Je to tu! S největší pravděpodobností se středoškoláci od roku 2021 maturitě z matematiky nevyhnou. Zachránit je už může jedině senát a pár kapek štěstí. Učit matematiku tak, aby studenty bavila a rozuměli jí, pořád střední školy přesvědčivě neumí.
Přesto se maturitě z ní studenti už za pár let nebudou moci vyhnout. Jaké to bude mít důsledky? Proč se vlastně pro některé žáky a studenty stává matematika trnem v oku, když jsou tu i tací, kterým nedělá žádný problém, ba dokonce jí naopak bezhlavě propadají?
Marcel Chládek, bývalý ministr školství, matematiku před rokem plánoval zařadit mezi povinné maturitní předměty již pro rok 2019 s argumentem, že jako součást maturitního vysvědčení jeho úroveň zvýší. Zajímavé je, že současná ministryně Kateřina Valachová Chládkův návrh zamítla a v rozhovoru pro HN sama přiznala, že ji šokovala úroveň studentů. Uvidíme, jaký šok přinese první povinná maturita.
Matematické dovednosti lze nepochybně považovat za základ „normálního“ fungování v běžném životě, ale je nutné dělat povinnost z něčeho, co v mnoha studentech vyvolává spíše strach? Zaměstnance ve školství by mělo spíše zajímat, jak zefektivnit výuku tak, aby i ti, jimž nebylo matematického talentu dáno shůry, měli šanci pochopit složitější zákonitosti, které budou schopni použít v každodenních záležitostech. Jasný názor na to má i Štěpán Kment, předseda České středoškolské unie: „Chybí tady snaha vůbec něco měnit. Politici ani úředníci se nezabývají tím, jak zlepšit výuku matematiky a to je špatně. Přece nechceme, aby studenti propadali z předmětu, ze kterého mají povinně maturovat.“
Matematiku přitom můžeme teoreticky brát podobně jako každý jiný předmět – třeba jako jazyk, jímž se dají vyjádřit počitatelné jevy. Má svou slovní zásobu v podobě čísel, matematických pojmů a symbolů, za gramatiku můžeme považovat různé poučky a matematické věty. Cizí jazyk se od mateřského liší právě tím, že se nejdříve naučíme lexikon a gramatiku a teprve potom konverzujeme v reálných situacích (i když ne vždy).
Stejně tak v matematice. Ve škole se naučíme základní operace, ke kterým se nám postupem času nabalují složitější úkony, až dojdeme do fáze, kdy bychom měli dokázat řešit teoretické slovní úlohy s předpokladem, že v praktickém životě budeme těchto příkladů moci obdobně využít. Problémem ale je, že k tomu nedochází. Studenti konkrétní učivo ovládají jen v době jeho procvičování a o pár let později nejsou schopni vycházet z již získaných poznatků, které mezitím z paměti vypadly. Tudíž se nemůže počítat ani s tím, že v životě se jim podaří problém řešit nějakou matematickou technikou. Na rozdíl od humanitních věd, kde znalost data narození Karla IV. nijak neovlivní, jestli pochopíte příčiny Velké francouzské revoluce, totiž matematika na principu kumulování znalostí stojí vlastně celá. Pokud u posloupnosti člověk zjistí, že neovládá zlomky, nemá moc šancí postoupit dál.
O tom se ale mělo mluvit mnohem dřív, než vůbec přišla řeč na povinnou maturitu z matematiky. Jenže o ní už se mluví – a nediskutuje. „Kdyby ministerstvo řeklo, že v roce 2021 bude maturita z matematiky a nabídlo prostor pro diskusi, tak my jim řekneme, co se nám nelíbí a otevře se nějaký dialog. K tomu ale bohužel nedošlo,“ kritizuje ministerstvo Štěpán Kment.
Neuspěje třetina dobrovolných maturantů
Podle výroční zprávy Cermatu, Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání, v roce 2014 i z 36% menšiny maturantů uspěly u zkoušky z matematiky jen dvě třetiny studentů. Při povinné maturitě pro všechny, ne jen talentované a ambiciózní, a bez jakýchkoliv změn ve výuce si asi umíme všichni představit, jak budou vypadat výsledky.
