Svůj post zástupce ředitele pro finanční a projektové řízení v instituci prosazující zvyšování politické kultury získal i díky svým zkušenostem ze stáží.
Myslíte, že samotná univerzita dokáže mladého člověka připravit na budoucí povolání?
Záleží na tom, co chce člověk dělat – a to si musí ujasnit co nejdříve. A potom najít školu, která mu k tomu nejlépe pomůže. Kvalita fakult a oborů se hodně liší, což lze samozřejmě říct i o samotných stážích. Obecně pokud člověk ví, co chce, dokáže si zařídit, aby mu univerzita skutečně pomohla. Navázat se na dobré školitele, připojit se ke školním iniciativám, kandidovat do akademického senátu, využít obrovské množství programů a školení, které školy nabízí.
Řada absolventů ale přesto končí na úřadech práce, většina zaměstnavatelů totiž požaduje praxi. Je co nejvíce stáží v životopise klíčem k úspěchu?
Stáže jsou důležitá věc, ovšem neradil bych je sbírat jako pokémony jen proto, že se „mohou v budoucnu hodit“. Důležité je vědět, proč je pro mě daná stáž zásadní. Třídit je podle toho, zda přispívají nebo přímo vedou ke schopnostem či kontaktům nutným pro budoucí zaměření či vysněné zaměstnání. Ale samozřejmě pokud na začátku školy nevíte, co se sebou, vyzkoušení různorodých praxí může být cestou, jak to zjistit.
Jaké stáže máte za sebou vy sám a co vám daly?
Absolvoval jsem stáž v České styčné kanceláři pro výzkum, vývoj a inovace v Bruselu a v analytickém týmu Evropských hodnot. Daly mi jasnou odpověď na to, co chci dělat, a co ne. Tomu prvnímu se věnovat nehodlám, byť zkušenosti byly k nezaplacení. Poznal jsem denní chod unijních institucí, pochopil fungování „Brussels bubble“ a důležitost networkingu. Zároveň jsem si uvědomil, že úřednická práce se svázanýma rukama je něco, na co mám ještě čas. Tedy že do Bruselu, například pro Komisi, bych šel pracovat spíše na stáří. Měníte komfort za jisté limity v utváření své práce či veřejného vystupování. Naopak u stáže v Evropských hodnotách jsem zjistil, že to je místo, kde chci zůstat. Je tam co budovat, rozvíjet a čemu dávat svůj otisk, měnit věci. Rozhodneme se, jaké věci a projekty nám dávají smysl, a pustíme se do nich.
Co konkrétně jste na stáži v Bruselu dělal? Vysvětlil byste onu „Brussels bubble“?
Měl jsem na starosti administraci kanceláře, rešerše, přípravu rubriky do odborného periodika, správu webu nebo účast a reportování z relevantních akcí právě v „Brussels bubble“. To je terminus technicus označující bublinu, ve které fungují bruselští unijní pracovníci a všichni stakeholdeři motající se okolo. Ti mají charakteristické rysy. Sdílejí podobné návyky, konverzační témata, čtou stejné věci, řeší drby z institucí, jsou na Twitteru, chodí sbírat kontakty na konference a recepce apod. Prostě takový svět sám pro sebe, který je často dost odtržený od reality v konkrétních členských zemích EU, zejména těch nově přistoupených.
Máte za sebou studium na více univerzitách, dokonce jste získal cenu děkana za diplomovou práci. Nepomýšlel jste na akademickou dráhu?
Od září nastupuji na doktorské studium, nepředstavuji si to ale jako svou jedinou dráhu. Láká mě představa práce na pomezí, přirozené pendlování mezi soukromým, neziskovým i veřejným a akademickým sektorem v rámci mého odborného zaměření. Zkušenosti z jednotlivých oblastí se navzájem mohou doplňovat a posilovat.
Jak jste se dostal k vaší současné práci v think-tanku Evropské hodnoty a co je vlastně její náplní?
V roce 2013 jsem aktivně sledoval českou i evropskou politiku, volbu prezidenta a přitom hledal institut, který by se zabýval evropskými záležitostmi. V té době jsem poprvé zaznamenal činnost Evropských hodnot a řekl si, že toho chci být součástí. Nyní jsem zodpovědný za finanční a projektové řízení organizace. Vedu finančně-právní oddělení, přímo řídím některé projekty či dohlížím nad těmi, kdo je mají na starosti. Krom toho se z pozice zástupce ředitele podílím na plejádě věcí, od vztahů s partnery přes práci v analytickém týmu po formování strategického směřování organizace. Baví mě práce se schopnými a nadšenými lidmi, kteří zvládnou pečlivý výzkum a jasně se postaví za základní hodnoty liberální demokracie. Náročná je nikdy nekončící pracovní doba, neplatí žádné „nine to five“.
Na kterou analýzu či projekt Evropských hodnot jste osobně hrdý?
Mám na kontě pár článků pro týdeník Respekt o bankovní unii a kapitálových trzích, několik podkladových studií, ale mým největším projektem byl mezinárodní výzkumný a „advocacy“ projekt Facing Extremism. V jeho rámci jsme v pěti zemích střední Evropy radili středo-levicovým a středo-pravicovým stranám a prakticky je školili v tom, jak efektivně čelit populistickým hnutím zneužívajících témat menšin a imigrantů. Výstupem je i sada konkrétních doporučení, která nyní rozpracováváme ve spolupráci s bruselským think-tankem Martens Centre for European Studies do společné studie.
Změnil jste nějak s ohledem na vaši práci svůj názor na EU či na její fungování?
