„To, co učíme studenta v roce 2017, bude za dvacet let úplně jiné. A čím více bude obor specifický a úzce zaměřený, tím více ochuzujeme studenty o širší poznání,“ poznamenává rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima na adresu některých současných studijních programů. Problém podle něj může v budoucnu vyústit v horším uplatnění budoucích absolventů na trhu práce.
V rozhovoru pro Studenta.cz jste zmínil, že studenti na západoevropských školách sami otevírají debaty, chtějí diskutovat a vědět více a že většina studentů v ČR není dostatečně aktivní. Znáte konkrétní důvod, proč tomu tak je?
Důvodů může být několik. Tím hlavním je nejspíše určitá zlenivělost, kterou bych už nechtěl svádět na dobu minulou, protože současní studenti se narodili po listopadu 1989. Samozřejmě to neplatí všeobecně, ale většina z nich je pasivnější, často se neptá nebo nevyužívá možností stáží v zahraničí. Projevují malý zájem o věci veřejné a třeba i o volby do akademických senátů.
A nemyslíte si, že je trochu krátkozraké obviňovat především studenty? Není to díky naprosto odlišnému nastavení českého vzdělávacího systému?
Jak jinak nastavenému?
Určitou motivací pro aktivnější přístup může být poměrně vysoké školné nebo zaměření na psaní esejí, nikoliv memorování.
Placení školného není řešením. Kde se platí v Evropě opravdové školné? Jen v Anglii. Na evropských školách platí studenti přibližně sto až dvě stě euro, což není tak vysoká částka, aby byla důvodem vyšší motivace.
Takže jste toho názoru, že je chyba v samotných studentech?
Nechci mluvit přímo o chybách a už vůbec z toho nechci vinit pouze studenty. Je to možná způsobeno také typickým českým naturelem, který je, myslím, tak trochu pohodlnější, lidé u nás mají, zdá se mi, více než ve světě tendenci svádět problémy na jiné a nehledat chyby u sebe. Studenti jsou obrazem české společnosti a já bych si přál, aby byli lepší než česká společnost obecně. Měli by to být ti, kteří ji povedou k lepšímu. To mě na tom mrzí.
V poslední době se začíná vyskytovat tendence českých studentů nevracet se ze studia v zahraničí zpět do České republiky. Vidíte to jako problém?
Na tuto problematiku mám ambivalentní pohled. Z hlediska představitele univerzity je radostné, že naši absolventi působí na prestižních univerzitách a u prestižních firem. To vše svědčí o známce kvality vysoké školy. Pokud jsou studenti dobří a při svém studiu či stáži naváží vztahy na univerzitní a pracovní místa v zahraničí a chtějí za hranicemi začít kariéru, je to samozřejmě dobře. Na druhou stranu můj pohled jako občana je takový, že ztrácíme velmi kvalitní lidi. I když je to otázka. V řadě případů vytvářejí znalosti a produkty, které nakonec obohacují všechny – včetně České republiky. Ale myslím si, že každý by měl při studiu vyjet do ciziny a poznat tamější život. Ve skutečnosti statistiky ukazují, že se jedná přibližně o cca deset procent studentů, nikoliv o většinu.
Co konkrétně by se dalo podniknout, aby se studenti chtěli vracet zpět?
To je spíše otázka na zaměstnavatele než na univerzity. Nám se řada kolegů po stážích vrací, a to i když pobývají v zahraničí delší dobu.
Je podle vás v této věci relevantním argumentem, že „odcházejí za lepším“?
Je otázkou, co znamená „lepší“. Musíme vzít v potaz, že platy vysokoškoláků v některých sektorech jsou v zahraniční výrazně vyšší než u nás, to je neodvolatelný fakt. Na druhou stranu se podle různých žebříčků ukazuje, že Česká republika patří mezi bezpečné, přívětivé a otevřené země, a to pro cizince i pro vlastní obyvatele. Je zde také možnost bohatého kulturního, sportovního a společenského vyžití. Jelikož hodně cestuji a za rok mám okolo dvaceti až třiceti služebních cest, tak mohu říct, že je málo míst na světě, které jsou tak hezké jako Praha a Česká republika.
Jste vystudovaným lékařem a biochemikem, také jste několik let působil jako děkan 1. lékařské fakulty. Zajímalo by mě, co si myslíte z pozice lékaře a biochemika o úvahách nad zbytečností humanitních oborů.
