Když žena řekne ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Jedno z mužských mouder, které pánové předávají z generace na generaci a mají z toho často legraci. Ale co když to pravda není?
Tento argument by se dal datovat někam do devatenáctého či na začátek dvacátého století, kdy ženy musely cudně klopit oči a tvářit se odmítavě z principu, jinak byly společensky znemožněné. Že dámské „ne“ může klidně znamenat „ano“ přežívá v myslích spousty lidí dodnes. Bohužel. Muži často argumentují tím, že každá žena se přeci chce nechat dobývat, případně mají dokonce zkušenost, kdy se jim podařilo jistou ženu jaksi „ukecat“. Jako význam souhlasu bere každý člověk něco jiného a také judikatura každého státu vykládá význam souhlasu různě. Obecně se však sexuální aktivita bez souhlasu považuje za znásilnění nebo jiné sexuální napadení.
V České republice musí žena dát k sexu souhlas vždy, nerozlišuje se mezi znásilněním v manželství nebo mimo ně. Avšak ženský souhlas k pohlavnímu aktu je u nás v zákonech stanovený dost benevolentně. Žena musí vždy se stykem souhlasit, což neznamená říct přímo ano, ale musí být patrný chtíč.
Vývoj ženského nesouhlasu v judikatuře
Zpochybňování ženského „ne“ můžeme příkladně vidět na vývoji znásilnění v zákonech (v našem případě se zaobíráme ženským souhlasem k pohlavnímu styku), to začíná již ve Starém zákoně. Už zde se rozlišovalo mezi znásilněním vdané (zasnoubené) ženy nebo svobodné dívky. Trestem za znásilnění vdané ženy byla smrt, za znásilnění svobodné musel muž zaplatit dívčině otci peněžitý obnos a pojmout ji za manželku. Zásadní změna poté nastala až v roce 1852, kdy úplně vymizela ochrana žen v manželských svazcích. Pro nás je teď nejdůležitější zákon z roku 1961, který na našem území platil až do roku 2009. Trestem za znásilnění je vězení a nikde není upraveno, zda může, či nemůže dojít ke znásilnění mezi manžely. Nejzásadnější novela tohoto zákona pochází z roku 2001, která jako první připouští znásilnění nejen ženy, ale také muže. V praxi je to vyjádřeno literou zákona, která již nezní: kdo donutí ženu…, ale místo toho nastupuje konstrukce: kdo jiného donutí… Dnes tedy musí souhlasit s pohlavním stykem i muž.
Je důležité vyzdvihnout fakt, že souhlas s pohlavním stykem byl vyžadován vždycky. Stinnou stránkou věci může být posuzování jednotlivých případů v praxi, které nejsou vždy stejné a byly v různých dobách rozhodovány rozdílně. V otázce znásilnění mezi manžely nám tento akt vylučuje zákon z roku 1852. V následujících právních úpravách již není vyloučeno znásilnění mezi manžely, ale v praxi docházelo k odsuzování pachatelů těchto trestných činů velice zřídka. Ženy primárně nenahlašovaly znásilnění manželem, protože tehdejší společenské pozadí takovým jevům nepřálo, a pokud již došlo k předání takové věci soudu, často nedošlo k prokázání nesouhlasu ženy.
V současnosti je však situace zcela jiná, dnešní společnost již inklinuje k informovanosti žen ohledně jejich postavení a práv, což vyúsťuje ve více soudních případů.
K tématu ženského souhlasu je potřeba alespoň krátce zmínit termín tzv. rape culture, přímočaře přeloženo jako kultura znásilnění. Tento výraz může být trochu zavádějící, protože je těžké si pod ním něco představit. Slovní spojení se začalo používat na počátku 70. let v USA a mělo poukázat na tendence společnosti obviňovat oběti násilí namísto násilníka. Podle rape culture nemůže dojít ke znásilnění ve chvíli, kdy žena skutečně nechce. V případě, že ke znásilnění dojde, je vina i na straně oběti, jelikož se dostatečně nebránila. Tento problém přetrvává, společnost se ve výchově a přístupu mužů k ženám změnila jen málo. Stále žijeme v kultuře, která vlastně ženám říká „nenechte se znásilnit“, místo aby říkala mužům „neznásilňujte“.
Když dojde na realitu
Téma ženského „ne“ většinou vyvolává žhavou diskuzi. Proto autorka článku oslovila respondenty jak z řad mužů, tak žen, a zeptala se na jejich zkušenost. Všech pět oslovených mužů (většinou studentů ve věku od 20 do 26 let) se shodlo na tom, že ženy říkají „ne“ dvěma způsoby. První je jasné a důrazné ne, druhé znamená možná nebo ano. Na otázku, jak to dokáží odlišit, odpověděli opět shodně, že „to musí prostě člověk poznat“.Umět rozpoznat, kdy žena nemá sebemenší zájem a kdy naopak flirtuje a snaží se být nedobytná, není jednoduché.