Uspokojivěji zní výsledky druhé statistiky z šetření PISA (stále z roku 2012), která staví Českou republiku na 24. příčku ze všech zúčastněných pětašedesáti zemí, a náš výsledek byl v tomto hodnocení jen o jeden bod nižší v porovnání se zeměmi, které se umístily nad průměrem členů OECD. Čeští studenti tak jen mírně zaostávají za zeměmi jako Čína, Kanada, Německo nebo Nový Zéland. Průměrné procentuální zastoupení nejslabších žáků (tedy těch, kteří nedosáhli 2. úrovně při testování matematických znalostí) je v zemích OECD 23 procent a Česko se svými 21 procenty se stále drží pod průměrem. Leckoho nejspíš potěší, že pod námi se v žebříčku nachází Francie, Velká Británie, USA nebo i naše bratrské Slovensko.Čeští studenti prokazují nízkou matematickou gramotnost i jinde než jen u maturit. Vypovídá o tom mezinárodní šetření PISA, které je jednou z aktivit Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). I podle uvedených výsledků z roku 2012 se úroveň žáků podstupujících výzkum od roku 2003 stále snižuje, i když v posledních letech jsme si trochu polepšili.
Očividně na tom v mezinárodním srovnání nejsme tak špatně, jak by se na první pohled mohlo zdát. A podle průzkumu TIMSS si stojí čeští žáci v rámci světového měřítka ještě v jedné oblasti lépe, než by se čekalo – v averzi k matematice. Podle statistiky nedosahuje nenávist ve 4. ročníku základních škol ještě maxima, nicméně odpor v 8. třídě již stačí na mezinárodní prvenství. A o to méně pak matematika baví studenty na středních školách.
Zdá se tedy, že žáci mají problém nejen s pochopením látky, ale i se vztahem k němu. Co s tím?
Záchrana existuje
V posledních letech se objevilo několik inovativních řešení. V českém prostředí stojí na prvním místě profesor Milan Hejný, který v minulém století rozpracoval metodu svého otce a přišel tak s novým způsobem výuky matematiky, která je namísto nácviku standardních úloh zaměřena na budování sítě mentálních matematických schémat. Ta si každý žák tvoří řešením vhodných úloh a diskusí se spolužáky. Tato metoda už zaujala vzdělávací instituce v Itálii, Řecku, Finsku, Polsku nebo dokonce v Kanadě. V Česku se prosadila až 27 let po sepsání metodiky a nyní se její principy učí i studenti Univerzity Karlovy v Praze či Ostravské univerzity.
V roce 2007 vyšla v Nakladatelství Fraus první učebnice pro 1. stupeň základních škol a chystají se jak učebnice pro 2. stupeň, tak i materiály zaměřené na předmatematickou výchovu pro mateřské školy, a v dlouhodobém plánu je i záměr vypracovat tuto metodu pro střední školy. V současnosti se Hejného metodou vyučuje na 750 základních školách z celkového součtu 4100 v České republice, nicméně Jan Šedo ze serveru h-mat.cz, který metodu propaguje, dodává: „Nemáme kapacity na to monitorovat, zda se na školách opravdu učí Hejného metodou, nebo se jen používají učebnice profesora Hejného a učí se nadále klasicky a tím pádem je výuka kontraproduktivní. To je obecně velký problém. Ačkoli se všude snažíme upozorňovat na to, že je potřeba nejen změnit učebnice, ale hlavně styl vlastního učení. Některé školy též tvrdí, že do výuky zařazují tzv. prvky Hejného metody, ale ve skutečnosti to není pravda - sice používají některé aktivity, ale o prvky metody se nejedná.“
Podle Šeda stojí Hejného metoda na dvou pilířích. Role učitele je předkládat výzvy ve formě úloh a moderovat diskusi žáků o řešení těchto výzev. A za druhé, výuka podle Hejného stojí na budování schémat, která si studenti snadněji osvojí a tolik je nezapomínají. „Je chybné se domnívat, že matematika se ukládá do paměti. Matematika se má ukládat do schopností dítěte. Schopnosti se nezapomínají, ale naopak narůstají,“ upozorňuje profesor Hejný.