To jsou samozřejmě nesmysly. Společnost potřebuje nejen přírodní vědy, ale i vědy společenské. Společenské vědy mají nezastupitelnou roli a zahrnují poznání jazyků, dějin, kultury, práva a dalších věcí.
Ale kde si za tento názor společenské vědy mohou, je fakt, že většina kolegů z humanitních oborů je zahleděna do čistě českého prostředí a nepublikují v zahraničí. Uznávám, že je to někdy složité, ale společenskovědní děje, které se v minulosti v České republice udály, jsou jistě matérií pro studování i na zahraniční úrovni. Měli by se proto snažit více pronikat do mezinárodních časopisů a vědního prostoru.
Konkrétně narážím na vyjádření nově zvoleného rektora Jihočeské univerzity Tomáše Machulu, který řekl, že některé studijní obory jen generují lidi do neziskovek, které parazitují na veřejných penězích. Myslíte si, že by tato slova měla zaznívat od rektora, který stojí nad všemi fakultami a studijními obory v rámci univerzity?
Žijeme ve svobodné společnosti a každý má právo na svůj názor. Tomáš Machula nemluvil o humanitních oborech obecně, ale o některých studijních oborech společenských věd. Já osobně bych přímo neřekl, že generují lidi do neziskovek, ale na druhou stranu některé studijní programy by měly být robustnější a šířeji zaměřené. Kolega nejspíše narážel i na počet studentů. Pojďme se podívat na konkrétní příklad. V České republice jsou tři univerzity, kde lze studovat japanologii. Poté si spočítejme, kolik je na tomto oboru studentů a následně si položme otázku, jestli tolik japanologů česká společnost potřebuje.
Pak se zde vyskytují také obory, které ve vás po přečtení jejich názvu vzbuzují údiv, co ten člověk bude ve skutečnosti dělat. Proto říkám, že to má být robustní. To, co učíme studenta v roce 2017, bude za dvacet let úplně jiné. A čím více bude obor specifický a úzce zaměřený, tím více ochuzujeme studenty o širší poznání. Následně může být hůře uplatitelný na trhu práce. Nikdo také nesleduje vazbu studijního programu s oblastmi, kde dotyčný nakonec působí.
Bohužel nevládnu čísly o současném počtu japanologů a jejich následném uplatnění. Ale jak jste sám zmiňoval, nemůže se tento počet studentů, například zmiňované japanologie, věnovat i jiným činnostem? Třeba právě oné zahraniční tvorbě do vědeckých časopisů a dalším věcem?
Já měl na mysli především robustnější pojetí studijního oboru, ne zmenšování počtu studentů. Když budete mít užší specializaci, tak se může stát, že za pár let už nebude vůbec potřeba. A samozřejmě se to týká i biologie a dalších přírodních věd.
Jakou roli podle vás sehrává univerzita ve formování názorů studentů?
Jsou tři hlavní fenomény, které ovlivňují jedince. Jednak je to rodina, která je nezastupitelná a pro člověka klíčová. Dalším fenoménem je společnost neboli prostředí, kde jedinec vyrůstá. A pak je tu univerzita a obecně škola. Pedagog má mít dvojí roli – jednak předat vědomosti, ale poté také formovat člověka a jeho názory. Univerzita je také určité společenské prostředí. To je tvořeno jednotlivci, kteří studenta jistým způsobem také ovlivňují. To vše by mělo zanechat v člověku otisk.
Rektor Univerzity Palackého v Olomouci, Jaroslav Miller, v rozhovoru pro TST řekl, že univerzity nemohou a ani by neměly působit apoliticky. Souhlasíte s tímto tvrzením?
Primárně jsou univerzity místem, kde nemá být pěstována klasická politická činnost. Má to svůj původ již v historii, kdy se některé univerzity stávaly baštami ideologických názorů. To je samozřejmě riziko, které v některých zemích dnes stále hrozí.
Jinak univerzity jsou ze své podstaty apolitické tím, že nepěstují politiku. Ale je samozřejmé, že se univerzity skládají z lidí, kteří mají určitý názor. Takže v rámci jednotlivců nejsou apolitické a měly by pozitivně ovlivňovat společnost, v tom tkví ta neapolitičnost. Také udávají vysokoškolskou a vědní politiku státu. Jsou místem, kde se mají názory střetávat a tříbit a následně vysílat impulzy do společnosti, ať se to týká aktuálního dění nebo historických událostí.