A přesně s tím se většina z žen setkává nejčastěji. Autorka se rozhodla neuvádět celá jména, jelikož článek nemá odhalit celou totožnost respondentů, ale pouze jejich osobní zkušenosti. Studentka medicíny Lucie (20) s tím má mnoho zkušeností. „Snažím se vyvarovat konfliktům, takže pokud odmítám muže, vždycky se na něj aspoň trochu pousměji. Problém je ten, že je ten úsměv častokrát skoro povzbudí a už se jich nemůžu zbavit. Jednou musel můj kamarád předstírat, že je můj přítel, aby mi dal kluk pokoj. A kolikrát to ani nestačí, protože přítel podle jejich slov přece není nemoc. Někdy se ale třeba při odmítnutí ani neusměju a jejich reakce je úplně stejná.“
Je tedy možné, že si někteří muži nechtějí odmítnutí připustit? Tereza (21) dodává: „Když je chci odmítnout slušně a hezky, často to nestačí. Když je odmítnu rázně, tak vypadám namyšleně a bezohledně. Jsem ráda, když mě kluk osloví, je to milé a potěší mě to. Ale musí respektovat můj názor. Nevím, proč bych říkala ne a myslela ano. Tohle možná platí v dlouhodobějším vztahu, ale rozhodně ne ve chvíli, kdy vidím toho člověka poprvé v životě.“
Souhlas dnes a souhlas dříve
Dnes už není rok 1950, chování mužů i žen se změnilo a ženy nemusí být dobývány. V dnešní době už si jsou schopny říct, co chtějí. Pokud řeknou jednou „ne“, nechtějí být několikrát přesvědčovány. Měli bychom vnímat řeč těla a vše kolem toho. „Ne“ dnes znamená opravdu „ne“, není důležité, aby žena řekla rovnou „ne“, protože se to bere jako neslušné, proto používají fráze typu „zpomal“ nebo „uklidni se“ a to všechno by měli muži chápat jako rezolutní „ne“. Na konci osmdesátých let se začalo argumentovat tím, že společnost musí směřovat ke komunikativnějšímu modelu sexuality. Aby se souhlas stal jasnějším a komplexnějším modelem než „v žádném případě ne“, nebo „určitě ano“.
V dnešní době se s významem souhlasu stále bojuje, pokud k němu skutečně dojde, jaká by měla být jeho forma? Říká se, že důrazná a výslovná slovní komunikace, která je součástí souhlasu, ničí spontánnost a může tak mezi mužem a ženou „zabít náladu“. Ale souhlas může být právě naopak sexy. Komunikační síla je také sexuální moc. Čím více se naučíme prosazovat svou vlastní sexuální sílu třeba tím, že budeme vyjednávat o svých přáních a touhách, tím více přispějeme ke změně v oblasti sexuálního násilí. Přijměme kulturu, kde každý může – bez ohledu na pohlaví, orientaci – otevřeně, upřímně a slušně mluvit. Většina těchto otázek je každodenní volba, kterou děláme všichni a která má největší podíl na našem štěstí. Jednání o romantických schůzkách bez domněnky a s důrazem na otevřené a verbálně stanovené hranice je v konečném důsledku o slušném zacházení s ostatními lidmi, ale také o slušném zacházení s námi samými, či o vlastních touhách. Souhlas by se měl především týkat vzájemné náklonnosti a respektu.
Do budoucna
Důležitá je otevřená komunikace. Lidé by obecně, bez ohledu na pohlaví, měli mít možnost se na veřejnosti bavit o všem a nebýt za to odsuzováni. To může být naše budoucnost. Je důležité vychovávat mladé sebevědomé lidi, kteří se nebojí říct svůj názor. Měli bychom překonat éru puritánství, sex dnes není něco zakázaného a není špatné o něm diskutovat. Jsou chvíle, kdy to je méně vhodné, ale pokud jde muž se ženou na schůzku, mělo by dojít k souhlasu ještě dávno před ložnicí.
A stejně tak je to i s nesouhlasem. Dát ho najevo dostatečně důrazně, ale slušně. Platí to pro obě pohlaví. Ženy by se neměly chovat nadřazeně či namyšleně, pokud muže odmítají, a muži by zase měli jejich názor poklidně přijmout, ale nebrat si to příliš osobně. Komunikace je jedna z cest, která může tyto zastaralé předsudky odsunout navždy do minulosti, ale nemusí být jediná.
Istanbulská úmluva
Kvůli nedávným událostem je nutné krátce zmínit důležitý dokument, který v poslední době dělí českou společnost. Istanbulská úmluva (celým názvem Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí) je mezinárodní smlouva Rady Evropy. Posuzuje především všechny druhy násilí vůči ženám jako formu historicky a kulturně podmíněné diskriminace. Úmluva bojuje proti fyzickému a psychickému týrání, nebezpečnému pronásledování neboli stalkingu, znásilňování, sexuálnímu obtěžování, ženské obřízce a proti vynuceným sňatkům, potratům a sterilizacím.
Byla přijata v roce 2011 a prvním státem, který ji ratifikoval, bylo Turecko. Oproti tomu Česká republika podepsala smlouvu (jako jedna z posledních zemí EU) v roce 2016, na její ratifikaci, která měla proběhnout už v létě 2018, se však momentálně stále čeká.
Mezi známé odpůrce této úmluvy patří také předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek či poslanec a první místopředseda KDU-ČSL Marian Jurečka. Jedna z čerstvých událostí, která s ratifikací úzce souvisí, bylo narušení mše kardinála Duky polonahou aktivistkou. Protestovala tak proti vyjádření katolického kněze Petra Piťhy o této úmluvě a kritizovala, že se kardinál Duka za Piťhu postavil. Podle Piťhy by její přijetí vedlo k „dokonale zvráceným zákonům“ proti tradiční rodině. Piťhových názorů se mimo Duky a dalších církevních představitelů zastal také bývalý prezident Václav Klaus a jeho syn Václav Klaus mladší.
