Tatíčku Masaryku, oslavy jsou za námi. Omlouvám se, že ti poslední slíbený dopis píši s jistým zpožděním, ale alespoň můžeš následující řádky porovnat s tím, co jsi viděl 28. října. Já osobně jsem z našeho národa jistým způsobem zklamán, ale i přesto neztrácím naději. Značná část Čechů je sice stále pokřivena minulými režimy a bude to ještě dlouhá a trnitá cesta, než se společnost pořádně nadechne, ale já věřím, že to snad dáme.
Jak jsem již naznačil, nejsme na tom úplně nejlépe. Když začnu v současnosti asi nejvíce používaným slovem, naše společnost je polarizována. Největší podíl na tom má politická situace. Ironicky jsem Ti ji popsal v prvním dopise, takže to vezmu velmi rámcově. V současné době se společnost dělí paušálně na odpůrce našeho prezidenta – přezdívá se jim „kavárna“ nebo „Pražská kavárna“ -, jeho příznivci pak žádné specifické označení nemají. Novinář Karel Steigerwald je nicméně v jednom ze svých komentářů pro jistý měsíčník označila za „výčep“. Přiznám se, že se s tímto označením nesetkávám. Jak říkám, je to velmi zjednodušené rozdělení. Mně osobně přijde dosti jednoduché, protože fragmentace názorových skupin je jistě větší, než jen do dvou táborů. Značný podíl na tomto pomyslném rozdělení nesou opět ony zákeřné internety. Zjednodušeně řečeno u nás několik let funguje jistá „klikací demokracie“. Lidé se názorově často rozcházejí právě kvůli preferovanému obsahu, třeba na sociálních sítích.
To naše pohodlí české
I přesto se náš národ umí občas semknout. Ale opravdu jen ve výjimečných případech. Většinou se jedná o katastrofy a sport. I tady to však pomalu skomírá. Pokud sportovci nepodávají výkon podle představ, mnoho lidí se vůbec podivuje nad tím, že se soutěže účastní. Nedávno zemřelo v Afghánistánu několik českých vojáků. Bojují tam proti terorismu, ale především budují tamní infrastrukturu. Nemalá část našeho národa si stála za názorem, že se jednalo o žoldáky, kteří tam jeli kvůli penězům.
Celkově mají Češi takovou superschopnost stávat se odborníky na dané téma, které zrovna rezonuje společností. V době sportovních šampionátů se stáváme trenéry reprezentace, ve volebním období jsou z nás politologové nebo vodohospodáři při povodních.
Zájem Čechů o věci veřejné se dá odvodit například z účasti u voleb. Zdá se, že značná část lidí nemá ráda povinnosti navíc. Minulý režim nás naučil prchat před problémy na chalupy, což mnozí praktikují dodnes. Nemusí se ale nutně jednat o chalupy. Vlastně si zde můžeš dosadit jakoukoliv aktivitu, která je zábavnější než například čtení zpráv, vyhledávání informací a následné kritické uvažovaní nad fakty, které by ve finále zúročili u voleb.
Po víkendu se vrátí spokojeně do práce, kde si zaláteří s kolegy na libovolné téma a pokračují v životě. Dojde-li na volby, z různých koutů zaznívá mantra „můj hlas stejně nic nezmění“. Pokud by ale poslouchali pozorně, zjistili by, že takových hlasů jsou statisíce. A to už s výsledkem pohnout umí.
Co si nadrobíme, to si sníme
Často se klade otázka, zda si za to můžeme sami. To je předmětem sporů, stejně jako jestli jsme se v době Mnichovské dohody měli bránit, či ne. Pokud se podíváme na světlé okamžiky naší historie, nalezneme dva. Vznik Československa v roce 1918 a Sametovou revoluci v roce 1989. Zbytek takzvaných „osudových osmiček“ je spíše pochmurný. V roce 1948 národ nevěděl, do čeho jde, a prakticky se odsoudil k tyranii. Pražské jaro sice bylo hezkým pokusem o uvolnění napětí a politické situace, ona „bratrská pomoc“ statisíců mladých mužů, kteří nevěděli, kde a proč na onom místě vůbec jsou, víceméně jen podtrhla to, co jsme si zavinili. Nehledě na potenciál našeho národa, který jsme rokem 1948 také pohřbili.
Jak je tomu dnes? Máme po čertech svobodu a demokracii, to ano. Jsme členy Severoatlantické aliance a máme své místo v Evropské unii. Podařilo se nám poměrně zdařile integrovat. Žel bohu, ani to mnohým nestačí. Na jednu stranu jsme si vstup do unie odhlasovali v referendu sami, na druhou stranu by bylo zajímavé (smutné) sledovat, jak by referendum dopadlo dnes. Přes veškeré výhody od obchodu, cestování, studování v zahraničí až po dotace na veřejné projekty je u nás natolik vysoká míra euroskepse, že je snad i reálné vyslovení pro vystoupení z unie v případě nového referenda. O to horší, že z šíření fám a zneužívání jakýchkoliv drobností těží především populistické strany, z jejichž agendy naše euroskepse pramení. Tuto náladu živí také fakt, že tématu Evropské unie není ve veřejném prostoru věnováno dostatečné množství energie. Nemluví se o ní tak často a podrobně, jak by mělo. Osvěta je velmi nízká a lidé o EU vědí pramálo.
Není všem dnům konec
Abych Ti tu ale jenom neplival a neláteřil, jací jsme po sto letech od vzniku našeho státu, zmíním i pár světlých bodů. V první řadě nejsme úplně lhostejní. Dějí-li se v nejvyšších patrech politických sfér nepravosti, stále jsme schopni vyjít do ulic a dát hlasitě najevo, že se nám to nelíbí. I když to poslední dobou k ničemu nevede, jelikož si špičky naší politiky dělají, co chtějí, neznamená to, že bychom s tím chtěli nebo měli přestat. Ba naopak. Novináři zakládají nové redakce, kde skrze svou práci rýpou do témat, která právě oněm vysoko postaveným nejsou příliš pochuti.
I když jsou historické znalosti naší mládeže chabé, většina z nich pořád jakžtakž ví, co se dělo v roce 1989 na Národní třídě a rádi to přijdou dát symbolicky najevo, někteří zavzpomínat, ale především se sejdou proto, aby si připomenuli, že se nic takového nesmí opakovat.
Solidarita tu byla, je a snad i bude. Ať už jde o celostátní finanční sbírku pro pozůstalé padlých vojáků nebo materiální pomoc osamocené babičce, které prasklé trubky vytopily před Vánoci dům. Dobrovolnických organizací přibývá i přes fakt, že se stávají laciným terčem politických bojů coby parazité naší ekonomiky a sociálního systému. Jinými slovy se jistým způsobem můžeme stále spolehnout na pomoc druhých. A o vzájemnou kooperaci a respekt šlo přeci i Tobě, ne?