Ptám se na to také proto, že jste ve svém projevu na loňském Albertově, který byl koncipován právě jako apolitická akce, říkal, že zde nemáme mluvit o konfrontaci s politickou silou. Proč ne?
Problémem společnosti je, že řada lidí ji rozděluje, a to z čistě účelových důvodů. Když se podíváte do médií, neobjevují se tam téměř žádné pozitivní zprávy. Média píší o průšvizích a neštěstích. Vím to bohužel i ze své vlastní zkušenosti.
Mě by ale stále zajímalo, proč se nemělo na již zmiňovaném Albertově mluvit o konfrontaci s politickou silou.
Albertov byl pojat z hlediska historických vazeb z let 1939 a 1989. Dvakrát v historii se zde národ spojil, a když ho budete chtít rozdělovat, není problém vystoupit a říct svůj názor na politiky včetně pana prezidenta kdekoliv jinde. Tím se ale budeme také podílet na rozdělování společnosti, na což máme v České republice řadu jiných „expertů“.
Obecně bylo naší misí spojení lidí dohromady na místě, které sloužilo jako připomenutí dřívějších událostí, a považuji za úspěch, že jsme se byli schopni domluvit společně s dalšími nezávislými iniciativami na této akci.
Neměla by občanská společnost, jejíž součástí je i akademická obec včetně studentů, naopak dát najevo, že některé chování je v rozporu s našimi hodnotami?
Ale v projevech zazněly i takové myšlenky, z kterých každý mohl pochopit, o čem to je. Nemusíte vždy prvoplánově vykřikovat. Jak se říká – chytrému napověz, hloupého trkni. Samozřejmě, že tato akce měla do budoucna určitý signál – spojujme se a hleďme na to pozitivní a ne na to negativní, které nám někdo každý den říká a čím nás někdo rozeštvává.
Další otázku bych ráda uvedla výrokem rektora Masarykovy univerzity v Brně. Mikuláš Bek v rozhovoru pro DVTV řekl, že prezident a jeho mnozí příznivci nerozlišují mezi tím, co je státní, tzn. prostor, o kterém mohou politici rozhodovat, a co je veřejné, tzn. prostor, kde mohou pouze nastavovat pravidla. Neplní rektor při těchto rozepřích tak trochu i funkci politika?
Samozřejmě, rektor je z poslání homo politicus. Vytváří politiku Univerzity Karlovy a to jak dovnitř samotné instituce, tak i vně. Rektor se musí pohybovat v politice, ale nikoliv v politice, kde máte červenou, oranžovou, modrou, zelenou nebo černou knížku. Musí vést jednání, která mohou být označena za politická. To, co říkal kolega Bek, je otázka, která je vždy velmi složitá.
Můžete uvést konkrétní příklad?
Příkladem je 28. říjen. Já, jakožto rektor Univerzity Karlovy, zvu do Karolina představitele státu, parlamentu, vlády a města bez ohledu na to, kdo tam sedí. Mohu tohoto člověka mít rád či nerad, ale to je už jiná věc. Když Tomáš Zima dělá oslavu narozenin, tak si tam pozve toho, koho chce pozvat. Tohle musím jako rektor rozlišovat. Státní svátek je záležitost státu, kdy rektor je představitelem univerzitní komunity jako instituce.
Do jaké míry ovlivňují, případně mohou ovlivnit, spory akademické obce a prezidenta republiky působení univerzit? Když se například koukneme na přístup prezidenta Miloše Zemana k rektorovi Masarykovy univerzity, tak on sám není zván na akce, které se konají na Hradě.
Co se této kauzy týče, tak já i ostatní rektoři jsme sice pozváni, ale ve skutečnosti ze solidarity s panem rektorem Bekem na Hrad nakonec nejdeme. Na druhou stranu je vždy lepší hledat řešení, která vedou k dohodě. Ale k tomuhle přístupu je vždy potřeba obou stran.
A jak to tedy může ovlivnit samotnou univerzitu?
Mou osobní snahou je vždy nalézt řešení, které je zklidňující a je určitým modem vivendi. Ale je pravda, že se to nemusí vždy povést.
Zajímalo by mě, kde máte osobní hranice, co se týče vyjadřování k aktuálnímu dění. Protože oproti například rektorovi Masarykovy univerzity nebo Univerzity Palackého v Olomouci působíte mnohem rezervovaněji.
