Jak ses dostal k tak málo známému oboru, který se navíc vyučuje pouze v zahraničí?
Vždycky mě zajímala historie, filozofie a geografie. Zároveň jsem se na střední škole, kde bývá na studenta vyvíjen jakýsi tlak, aby si zvolil, čemu se bude věnovat, účastnil debatních soutěží nebo modelového zasedání Organizace spojených národů. Věděl jsem, že chci dělat něco s mezinárodní politikou a diplomacií a pak jsem objevil War Studies na King's College London. Přihlášku jsem si ale podával i na jiné britské univerzity, zajímaly mě mezinárodní vztahy.
Proč ses nakonec rozhodl pro Londýn?
War Studies na King's College mají jednu velkou výhodu. Vyučují tu často lidé z praxe, kteří tu praxi přenáší do výuky. Na přednáškách a seminářích často diskutujeme o aktuální situaci s lidmi, kteří mají o daných konfliktech opravdu široké znalosti.
Když sis vybíral školu a obor, zajímalo tě i budoucí uplatnění? Jaké se vlastně absolventům War Studies nabízí?
To uplatnění je dost široké. Hodně záleží na předmětech, které si student zvolí. Ze školy může odejít jako válečný historik nebo může rovnou vstoupit do armády. S jinými předměty může později působit třeba jako analytik v think tanku nebo novinář. Anebo vstoupí do diplomacie.
Jak je možné, že z jednoho oboru vyjdou tak rozdílní odborníci?
War Studies se vyučují asi na desítce škol. Každá má vlastní sylaby. Například moje King's College London nabízí moduly zaměřené na filozofii, historii nebo jednoduše válečná studia. Velký rozdíl je i mezi vojenskými a nevojenskými univerzitami. War Studies lze vystudovat na školách jako Sandhurst, kde se očekává, že z absolventů budou armádní důstojníci.
Zmínil jsi různé „moduly“, které nabízí tvá alma mater. Co přesně studuješ ty?
Já se zabývám spíš moderními problémy než historií. Baví mě předměty o současné situaci ve světě jako třeba Statecraft and Diplomacy, tedy Státnictví a diplomacie, který si všímá toho, že mezi teoriemi mezinárodních vztahů a skutečnými možnostmi států je propast a snaží se ji překlenout.
Na univerzitě je celkem snadné rozvíjet nějaké teorie, ale v praxi je často těžké určit, která ze strategií je politicky optimální. Můj modul je zaměřený prakticky. Rozebíráme například, jaké nástroje se dají využít při jednání se státy jako Írán nebo Severní Korea. Nebo jaké možnosti pro rozšiřování svého vlivu ve světě mají Británie, Rusko nebo třeba Nigérie.
Jaké další současné problémy řešíte?
Mě baví teorie při jaderných zbraních, které se například ptají, zda by vyvinutí jaderné zbraně Íránem bylo nebezpečím „pouze“ pro region nebo pro celou mezinárodní komunitu. Líbí se mi na tom ta polarita názorů. Podle některých odborníků je větší hrozbou bránit Íránu v jeho jaderném programu. Kvůli sankcím totiž západní státy s Íránem nekomunikují a nemohou s ním kooperovat. Spolupráce je přitom dnes při současné situaci v Iráku, Jemenu nebo Sýrii velmi důležitá. Na druhou stranu jiní akademici tvrdí, že jaderné zbraně v Íránu by vedly jen k nestabilitě, protože by se zhoršily jeho vztahy s Izraelem, Irákem nebo Saúdskou Arábií, a to možná až na úroveň ozbrojeného konfliktu.
Co podle tebe v současnosti nejvíce ohrožuje Evropu?
Odpovím slovy amerického trenéra baseballu Yogi Berra: „Předpovídat je těžké, zvlášť když jde o budoucnost.“ Z mého pohledu je ale pro Evropu momentálně největším nebezpečím migrace a její možné důsledky. Preference ultrapravicových stran stoupají a v populaci převládají protiimigrantské nálady. Příliv utečenců se navíc v nejbližších letech nesníží. Proto se obávám toho, co tato situace přinese. Konkrétněji se odpovědět neodvážím.
Neměli by být lidé jako ty schopní předpovídat vznik konfliktů nebo válek?
War Studies mohou studenta připravit na kariéru v analytickém institutu, ale aby bylo možné bezpečně předpovědět pravděpodobnost války v určitém regionu, je potřeba mít široké znalosti o tamní sociální, politické a ekonomické situaci. A na to už je potřeba speciální výzkum.
