„Jedna turistka se mě zeptala, jestli vím, co je to smartphone. Je to směšný, nejsme tak zastaralí, jak si někteří myslí,“ říká jednadvacetiletá Amanda, která se narodila ve srílanské metropoli Galle, ale dnes bydlí na internátu v hlavním městě Colombu, kde studuje práva. A dodává: „Ženy tu už dnes mohou pracovat na některých pozicích, které dřív mohli zastávat jen muži.“
Podobně jako jejich vrstevníci z Česka začíná spousta mladých lidí ze Srí Lanky studovat a mnoho pozic zastávají ženy, které byly dřív jen v domácnosti nebo na polích. „Někdy si říkám, že jediný rozdíl mezi mnou a lidmi, co sem přijíždějí ze západu, je, že mí rodiče neprotestují proti tomu, že jsem vegetariánka. Jsem totiž budhistka,“ směje se Amanda. Rozdílů mezí ní a evropskými mladými je tu ale o něco více, zejména pokud se zaměříme na náboženství.
Na rozdíl od Indie je většina Srí Lanky budhistická. Hinduisté se najdou hlavně na severu, kde dříve bojovali tamilští tygři. Muslimové a křesťané pak žijí v malých skupinkách roztroušeni po celé zemi. V praxi to znamená, že tu společnost nevěří v kasty a tak si je tu každý rovný. Zároveň ale každý věří v nějakého boha, ateismus jako by neexistoval. „Je zvláštní v nic nevěřit. Asi bych si připadal prázdný,“ tvrdí Isuru, který je muslimského vyznání. Do školy ale chodí s budhisty, hinduisty i křesťany. „Myslím, že Srí Lanka je místem tolerance. To, že se moje máma koupe zahalená v moři, nijak nebrání turistkám, aby se svlékly do bikin a plavaly vedle ní nebo kohokoliv jiného,“ vysvětluje Isuru.
Pohled na zahalené budhistky a hinduistky ve vodě ale může západní turisty šokovat. Proto se například většina turistů nechodí koupat do města Galle, kde je jen jedna hlavní pláž, kterou využívají především místní. Místo toho upřednostňují dražší rezorty, kam se běžný Srílančan podívá už jen za prací. „Přitom je to směšné, jasně že se chceme bavit s turisty. My se možná s našimi platy do zahraničí nepodíváme a tohle je jediná opravdová spojka,“ stěžuje si Amanda. Ačkoliv jednou bude právničkou, ani její plat jí nemusí nutně zaručit letenky do Evropy nebo jinam.
„To ale neznamená, že tu nějak trpím. Jen prostě žijeme jiný život. Je mi 21 a to je tady čas tak akorát na to najít si manžela a založit rodinu. Ale pomalu, až po studiích. Teď si ještě užívám svobodný život,“ libuje si studentka práv. Pozvolné hledání životního partnera ale vypadá jinak, než jak jsme zvyklí. „Nechodíme pít nebo tak něco, alkohol je tu drahý. Ale když pozvu holku na rande, tak sedíme někde u pláže, povídáme si. Moc si toho nemůžeme dovolit, abychom se navzájem neurazili, ale má to své kouzlo,“ vypráví Isuru.
Sňatky se tady už dlouhou nedomlouvají přes rodiče. Trendem posledních let začíná být i to, že se manželství neuzavírá ve dvaceti letech, jako to bylo dříve, ale v pětadvaceti. Ti odvážnější se berou až kolem třicítky. Pozvolna začíná být i jedno, jakého je partner vyznání, mnohem víc záleží na jeho perspektivní práci. „Jsem v rodině nejmladší, což mi umožnilo studovat. U nás jsou to ti nejstarší, kdo nese největší zodpovědnost. Bratr tak místo toho, aby byl na vysoké, dělá tuk-tukáře (tuk-tuk je motorizovaná tříkolka, obvykle používaná jako taxi, pozn. redakce), aby nás zajistil, kdyby se rodině něco stalo,“ vysvětluje místní rodinné zázemí Isuru. Sám by chtěl být jednou majitelem hotelu, protože ho baví potkávat lidi z různých míst.
Oproti tomu Amanda se jednou vidí jako právnička a chtěla by bojovat za lidská práva, která byla a na některých místech Srí Lanky stále jsou porušována. „Taky se mi nelíbí, že ženy tu berou méně než muži, ale už aspoň dostáváme stejné práce. Třeba budeme mít jednou i tuk-tukářky,“ doufá Amanda.