Svůj makro-názor jsem zásadně nezměnil, ale drobné korekce dělám. Mnohé otázky vidím komplexněji. Vidím zájmy jednotlivých aktérů, jejich rozdílné možnosti a obavy. Vidím limity institucí i jednotlivců v nich pracujících.
Proč myslíte, že by se mladí lidé měli více zajímat o dění v Evropské unii?
Přijde mi jako samozřejmost zajímat se o něco, v čem žiji. Když se o něco zajímám, více tomu rozumím, pak v tom mohu lépe žít, fungovat nebo to zlepšovat. Lidé, kteří se o EU dosud nezajímali, zaprvé zjistí, že spousta věcí kolujících v českém mediálním prostoru jsou mýty. Při důkladném zamyšlení také přijdou na to, že současná EU se všemi svými neduhy je zásadním pilířem uspořádání, které v této části světa zajišťuje mír, svobodu, vládu práva, ale i současný lifestyle, ať už se bavíme o kultuře, nakupování, stravování, cestování nebo třeba kompatibilitě zařízení. Je chybou českých politiků, že to neumí lidem vysvětlit.
Jak by jim to měli podle vás vysvětlit? Souhlasil byste třeba s větším prostorem pro výuku o Unii ve školách?
Politici by se měli zaměřit na to, čemu lidé rozumí a dokázat jim to s EU spojit. Mnoho z výdobytků dnešního životního stylu by tu prostě nebylo, pokud bychom nežili v prostoru, kde jsou garantovány základní principy liberální demokracie a kde společné instituce zajišťují vzájemně prospěšnou kooperaci ve svěřených oblastech. To právě zajišťuje současná Unie. Učinit tento propojovací link ale nedokáže leták Eurocentra ani, obávám se, položka v osnovách studia. To je prostě o přístupu a o tom, zda si to učitelé či samotní politici vůbec uvědomují. Ale nezpochybňuji, že nějaké robustnější občanské vzdělávání, tak jako ho mají rozvinuté například v Německu, by u nás bylo potřeba jako sůl. Tam by se měli čeští politici inspirovat.
Pomáhají Evropské hodnoty zmíněné mýty o EU bourat?
Evropské hodnoty nejsou agenturou propagující EU, takže toto obecně nevnímáme jako naši práci. Specializujeme se na vybraná témata (instituce, ekonomika, vnitro, zahraničí, politická kultura), ve kterých vstupujeme do veřejné debaty a v nichž samozřejmě nenecháme bez povšimnutí, pokud někdo relevantní vypustí nepravdivý výrok či zpochybňuje základní principy a orientaci naší země. Mytické evergreeny jako pomazánkové máslo, žárovky, banány, okurky, koblihy a zabijačka naštěstí nespadají do naší oblasti zájmu.
Je možné pracovat nestranně, když Evropské hodnoty jsou z velké části financovány právě Evropskou unií?
V roce 2014 jsme měli více než sedmnáct sponzorů, z nichž největším byla soukromá americká nadace OSF. Velká část prostředků skutečně pocházela odněkud z EU (v současném roce je to již velmi malá část), ovšem to nutně neznamená samotné unijní instituce (byť ty tam také figurují), ale například německé politické nadace, české veřejné instituce nebo i jednotlivce a soukromé firmy operující na vnitřním trhu. Pokud bychom chtěli hájit zájmy našich donorů, museli by všichni uspořádat mezinárodní slet, tam se domluvit na společném zájmu a ten nám sdělit. (smích) Což bychom odmítli, protože máme vlastní agendu a názory. Navíc jelikož pracujeme jak s levicovými, tak pravicovými politickými stranami na české i evropské úrovni, představte si, jak by se asi mohli dohodnout. EU samozřejmě není monolit, ale tvoří ji soupeřící zájmy národních vlád, Komise, parlamentu, politických stran… Pravděpodobně míříte na specifičtější aspekt, a to, zda je možné účastnit se s našimi projekty tendrů na prostředky dejme tomu z Evropské komise a zároveň být kritický vůči Evropské komisi. Ano, je to možné a děje se to. Kdo sleduje naše výstupy, ví, že kritikou často právě směrem ke Komisi opravdu nešetříme. Jinak hospodaření máme přehledně na webu a ve výročních zprávách a používáme transparentní účet, jak jsme si to předepsali v našem kodexu.
Co si myslíte o „eurofobech“ a euroskepticích?
Kdo je to eurofob? (smích) Myslím, že se tady nikdo EU skutečně nebojí. Jsou zde, jako jinde v Evropě, anti-EU strany, které kapitalizují na skeptickém postoji veřejnosti a samozřejmě se liší svou nebezpečností. Skeptická ODS je regulérní součástí inteligentní debaty o konkrétních řešeních. SSO je komické sdružení konspiračních teoretiků. Kdo zůstává nebezpečný pro české, respektive evropské zájmy, je tandem posledních dvou českých prezidentů, kteří se svou rétorikou a jednáním stali vděčnými nástroji informační války státu rozbíjejícího své sousedy a ohrožujícího naše spojence i nás samotné.
Měla by Evropská unie setrvat v současné podobě?
To by neměla a také nesetrvá. Na institucionální strukturu EU je vyvíjen ohromný tlak vnějším prostředím, které se v ekonomickém i bezpečnostním ohledu za poslední dobu radikálně proměnilo. Rovněž vnitřní tlaky a hrozby jsou značné. To si žádá a nakonec vynutí kompletní reformu současné podoby EU, což bohužel může znamenat i různé formy rozpadu, odchod do bezvýznamnosti a vznik nových vnitřních konfliktů. Mohou se vykreslit nové dělící linie, nová silná jádra a slabé periferie. To pro naši zemi nevěstí nic dobrého a naši politici, potažmo my sami bychom měli dělat vše proto, aby se tomu tak nestalo.