To by mohla být zároveň odpověď na žalostné volání žáků. Například sčítání vysvětluje Hejný takto: „Dvě kladné a záporné sčítáme tak, že je odečteme, že dáme znaménko toho, které je větší. Tohle si musí dítě pamatovat. V našem provedení je to jiné. Děti chodí po schodech, jdou několik schodů nahoru, několik schodů dolů. A když jdou schodů nahoru méně než dolů, tak je jasné, že výsledek je dolů.“ Metoda, kterou přijímají někteří učitelé a jejich svěřenci, je postavena na tom, že si žáci budují nejen kladný vztah k matematice, ale pracují také na své budoucnosti, protože se díky Hejného metodě učí hledat souvislosti. Proto je překvapivé, že základních škol, které učí podle Hejného, je stále chabě málo. Řešení patrně závisí na učitelích a jejich ochotě přebudovat styl svého učení. Potřebují snad lépe motivovat?
S tím se pokusilo něco udělat několik podnikatelů, kteří se rozhodli zafinancovat do výuky matematiky. Tedy spíš do vyučujících. Vznikl tak projekt Matematika s chutí, který odstartoval ve školním roce 2012/2013. Na otázku, co je k takovému počinu vedlo, odpověděl Zbyněk Frolík, jeden z iniciátorů projektu a zakladatel firmy Linet: „Chtěl jsem přijít na to, zda je problém v dětech nebo v učitelích a proč se úroveň znalostí žáku z matematiky po revoluci zhoršuje. Proč je odpor dětí k matematice už od základní školy tak velký. Jaký na to mají vliv učitelé a jaký vliv mají rodiče a společnost? Matematika je logická a pro zvídavé děti, a takové jsou od přírody, by naopak měla být zábavná a oblíbená. Tak proč tomu tak není? Chtěli jsme najít mezi učiteli takové, kteří svými inovativními projekty dokázali během roku děti upoutat a dosáhnout většího pokroku v jejich znalostech, a to od třetí až do sedmé třídy. Zároveň jsme chtěli poznat ty nejúspěšnější učitele a to, co dělají, předat pedagogickým fakultám. Aby dokázali lépe zacílit výběr i péči budoucích učitelů. Dále jsme hledali nástroj, jak hodnotit učitele podle výkonu žáků a ne podle odučených let, a tím dát starostům jako zřizovatelům škol parametr pro odměňování učitelů.“
Projektu se zúčastnilo přes sto tříd z celé republiky. Ukázalo se, že učitelé, kteří používali kurikulum profesora Hejného, vykazovali výrazně lepší výsledky než ostatní. Řada učitelů dostala prostor pro reflexi a zároveň se tím Hejného metoda výrazně zpopularizovala. „Snad se jednou stane zlatým standardem,“ doufá Zbyněk Frolík.
Další snahou přispět k výuce (nejen) matematiky je tzv. Khanova škola. Jedná se o český komunitní neziskový projekt fungující prostřednictvím internetového portálu. Jeho jádrem jsou vzdělávací videa, která poskytují lekce matematiky od úplných základů až po komplexní oborové znalosti. Navíc je vše zdarma.
Za zmínku stojí i projekt, který se zabývá jen středoškolskou výukou matematiky. Že za její zkvalitnění bojují i studenti, dokazují Marek Liška a Marek Fanderlík, kteří vytvořili učebnici „Matika pro spolužáky“. Ta je celá napsaná studentským jazykem a vysvětluje teorii přátelskou formou, která má být dokonce i zábavná. „Odlišujeme se už tím, jak vnímáme člověka, který drží naši učebnici v ruce. Snažíme se na něj působit pozitivně a ukázat mu, že z matematiky nemusí mít strach a že ji při správném podání dokáže zvládnout. Matematiku má pochopit, ne ji memorizovat,“ vysvětluje Fanderlík.
Zdá se tedy, že práci ministerstva tu vykonávají jiní, a celkem úspěšně. I tak ale budou příští rok studenti nastupovat na střední školy s pocitem velké tíhy, protože na konci svého studia, když bůh dá (nebo spíš nedá?), budou muset povinně maturovat z neoblíbené matematiky. Přitom metody, které by výuku mohly zkvalitnit, existují - jenže si jimi neprojde každý a už vůbec ne naši první „pokusní králíci“. Cílem maturity z matematiky má být přitom větší úspěšnost absolventů v budoucím studiu či práci. Zvážil ale někdo možnost, že povinná maturita hodně lidem tu budoucnost možná odebere?
