Slyšeli jste o někdy o trigger warnings - tedy “varováních před spouštěči”, které jsou schopny vyvolat nepříjemné pocity nebo vzpomínky na traumatický zážitek? Pokud ne, nejste žádnou výjimkou. Tento výraz se donedávna vyskytoval především na některých feministických internetových fórech ve Spojených státech, kde měl umožnit čtenářům, kteří se někdy stali oběťmi sexuálního násilí, vyhnout se obsahu, který by jim jejich trauma připomněl.
Trigger warnings mají vytvořit “bezpečné místo”, kde oběť nebude vystavena tomu, aby si své trauma prožila znovu. Varování teď ale vyžadují i američtí studenti, kteří by za své bezpečné místo chtěli považovat i univerzitní kampus či samotné učebny. Vyučující by podle nich měl studenty varovat v případě, že se chystá probírat potenciálně citlivou látku nebo zařadit na seznamu četby dílo, které by mohlo někoho urazit. To samo o sobě není špatné, upozornění na náročnost tématu – včetně emocionálního náboje – může být naopak při diskusi užitečné. Problém nastává, když se studenti chtějí některému tématu přímo vyhnout.
Jeannie Suk, profesorka trestního práva na Harvardské univerzitě, popsala ve svém článku pro týdeník The New Yorker své zkušenosti s výukou případů týkajících se znásilnění a sexuálního násilí. Nejenže některé tamní studentské organizace nedoporučují studentům navštěvovat hodiny, kde se probírají témata spojená se sexuálním násilím. Někteří studenti dokonce sami žádají, aby profesorka tato témata nezařadila do zkoušení. Studenti by prý u zkoušek mohli dopadnout hůře, protože silné téma by mělo vliv na jejich emoce a ovlivnilo tedy i samotný výkon. Profesorka Suk celou situaci přirovnává ke “studentu medicíny, který studuje, aby se stal chirurgem, bojí se ale, že ho rozruší pohled nebo kontakt s krví”.
I bez absurdních příkladů je však takovýto přístup přinejmenším problematický. Jedním z kréd univerzitního vzdělání je totiž vedení ke kritickému myšlení, které mimo jiné spočívá ve schopnosti zpochybňovat své vlastní zažité představy a obecně přijímané názory. To se těžko obejde bez subjektivně pociťovaného nepohodlí a konfrontacemi s názory a tématy, která nám jsou nepříjemná. Jak může univerzita zajistit stimulující a myšlenkově otevřené prostředí – a zároveň chránit své studenty před čímkoli nepříjemným?
Diskuze na toto téma probíhá ve Spojených státech na plné obrátky. Server Vox.com publikoval zpověď “Liberálního profesora, který má strach ze svých liberálních studentů”. V článku, který na Facebooku sdílelo takřka 300 000 lidí, autor pod pseudonymem vypráví, jak se američtí vyučující vyhýbají kontroverzním tématům ze strachu, že urazí své studenty – a jejich snížené hodnocení kurzů bude pro učitele znamenat konec pedagogické kariéry. Za toxickou atmosférou strachu prý stojí “politika identity” neboli politická korektnost, kterou studenti vyžadují. Kritiku korektnosti z pera liberála pak škodolibě kvitovali konzervativci.
Smyslem politické korektnosti při jejím nástupu na americké univerzity v 80. a 90. letech století bylo dát hlas dříve marginalizovaným skupinám, omezit rasistické útoky, a zahrnout do literárního, filozofického a historického kánonu nezápadní autory a postavy. Šlo tedy o rozšíření perspektivy a přinášení nových úhlů pohledu na univerzitní půdu. Tedy nikoli o omezování rozhledu. Dnes se ale z diskuse zdá, že univerzity mají studenty především udržovat v emoční pohodě.
Existuje ovšem i druhá strana příběhu. Stálá akademická místa neustále ubývají a nahrazují je časově omezené kontrakty, které mohou, ale nemusí být prodlouženy. Vztah mezi studentem a univerzitou se začíná podobat vztahu klienta a poskytovatele služeb. Vzdělání se v takovém pojetí mění na produkt, který si student-klient kupuje od univerzity. Proč ho zatěžovat něčím, co je mu nepříjemné? Vždyť si to neobjednal! V takové situaci je jedno, že jsou některá témata z diskuse na univerzitách vytlačována z politické korektnosti, nebo proto, že je jim z nich studentům nevolno.
Spíše než projevem krutovlády politické korektnosti jsou excesy na kampusech důsledkem toho, že americké univerzity nejsou ochotné postavit se za své profesory a vzdělání se mění na zboží, které musí být servírováno “klientům” v co možná nejpoživatelnější formě.
