Umělec Plný: Do smrti mi zbývá 7200 dní

Umělec Luboš Plný

Umělec Luboš Plný Zdroj: Ester Klimecká

Umělec Luboš Plný
Umělec Luboš Plný ve svém ateliéru
Ateliér Luboše Plného
4
Fotogalerie

Malíř a konceptuální umělec Luboš Plný je pro rok 2017 jediným českým zástupcem na Benátském bienále, prestižní mezinárodní přehlídce současného výtvarného umění. Kresby umělce, který někdy bývá řazen do art brut, obvykle připomínají anatomické studie, ale zároveň se v nich snoubí deníkový záznam – Plný své kresby doplňuje zápisky například o tom, kolik dní mu bylo při vzniku nebo dokončení díla. Významné jsou také jeho konceptuální projekty. Na Akademii výtvarných umění například získal do té doby neexistující titul akademického modela nebo jezdil rok v pražské hromadné dopravě pouze s jednou jízdenkou. 

Kolik vám je dnes dní?

Dvacet tisíc sedm set sedmdesát šest, tuším. Ale teď to přesně nevím, mám na to aplikaci. Ona sice slouží úplně k něčemu jinýmu, ale… (koukne se do mobilní aplikace) – a je mi teda 20 772. A mám tady i svýho syna, od narození má 5 905 dní. Rámcově vím, ale vždycky když pracuju a náhodou bych pozapomněl, tak se podívám do mobilu.

Jak ten váš nápad s počítáním dnů vzniknul?

Mě vždycky fascinovalo ubíhání času. Třeba jako dítě jsem si někde dal jablko a sledoval jsem, jak hnije. Pak někdy v roce 96 nebo 97 mě napadlo začít si psát deník dnů. Udělal jsem ho zpětně, od dne 1, kdy jsem se narodil. Našel jsem si i různý dokumenty – kolik jsem tehdy v porodnici vážil, kdy jsem byl očkovanej, i vysvědčení ze základní školy. Oskenoval jsem si to a zmenšil. Když jsem se dostal do roku 96, tak jsem si začal psát, co jsem ten den dělal. Ale úplně v banalitách – kdy jsem vstal nebo co jsem měl k obědu. Byly to třeba čtyři věty denně. A takhle mám za těch 20 let vedený deník den po dni.

A není to trochu děsivé sledovat, jak čas ubíhá pod rukama?

Je. A taky jsem si vypočítal, kolik dní mi ještě zbývá do konce života.

Jak to jde spočítat?

No, vypočítal jsem, kolik dní se dožili moji rodiče a pak jsem to nějak odvodil. Takže mi zbývá tak nějak 7 200 dní, což není moc. A teď jsem si to zase přepočítal na zubní pasty. Vím totiž, že jednu zubní pastu vymačkám asi za 52 dní.

To je zvláštní – pro hodně lidí je smrt tabu, o kterém sotva chtějí mluvit nebo přemýšlet, natož aby si vypočítávali, kolik jim hypoteticky může zbývat dní.

A nebo dokonce zubních past. (smích)

Umělec Luboš Plný ve svém ateliéruUmělec Luboš Plný ve svém ateliéru|Ester Klimecká

Je to nějaký váš způsob smiřování se se smrtí?

Já nevím. Spíš se tím bavím jako takovou statistikou. Neustále si musím v kupeckých počtech něco přepočítávat. Já třeba od dubna jezdím k rybníku plavat. Když jsem na jaře začal, měl jsem tachometr na nule. Teď ho mám na 1 976 kilometrech a nějaký ty metry k tomu. Cesta je pět kilometrů tam a pět zpátky. Což znamená, že jsem byl 196krát u rybníka – a to dělá nějakých 140 kilometrů plavání v rybníce. No ale jako… k ničemu to není.

Konceptuální projekt je jako když píšete sloh

V portrétu ČT jste tvrdil, že považujete projekt akademického modela za vrchol své tvorby. Proč jste si vybral zrovna tohle?

Výsledek byl totiž nejistý. Původně jsem tam nešel s tím, že bych chtěl získat titul akademického modela. Myslel jsem, že okouknu Akademii a budu se ucházet znovu o přijetí, protože rok předtím mě nevzali. Ale po roce mi došlo, že už tam studovat nechci. Byla jiná doba a taky jsem zjistil, že kontakt se studenty mi dává stejně jako celé studium. Zároveň, co teď s tím? Pózoval jsem tam už rok – to je kus života – a jak to najednou zaznamenat a ukončit. Tak jsem si to ohraničil na šestiletý období. Ale jenom tam být šest let a pak říct: „Dejte mi titul akademického modela,“ to taky nestačí. Těch modelů, co tam takhle stáli, těch bylo spousta. Byli tam takový různý existence, třeba důchodci, aby si přivydělali k důchodu, nebo hodně sociálně slabí. V tý době se za stání modelem platilo asi patnáct korun, to nebyly velký peníze, a přitom to je podle mě těžší než třeba kopat výkop na položení kabelu. Jak je člověk v nějaký nepohodlný pozici, tak to tělo bolí víc. Každopádně, ta žádost musela mít nějakou kulturu.