Víte, když relativně často vidíte opravdové lidské problémy a neštěstí, kdy jste svědkem toho, že mladí lidé umírají v nemocnici, máte určitou pokoru. Řada věcí, které se jeví jako obrovský problém, je de facto problémem velmi zanedbatelným. Já to vše vnímám z prizmatu lékaře, kdy jsem viděl, jaké jsou ty opravdové problémy. Nikoliv pseudoproblémy, kdy někdo něco řekne. Média se toho hned samozřejmě chytnou, ale za dva dny o tom už nikdo neví. Takže podle mého by měl být člověk v tomto pokorný. Samozřejmě, že by člověk někdy rád řekl otevřenější a ostřejší názor. Já si nemohu, jak se říká, pouštět hubu na špacír, protože by to řada lidí mohla zneužít v neprospěch univerzity. Mým primárním zájmem je chránit dobré jméno univerzity, takže proto se snažím být v některých věcech na veřejnosti rezervovanější.
Na svých stránkách máte napsáno, že přichází doba, kdy „slovo učenců a intelektuálů opět nabývá na významu“. Není to právě naopak? Neztrácí lidé důvěru v elity, ať už akademické či jiné, a naopak na popularitě a ke slovu se dostávají ti, kteří takovými odborníky nejsou?
Má to dvě roviny. Pozitivní je, že si nás mnozí politici zvou a chtějí slyšet náš názor. A to i když to následně udělají jinak. Druhou situací, která se vyskytuje všeobecně ve společnosti, je stále se zvětšující odcizování lidí navzájem, které je způsobeno mimo jiné i sociálními sítěmi, kterým já říkám asociální, protože tzv. pseudo nahrazují komunikaci. Vytváří se zde určitý prostor pro pavědecké a nesmyslné názory, pro hoaxy, které řada lidí nedokáže odlišit od pravdy.
Jak s tímto pracující již zmiňované elity?
Elity jsou samozřejmě ovlivněny názory, které se na sociálních sítích vyskytují, ale samy je netvoří. Teď nebudu politicky korektní, protože podle mého názoru je politická korektnost jen lží. Řada intelektuálních elit řeší odtažité problémy pro veřejnost. A uvedu vám konkrétně přiklad, za který mě budou opět někteří lidé, například genderistky, tepat – otázka koedukovaných neboli společných toalet. Myslíte si, že toto zajímá alespoň šedesát procent obyvatelstva?
To nemohu posoudit.
Určitě ne. To může zajímat maximálně deset procent občanů a to jsem ještě velký optimista. I když tyto problémy jsou nepochybně důležité, tak to většinovou společnost nezajímá. A poté přijde člověk, který řekne, že je to hloupost. Udělá z toho kauzu na (anti)sociální síti. Mlčící masa jde často za tímto názorem, protože má pocit, že někdo konečně řekl to, co si oni myslí a toho člověka pak třeba i volí. A ještě píší urážlivé komentáře těm, kteří měli dobrý prvotní úmysl.
Takže je to chyba samotných elit?
Ano, špatně vybírají témata a někdy se věnují pseudoproblémům, které většinovou společnost vůbec nezajímají. Když pojedete na vesnici, bude je toto zajímat? Řeknou vám, ať jdete někam. To správné slovo začíná na P a poté následuje pět teček – to by vám řekli. Poté se všichni diví, že když někdo řekne i vulgárním způsobem názor mlčící většiny, jako se například nyní děje ve Spojených státech amerických, tak tito jedinci najednou vyhrají. Oni vědí, co lidé chtějí slyšet, a říkají to z čistě pragmatických důvodů.
Chtěla bych zareagovat na to, co jste řekl o vulgárním způsobu projevu. Měli by podle vás tedy elity rezignovat na slušnější vyjadřování?
Ne, na slušnost by neměl rezignovat nikdo a nikdy. Slušnost je základem. Elity by se ale měly naučit rozlišit, jaká témata pálí většinu. Tady se nehovoří například o tom, že významný počet dětí na základních školách nemá prostředky, aby chodily na obědy. Řekněte mi, kdo z intelektuálů se věnuje tomuhle problému? Kdo o tom něco napsal? Nebo o problému rozvrácených rodin, využití zábavy pro děti… Ale článků o tom, že někdo napsal, že z dívek budou maminky a že maminka má dítě pohladit po vlascích a číst mu pohádku, tak to je samozřejmě hlavní hit. Tak ať někdo kreslí do učebnic, že muž vaří u plotny a žena kope příkop. Podle mě tohle nejsou témata, která by se měla primárně řešit.
