho nevidí
Máš ze sbírky nějakou nejoblíbenější báseň?
(Emma Kausc listuje sbírkou a najde na straně 40 báseň 5.)
svlékni se do atomů
rozlom je
jako skořápku
nafouknout balón a nechat slova
chladnout uvnitř
propíchni látku a obloha se roztrhne
větami co jsem pečlivě napustila
do skulin
do zaryla si nehty do kůže
do obalovala krev v přestaň se třást
tak přestaň
propouštěná nesnášenlivost
začala u Velké čínské zdi
dojdi na konec a najdeš mě křičící
na to co z tebe zbylo
když jsi šla tam a zpátky
nedovřelas mě
ztiším se aby
neúplnost nebyla vidět
Proč je to tvůj nejoblíbenější text?
Řekla bych, že je nejvíc osobní z celé sbírky. Až v poslední době píšu víc takových textů. Stojím si za tím, že nejlepší věci, které autor kdy napíše, jsou na útesu toho, co by ho mohlo ponížit, právě protože je to tak osobní.
Dost lidí nechápe, o čem píšu – jeden člen poroty mojí sbírku dokonce nazval šifra Emmy Kausc. Lidé neviděli nikoho za textem, nepřipadalo jim, že by tam byla rovina toho, kdo vlastně jsem. Tak dobře jsem některé texty zakódovala.
Souvisí s tím nějak výrok, který jsi řekla v rozhovoru pro Radio Wave, kde jsi mluvila o tom, že nechceš, aby tvé básně četli lidé okolo tebe?
Oni to pak stejně všichni četli, zajímalo je to. Ale řekla bych, že i mí kamarádi i lidé v mém okolí měli problém poznat, že za textem jsem já. Vždycky jsem měla problém, i když jsem psala básně – tedy médium, které je založené na citovosti –, tam dát sebe, aniž bych nebyla příliš zabalená ve slovech.
V básni 15 (s. 53) je v závěru dvojverší: „objekt zasazený do bříšní krajiny/odinstalovali po devíti měsících/nejsem její/jenom svoje“. Při jeho čtení mě napadlo, jestli sbírku vůbec četli tví rodiče.
Nečetli. Moji rodiče se nikdy moc nezajímali o to, že píšu. Když jsem jim v osmi letech oznámila, že budu autorka, protože je to hrozně jednoduché povolání, vzhledem k tomu, že člověk jen napíše knihu a dostane peníze, tak mi řekli, že je to hezké, ale že mě to za pár let přejde. Ale mě to stále neopustilo, stejně jako je neopustila nedůvěra k mému psaní. A tohle dvojverší dost odráží vztah s mojí matkou.
Minimálně to působí dost intimně.
Působí. Já jsem se chtěla nějakému dekódování vyhnout, i proto jsem dala na začátek citát Susan Sontag:
„To interpret is to impoverish, to deplete the world – in order to set up a shadow world of ‚meanings‘. It is to turn the world into this world“
„Interpretovat znamená ochuzovat, vysávat svět – abychom mohli zkonstruovat nějaký stínový svět ‚významů‘. Svět se tak redukuje na tento svět.“ (v překladu Karla Palka, převzato z www.iliteratura.cz)
Přesto nemůžu uniknout tomu, aby si mě lidé s textem nespojili, když jako autorka napíšu dvojverší jako právě tohle. A mě tady ani nevadí ukázat prstem a říct: „Jo, tohle kořeny v realitě má.”
A stalo se ti, že tvé texty zranily někoho z tvého okolí?
Já bych řekla, že ne. Už jenom proto, že věci, které připadaly ve sbírce nejvíc kontroverzní mně, které podle mě naprosto přímo narážely na to, co jsem v životě prožívala, tak nikdo nepochopil v tom smyslu, který jsem měla původně na mysli. Výjimkou jsou malé úseky, jako třeba tohle dvojverší, které ale ani není nijak kódované. Je to prostě přímý text, který říká to, co chce říct, a nikdo nemůže říct, že to neříká.
Ale pak je třeba právě ta moje oblíbená báseň, která vznikla v době jednoho mého vztahu. Trval asi dva roky a vzniklo to v jeho nejhorší části – a když jsem to potom dávala tomu druhému člověku číst, tak ani on nechápal, na co narážím. Tak jsem byla trochu ráda, že můžu psát osobně a nikomu to nedojde. Ale zároveň to pak představovalo problém, když jsem chtěla napsat osobní věc a nevěděla jsem, jak na to. Když ani tady mým prvotním impulsem nebylo kódovat a stejně jsem to všechno zakódovala jako nějakou enigmu.
Občas si říkám, v čem jsem tak výjimečná, že zrovna já můžu mluvit
Sbírka byla vydaná před víc než rokem. Čteš si z ní někdy s odstupem?
Ne. Já se nikdy nevracím k tomu, co už jsem napsala. Protože jsem člověk, alespoň pokud se jedná o moji tvorbu, který se hrozně rychle posouvá a minulé věci mi už vůbec nepřipadají dobré nebo publikovatelné. Zároveň celá tahle moje knížka je první ucelenou výjimkou, kdy jsem schopná se do ní kouknout a pořád si stát za tím, co jsem napsala. Za to jsem ráda – předtím se mi to nestávalo. Ale asi si z ní nečtu už jen proto, že přesně vím, co se stalo v každé jednotlivé básni, a k tomu se rozhodně vracet nechci.
V již zmíněném rozhovoru jsi říkala, že člověk musí být sám sobě největším kritikem. Dáváš tedy pryč text, až když máš pocit dokonalosti?
Jo. Ale zároveň nikdy pocit dokonalosti mít nebudu, už jenom proto, že v nějakou dokonalost nevěřím. Ale s tím, co jsem řekla, pořád souhlasím. Dokud nejsem s textem v určité chvíli spokojená, tak nemá vůbec cenu, abych ho posílala dál. Asi i kvůli tomu se často zamýšlím nad tím, jestli mám já vůbec co říct. V čem jsem tak výjimečná, že zrovna já můžu mluvit? Publikuje se dost textů, na světě je hodně autorů a ne vždy mám pocit, že mají nutně co říct.
Pokud je nějaká bolest, měli bychom jít až na její kost
Když člověk čte nějaké dílo, tak se snaží si to nespojovat s autorem, aby nebyl vulgární, a trochu to jde a trochu taky ne. Zajímalo by mě, jestli to sama děláš u svých textů, tedy že si přečteš třeba rok starou věc a snažíš se sama sebe zpětně psychoanalyzovat.
Jo, to jo. To dělám docela často. A docházím k tomu, že se jako člověk měním. Hodně věcí jsem dřív vnímala nějak a teď je vnímám jinak. I právě proto jsem ráda, že jsem se dostala k poezii jako k médiu, protože to pro mě v rámci sebereflexe funguje dost dobře. A zároveň to mapuje můj posun v čase. Řekla bych, že je dost uspokojující kouknout se, kde člověk byl a kde je teď a vidět to všechno na papíře potvrzený.