Tak jsem vymyslel, že napíšu důvody, proč bych ten titul měl získat, zhodnotím těch šest let stání modelem a současně k tomu dám nějakou fotodokumentaci. Taky jsem požádal několik umělců a kunsthistoriků, aby mi napsali oponenturu. Tohle jsem všechno dodal a titul mi byl udělen. A nakonec ještě na škole, na kterou jsem se nikdy nedostal, jsem dělal oponenturu jedné studentce k diplomové práci. Teď v červnu končila Akademii.

Ale co zrovna z tohoto projektu dělá vaše nejlepší umělecké dílo?

Je to šest let kontinuální práce. Obraz člověk může namatlat za měsíc – a navíc při malování obrazu je výsledek jistej: obraz bude buď dobrej, nebo špatnej. Ale tady já požádám o něco v budoucnu a nikdo o tom celých těch šest let neví. A až o to požádám, musí se sejít celá školní rada. Co kdyby mi ho neudělili? To by bylo v čudu.

Je to jako když píšete sloh. Musí to mít začátek, průběh a zakončení. Myslím, že už nic lepšího neudělám. Ale samozřejmě, pověsit na stěnu se to nedá, je to konceptuální umění. Ale svý místo v historii to má.

Jak vlastně probíhá plánování takového konceptu? Protože když už tomu chcete třeba věnovat dva roky svého života, tak to musí být velký plán.

Nemusí. Jako třeba s těma vatičkama (kousky látky, které Plný každý den rok sbíral ze svého pupíku a následně je evidoval v deníku nebo z nich vytvářel drobný objekt, pozn. red.): ležel jsem ve vaně, koupal jsem se, vypouštěl vanu a najednou jsem uviděl vatičku. Byl tam vír, jak už to odtejkalo, a vatička se tam točila. Řekl jsem si: „To je vatička za jeden den“ – a začalo mi to v hlavě naskakovat. Říkal jsem si: „Každej den jedna vatička, kolik těch vatiček za rok asi může být?“

Ale nebyla tam hned myšlenka na projekt, který bych začal uskutečňovat za den nebo za týden. Spíš jsem si říkal, že je to jen nějaká blbost. Ale pak čím víc jsem na to myslel, tím víc jsem si uvědomoval, že to zas tak úplně blbost není. A protože všechno, co dělám, považuju za nějaký umění, tak jsem si říkal, že to vlastně je umění. Někdo se tomu směje, ale já jsem to pojal jako umělecký projekt a začal jsem si ty vatičky schovávat a evidovat. Samozřejmě jsem to musel promyslet – schovávat si vatičku samo o sobě úplně nemá smysl. Musí to mít průběh.

Ale prvotní nápad byl, když jsem se koupal. Takže nejlepší nápady jsou nečekané. Nesedím s hlavou ve zdi, abych vymyslel myšlenku.

Ateliér Luboše PlnéhoAteliér Luboše Plného|Ester Klimecká

Musíte se oprostit od toho, že ukazujete sami sebe

Když něco čerstvě dokončíte, co následuje? Máte nějakou konkrétní osobu, které to ukazujete? 

Teď mám, protože jsem hlavně na léto lajdák. A jak jsem měl špatnej pocit, že nic nedělám, začal jsem průběh své práce posílat galeristovi. Když mám napnutej bílej papír, tak mu ho vyfotím. Druhý den už tam mám několik čar, ale pořád není jasný, co z toho bude, ale stejně to vyfotím a pošlu. A tak až do ukončení. (pípnutí zprávy) Možná, že mi něco zrovna napsal. Nebo napsal, on mi vždycky takhle… (ukazuje konverzaci)

On vám posílá samolepky!(tj. emoji na facebookovém chatu, pozn. red.)

A tady je to vlastně od tý bílý plochy a pak mi tam vždycky pošle takovýhodle něco… ale i když mi tam pošle jenom tu samolepku, je to fajn. My si vůbec nerozumíme. On je Francouz a já francouzsky neumím. Někdy mu k fotce napíšu několik vět a překlad mu posílám z Google překladače. Možná mu posílám úplnou blbost. A on mi pak odpoví samolepkou, no.

Je pro vás těžká ta chvíle, když poprvé někomu něco ukazujete?

Určitej ostych tam je. Navíc je to deník, i když tak to vnímám hlavně já. Ale stejně zůstává pocit, že ukazuju něco osobního. Reakce se nebojím – buď se to líbí, nebo nelíbí, každej má jinej vkus.

Jak jste zmiňoval, mnohdy používáte velmi intimní náměty a navzdory tomu, že říkáte, že svá díla tvoříte předně pro sebe, je potom sdílíte se světem a ukazujete je velkému počtu neznámých lidí. Proč umělcům nevadí vzít něco niterního a dát to davu?

Když člověk maluje, je normální, že tam dává něco ze sebe – ale je to řemeslo. Člověk má nastavenou mysl, že je to umění, a tak se dovede oprostit od toho, že ukazuje sám sebe. Když jsem začínal stát na Akademii při aktech, nejdřív jsem měl taky ostych se svlíknout. Ale čím dál tím víc jsem si uvědomoval, že to dělám ve službách umění. Nakonec, když jsem si vymezil svůj koncept, řekl jsem si, že je to umění a že pro to udělám cokoliv – a myslím, že to není jen u mě, ale je to takový obecný nastavení každýho umělce. Je to umění, ale normálně bych to neudělal.